The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Nepustilová (* 1952)

• narozena 16. září 1952 v Praze

• v červnu 1942 se otec pamětnice Rudolf Holý zapojil do pomoci čs. parašutistům

• absolventkou Střední školy ekonomické v Resslově ulici v Praze

• invazi v srpnu 1968 prožila v Jugoslávii, v rádiu Split četla zprávy pro čs. občany

• v 70.– 80. letech členkou amatérského divadelního spolku Orfeus v Praze

• zaměstnána ve Studijním a typizačním ústavu

• po listopadu 1989 pracovala pro Občanské fórum

• od 90. let na pozicích ekonomky a účetní soukromých subjektů

• v roce 2025 žila v Praze

„Čím jsem starší, tím víc si jich vážím,“ říká Kateřina Nepustilová o svých rodičích. V době protektorátu prokázali odvahu, později dokázali i v těžkých časech komunistické totality vytvořit pro své děti bezpečné zázemí. Jejich hodnoty – touha po poznání, vzájemná úcta a láska, která je provázela až do konce života – zůstávají pro Kateřinu dodnes inspirací i morálním závazkem.

Do bezpečí na Moravu

Kateřina Nepustilová se narodila v Praze 16. září 1952 jako dcera Rudolfa Holého a Libuše Holé, rozené Entnerové. Dobrodružná životní pouť Rudolfa Holého, skauta, odbojáře, pravoslavného kněze a vášnivého jachtaře byla zaznamenána v samostatném příběhu Paměti národa. Rodinné kořeny maminky, Libuše Holé, najdeme v království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v městečku Sinj, kde si dědeček Valerián, toho času český důstojník rakouské armády, vyhlédl za nevěstu mladou půvabnou učitelku. Když Evropu zachvátila světová válka, odvezl svou ženu do bezpečí moravského Cizkrajova. 

Cesta k pravoslaví

Jen co utichlo válečné běsnění, stal se dědeček úspěšným hospodářským správcem, novinářem, spisovatelem a tajemníkem Národně demokratické strany. Plodné bylo i jeho manželství, z něhož vzešly čtyři děti. Syn Svatopluk, jenž později emigroval, Boleslav, na nějž maminka ráda vzpomínala jako na veselého bohéma, který to báječně uměl s dětmi, dcera Libuše a nejmladší Dušan, velký milovník knih. Nejoblíbenějším dítětem dědečka byla Libuše. Ta se po vzoru svého táty toužila stát novinářkou, avšak její přání narazilo na odpor maminky, pro niž byla představa ženy – novinářky nemyslitelná.

V roce 1926 byl dědeček, národní demokrat, poslán pozvednout svoji politickou stranu do Hodonína. Doma vyprávěl o komunistickém poslanci, jenž ve městě agitoval „v rozedraných šatech se stavebním vozíkem, a když se pak večer potkali na vínečku, tak byl vyfiknutý a chtěl se s dědou bratříčkovat“. Během svého působení v Hodoníně se rodina oficiálně přihlásila k pravoslaví, k čemuž nepochybně přispělo dědečkovo slavjanofilství a obdiv k Dr. Karlu Kramáři. Po nedlouhém působení dědečka v novinové redakci v Olomouci, kam jej opět povolala národně demokratická strana, se rodina přestěhovala do Prahy. V hlavním městě našla babička svůj svět v početné komunitě jugoslávských krajanů, který si moc užívala.

Návrat nežádoucí

Těžké časy nastaly rodině nástupem Protektorátu. Dědeček Valerián se okamžitě zapojil do odbojové skupiny, která ohrožené jugoslávské studenty převážela do zahraničí. Skupina byla brzy vyzrazena a dědeček v září roku 1939 zatčen a uvězněn na Pankráci. 
Pamětnice vzpomíná vyprávění své maminky, která při návštěvě dědečka v Pankrácké věznici musela „zůstat čekat na dlouhé chodbě, kde stála spousta mužů, otočených čelem ke zdi. Takže tam čekala, pak asi po čtvrt hodině že tatínek vyšel z nějaké místnosti, se zakrváceným límečkem od košile, a že se jenom objali a nebyli schopni žádného slova. To ho vlastně viděla naposledy.“ Po dvou měsících výslechů byl odvezen k soudu do Drážďan a odtud s poznámkou „návrat nežádoucí“ byl poslán do Dachau a následně do Mauthausenu, kde 2. září 1940 zemřel. Urnu s popelem, kterou obdrželi, uložili s pietou a pravoslavnou bohoslužbou do hrobu. Církevní obřad vedli otcové Čikl a Petřek.

