The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Klement Neugebauer (* 1937  )

Pouto k domovu, to je daleko víc než peníze

  • narozen 12. srpna 1937 v Neratově - Bärnwaldu v Orlických horách
  • z rodiny malorolníků, otec kapelníkem a hráčem na trubku
  • bratr sloužil ve Wehrmachtu, strávil pět let v sovětském zajetí
  • na jaře 1945 zažil řádění Rudé armády a Revolučních gard
  • v roce 1968 absolvoval obor ekonomika a řízení stavebních podniků na ČVUT v Praze
  • živil se jako zedník, projektant a ředitel ekonomického oddělení okresního odboru školství
  • podílel se na přesunu chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostě
  • po roce 1975 působil v místním odboru výstavby v Benešově

Klement Neugebauer se narodil 12. srpna 1937 v Neratově neboli Bärnwaldu v Orlických horách. „Co vím, tak v naší vesnici nebyli snad vůbec Češi, snad jedna rodina a jedna židovská rodina,“ přibližuje pamětník poměry v rodné obci, kde kromě sedláků, několika krejčích, řezníka, kováře, hospodského, obchodníka, faráře a učitele, kteří se všichni hlásili k německé národnosti, žil pouze jeden „český“ policista. Klementův otec Rudolf a matka Klára pak vychovávali šest dětí a jako většina obyvatel obce provozovali menší hospodářství – obdělávali sedm hektarů půdy, vlastnili kus lesa a také sedm krav a koně. V domě Neugebaureových nebyla elektřina, měli ale malé rádio, které často poslouchali a od záboru Sudet a počátku konfliktu v roce 1939 byla tak válka trvalou kulisou jejich života, přestože otec pamětníka prý nebyl expanzivní politikou Říše nijak nadšený a nikdy také nebyl členem SdP ani NSDAP.

Černé prapory na domech

Na domech ve vsi se postupem času začaly objevovat černé prapory, zvěstující smrt synů a otců, rodina pamětníka ale dál obhospodařovala svoje pozemky. Bosé děti dál sbíraly na poli kameny, vyorávaly brambory, sely obilí a sušily seno. Každý podzim zabil otec prase, které pak matka zavařovala do velkých sklenic, také oral, obsluhoval mlátičku a vozil obilí do mlýna. Dělal i kapelníka místní kapele, kde hrál na trubku na pohřbech, svatbách i na zábavách, a k hudbě vedl i své syny. Navzdory veškerému úsilí měli ale Neugebauerovi téměř pořád hlad a po celou válku se živili převážně bramborami nebo opečeným chlebem, případně mlékem a sýrem, který si sami vyráběli. A přestože členem NSDAP byl prý snad jen starosta a jeho zástupce a „víc lidí bylo těch, kteří na ten fašismus a na toho Hitlera nadávali, byli by rádi, kdyby už byl konec války“, pobyl si prý starý Neugebauer i dva týdny ve vězení, když poté, co v rádiu vyslechl, že němečtí vojáci jsou u Moskvy, prohlásil v hospodě, „že nanejvýš jako zajatci“.

Na podzim roku 1943 začal Klement chodit do školy v Neratově, v zimě roku 1944 pak zemřela jeho babička, která kvůli zmrzlé půdě „ležela dlouho v kolně na takové fošně, my chodili kolem toho na záchod“, jak dodnes vzpomíná. Zesnulou vyprovodil starý Neugebauer i s kapelou, a když „už to bylo na hřbitově, kdy ta rakev se pouštěla dolů, najednou vidíme: u branky, ke hřbitovu přijde takový krásný voják, a on to byl zrovna náš strejda Josef“, který přestože byl raněn do ramene, musel se po třech dnech vrátit zpátky na frontu. V dubnu 1944 pak ve svých osmnácti letech narukoval i pamětníkův bratr Alfred.

