The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Nitra (* 1956)

• narozen 27. srpna 1956 ve Frýdku

• po maturitě (1975) se stal vojákem z povolání a nastoupil na místo zástupce vedoucího klubu spojovacího učiliště v Novém Mestě nad Váhom

• na přelomu 70. a 80. let absolvoval vysokoškolské studium na lvovské univerzitě

• roku 1985 byl jmenován instruktorem kulturně-výchovné činnosti

• v listopadu 1986 se stal členem redakce Obrany lidu

• v roce 1993 armádu opustil

• v letech 1993–1995 působil jako poradce ministra obrany pro východní Evropu, státy bývalého SSSR a Itálii

• dodnes je činný jako novinář a publicista, zaměřuje se především na hasičskou tematiku

Vzpomínky Josefa Nitry (narozen 27. srpna 1956 ve Frýdku) na dětská léta působí naprosto idylicky: zatímco matka, původem Slezanka, v chlapci pěstovala vztah k rodnému kraji, otec si od něj kvůli slabému zraku nechal po večerech předčítat knihy, a tím v něm rozvíjel zájem o literaturu i historii. Přestože oba rodiče živila práce v textilní továrně, chloubou jejich domácnosti byla bohatě zásobená knihovna. Se svými třemi sourozenci měl Josef skvělé vztahy, sestra Silvie se o něj dokonce během prázdnin starala, jako studentka konzervatoře a posléze členka činoherního souboru Mahenova divadla jej uvedla do společnosti a vzbudila v něm lásku k dramatu.

Když se však podíváme blíže, narazíme na momenty, které tuto idylu narušují. Například krátké zmínky o tom, že otec byl členem komunistické strany, matka se naopak řadila mezi praktikující katolíky a Josefovi nečinilo problém aktivně se zapojit do církevního prostředí i do Pionýra, by v pamětníkově živelném vyprávění mohly snadno zapadnout. Jenže právě takovéto rozpory a neujasněnosti jsou pro příběh Josefa Nitry zásadní – mimo jiné také kvůli tomu, že jich s postupem času úměrně přibývá.

Armáda jako jediná volba

Rok 1971 znamenal v Josefově dospívání zásadní zlom: v posledním ročníku základní školy si každý musel volit své budoucí zaměření. Josef chtěl dál studovat, jenže prostředky rodičů byly omezené, jedinou přijatelnou variantou se tedy jevila střední vojenská škola. Přestože učitelé ho od této volby zrazovali a on sám dnes dosvědčuje, že mu vojenský způsob života nikdy k srdci nepřirostl, o žádné jiné variantě neuvažoval a podal si přihlášku na střední odbornou školu do Nového Mesta nad Váhom, jež studenty připravovala na kariéru v Československé lidové armádě. Během studia si adepti plnili základní vojenskou službu.

Jestliže tyto a jiné povinnosti podle svých slov Josef zastával jen proto, že nebylo zbytí, díky zvláštní shodě okolností se na armádní škole mohl realizovat v oblasti kultury. V Novém Mestě totiž za jeho studií fungoval vojenský ochotnický soubor Javorina, místní studenti navíc provozovali i divadlo poezie.

Josefovy starší kolegy zřejmě jeho zájmy a talent upoutaly, protože mu jako jedinému z celého maturitního ročníku nabídli, aby v Novém Mestě zůstal. Roku 1975 Josef nastoupil na místo zástupce vedoucího klubu spojovacího učiliště, do jeho kompetence pak spadaly kroužky, knihovna či kino. Ve svém prvním zaměstnání Josef nadto odpovídal za činnost tanečního, cimbálového nebo dechového orchestru, vojenské hudební soubory doprovázel na soutěže a zabezpečoval jim dopravu. Tato práce Josefa velmi naplňovala. A vzhledem k tomu, že jeho nová funkce byla důstojnická, dostal možnost absolvovat důstojnický kurz a v pouhých osmnácti letech se stal podporučíkem.

Uvědomělý straník přívržencem podvratných živlů

V lednu 1977, kdy českoslovenští disidenti zveřejnili prohlášení Charty 77, bylo Josefovi dvacet let. Prohlášení Charty 77 tehdy prý přivezl domů do Frýdku a mluvil o něm s místním policistou. Do jaké míry s chartisty Josef souhlasil, se dnes můžeme jen domýšlet; jednou si ale údajně v zápalu diskuse „pustil hubu na špacír“ a to jej málem stálo vysokoškolské studium – jako perspektivnímu kádru mu totiž nadřízení navrhli, aby si dokončil vzdělání na lvovské univerzitě.

I přes tento incident Josefovy sympatie s „rozvraceči republiky“ neopadly: ve Lvově se spolužáky pravidelně poslouchal české vysílání Hlasu Ameriky a někdy také sledoval polské televizní vysílání. Ačkoli se Josef zajímal o protirežimní aktivity, sympatizoval se Solidaritou a o podobných tématech se svými kolegy běžně diskutoval, otevřeně podpořit disent mu ani nepřišlo na mysl. Na jednu stranu byl sice podle vlastních slov k poměrům ve východním bloku kritický, ale na druhou stranu z vlastního přesvědčení vstoupil do KSČ a spolu s přihláškou bez váhání podepsal i souhlas s intervencí vojsk Varšavské smlouvy. Jak je něco takového možné? Na překvapený dotaz Josef Nitra reaguje bez mrknutí oka: přítomnost okupačních vojsk v Československu bral jako nezvratný fakt a nad situací hlouběji neuvažoval.

Plazením vpřed

S tímto přístupem Josef Nitra přijal rovněž mnoho dalších rozhodnutí, jež by jiným zřejmě způsobila vnitřní konflikt: přestože se v Socialistickém svazu mládeže angažovat nechtěl, po návratu ze Lvova se stal rovnou šéfem svazácké organizace; i když politická školení považoval za manipulativní a všímal si toho, že většinu lidí odrazují, postupem času je začal sám vést; a jakkoli nyní zdůrazňuje, že se ve svých svazáckých projevech soustředil na kulturu, potvrzuje zároveň i to, že se na akcích probíraly především závěry stranických sjezdů a tzv. Poučení z krizového vývoje. Ve stejném duchu pokračovala také Josefova kariéra.

V roce 1981 Josef nastoupil na armádní post do Plzně; na nové pozici se musel zapojit do cvičení v doupovském prostoru, což byl pro Josefa velký šok. „Zpočátku se bojovalo taktickými prostředky, ale druhý třetí den se už simulovalo svržení atomových bomb,“ popisuje Josef Nitra. „Měl jsem svou mapu a telefonicky jsem dostal příkaz: ,Zaneste do mapy jaderné údery!‘ Tu mapu dodnes vidím před sebou… Z celého období normalizace je mi nejvíc zle právě ze simulovaných jaderných útoků. Mnohé jsem bral jako samozřejmost, ale s tím, že se připravuje něco takového, jsem rozhodně nesouhlasil a nemohl jsem se s tím smířit.“

Smíření se stavem věcí později zřejmě dopomohlo Josefovo převelení do Příbrami, kde se roku 1985 stal instruktorem kulturně-výchovné činnosti. V této funkci se Josefovi líbilo výrazně víc než v Plzni, protože prý předpokládala výhradně kulturní pracovní náplň. Josefův hlavní úkol spočíval v zajištění kulturního vyžití pro vojáky základní služby i pro profesionály Československé lidové armády ve všech útvarech na západ od Vltavy; to v praxi znamenalo materiální i provozní zabezpečení sedmi desítek kin, podobného počtu knihoven a přibližně padesáti klubů, které měli vojáci v kasárnách k dispozici. Jestliže Josef Nitra trvá na tom, že šlo výhradně o kulturní vyžití vojáků, k jeho svědectví je nutné dodat, že toto vyžití mělo být po ideologické stránce zcela nezávadné – ideologické kritérium se uplatňovalo jak při doplňování knihovních fondů, tak při instruování vojenských hudebních skupin, jež do svého repertoáru musely povinně zařazovat politicky angažované písně.

V téže době se Josef Nitra čím dál výrazněji uplatňoval i jako novinář: jeho texty vycházely v časopise Sokol, v deníku Obrana lidu, zaměřeném výhradně na zpravodajství spojené s armádou, a ve stejnojmenném týdeníku širšího tematického záběru. Za své články Josef pobíral solidní honoráře a také díky nim činil jeho hrubý měsíční plat přibližně 4 500 korun, tedy o polovinu více než průměrná měsíční mzda.[1] V listopadu 1986 Obrana lidu Josefa přijala do svých řad jako stálého člena oddělení bojové přípravy, z čehož lze usuzovat, že redakci se spolupráce s ním velmi osvědčila. Z Josefova pohledu šlo o jednoznačný úspěch: Obrana lidu patřila s nákladem 250 000 výtisků mezi nejvýznamnější tištěná média v Československu, deník vycházel ve večerním i v nočním vydání, po profesní stránce se v tomto zaměstnání Josef mnohému přiučil a uplatnil zde své zkušenosti z předchozích let. Avšak vedle těchto kladů musíme poukázat také na několik ale: Obrana lidu fungovala jako nástroj komunistické propagandy a informace, které čtenářům předkládala, byly účelově zkreslené a ideologicky podbarvené. O tom, že od běžné novinařiny měla praxe v Obraně lidu daleko, vypovídají ostatně i komentáře Josefa Nitry: „Když jsi jel třeba k rakeťákům, nesměls do novin napsat, kde jsi byl ani u jakého útvaru, protože jednotka byla přísně utajená. Dokonce se nesměla zmínit ani funkce lidí, se kterými jsi mluvil, a na fotkách museli mít vojáci nasazené plynové masky, aby jim nebylo vidět do tváře. Nemohli jsme dodržet běžné novinářské zásady – kdy, kde, jak, co –, takže když si text přečetl nějaký civilista, musel si připadat jako blbec.“

Ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa, který rozhovor vedl, si nenechá ujít příležitost a Josefa se přímo zeptá: „Z dnešního pohledu byla Obrana lidu neuvěřitelně propagandistická. Jak jsi o tom uvažoval?“ Odpověď zní vyhýbavě: „Máš pravdu, ale pro mě to bylo vysvobození. Ani jsem nepředpokládal, že bych v armádě zůstal až do důchodu, a jakmile se mi v roce 1993 naskytla možnost odejít do civilu, udělal jsem to. Pracoval jsem pak jako šéf propagace v Magnet-Pressu, později jsem nastoupil na ministerstvo obrany…“ Po delší odbočce se Mikuláš Kroupa vrátí k původní otázce: „Jak dnes nahlížíš na své působení v Obraně lidu?“ A reakce opět míří jinam: „Naučil jsem se tam psát, získal jsem tam praxi. V Obraně lidu jsme měli normu třicet stran za měsíc, ale já měsíčně odevzdával i šedesát až osmdesát stran, protože mě motivoval výdělek.“

Je po bitvě každý generál?

Třebaže situace ve střední Evropě se kolem poloviny 80. let zdála prakticky neměnná, po jmenování Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS se v Sovětském svazu dostavily ekonomické reformy i politické uvolnění a tento trend se s odstupem začal prosazovat rovněž v ostatních zemích východního bloku. Názory na to, zda bylo možné předvídat zhroucení komunistického systému, se dnes liší – patrně také kvůli tomu, že ze zpětné perspektivy se člověku mnohé věci jeví jinak. Zvláštní ovšem je, že Josef Nitra ve svém vyprávění hájí přinejmenším dvě protichůdná stanoviska zároveň. „V roce 1988 už u nás byla situace volnější. Začal jsem studovat žurnalistiku na Univerzitě Karlově a tehdy se už nedalo nevidět, že se něco děje. Bylo jasné, že situace se mění. Například na přelomu let 1988 a 1989 otiskl jeden studentský časopis na titulní straně Masarykovu fotografii! Něco takového nebylo samo sebou a já na tu školu chodil, takže bych musel být slepý a hluchý, abych to neviděl,“ tvrdí Josef Nitra. Na jiném místě si ale protiřečí: „Po revoluci mě trochu štvalo, že spousta lidí měla informace, věděla, k čemu dojde, a kupovala pozemky. Například 17. listopadu mi jeden ze starších členů redakce řekl: ,Pepo, dneska nikam nechoď, bude demonstrace.‘ Takže on věděl, že se něco bude dít, zatímco já o tom neměl ani potuchy!“ A v tomto dojmu se Josef Nitra záhy utvrzuje: „Krátce předtím, 28. října, jsem byl v Drážďanech, tehdy se to už v Německu hýbalo, viděl jsem, co se děje, ale nepřipadalo mi reálné, že by k něčemu takovému došlo i u nás…“

Když dva týdny nato spustil brutální zásah pořádkových sil proti studentskému pochodu vlnu demonstrací, Josef podle vlastních slov dál věřil v socialismus a byl přesvědčen o tom, že výsledek protestů se omezí na výměnu mocenských špiček. Zhroucení komunistického aparátu pak vnímal jako prohru něčeho, co sám aktivně a s přesvědčením pomáhal budovat; pojmenovat dnes vlastní roli v minulém režimu se však Josef Nitra poněkud zdráhá.

„Někdo mi říkal, že komunisté – hlavně ti, kteří s režimem kolaborovali více než jiní – měli strach z toho, že ,až to rupne‘, pověsí je na kandelábry jako v 50. letech v Maďarsku. Jak jsi to viděl ty? Neměl jsi z převratu strach?“ ptá se lehce nediplomaticky Mikuláš Kroupa. „Tak zaprvé,“ téměř mu skočí do řeči rozhořčený Josef, „říkáš kolaborace, s tímhle slovem… Já jsem byl kolaborant!? Nezvolil jsi správné slovo! Asi to tak nemyslíš, ale slovo kolaborant má jiný význam. Zadruhé, já jsem si vůbec nepřipouštěl, že by něco ruplo, nic takového jsem nečekal, ale věděl jsem, že kdyby to ruplo, ke krveprolití nedojde. My Češi tohle neděláme. Tedy, neříkám, že všichni, ale sametová revoluce byla typicky česká.“ „To slovo kolaborace jsem nemyslel ve zlém…“ snaží se Mikuláš Josefa uchlácholit. „To já vím, že ne! Já to chtěl jen upřesnit,“ reaguje o poznání smířlivěji pamětník, dál se již nenechá prosit a začne sám vysvětlovat: „S režimem jsem spolupracoval, ano, spolupracoval. Ale to je stále nepřesné: já s režimem nespolupracoval, já jsem pro režim přímo pracoval. Já jsem byl státní zaměstnanec Československé socialistické republiky.“ „Napadlo tě někdy, že by ses režimu mohl vzepřít?“ zajímá se Mikuláš Kroupa. „Já jsem nebyl ani disident, ani přisluhovač. Osobně se nemám za co stydět, nemám co zakrývat, ke všemu, co jsem udělal, se hlásím. A víš, co je pro mě nejdůležitější? Že svému synovi a své dceři se mohu podívat do očí, o době normalizace jim vyprávět stejně jako tobě a vím, že mi to nebudou mít za zlé,“ objasňuje Josef Nitra svůj postoj a uzavírá: „Já jsem režimu nepřisluhoval, ale sloužil.“

[1]              Více viz: http://csugeo.i-server.cz/csu/dyngrafy.nsf/graf/mzdy_1960_