Hrdinství otce Petřka

Rodiče Kateřiny Nepustilové se seznámili při setkání Besedy pravoslavné mládeže, jíž byla maminka členem a do které tátu přivedl jeho zájem o pravoslavné zpěvy. Po atentátu na říšského protektora Heydricha byli pravoslavní kněží za pomoc partyzánům popraveni a církev rozpuštěna. Rudolf Holý, jenž byl do pomoci partyzánům zapojen, přežil jen díky hrdinství otce Petřka, který jeho jméno při krutém výslechu nevyzradil. 

Před blížícím se nástupem nuceného nasazení slavili rodiče narychlo svatbu. Pravoslavný obřad proběhl v tajnosti v bytě rodičů a civilní se konal následující den na Staroměstské radnici. 

Ve službách církve

V den osvobození Prahy, 9. května 1945, vedly maminčiny kroky do kostela v Resslově ulici. Vzpomínala, že se nacházel ve velmi zuboženém stavu a na zemi byla ještě znát krev zabitých parašutistů. Na podzim roku 1945 byl tatínek vysvěcen na kněze a poslán do Tábora vybudovat pravoslavnou farnost. Na období prožité v jihočeském městě měli rodiče ty nejkrásnější vzpomínky. Potřeby církve je však po šesti letech odvolaly zpět do Prahy, kam se již vraceli jako šťastní rodiče dvouletého syna. V Praze pak přišlo velké rozčarování. „Začaly různé intriky v církvi a začali se tam lidi klonit spíš na ruskou stranu, kdežto předtím to bylo v jurisdikci srbské. Za tátou začali chodit estébáci, že by mohl podávat nějaké zprávy, začali ho k tomu nutit.“ 

Tatínek celou situaci vyřešil odchodem z kněžské služby. To pro něj bylo těžké, „protože on do toho pravoslaví opravdu šel z čistého nadšení a s láskou. A dopadlo to takhle,“ vzpomíná pamětnice. Státní bezpečnost se také postarala o jeho kádrový posudek, což mu způsobilo potíže při hledání nového zaměstnání. Tatínek se práce nikdy nebál, nastoupil do kladenských dolů a později dělal pomocného dělníka v ČKD. Finanční nedostatek, který následně rodinu stihl, řešila maminka nočním pletením svetrů. 

V jejich náruči byl ten svět v pořádku

Své dětství prožila Kateřina Nepustilová v Praze-Radlicích, které byly úžasným místem blízko přírody, kde se děti mohly pořádně vyřádit. V Radlicích působil oddíl Jaroslava Foglara, jehož se stal bratr členem, „což jsem mu strašně záviděla a byla jsem naštvaná, že tam Foglar nechce mít holky“. Přestože peněz nebylo nazbyt, rodiče dětem zajistili krásné dětství. „V jejich náruči byl ten svět v pořádku.“

Také maminka, jejíž bratr Svatopluk po tzv. Vítězném únoru emigroval do Austrálie, měla potíže najít slušné zaměstnání. Štěstí se na ni usmálo u přijímacího pohovoru do cestovní kanceláře Rekrea, při kterém jí přísná ale spravedlivá ředitelka řekla: „Když budete dobře pracovat, tak je mi jedno, co máte napsáno v posudku.“ Při práci v cestovce zvládla maminka vystudovat cestovní ruch a srbochorvatštinu a byla jmenována šéfovou zahraničního oddělení – Jugoslávie, kterou úspěšně vykonávala až do své penze.

Chtěli jsme zoufale domů

Srpen 1968 zastihl pamětnici s maminkou s klienty cestovní kanceláře v Jugoslávii. Po zprávě o invazi maminka kontaktovala své jugoslávské přátele a začala hned jednat. „Starosta Splitu jim dokonce nechal jednu kancelář pro potřeby Čechů, takže tam se domlouvalo všechno. Oni okamžitě zařídili těm Čechům, kterým končila dovolená, že zůstávali bezplatně na místě, dopravu měli zadarmo, nemuseli vlastně za nic platit.“ „Domluvili se v tom Rádiu Split Gracin, že každý den bude půlhodinová relace v češtině, právě pro Čechy, kteří jsou momentálně na dovolené. Takže tam vždycky sepsali nějakou zprávu o všech možných událostech, co je nového, co můžou ti Češi dostat a podobně, a já jsem vždycky tu zprávu četla do toho rozhlasu.“ S odstupem času velmi oceňuje pomoc, které se Čechům od Chorvatů dostávalo, ale současně dodává, že za Čechy, kteří poskytovaných výhod zneužívali, se styděla.

