Zdeněk Nevšímal

* 1949

  • „V Petrovicích jsme koukali na televizi, přijeli tam členové Veřejné bezpečnosti a řekli nám: ,Chlapci, jestli jedete tam a tam, za Petrovicemi v lese už stojí ruská vojska.‘ Jeli jsme kolem nich. Na lesních silnicích měli zaparkované zily a gazíky a maskovali je větvemi. Když slyšeli rachot třech kombajnů, tak vyrazili. Bylo jim to trochu podezřelé, blížil se nějaký hluk, když zahlédli, že jedou jejich SK sovětské kombajny číslo 4, tak nám začali mávat. A já na ně pěstmi, takhle. Stál jsem vedle parťáka, který mně hned srazil ruce a řekl: ,To nevidíš, že má na prsou pověšené samopaly i se zásobníky?! Co když v nich má ostré a budou po nás střílet?‘ Tak mně srazil ruku. Od té doby jsem se celou cestu třásl, že jsme mohli být mrtví.“

  • „Taťka mi také vyprávěl, že než byli odsunuti bývalí obyvatelé v 1946... nedělo se to najednou, někdo tam musel zůstat ošetřovat dobytek, protože by jinak uhynul. Dokonce si teď vzpomínám, že se s taťkou celý život vleklo, že bojoval, aby tam jedna rodina zůstala. Byli znalí pozemků, bonit, úrodnosti polí. Chtěl, aby tam zůstali, aby je neodsunuli. Oni by tam rádi zůstali, ale dostali to nějakým befelem od revolučních gardistů, kteří je hlídali s pistolí na opasku. Už na to jednou bylo razítko, tak museli odejít. Můj otec o ně bojoval, a to se s otcem vleklo, to mu komunističtí pohlaváři na státních statcích na vedení připomínali, to, že se zastával Němců. Jednou mi vyprávěl, že než se vystavěly dráty na hranicích, tak se ještě lidé vraceli. Poschovávali věci a cítili, že to asi nedopadne dobře, tak si pro ně chodili po nocích. Vraceli se přes hranice, nechali se odsunout jenom kousek za hranice s Německem a Rakouskem. Byl také jeden případ, já už si to přesně nepamatuji, nevím, který dům to byl, ale když prý bývalí obyvatelé cítili, že už se asi nevrátí, tak ten dům zapálili. Vraceli se ještě pěšmo přes hranice, přes Haidmühle, Stožec, kolem Žlebů. Šli si ještě pro další věci, které do té doby ještě nikdo neukradl. Ale dost často se stávalo, že domy už byly vyrabované.“

  • ,,[StB]... pozvali si mě na podzim, za pár měsíců. A to si mě pozvali na Lannovu třídu. Pozvali si mě kvůli tomu, jestli se znám s paní Klauberovou z Igly. Dělala tam laborantku. Ptali se, jestli se s ní znám, jestli spolu diskutujeme. V této době byl [v Českých Budějovicích] na návštěvě nějaký biskup z Filadelfie, protože bylo výročí úmrtí Jana Nepomuka Neumanna. V Prachaticích byla pouť a té jsem se také zúčastnil. Bylo vidět, že mě nafilmovali. Na zídce tam někdo stál a nefotil směr oltář nebo průvod. On fotil proti lidem, takže sbíral všechny obličeje. Na výslechu ode mě chtěli vědět, co jsem tam slyšel, s kým jsem mluvil. Já jsem tam byl jen se svými příbuznými, proti KSČ jsem tam nic neslyšel, nikde se nic nepovídalo. Všechno se točilo kolem toho zemřelého biskupa Neumanna a na závěr mi [vyšetřovatel StB] řekl: ,Ty chceš dát děti na náboženství, tak nám tady podepiš papír.‘ Samozřejmě, byl to takový hezký papír. Dokonce si pamatuji, že tam byly lipové listy a znak. Říkal jsem si, že toto chtějí podepsat, nečetl jsem to, protože jsem byl už tak znervózněný, hodil jsem tam podpis a to bylo ono a tím to pro mě skončilo.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 05.11.2021

    (audio)
    duration: 02:08:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 11.11.2021

    (audio)
    duration: 51:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 3

    České Budějovice, 21.04.2022

    (audio)
    duration: 01:44:39
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nikdo nám k víře nikdy nic neřekl, protože věděli, že si za tím stojíme

Zdeněk Nevšímal v roce 1972
Zdeněk Nevšímal v roce 1972
photo: Archív pamětníka

Zdeněk Nevšímal se narodil 11. srpna 1949 v obci Pěkná (dříve Šenava, německy Schönau) v jižních Čechách do silně věřící křesťanské rodiny. Otec Jaroslav Nevšímal přišel do vesnice v roce 1946 z Chýstovic na Pelhřimovsku, aby převzal dobytek po odsunutých Němcích, a ve vesnici zůstal. Matka Zdeňka Kristýna Nevšímalová (rozená Kadlíčková), původním zaměstnáním zdravotní sestra, pracovala společně se Zdeňkovým otcem v zemědělství v obci Pěkná. Od útlého věku byl pamětník rodiči veden k náboženství, stal se tak svědkem proměny a postupného útlumu náboženského života místních obyvatel v padesátých letech. V roce 1965 po ukončení měšťanky nastoupil na Zemědělskou mechanizační školu v Českých Budějovicích. Dramatické události srpna 1968 prožil jako osmnáctiletý na kombajnové brigádě organizované JZD Volary, se kterou byl v Počepicích u Sedlčan vypomáhat na žních. Po maturitě se ucházel o místo v JZD ve Volarech. Místní soudruzi o něj však neměli zájem, důvodem byla antipatie několika z nich k jeho otci. V roce 1969 nastoupil do armády na povinný základní výcvik. V armádě zůstal až do roku 1979 jako voják z povolání. K poměrům a vývoji československé armády v sedmdesátých letech se vyjadřuje velmi kriticky. Poté nastoupil do podniku Igla, kde pracoval až do důchodu. V roce 1988 při výslechu StB, podle jeho slov nevědomě, podepsal spolupráci za příslib, že jeho děti budou moci chodit na hodiny náboženství. Uvádí, že StB byl kontaktován pouze jednou, v revolučních dnech roku 1989, a nikomu neublížil. V roce 2022 žil v Českých Budějovicích a vypomáhal v kostele sv. Vojtěcha v Českých Budějovicích jako kostelník.