The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Neťuka (* 1938)

• narozen 22. ledna 1938 v Kutné Hoře do rodiny sedláka

• po roce 1948 rodině vyvlastnili hospodářství

• roku 1952 otec Ladislav Neťuka odsouzen za protistátní činnost k šestiletému trestu

• roku 1954 absolvoval zemědělskou mistrovskou školu v Kutné Hoře

• adjunktem na statku v Mezholezích, později na statku v Sázavě

• v letech 1957 - 1959 absolvoval vojenskou službu

• roku 1959 dostal umístěnku na statku ve Zlivi u Kácova

• roku 1967 dálkově vystudoval střední zemědělskou školu v Čáslavi

• usadil se v Uhlířských Janovicích

• roku 1975 zbaven funkce zootechnika z kádrových důvodů

• devět let se živil jako řidič

• od roku 1984 do důchodu agronomem

• rodina zrestituovala hospodářství v dezolátním stavu, posléze ho prodala

Hlídali jsme s píšťalkou u dveří

Život Vlastimila Neťuky je od začátku spjat s venkovem. Narodil se 22. ledna 1938 v Kutné Hoře do rodiny místního sedláka Ladislava a jeho ženy Vlasty. Téměř celý předškolní věk prožil za války, na kterou mu utkvělo několik vzpomínek. „Pamatuji se ještě, že když táta se strýcem poslouchali Hlas Ameriky, tak my jsme s bráchou každý byli u jedněch vrat. Měli jsme píšťalky, a když někdo šel, tak jsme pískali, protože to bylo trestné poslouchat Londýn, tak jsme to takhle hlídali.“ Vzpomíná také na bombardování Kolína, které pozorovali z kopce, kde orali půdu.

V roce 1944 nastoupil Vlastimil do první třídy. Výuka probíhala netradičně v kapli evangelického kostela, škola totiž fungovala jako armádní lazaret. Hlavní náplní Vlastimilova života byla ale každodenní péče o hospodářství, kde odmala i se svými dvěma bratry vypomáhal. Po skončení války hospodařila rodina na 17 hektarech půdy. „Do roku 1948 každý hospodařil, jak to šlo. Založilo se strojní družstvo, tam bylo pět zemědělců. Objednali jsme traktor, přišel těsně před rokem 1948, měli jsme ho doma tenkrát asi 14 dní a pak jsme o traktor přišli, zabrali ho.“

 

Otec byl odsouzen v kutnohorském monstrprocesu

Kromě věcí zabavili komunisté rodině také majetek a Vlastimilův otec přišel navíc i o několik let svobody. V roce 1952 byl odsouzen v kutnohorském monstrprocesu za protistátní činnost k šesti letům vězení, na 15 let byl zbaven občanských práv a byl mu konfiskován majetek. Dle rozsudku se provinil tím, že ukrýval protistátního zločince Jaroslava Němečka a poskytoval mu pomoc. Proces se konal v divadle a bylo v něm dle Vlastimila Neťuky odsouzeno 192 lidí v okrese Kutná Hora a Kolín. „Otec se vrátil po třech a půl letech. Byl totiž zavalený v dole v Krkonoších, tak se dostal jako zraněný do věznice ve Valticích u Jičína. Tam ležel rok v nemocnici, a jelikož neměl práci, pustili ho domů.“ Ačkoliv by za normálních okolností měl nárok na odškodnění za pracovní úraz, kvůli zbavení občanských práv se žádného odškodnění nedočkal.

Rok po odsouzení otce skončil Vlastimil povinnou školní docházku a nastoupil na zemědělskou školu zřízenou při statku Horky nad Jizerou. „Týden jsme vždy měli školu a týden pracovali na statku. Byl to statek po Židovi, který získal Heydrich. Byl to statek skutečně pěkný a perfektně zařízený - byla tam elektrárna, zahradnictví, velký park.“ Po roce přešel na zemědělskou mistrovskou školu v Kutné Hoře. Po vychození školy získal praxi mimo jiné jako adjunkt na statku v Mezholezích a jako vedoucí hospodářství v Sázavě.

 

Čistil jsem podlahu kartáčkem na zuby

V roce 1957 nastoupil Vlastimil na vojnu do Bratislavy k 9. pluku a na čas tak přerušil svou práci v oblasti zemědělství. Ačkoliv na vojně nebylo vše ideální, nevzpomíná na ni jen ve zlém. „Byla tam taky buzerace, to se nedá ani povídat, kartáčkem na zuby jsme čistili podlahu na chodbě. Východňáři, co tam byli, nám dávali zabrat. My jsme si z toho ale dělali srandu.“ Později byl 9. pluk zrušen kvůli zneuctění vlajky a Vlastimil byl převelen do Vyškova. Tam sloužil u autoroty a vypracoval se až na velitele družstva, a to i přes nepěkný politický posudek, který dostal ze statku v Kutné Hoře od jistého pana Kučery. „Ten dříve jezdil s volama, ale stal se z něj personální ředitel,“ sdělil Vlastimil podplukovníkovi, který měl na starosti politické záležitosti a doptával se Vlastimila na autora posudku. „To tak odpovídá,“ odpověděl na to podplukovník a celá záležitost tím byla uzavřena.

Vojna měla přímý dopad také na Vlastimilův osobní život. Seznámil se zde totiž se svou budoucí ženou Drahomírou, která pracovala v nedalekém obchodě.

 

Nepracoval jsem politicky

Po skončení vojny v roce 1959 dostal Vlastimil umístěnku na statek ve Zlivi u Kácova, kam se za ním přestěhovala i Drahomíra. V roce 1960 se vzali a do tří let se jim narodily dcery Irena a Vlasta. Ve Zlivi zůstali necelé čtyři roky, pak byl Vlastimil převelen do velkého hospodářství v Blátě u Uhlířských Janovic. V Uhlířských Janovicích se nakonec s rodinou usadil a v roce 1972 zde postavil rodinný domek, kde žije dodnes. Stavba domu se však neobešla bez problémů s Veřejnou bezpečností. Byl vyslýchán kvůli odkupu dřeva, za který nemohl najít doklad. „Vyslýchali mě, děti jsem měl u rodičů. Chtěli vědět, kde jsem to platil a já si nemohl vzpomenout, že jsem to platil přes Českou spořitelnu. Chtěli doklad, který jsem nemohl najít. Přijeli domů, dělali domovní prohlídku.“ Nakonec naštěstí doklad našel a vše bylo v pořádku.

Až do roku 1975 pracoval Vlastimil jako zootechnik. Měl na starost několik statků, 6 vesnic a pod sebou měl čtyři další zootechniky. Protože se ale neangažoval politicky, byl funkce v roce 1975 zbaven. Na čas byl tedy nucen opustit zemědělství a devět let jezdil s nákladním automobilem. Podobně jako ostatní životní trable bral Vlastimil i tuto skutečnost s nadhledem. „Mě tím nepotrestali, já měl čistou hlavu. Přijel jsem domů, byl jsem na zahrádce. Je to rozčilovalo, mysleli si, že mě potrestají, ale mně tím de facto pomohli. Pak přišli, abych to šel dělat nazpátek, to jsem odmítl.“ Nakonec nastoupil v roce 1984 na pozici agronoma, v níž setrval až do důchodu. „Do roku 1989 jsme měli dobré výnosy,“ vzpomíná Vlastimil.

 

Byl to tam samý bývalý soudruh

A pak přišel 17. listopad 1989. Ačkoliv v Praze to už bouřilo a konaly se demonstrace, v Uhlířských Janovicích se nic nevědělo. Když tedy přijel Vlastimil se zájezdem do Prahy, aby se zúčastnil divadelního představení, byl stejně jako ostatní překvapen, co se děje. Místo divadelního představení si vyslechli prohlášení herců, že demonstrují proti komunistickému režimu. „Tak jsme dopadli tak, že jsme o půlnoci jeli znechucení domů.“ Až po třech nebo čtyřech dnech se konalo v Uhlířských Janovicích shromáždění, kde bylo ustanoveno Občanské fórum. Vlastimil ale zůstal i po revoluci politicky neaktivní. „Když jsem viděl složení toho Občanského fóra, říkám, hochu, vypadni odsud. To byl všechno bývalý soudruh a už si dělali zase firmu.“

Po revoluci se začalo všechno rychle měnit i v oblasti zemědělství. V roce 1990 získala zpět majetek rodina velkoobchodníka Bernarda Mandelíka, a to včetně statku, kde působil Vlastimil. Statek začala provozovat soukromá firma, která však tři roky poté, co Vlastimil odešel do důchodu, skončila. Jak tedy Vlastimil konstatoval, odešel právě včas.

 

Majetek nám vrátili, ale v jakém stavu!

Restitucí se dočkala i rodina pana Neťuky, která získala zpět hospodářství a většinu pozemků. Hospodářství však bylo ve velmi špatném stavu. Po dobu komunismu v bývalém hospodářství bydleli Vlastimilovi rodiče a platili městu nájem. To po nich ale paradoxně požadovalo, aby veškeré opravy na domě uhradili oni. „To ale odmítli, protože to bylo státu, tak proč by to opravovali. Řekli jim, ať to opraví oni, ale k tomu se neměli.“ Hospodářství, kde Vlastimil strávil své dětství, tedy nakonec prodali, později bylo zbořeno a na jeho místě již stojí nový dům.

 

Dožít v klidu a ve zdraví

Vlastimil je od roku 1984 členem požárního sboru v Uhlířských Janovicích, ve svém volném čase se věnuje práci na zahrádce a péči o zvířata. „Politiku nenávidím,“ říká a neskrývá své zklamání z polistopadových politiků. Budoucí generaci vzkazuje, aby hodně přemýšlela a nebrala si za vzor zmíněné politiky. A jeho současné životní motto? „Abych dožil v klidu a ve zdraví.“