The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Kašperová (* 1948  )

Milovala jsem ruskou literaturu a nenáviděla ruskou propagandu

  • narozena 14. 3. 1948 v Dobříši
  • 1949 byl rodině znárodněn obchod a továrna
  • roku 1966 nastoupila do Motorletu, zůstala dva roky
  • 1967 členkou Klubu spřízněných duší při divadle Semafor
  • 1969 se odstěhovala z Dobříše do Prahy
  • sekretářkou v divadle Semafor do roku 1974
  • 1976 - 1982 pracovala v nakladatelství Albatros
  • 1982 – 1989 od sekretářky po odpovědnou redaktorku v nakladatelství Svoboda
  • 1990 – 1993 tajemnicí kolegia Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla
  • 1993 – 2015 reprízová dramaturgyně v České televizi

Helena Kašperová se narodila 14. března 1948 ve středočeské Dobříši ani ne měsíc po únorovém převratu Zdeňkovi a Boženě, rozené Beldíkové. Babička z otcovy strany tam měla dům s železářstvím, které později přešlo na Helenina otce. Babiččin strýc, císařský hodinář, jí odkázal ve Vídni několik domů, které si však nenárokovala.

Helenin dědeček, otec matky Adolf Beldík, založil a vedl na Dobříši smaltovnu, kterou mu po roce 1945 i přes slib Antonína Zápotockého, jenž se na ni přijel osobně podívat, vzali. Jeden z jeho méně spolehlivých zaměstnanců přišel na místo pana Beldíka a k rodině se poté choval s opovržením, nedovolil jim ani odnést si z kanceláře osobní dědečkovy věci.

Navzdory skutečnosti, že se Helena Kašperová narodila v době, kdy její rodina přišla v důsledku poúnorového znárodnění víceméně o veškerý majetek, prožívala šťastné dětství. Babička-švadlena šila jí i sestře šatičky, místo bonbónů jedly mrkev, rodina žila pospolitě.

Ostražité soužití

Byt, ve kterém dosud Kašperovi žili, mohla sice rodina i nadále obývat, ale už ne sama. „Tatínka odvolali na vojnu, maminka byla v jiném stavu s druhou dcerou Evkou a najednou přišli, že musíme byt vyklidit. Prostě to rozdělili a dali nám tam komunistickou rodinu,“ vzpomíná Helena. Maminka sestěhovala jejich majetek do vyhrazené půlky bytu, kde ovšem nebyla koupelna. Po čase se sousedsky s druhou rodinou dohodli a mohli se do své staré koupelny chodit jednou týdně vykoupat. Rodiče byli ostražití, protože měli pocit, že je nedobrovolně získaní sousedé sledují. S jejich dcerou se ale Helena i její sestra kamarádily. Tak to trvalo dvacet let, do doby, kdy rodiny vystěhovali, aby na místě stávajícího domu mohl stát hotel.

Rodiče nikdy nebyli členy komunistické strany, Helenu ale nechali chodit do Pionýra i vést Jiskry. Nechtěla se lišit od ostatních, schůzky pojímala jako příležitost si s dětmi pohrát. Svůj buržoazní původ na základní škole nepociťovala jako překážku, problém nastal až ve chvíli, kdy se hlásila na dvanáctiletku, kam jí pomohla známost otce s předsedou národního výboru. „Naše rodina vůbec nebyla zatrpklá, brala život tak, jak jde, chránila zvlášť nás děti, abychom neměly pocit, že jsme nějaké černé ovce,“ říká. Dobříšský zámek, na kterém se scházeli socialističtí literáti a kde Helenin dědeček protekčně pracoval jako topič ve skleníku (oficiálně zaměstnaný být podle Heleniných vzpomínek nemohl), měl pro místní obyvatele přístupnou pouze zámeckou zahradu. Vnitřní prostory zámku byly návštěvníkům zapovězeny. Helena se tam podívala díky tomu, že měla v Jiskrách děti spisovatele Donáta Šajnera, který zde pobýval.

Normalizace v Motorletu

Po maturitě nastoupila jako úřednice do tehdejšího Motorletu, do oddělení, kterému se později říkalo normalizace. Helena se chtěla hlásit na fakultu žurnalistiky, pro tu ale potřebovala rok praxe v nějakém periodiku a podnikový časopis se naskytl jako možnost. Nakonec místo toho připravovala podklady podnikových norem a k časopisu si cestu nenašla. „Byl to hodně komunistický a odborářský list, kde jsem nenašla žádné místečko, které bych chtěla vyplnit,“ vysvětluje.

Když v roce 1967 vznikl Klub spřízněných duší při divadle Semafor, Helena se jako nadšená příznivkyně písní Suchého a Šlitra stala jeho členkou. Poznala tu například Ludvíka Vaculíka nebo Sergeje Machonina a přispívala do časopisu Jonáš. Psala různé povídky, básně a texty, z nichž se dokonce několik stalo základem pro písně Hany Hegerové. Dodnes má velkou krabici nikdy nepublikovaných textů, ke kterým by se ráda vrátila.

V den, kdy Rusové obsadili Československo, vzala Helena z domova své oblíbené desky Suchého a Šlitra a odjela do práce: „V Motorletu byli vojáci, přijel prezident Svoboda.“ Někteří z kolegů vyrazili k Československému rozhlasu, pamatuje si odraženými kulkami odřené boty jednoho z nich. Helena byla dezorientovaná a když se chtěla od Anděla vydat k příbuzným na druhou stranu řeky, rozmluvili jí to kolemjdoucí s tím, že na Palackého mostě prý okupanti zastřelili dvě dívky. Nejezdily ani autobusy na Dobříš, protože tanky byly i u vysílače Cukrák. Zavolala své ruské kamarádce Larise, jediné, na kterou měla v té chvíli telefon a která dělala překladatelku ve stejném oddělení, a ta ji u sebe nechala přespat. V noci, když Helena nemohla usnout, přiletěl otevřeným oknem kámen a rozbil svítící žárovku v pokoji, kde spala. Když se později vrátila na Dobříš, doma bylo vše v pořádku, babička ji však tři následující dny nepustila do práce. „Člověk, pokud mohl, poslouchal rádio,“ vzpomíná. Helena měla velmi blízký vztah k ruské literatuře a divadelním hrám, četla Turgeněva, Čechova a Dostojevského, ale nesnášela propagandistické filmy a všudypřítomná sovětská hesla.

Sláva Semaforu a doba temna

Po dvou letech práce v Motorletu Helena odešla dělat sekretářku provozního ředitele do divadla Semafor. „V roce 1970 chtěl Městský výbor strany Semafor zrušit a tenkrát někdo vyběhal, že jsme mohli jet na výstavu Československo 1970 do Moskvy a tam vystupovat. Já jsem tam jela také.“ V té době zažíval Semafor období své největší slávy, ale zároveň nastupovala normalizace.

I Helena prošla tzv. normalizačními pohovory. Probíhaly v Divadelním studiu, tehdy zastřešující organizaci šesti divadel malých forem. „Člověk měl říct, jaký má poměr k socialistické vlasti a jak se staví k okupaci… Vím, že jsem řekla, že nesouhlasím s okupací a že si myslím, že Ludvík Vaculík je dobrý spisovatel. Nevěděla jsem, co se stane, ale byla jsem nevýznamná osoba, takže se nestalo vůbec nic,“ říká. Na chodu divadla se proměna poměrů projevila mimo jiné cenzurou textů, kterou zajišťovala v roli hlavní dramaturgyně Darina Kubová, i kontrolami představení, zda jsou upravené texty dodržovány. Divadelní čistky se hereckému souboru vyhnuly, na rozdíl třeba od Činoherního klubu, kde se hercům přestaly prodlužovat smlouvy.

Později Helena pracovala v Divadelním studiu, po jehož zrušení odešla do nakladatelství Albatros, kde působila v administrativě do roku 1982. Když se rozhodla, že přece jenom zkusí studia žurnalistiky, jediným zaměstnavatelem tolerujícím dálkové studium se stalo nakladatelství Svoboda. Po čase se Helena dostala přes pozici sekretářky a jazykové redaktorky k práci odpovědné redaktorky angloamerické beletrie. Ve straně nikdy nebyla, ale události spojené například s Chartou 77 také nevnímala. Na dobu sedmdesátých let vzpomíná jako na „hrozně smutné období, kdy člověk nečekaně dostával rány… Aby přežil, tak se musel upínat k úplně jiným věcem, než se kolem něj děly. Nejtěžší byla ta dusná atmosféra, kdy člověk přeneseně až nemohl dýchat, nikdo nevěděl, kam až to půjde“. Zážitky z normalizace, doby temna, považuje Helena Kašperová za nepřenosné.

Běh dějinami v prezidentské kanceláři

Po listopadové revoluci v roce 1989 se Helena nabídla jako posila týmu prezidentské kanceláře, kde ji přijímal Ladislav Kantor. Stala se tajemnicí kolegia, odpovídala na telefony, psala zápisy, sestavovala program prezidenta Václava Havla. V prvních třech dnech své práce pro kancelář přišla díky neustále vyzvánějícím telefonům o hlas, který nebyl na takový nápor zvyklý. „Atmosféra na Hradě byla úžasná, hodně hektická. Byl to běh dějinami,“ vzpomíná.

K dnes humorným historkám připomínajícím Václava Havla patří její vzpomínka na dárek, který mu věnovala k říjnovým narozeninám. Helena objednala soukromý ohňostroj, který by nepřesáhl budovy Pražského hradu. Ten den pršelo, ohňostroj se ale navzdory počasí vydařil. Jak se ale později dozvěděla od Jiřího Křižana, Havel, který vše podle plánu sledoval z okna, komentoval ohňostroj slovy: „Tak jsem si zase připadal jako za komunistů.“ Když Helena Kašperová mluví o Václavu Havlovi, vzpomíná na to, jak ji vždycky překvapoval svou plachostí a tím, že za vše děkoval.

Po třech letech práce na Pražském hradě pracovala Helena Kašperová až do minulého roku pro Českou televizi jako reprízová dramaturgyně.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů