The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Neomytková (* 1945)

• narodila se 20. prosince 1945 v Seredi

• ve 14 letech se s matkou přestěhovala do Humpolce

• účastnila se kulturních akademií

• seznámila se s Ivanem Martinem Jirousem

• v 60. letech četla samizdatovou literaturu

• s Jirousem se setkala po revoluci

• stala se redaktorkou vzpomínkové knihy „Humpolecký magor“

“Z podzimních labutí opadává peří, čím dál je míň těch, kteří věří. Dělníci osmahlí sedí u ohniště, špatně osmahlou labutí kost si podávají. Tuhé labutí maso už ani vegetariáni nežerou,” recituje Jarmila Neomytková báseň, kterou pro ni napsal Ivan Martin Jirous.[1] S vůdčí osobností českého undergroundu se seznámila jako dospívající dívka na humpolecké recitační akademii. Dodnes ho považuje za svou první lásku. 

Jarmila Neomytková na rozdíl od Magora není humpoleckou rodačkou. Narodila se v prosinci 1945 ve slovenské Seredi, nedaleko maďarských hranic. “Narodila jsem se moravskému otci, české matce a ve slovenském městě. Ale takových pět kilometrů od nás už byly dvojjazyčné názvy. Maminka musela umět něco maďarsky, když šla na trh, aby mohla smlouvat,” shrnuje svůj původ. Ona už ale maďarsky neuměla, doma se mluvilo československy. Otec Jan Řepka pracoval jako dělník, maminka Marie se živila jako krejčová.

Socialismus byl všude stejný

Na Slovensku zůstali i na začátku druhé světové války, kdy se Československo rozdělilo na Protektorát Čechy a Morava a Slovenský stát. “Myslím, že jim na Slovensku slibovali, že jim dají majetek. Maminka dostala motyčku, rýč a: ‚Tady máš pole, starej se,‘” popisuje pamětnice události, které má sama z vyprávění. Rodiče obhospodařovali velkou zahradu a starali se o pár užitkových zvířat. Na dětství Jarmila Neomytková nemá hezké vzpomínky. Po válce byl všude hlad a bída, její slovenští spolužáci navíc věděli, že není Slovenka, a nepřijímali ji mezi sebe tak, jak by si to malá Jarmilka přála. Když se zpětně zamýšlí nad poválečným životem na Slovensku v porovnání s Českem, velké rozdíly nevidí. “Ten socialismus byl stejný. Museli jsme nosit pionýrský kroj a šátek, kdo ho neměl, dostal čárku. A drželi jsme různé stráže,” vybavuje si. 

Do Česka se s maminkou a čtyřmi sourozenci přestěhovala, když jí bylo 14 let. Otec s nejstarším bratrem zůstali na Slovensku. Humpolec maminka vybrala, protože tam bydlela její sestra. Maminka pocházela z nedaleké Přibyslavi. Na Vysočině pamětnice vychodila osmou a devátou třídu. Tam se dostala k recitaci. “Byly vždy různé akademie, k výročí Říjnové revoluce, Vítězného února, Mezinárodního dne žen a tak dále. A já jsem recitovala báseň Jana Nohy, který seděl v hledišti.” Když mladá Jarmila báseň dokončila, levicový básník si ji našel v davu, pochválil její přednes a poradil jí, že by měla jít studovat herectví. “Prý jsem se k tomu narodila. Přišla jsem domů, řekla jsem to mamince a dostala jsem facku z obou stran. Řekla mi, ať se vzpamatuju.” Maminčina ostrá reakce prý pramenila z toho, že na studium konzervatoře, nebo dokonce Divadelní akademie rodina neměla peníze. Matka ji nechtěla pustit ani na gymnázium. “Byla to jedenáctiletka a za tři roky by ze mě nic nebylo. A máma by se o mě nestarala, tak jsem šla na zdravotní školu, kde byla místa,” shrnuje stručně, že vyhrál čistě praktický obor. 

Ivan mi často vyprávěl

I jako budoucí sestřička ale měla dál čas účastnit se kulturních programů. Na jednom z nich se seznámila i s Ivanem Martinem Jirousem. “Říkala jsem tam nějakou prózu. Ivan mě slyšel, přišel za mnou a povídal, že tu báseň nezná. A já mu povídám, že to nebyla báseň, ale próza.” Budoucího básníka a publicistu tím zaujala natolik, že se stali přáteli. Přátelství s ním pamětnici v kombinaci s počátkem 60. let otevřelo dveře k autorům a tvorbě, k nimž by se dřív neměla jak dostat. Ivan Martin Jirous ji zásoboval texty autorů, které dosud komunistický režim potlačoval. “S ním jsem do toho vplula tak nějak přirozeně. Procházeli jsme se a on mi vyprávěl. Vždycky jsme skončili někde v hospodě. Vtáhl mě do úžasné poezie a prózy,” vzpomíná na 60. léta a řadu samizdatů, které si díky němu mohla přečíst. “Byla to opravdová láska,” shrnuje stručně vzájemný vztah. 

Vedle přátelství a rodící se mladé lásky spolu začali i spolupracovat. “Vedl nějaký recitační spolek na gymnáziu, kde byli chlapci, kteří hlasově mutovali. A my holčičky ze zdravotní školy jsme měly krásný hlásek, tak nás Ivan oslovil,” vysvětluje důvod spolupráce. Do spolku chodila s pár kamarádkami ze školy a společně se účastnily recitačních soutěží. Rozsáhlá undergroundová komunita ale tehdy v Humpolci rozhodně nebyla. Podle vzpomínek pamětnice šlo zkrátka o pár mladých přátel, kteří spolu rádi trávili čas. Všechno ale skončilo její maturitou. V té době už měl Ivan Martin Jirous za sebou pracovní rok v jižních Čechách, kde si doplňoval dělnický původ. Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Vídali se čím dál míň. Týden po maturitě se navíc Jarmila Neomytková vdala a ztratili tak kontakt úplně. Psal se rok 1965. 

Věděla jsem, že ho zavřeli

O své první lásce v době socialismu slýchala už jen sporadicky. Její muž o něm občas něco zaslechl na Svobodné Evropě, tak to pamětnici přetlumočil. Ona ale už chodila do práce a její život se tak ubíral úplně jiným směrem. Směnu v humpolecké nemocnici měla i 21. srpna 1968. “Všichni se báli. Starosti pacientů šly obrazně bokem. Doktoři operovali, ve vedlejší místnosti bylo rádio a oni se ptali, co a kde se děje,” popisuje, jak okupační dny všichni silně prožívali. V márnici humpolecké nemocnice pár dní po začátku invaze dokonce skončili dva sovětští vojáci. Okolnosti jejich smrti ale pamětnice neví. “Ne že bychom je léčili, ale říkalo se, že jsou tam dva,” doplňuje historku. 

Po okupaci přišly na řadu prověrky, kterými musela projít i Jarmila Neomytková. “Pořád jsem jim na všechno odpovídala, že nevím a ať mi poradí. Asi jim došla trpělivost, protože mě pak od těch prověrek vyhodili,” přiznává. Ale prošla. 70. léta strávila péčí o malé dcery, první se jí narodila v roce 1970 a druhá o rok později. Že byla její první láska od roku 1973 ve vězení, vnímala jen okrajově. “Muž přišel z hospody, že to tam říkali. Vždycky říkal: ‚Ten tvůj Jirous.‘ Bylo mi ho hrozně líto, trpěla jsem s ním.” Pomoct mu ale neměla jak. Jako vdaná žena mu do vězení nepsala. První láska zůstala už jen ve vzpomínkách. Ke kultuře ji to ale pořád táhlo. Kromě péče o rodinu a chození do práce si našla čas i na ochotnické divadlo a humpolecké Večery poezie. To jí v socialistické šedi přinášelo aspoň trochu radosti. Vedle toho pracovala jako staniční sestra, tlaku na vstup do Komunistické strany Československa (KSČ) nikdy nepodlehla. 

Po letech byl ten cit úplně jiný

O sametové revoluci se dozvěděla opět od muže, který o událostech na Národní třídě slyšel na Svobodné Evropě. Pocit z končícího režimu měla pamětnice skvělý. “Jenom jsem se bála, aby nebyla válka,” přiznává. Po revoluci se poprvé po letech setkala i s Ivanem Martinem Jirousem. “Byla ho plná televize, protože se otevřely věznice a byla amnestie,” vybavuje si. Jejich vztah se po letech přirozeně proměnil. “Úplně jiný cit, jiný pohled do jeho duše,” snaží se pamětnice popsat své pocity. Po revoluci se s ním vídala častěji, rozhodla se dát dohromady vzpomínky humpoleckých obyvatel na jeho osobu. V knize „Humpolecký magor“[2] na její první lásku vzpomínají společní kamarádi, ale i jeho učitelé a spolužáci. Vyšla v roce 2007, čtyři roky před smrtí Ivana Martina Jirouse. Jarmila Neomytková byla i na jeho pohřbu a potvrzuje historku o tom, že mu lidé do hrobu dávali láhve alkoholu. I ona mu jednu flašku nechala, ne na hrobu, ale u památečního kamene v Humpolci. “Dlouho tam vydržela,” končí se smutkem v hlase své vzpomínání. 

 

[1] Celá báseň dostupná v klipech.

[2] Části knihy jsou dostupné v Dodatečných materiálech.