Vida Neuwirthová

* 1962

  • „Na tom úplném začátku je takový silný moment. On předtím, než to všechno začlo, tak ho nějaký kamarád vzal ke kartářce, která vždycky byla dobrá, za ní chodili i obchodníci, jestli mají udělat dobrý obchod, nebo ne, jestli to vyjde, nebo ne, a většinou teda poradila správně. A tak on tam teda nakonec šel taky, moc jí nevěřil, celému tomu kartářství a předpovědím, ale šel tam. A ona najednou začala být hrozně nervózní, když koukala na ty karty, a říkala: ,No, páni, vy tady teda máte dlouhou cestu, a krkolomnou, to je teda hrozný, ale vy se pak vrátíte a pak ještě všechno doženete a budete mít ženu a dvě děti.‘ A oni samozřejmě velký smích, co to tam ta paní říká... Ale potom celou dobu té války, když už mu bylo nejhůř, tak říkal těm svým kamarádům: ,No, vy to máte dobrý, vy můžete tady kdyžtak skončit, ale já se musím vrátit, protože ta kartářka říkala, že pak to bude dobrý a že budu mít ženu a dvě děti.‘“

  • „Já si myslím, že je dobré, když už tady jsme, tak abychom tady něco zanechali, aby to nebyla stopa ‚já jsem tady byla‘, ale že jsem pro společnost, pro lidi něco udělala, že to mělo nějaký význam. A to si tak držím od Viktora Fischla, který píše, že tady nejsme jen jako šašci někoho, kdo nás stvořil, ale že tady máme nějaký význam a že je dobré, když jsme ještě tady, tak se samozřejmě radovat z každého kamínku, z každé květiny kolem nás, ale taky tady pro někoho něco udělat, protože si myslím, nemůžu úplně říct, že někdo říká, že teď uděláš ty něco pro někoho a ono se ti to pak vrátí. Myslím si, že pro mnoho lidí to tak není, že třeba nedělají vůbec nic a mají se docela dobře, ale nevím, jestli ten jejich život je tak naplněn. Takže já si myslím, že tím, že pro někoho něco člověk udělá nebo si to myslí, že tady nějakou stopu má, tak to si myslím, že pak i mě naplňuje, že bychom měli něco pro druhýho dokázat udělat a nic za to nečekat.“

  • „Asi do těch čtrnácti let jsem žila jako řada ostatních dětí, i když v té době to bylo asi trošku těžší, ale to si do těch čtrnácti tolik možná neuvědomujete. A já ještě méně, protože jsem od svých asi pěti let byla v Kühnově dětském sboru a jezdili jsme hodně na různé festivaly do zahraničí, takže já jsem dokonce byla i mnohokrát tam, kam se nedostala řada ostatních dětí ani dospělých. Takže když jsem se občas táty ptala, proč má číslo na ruce, tak mi říkal tak s úsměvem, že je to nějaké telefonní číslo nebo že je to číslo do nebe. Až mne to potom trošku zlobilo, že mi to tenkrát stačilo, jak je možný, že jsem byla takový ignorant, že jsem za tím nešla nějak více, ale když to jsou vaši rodiče, tak jim věříte takový život, jaký spolu máte. A byl prima, tak na to vůbec nejste připravenej. Ještě ve škole se o židovské historii skoro nemluvilo, a tak do té doby jsem byla pole neorané.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 03.03.2022

    (audio)
    duration: 02:09:57
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nejsme tady jenom pro zábavu, chtěla bych po sobě zanechat nějakou stopu

Vida Neuwirthová, 3. března 2022
Vida Neuwirthová, 3. března 2022
photo: Post Bellum

Vida Neuwirthová se narodila 10. července 1962 v Teplicích do rodiny Vítězslava Mojšeho Abelese, přeživšího holocaustu, a Vidy Šimkové. Pravdu o čísle, které měl otec vytetované na předloktí, jí sdělil v den čtrnáctých narozenin a ovlivnil tak její budoucí směřování. V osmdesátých letech založila na pražské Židovské obci dětský divadelní soubor Feigele, který byl v té době jedinou pražskou aktivitou pro židovské děti. Vida Neuwirthová studovala divadelní fakultu, pak se rozhodla pro dráhu loutkoherečky. Česká veřejnost ji však zná především jako nosatou princeznu Bosanu z Werichovy pohádky Tři veteráni. K roku 2022 se věnovala dětskému divadlu a průvodcování po židovské Praze a v Terezíně. Je autorkou dvou pohádkových knih pro děti s židovskou tematikou. V roce 2022 žila v Praze.