The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marta Neumajerová (* 1946)

Na Václavák je hnali vodními děly, na Národní třídu jenom vytlačovali

  • narozena 6. května 1946 v pražských Modřanech

  • otec František Vošahlík veteránem 1. světové války

  • po roce 1948 rodina přišla o živnosti a hospodářství

  • kvůli nevhodnému kádrovému profilu byl bratr František poslán k PTP

  • absolventka oboru andragogika na filozofické fakultě v Praze

  • pracovala na ČVUT, v Agroprojektu a v Ústavu vzdělávání pracovníků ve stavebnictví

  • účastnice demonstrací během sametové revoluce v Praze

28. březen 1969 se vryl do paměti celé řadě nejen sportovních fanoušků. Když českoslovenští hokejisté porazili podruhé v řadě tým ze Sovětského svazu na mistrovství světa ve Stockholmu, vyšlo se do ulic. A spontánní projevy radosti vyústily ve spontánní projevy vzdoru. Marta Neumajerová se k celé mele dostala náhodou. V době závěrečného hvizdu byla se svým – tehdy budoucím – manželem v jednom z pražských kin. „A z toho kina nás vyčoudili dýmovnicí. Kino se muselo přerušit, tam se nedalo dýchat. Ještě jsme měli kliku – jeden proud hnali na Národní třídu a jeden na Václavák. Na Václavák je hnali vodními děly a na Národní třídu to jenom vytlačovali. To jste si nemohl vybírat,“ vypráví Marta Neumajerová. 

Kruté boje, voják proti vojákovi

Marta Neumajerová, rozená Vošahlíková, se narodila 6. května 1946 v pražských Modřanech, tehdy samostatné obci. S Modřany se pojí její rodinná historie po několik generací nazpět. „Můj prapradědeček, který přišel na svět někdy v roce 1780 […], se oženil do modřanského statku číslo 49, kde dalších pět generací Františků Vošahlíků žilo. Vždycky to bylo hospodářství, statek a každý se snažil ho nějakým způsobem rozšiřovat,“ přibližuje. Jeho syn, pradědeček František Vošahlík (nar. 1838), působil v letech 1891 až 1899[1] jako starosta obce a ze své pozice se zasloužil například o výstavbu nové školy, správu kostela, rozšíření hřbitova nebo vysazení alejí. Předkové Marty Neumajerové hospodářství po dlouhé dekády spravovali, rozšiřovali a z generace na generaci dědili. Pomyslné žezlo nad statkem se tak postupem času dostalo do rukou Františka Vošahlíka, otce Marty.

Otec František Vošahlík se narodil roku 1900 a ve svých 16 letech musel rukovat na frontovou linii první světové války – tak jako celá řada modřanských mužů a chlapců. Účastnil se bojů v severovýchodní Itálii, u města Udine. „Byly to zřejmě opravdu kruté boje, voják proti vojákovi. A dopisy, které mám poschovávané, co píše, tak to je opravdu strašné. On předtím, protože neuměl vzít pušku do ruky, tak dostali tříměsíční úvodní vstup, kde se učili střílet,“ vzpomíná na otcovo vyprávění. Nedlouho po narukování otec onemocněl španělskou chřipkou, na frontě pak utrpěl vážné zranění, které jej paradoxně možná zachránilo. „V září 1917 byl raněný do ruky. Neutrhlo mu to tu ruku, ale opravdu průstřel měl obrovský. A tím pádem se dostal na marodku. Všichni ti kolegové – jeho spolužáci, kteří s ním z Modřan odešli, u toho Udine padli,“ vypráví.

Místo pohádek mi babička vyprávěla děje oper

V prvorepublikových dobách začalo svítat na lepší časy. Otec nadále modernizoval hospodářství v Modřanech a zároveň rozvíjel vlastní živnost. „Původně s koňmi zavážel různé stavební materiály, a protože byl správný sedlák se selským rozumem, tak začal podnikat. Mezi dvacátým a třicátým rokem z toho velkého hospodářství ubývalo koní a přibývalo nákladní dopravy. Pak si oficiálně založil autodopravu.“ V roce 1928 se otec František oženil. I manželka Marta v Modřanech založila živnost, a to se stavebními materiály a obchodem s uhlím. Ve třicátých letech tedy oba manželé Vošahlíkovi – navzdory celosvětovým dozvukům Velké hospodářské krize – úspěšně podnikali a k tomu vedli statek s polnostmi a vlastními zaměstnanci. Díky tomu se jim podařilo ustát i hubené roky 1938 až 1945.

Z dob před narozením Marty zmiňme ještě babičku Marii Vošahlíkovou (nar. 1886). Ta pocházela z Prahy, žila na Karlově náměstí a její rodina se přátelila s Janem Ottou, knihkupcem, nakladatelem a vydavatelem Ottova slovníku naučného. V Ottově domě dokonce její rodiče získali byt a Marie kamarádila s Julií, knihkupcovou dcerou. „Pan Otta o babičku pečoval od jejího mládí. Nechal ji vystudovat německou školu, což v té době – která žena měla školu? Babička mi jako malé holce místo pohádek vyprávěla děje oper a divadelních her. A jak měl pan Otta kanceláře, chodili mu tam spisovatelé. Ona [babička] znala Nerudu, učila ji sestra Elišky Krásnohorské. Měla vzdělání na své postavení naprosto nedostupné.“ Tímto Ottova péče nekončila. „Pan Otta jí vystrojil obrovskou svatbu, dal jí velké věno a našel ženicha.“ Ženichem se stal statkář z Modřan – dědeček František.

Není tady, nemá vycházku, nesplnili normy

Na pozadí těchto rodinných osudů se rok po druhé světové válce narodila Marta Vošahlíková. Zatímco ve dvacátých a třicátých letech rodina zaznamenala řadu pracovních úspěchů, druhá polovina let čtyřicátých znamenala tvrdou ránu. Po roce 1948 rodiče přišli o své živnosti, pozemky, dobytek a o většinu hospodářství. „Nesmělo být nic. V tom statku byla vybudována velká kancelář, kterou měli oba pro své podnikání, tak tu kancelář okupovaly Komunální služby Modřany. Nastěhovali se tam zaměstnanci, používali všechny – protože je tátovi zabrali – náklaďáky, to všechno propadlo státu. A postupně tam byly velké dílny.“ Vošahlíkovi měli v éře stalinismu svým způsobem štěstí – komunisté jim sice všechno zabavili, ale alespoň je nevystěhovali.

Otec, bývalý úspěšný podnikatel, a tedy nepřítel lidu, po únorovém puči pracoval jako údržbář na tehdejším ministerstvu přesného strojírenství. Komunisté měli ve zvyku trestat i děti „protisocialistických živlů“, a tak o 18 let staršího bratra Marty Františka poslali k Pomocným technickým praporům (PTP). „Byl zavřený v dolech, měl velmi těžkou práci a dělal v oblasti – dneska už ta vesnice ani neexistuje – Břežánky u Bíliny, kde se těžilo hnědé uhlí a ty práce byly kruté. Co on pak dokázal vyprávět, co tam zemřelo jeho kolegů nebo byli těžce zraněni, naprosto vyčerpáni a nebylo úniku.“ Zadrženého bratra Františka mohla rodina navštívit jen zřídkakdy, častokrát navíc soudruzi setkání nepovolili až na poslední chvíli. „Přijeli jsme tam a oni řekli: ,Ne, bohužel, nemůžete, není tady, nemá vycházku, protože nesplnili normy, co měli vytěžit, a museli odejít na brigádu do lesa a těží dřevo. Ale za ním jet nemůžete, musíte požádat o další návštěvu.’ Takže jsme odjeli a ani ho nezahlídli. To se stalo několikrát,“ popisuje.

Měla jsem před sebou papír – perfektní místo

Roku 1952 nastoupila Marta do první třídy. Šlo o modřanskou školu, jejíž vznik inicioval zmíněný pradědeček, starosta František Vošahlík, a která funguje dodnes (2022). I přes nejrůznější peripetie kvůli nevhodnému kádrovému profilu se Martě podařilo dostat na střední všeobecně vzdělávací školu, kterou roku 1963 úspěšně zakončila maturitou. V této době zemřel tatínek František a Marta zůstala doma v Modřanech s nemocnou maminkou. Po složení maturitní zkoušky nastoupila do práce na administrativní pozici na elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického (ČVUT) v Praze. Při práci si dálkově rozšířila vzdělání na tříleté střední škole sociálně právní a později získala i vzdělání vysokoškolské, na filozofické fakultě v Praze vystudovala obor andragogika. 

Na ČVUT pracovala po dobu sedmi let, poté přesídlila do Agroprojektu, do útvaru výchovy a vzdělávání. Ještě v šedesátých letech procestovala kus Evropy. Podívala se například do Bulharska, Rumunska, východního Německa, Sovětského svazu, Jugoslávie, ale i do „kapitalistické“ Vídně. Tehdy zvažovala, jestli se do československé totality vůbec vracet. „Já měla před sebou papír, kde mi nabízeli místo – velice kvalitní, protože jsem v té době mluvila docela dobře německy, perfektní místo.“ V nesnadném rozhodování nakonec zvítězily rodinné vazby před vidinou svobody. „V té době se brácha odstěhoval a matka byla úplně sama v tom starém statku, v tom baráku. To jsem jí nemohla udělat. Ona by vůbec nepřežila, abych zůstala venku a kvůli ní jsem se opravdu vrátila,“ vysvětluje.

Z kina nás vyčoudili dýmovnicí, nedalo se tam dýchat

„Rusky jsem uměla v té době velice dobře. A to bylo jak s hotentoty: ,Tady je kontrarevoluce, kam jdete do práce?‘ To byly chumly lidí, nešla jsem sama. Šel celý průvod, protože nic nejezdilo. Šli jsme pěšky z Modřan až do Dejvic a v práci bylo pozdvižení,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy. Půlrok poté, 28. března 1969, českoslovenští hokejisté podruhé v řadě porazili tým ze Sovětského svazu na hokejovém mistrovství světa ve Stockholmu. Následné oslavy v ulicích Prahy vyústily ve spontánní projevy nesouhlasu s okupací. Marta tehdy byla se svým budoucím manželem Václavem v kině. „A z toho kina nás vyčoudili dýmovnicí. Kino se muselo přerušit, tam se nedalo dýchat. Ještě jsme měli kliku, že jeden proud hnali na Národní třídu a jeden na Václavák. Na Václavák je hnali vodními děly a na Národní třídu to jenom vytlačovali. To jste si nemohl vybírat. S proudem [lidí] jsme se dostali k Národnímu divadlu, tam už se to rozmělňovalo,“ vypráví.

V dobách normalizace se pak setkávala i nabídkami na vstup do komunistické strany (KSČ). A přestože na ně nikdy nepřistoupila, podařilo se jí dosáhnout řady pracovních úspěchů. V Agroprojektu se coby titulovaný andragog věnovala vzdělávání a z vedoucí pozice organizovala vzdělávací kurzy. „To bylo desetitýdenní studium manažerské přípravy pro ekonomicky-technického náměstka ředitele. Agroprojekt měl tehdy deset závodů po celé republice.“ Studium probíhalo vždy jednou měsíčně po dobu čtyř dní v Kutné Hoře. „Postavila jsem tenhleten projekt pro 30 špiček a byl nesmírně úspěšný. […] Vybrala jsem tam výborné lektory, našla jsem jich celou řadu a střídala jsem jim jednoho lektora lepšího než druhého. Já jsem to jenom víceméně organizovala,“ přibližuje. V sedmdesátých letech si dále doplnila vzdělání a v rámci rigorózního řízení získala titul PhDr.

Historický moment, to musíte vidět

V roce 1989 pracovala Marta Neumajerová v Ústavu vzdělávání pracovníků ve stavebnictví se sídlem v Hodkovičkách. „Měli jsme velkou poradu, akorát na 17. listopadu. Co se dělo na Národní třídě? Humbuk, cirkus a hned se jet podívat, co se děje na Václaváku, protože to se vědělo, že hned zas bude něco na Václaváku. Ale nebyly dané hodiny, nebylo nic. Denně jsem tam chodila a v pondělí jsem seděla na nějakém jednání v Jindřišské ulici a najednou vidím, jak už se plnil Václavák, tak samozřejmě – všechno se přerušilo a všichni jsme vypadli a už jsme byli na Václaváku. Takže od prvního dne všechno to cinkání klíči. A tam se to teprve rodilo. Nebylo to nic organizovaného. Tam poprvé, když vystoupil Havel, Kubišová s její Modlitbou pro Martu – to všechno jsem viděla na vlastní oči.“

Na “sametové” demonstrace pak brávala i své dva syny, Ondřeje a Přemysla. „Říkám: ,To je historický moment, to musíte vidět. Jeden byl patnáctiletý a druhý třináctiletý. Ale v davech už se vyznali, všichni tam na sebe byli strašně slušní. Jak někomu něco bylo, hned byla ulička, hned se rozestoupili lidi. Tak jsem se nebála je s sebou brát a od prvního momentu se mnou chodili na všechny demonstrace.“ Nutno dodat, že tyto chvíle si každým rokem chodívá na Národní třídu připomínat. „Od té doby každý rok na 17. listopad [s manželem Václavem] chodíme, i teď, když pajdáme oba, tak samozřejmě musíme jít zapálit svíčku, musíme tam jít,“ dodává Marta Neumajerová závěrem.

 

[1] K 20. 12. 2022 dostupné z: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/04/ca5b9e813d2d941200b60060caa0513b0a37b1de.pdf

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Pamětníci Prahy 12 vyprávějí v Paměti národa

  • Witness story in project Pamětníci Prahy 12 vyprávějí v Paměti národa (Václav Kovář)