Řádění Rudé armády a Revolučních gard

V květnu roku 1945 prošli vesnicí vojáci ustupující do amerického zajetí a na louce poblíž zanechali veškerou výzbroj. Otec pamětníka je na cestu podaroval chlebem, obyvatelé vsi se však k mužům prchajícím před Rudou armádou připojit nehodlali. Kdosi také od řeky z polské strany vypálil z pancéřové pěsti a zasáhl kostel, nebylo ale jasné, je-li to práce blížících se dobyvatelů nebo po pomstě prahnoucích Poláků. Vítězní Sověti skutečně zanedlouho přitáhli a stejně jako jejich předchůdci se utábořili na louce. „Tam měli svoje auta a jídlo a všechno, ale rozbíhali se do té vesnice a hlavně hledali ženy a děvčata, u nás byli asi čtyřikrát,“ vzpomíná Klement na několik návštěv, během nichž prý vojáci sice pojedli u stolu polévku, pohovořili s otcem a rozdávali dětem cukr, jeden z nich si ale odvedl otcova koně. Další se pokusil znásilnit pamětníkovu matku, byl však ostatními zkrocen s tím, že hostitelům netřeba škodit. Ke znásilňování však docházelo běžně a svědkem jednoho takového incidentu na veřejném prostranství byl i pamětník, než jej otec pohotově zahnal domů. Veteráni chtiví kořalky a žen se do vsi často vraceli a při jedné příležitosti vyrazili Neugebauerovým dveře. Během jejich pobytu tak došlo v sousedství k celé řadě sebevražd.

Všichni si proto oddechli, když Rudá armáda odtáhla na západ, čekalo je však podle Klementa něco mnohem horšího – „spravedlnost“ Revolučních gard. Muži s rudými páskami na rukávech přikázali lidem, aby se shromáždili v místním hostinci, kde ustanovili provizorní tribunál. Před stolem soudců byla pak v sále pryčna, podél níž stáli gardisté s obušky. Lidé ze vsi byli postupně předvoláváni, vyslýcháni a na místě trestáni, kdo se nedostavil, byl přivlečen. Nastalo „velké mlácení, a když už skoro omdlévali, tak vzali kbelík a schválně  svrchu nasadili, aby to škrtlo o nos, ramena, až klíční kosti se lámaly,“ vzpomíná Klement, jak i jeho otec musel ulehnout na pryčnu. „Někteří si asi trest zasloužili, kdo NSDAP založili a tomu Hitlerovi fandili,“ konstatuje, dodává však, že pohled na týrané otce od rodin, kteří se prý především chtěli spolu se svými bližními dočkat konce války, byl otřesný. Obecní předseda a místopředseda NSDAP v Neratově byli téhož dne popraveni.

Odplata v sousedních vsích byla však prý ještě tvrdší a lidé byli věšeni a stříleni v řádu desítek, včetně nezletilých. Když gardisté odjeli, měli se Neugebauerovi spolu s ostatními dostavit do sběrného střediska. Otec pamětníka vezl jakési postarší lidi na voze, cestou do tábora prý ale komusi předal otěže a s rodinou přešel přes řeku do Německa, kde se asi týden ukrývali u otcova spoluhráče z kapely. I tam byla ale situace nevalná – rodina spala o hladu v prázdném chlévě, hostitelé je obviňovali z příživnictví a sami očekávali, že budou zanedlouho vyhnáni Poláky. Starý Neugebauer se proto raději vypravil zpátky přes řeku a přesvědčil svého známého, komisaře z Kunvaldu, aby se za něj zaručil. Po čtrnácti dnech se tak rodina pamětníka vrátila domů, a přestože opuštěné domy byly už vyrabované, vykopal otec svou trumpetu a Neugebauerovi začali znovu hospodařit.  

Němcem v poválečném Československu

Ve vsi se objevily ještě dvě neúplné německé rodiny, nejméně rok museli pak všichni nevyhnaní nosit bílé pásky s písmenem „N“ na rukávech, díky čemuž byly prý děti původních obyvatel Neratova často napadány dětmi kolonistů a těch, kteří výhodně nakupovali domy k rekreaci. Přesto však prý pamětník s chlapci, jejichž otec padl ve válce, objevoval vesnici a okolí – prolézali půdy opuštěných domů, hledali tabák a hodně kouřili. Když se ale Klement pokusil přinést cokoliv domů, otec ho zbil jakožto zloděje. Mnoho času chlapci trávili i v polích mezi auty a motorkami a hráli si s odloženými puškami a pistolemi, což obnášelo jistá rizika, například když, jak pamětník vzpomíná, „jsme jednou udělali ohníček vedle silnice, ty zbraně jsme do toho házeli a seděli jsme na patníku a najednou vyšla střela a vlítla do toho patníku“.

Klement zpočátku pásl na loukách kolem Neratova krávy, pak ho spolu s ostatními dětmi „rozvezli po okolních vsích k Čechům“, aby se naučil jazyk, který mu byl do té doby zcela neznámý. U sedláka tak pomáhal na poli a začal také chodit do školy v Bartošovicích. „České děti nás mlátily hodně, tak jsme se zase bránili,“ konstatuje pamětník, zmiňuje i časté tresty rákoskou a potíže ve škole, kde nikomu nerozuměl a v prvním roce proto propadl. Každou sobotu se pak s kamarády vydával na sedmikilometrovou cestu domů, kterou museli v zimě absolvovat na lyžích a protože neměli teplé oblečení, byli prý často rádi, že neumrzli. V Neratově se pak chlapci bavili mimo jiné střílením do oken opuštěných domů, k nelibosti otce, který musel platit pokuty. Děti tak podle Klementa často bil, stejně jako i při jiných příležitostech.

Osud sedláka Zářeckého

Po únoru 1948 pak Neugebauerovým přišel dopis, že se musí vystěhovat, přijel si pro ně proto sedlák Zářecký z Kunvaldu a vzal si celou rodinu na pomocné práce na svůj statek. Pamětník se spřátelil s jeho dětmi a zdokonaloval se v češtině, otec se stal kočím a jezdil i s traktorem. Rodina žila sice v menším bytě, místní obyvatelé s nimi prý ale zacházeli slušně a ve volném čase bral Zářecký děti na výlety ve své aerovce. Jednoho dne se však prý na jeho vratech objevil nápis „Zde bydlí kulak“ a nedlouho poté Zářeckého zatkli, k údivu pamětníka, který se do té doby domníval, že „berou jen Němce“. Rodinu přemístili do státního statku v Žamberku, do Kunvaldu však Klement dojížděl na kole do školy. Na učení neměl čas, protože musel zároveň pracovat na poli i v chlévě, přístup učitelů byl už ale o něco snesitelnější. To Zářeckého čekal hořký osud: po třech letech v jáchymovských lágrech byl sice ze zdravotních důvodů propuštěn, když ho ale Neugebauerovi, kteří jej poznali jako laskavého člověka, navštěvovali, už prý jen ležel v posteli, plival na zem pokrytou novinami a asi rok po propuštění zemřel. Už v roce 1950 se Neugebauerovi ke své velké radosti dozvěděli, že bratr pamětníka Alfred žije v Německu, kam byl repatriován po propuštění ze zajateckého tábora v Sovětském svazu.

V Náchodě zedníkem, v Mostě manželem a otcem

Aby unikl z domova, chtěl se dát Klement v patnácti letech zapsat do válcovny v Ostravě, otec mu v tom ale zabránil a donutil ho vychodit ještě jeden ročník základní školy. O rok později se pak Klement začal učit v Náchodě zedníkem, poměry na internátu prý snášel velmi dobře, protože tam vládl pořádek a jídla byl dostatek. Začal také boxovat, takže zúročil své dlouhé ruce a zkušenosti z krutých dětských šarvátek. Ještě před závěrečnými zkouškami pracoval jako zedník v Mostě, po vyučení musel absolvovat dvouletou vojenskou službu.

Po návratu z armády se v roce 1959 oženil s dívkou z Mostu, u jejíž rodiny předtím bydlel a s níž si po celou vojnu dopisoval. Novomanželé byli pak obratem umístěni do nového sídliště v Mostě. „Tam jsme měli byt, zavřeli jsme za sebou dveře,“ prohlašuje pamětník, který byl prý s novým bydlením velmi spokojený. V Mostě se Neugebauerovým narodily tři děti, Klement při práci absolvoval ještě dvouletou mistrovskou školu a začal dálkově studovat na střední škole v Děčíně, kde po třech letech složil maturitu. Poté nastoupil opět dálkově na ČVUT v Praze a zvolil si obor ekonomika a řízení stavebních podniků. Zároveň působil jako mistr na stavbách, což prý byla práce zdaleka nejhorší, protože jej i přes odpovědnost za technické a finanční záležitosti odměňovali hůře než řadové dělníky. Postupem času se pak v podniku Pozemní stavby vypracoval až na stavbyvedoucího a řídil například konstrukci věžové budovy v Mostě.