V obtížné situaci se ocitl také tatínek a bratr, kteří v tom čase byli na jachetních závodech v NDR. „Po invazi za nimi napochodovali nějací pánové a řekli, že od této chvíle se nesmí nikam hnout, že tam jsou internovaní.“ Nakonec je němečtí přátelé odvezli pár kilometrů před české hranice, které překročili pěšky. „Nebyly mobily, nevěděli jsme, co se s nimi děje. Chtěli jsme zoufale domů. Tam jsme se šťastně setkali,“ vzpomíná na těžké chvíle pamětnice.

Úžasná zkušenost

Po ukončení základní školy vystudovala Střední školu ekonomickou v Resslově ulici, nastoupila na místo ve Studijním a typizačním ústavu a založila rodinu. Manžel byl absolventem dopravní průmyslovky, ale v kariérním postupu mu bránilo odmítnutí vstupu do komunistické strany. O vyšší posty však nikdy nestál, jeho koníčkem byl tramping a muzika. Tradiční rodinnou akcí byla tzv. „dětská voda“, sjíždění Berounky od Chrástu až pod Krašov. V 70.–80. letech hrála Kateřina Nepustilová amatérské divadlo v nezávislém spolku Orfeus, vedeném Radimem Vašinkou. Na léta svého působení v souboru plném zajímavých osobností, s nímž mimo jiné vyhrála Wolkrův Prostějov, vzpomíná jako na úžasnou zkušenost. 

Sametovou revoluci a následné změny ve společnosti vítala rodina s velkou radostí. Pamětnice opustila ústav, nějaký čas pracovala pro Občanské fórum a později působila v ekonomickém úseku novinových nakladatelství. „To byly krásné doby po té revoluci, tam byli samí mladí lidi, protože staří novináři nešli použít, aspoň ti profláknutí, takže ti se to taky učili za pochodu. A byla tam veliká legrace.“

Kdybych mohla, tak se tam hned odstěhuju

V 90. letech založil tatínek – ve svých 70 letech – firmu, naučil se pracovat s počítačem a jezdil s maminkou po celém světě. Na zahraniční cesty se vydávali ještě po své devadesátce, čímž udivovali cestovní kancelář, která si je hýčkala jako své nejstarší klienty. „Vymetli všechny výstavy, chodili na koncerty, neustále byli někde v pohybu. To jim pomohlo k dožití se takového věku, že někde neustrnuli, že se pořád zajímali o všechno, co se kolem děje, a doháněli všechno, co v mládí nemohli.“ 

Maminka byla velkou diskutérkou. Když přišlo na politiku nebo dění v církvi, uměla být ohnivý debatér. Milovala Dalmácii, kam se vždy ráda vracela. O to hůře rodiče prožívali v 90. letech válku v Jugoslávii. „Tatínek na sobě nedával nic znát, ale maminka to nesla těžce a nedalo se s ní mluvit. Ona protežovala Srby.“ Tehdy spolu někteří členové širší rodiny přestali mluvit, přestože předtím se scházeli a pořádali pikniky. „Lásku k Dalmácii jsem zdědila po mámě. Kdybych mohla, tak se tam hned odstěhuju, protože u moře mě nic netrápí a je mi tam dobře,“ připojuje s úsměvem pamětnice.

Myslím, že na mě byl pyšný

Tatínek maminku velmi miloval, a když onemocněla, staral se o ni s velkou láskou až do konce. Než ve svých 97 letech zemřela, projevila přání, aby byl její popel vysypán do moře u obce Kaštel Stari u Splitu. „My jsme to tak udělali. Tatínek tehdy říkal: ,Já musím být s mámou,‘ tak je tam taky,“ dodává pamětnice. 

Když se slavily tatínkovy poslední narozeniny, dcera Kateřina pro něj připravila velké překvapení. Filmy, kterými tatínek dokumentoval rodinný život, nechala zdigitalizovat a uspořádala jejich promítání. „Slzel u toho, až mi ho bylo líto… Myslím, že byl rád. Že byl na mě docela pyšný,“ uzavírá své vyprávění Kateřina Nepustilová.