V roce 1968 uzavřel Klement studium na ČVUT, po srpnu 1968 byl pak jako politicky neangažovaný dosazen na pozici ekonoma a zástupce vedoucího okresního odboru školství, kde vedl patnáctičlenné ekonomické oddělení obhospodařující finance na provoz škol a dětských domovů. Po dvou letech mu pak prý nadřízení oznámili, že aby mohl svou funkci dál vykonávat, musí vstoupit do KSČ. „Tatínek mi říkal, abych dělal dobře práci a do politiky nelezl,“ líčí pamětník, co jej spolu s křesťanským směřováním vedlo k tomu, že tuto nabídku odmítl.

Byl tak přeřazen do kulturního odboru na post inspektora pro památky a ochranu přírody, což byla prý práce sice hůře placená, zato však méně náročná. Obhospodařoval podle svých slov „sedm chráněných území, kde jsme měli hlídače se psem, měli jsme tři miliony korun na to, a pak jsme měli asi kolem dvou set památkových objektů. A ty se také opravovaly. A tenkrát největší věc, to byla světová záležitost, přestěhovat ten kostel,“ tedy chrám Nanebevzetí Panny Marie v Mostě[1]. „Jednak tam byli ti, co to realizovali, to byla Škoda Plzeň, a myslím, že ta stavební část byly Pardubice. A bylo víc účastníků ještě pro tu realizaci. A v Praze to byla taková skupina těch hlavních vedoucích, kteří to projekčně připravovali a všechno hlídali,“ vzpomíná Klement na přípravy i samotný přesun, během něhož kostel rychlostí 3 až 5 centimetrů za hodinu urazil 850 metrů a celá akce se stala mezinárodní senzací.

Setkávání s bratrem a přáteli z dětství

Po zdárném dokončení úkolu v říjnu 1975 přesídlil pamětník i s rodinou do Benešova, kde působil v místním odboru výstavby a projektoval řadu menších panelových domů i dalších staveb, před odchodem do důchodu pak dohlížel na kolaudace úprav rodinných domů. Po roce 1989 se mohl Klement Neugebauer pravidelně setkávat jak s bratrem Alfredem, který se usadil v Plauen, celý život pracoval jako dělník na dráze a o svých zážitcích z války a ze sovětského zajetí mluvil jen velmi nerad, tak s přáteli z dětství a původními obyvateli Neratova, kteří s nostalgií navštěvovali místa odpočinku svých předků. Z nich si vybavuje mimo jiné i dalšího veterána Herberta Knoblicha, který prý bravurně ovládal svůj vůz, přestože „měl ruku kovovou, takový ten hák“.

„Proč nás vyhnali? Vždyť jsme nic zlého neudělali,“ ohlíží se pak dnes za událostmi svého dětství. „Taková byla představa, že kdyby tak skutečně prověřili ty lidi z těch jednotlivých vesnic a brali to opravdu jednotlivě po sobě a ty, kteří se provinili, tak ty buď potrestat, nebo je odsunout, a ty nevinné normálně nechat žít třeba v tom pohraničí. Vždyť to bylo jenom v horách, kde byla většinou těžká práce v zemědělství, a to bylo vidět, když se to potom odstěhovalo, tak tam nikdo nechtěl, lidé to chtěli jenom k rekreaci,“ prohlašuje a k osudům neratovských Němců ještě dodává, že ti vyhnaní „to proti nám, co jsme zůstali tady, měli z hlediska toho tělesného zatížení a těch strastí horší“, ovšem „my jsme to měli zase tak, že nás brali jako něco podřadného“.    

[1] https://www.youtube.com/watch?v=FQgt3FQ307Y

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV