The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. CSc. Jiří Němeček (* 1947)

• narozen 30. ledna 1947 v Liberci

• vystudoval Strojní fakultu Technické univerzity v Liberci

• na výročí invaze roku 1969 uspořádal studentskou protirežimní demonstraci

• působil jako podnikový ředitel jablonecké firmy Autobrzdy

• ve firmě Škoda Auto byl ředitelem závodu pro vozy Octavia

• roku 2014 založil a následně řídil Technické muzeum v Liberci

• v komunálních volbách v roce 2018 kandidoval jako lídr Hnutí ANO v Liberci

• v letech 2018 až 2019 působil jako náměstek primátora Liberce pro strategický rozvoj a dotace

• v roce 2022 žil Jiří Němeček v Liberci

Liberecké výstavní trhy byly fenoménem. Každoročně se sjížděly tisíce návštěvníků z okolí i z daleka, aby si nakoupili, co jinde nešlo sehnat, a pobavili se. První výstava proběhla již v roce 1852, novodobá historie odstartovala roku 1920 prvním ročníkem výstavních trhů. V roce 1965 Liberecké výstavní trhy (LVT) navštívilo rekordních 604 000 návštěvníků a toto číslo nebylo od té doby překonáno. Jiřímu Němečkovi se povedlo areál vzkřísit, když zde v roce 2014 se spolkem nadšenců otevřel Technické muzeum. Zprvu malého rozsahu, zanedlouho se však rozrostlo do všech bývalých pavilonů LVT.

Sliby se mají plnit

Jiří Němeček se narodil 30. ledna 1947 v Liberci. Rodiče pocházeli z Moravy. Otcova praprababička Eleonora Okáčová, rozená Košíčková, pocházela z movité brněnské rodiny, která na nynějším náměstí Svobody vlastnila dva domy. Prapradědeček Jan Okáč podnikal, vlastnil řadu lesů na Šumavě. Kolem roku 1850 nebo 1860 stavělo rakousko-uherské mocnářství železnici a on dodával pražce. Podepsal obrovský kontrakt, ale lesy napadl kůrovec, a nemohl tak dodat pražce, které slíbil. Dospěl k tomu, že není hoden života, a zastřelil se. „Pro naši rodinu je to takové memento a našim vnukům říkáme: ‚Kluci, když něco slíbíte, musíte to splnit,‘“ říká Jiří Němeček.

Maminčin otec Alois Mandl pocházel z dvanácti dětí, byli chudí a neměli peníze na vzdělání. Dědeček nastoupil do katolického semináře, a protože byl úspěšný, šel pracovat do zemědělství. Postupně se vypracoval na ředitele statku cukrovarnické společnosti. V roce 1948 ho v téměř důchodovém věku vyhodili a bez nároku na důchod musel jít pracovat do Moravských mrazíren, kde dělal náročnou práci – tahal bedny.

Táta byl můj vzor

Otec Svatopluk Němeček se narodil roku 1911. Vystudoval na Vysokém učení technickém v Brně s červeným diplomem a hned dostal nabídku, aby šel pracovat do konstrukce vodních turbín ČKD do Prahy. Maminka Věra Němečková odmaturovala a těsně před válkou se oba přesunuli do Prahy. „Bydleli v Ďáblicích, tím pádem vnímali, co se děje v nedalekých Kobylisích, a bylo to pro ně velmi deprimující,“ vzpomíná Jiří Němeček na místo, kde za druhé světové války nacisté popravovali české vlastence a odbojáře.

Šli za novým životem

Po válce se rodiče rozhodli, že půjdou „pomoci budovat pohraničí“. Na místě si mohli vybrat, který dům chtějí. „U prvních dveří, kde zazvonili, jim přišla otevřít plačící, německy mluvící žena s dítětem v ruce. Šli tedy dál, zopakovalo se to u několika dalších, a tak si řekli: ‚Ne, my žádný barák nechceme.‘ Našli si byt u botanické zahrady, kde jsem strávil celé své dětství,“ které pamětník hodnotí jako úžasné. Družné a veselé.

„Liberec byl v té době hodně šedivý, nám to ale připadalo všechno normální, přirozené,“ vzpomíná. Sportoval, dělal atletiku a basket, a od dětství ho zajímala strojařina. V národní škole v Lidových sadech platil za vzpurného žáka – už v první třídě dostal dvojku z chování a trojku z výuky. Ovšem na střední průmyslové škole ho spolužáci hned zvolili předsedou třídy. 

Aktivní byl Jiří Němeček i na Technické univerzitě, kde studoval na strojní fakultě. V letech 1968 a 1969 byl předsedou studentského spolku. Komunisté ho zrušili v létě 1969 a kvůli pamětníkově angažovanosti mu pak neumožnili stát se v zaměstnání vedoucím pracovníkem. 

Kdyby byli politici statečnější…

V této funkci a přímo v centru Liberce prožil i srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. „Když sem Rusové přišli, byla Sokolská ulice odspoda až nahoru plná tanků. Nejsem s to se dívat v televizi na záběry z šedesátého osmého, protože kdyby bývali byli tehdy někteří politici statečnější, i na Západě, kdyby byli ochotní se za Československo postavit…“ uvažuje pamětník.

Tanky a náklaďáky se pak přesunuly na Šaldovo náměstí a lidi udělali špalír tak, aby jely jinam. „Mysleli jsme si, že to je hrozné vítězství, že jedou Jabloneckou a že někam zabloudí, což mělo nakonec malý dopad. Lidi nebyli pasivní, netušili, co se bude pak dít, takže v nich pořád byla euforie vzdoru,“ říká Jiří Němeček. 

O rok později se v Československu uskutečnily masové demonstrace proti režimu. „Myslím, že rok 1969 byl ještě horší než 1968, protože komunisti už byli připravení a do prostoru mezi radnici a divadlo přijely ‚vétřiesky‘ a z nich vyskákaly hromady milicionářů vybavených obušky a ti začali lidi honit. Koho chytili, toho neskutečným způsobem zbili. Ženy, které to z chodníků jen pozorovaly, plakaly. A nebyli to Rusové, byli to Češi, kteří začali s režimem kolaborovat a pomáhali husákovskému režimu dostat se k moci,“ dodává pamětník.

Museli jsme něco udělat 

V té době se Jiřímu Němečkovi společně s jeho kamarády podařilo zorganizovat na dlouhou dobu možná poslední protirežimní studentskou demonstraci v Československu. „Navlékli jsme si na sebe papírové šaty a na ně jsme si napsali protestní hesla. Chodili jsme po městě ve velkém štrúdlu. Kdyby na nás někdo vyběhnul, mohli jsme ty šaty roztrhnout, zahodit a utéct,“ popisuje. „Myslím, že demonstrace byla úspěšná, protože lidé viděli, že mladí jsou ochotní tomu něco věnovat i riskovat, byla to výzva, aby se nevzdávali a nerezignovali, ale nakonec ten režim – to organizované násilí – zvítězil nad vůlí národa.“

Během studií poznal Jiří Němeček svou budoucí ženu Ivanu. Když byl ve třetím ročníku, začala studovat Stavební fakultu na Českém vysokém učení technickém. Brzy otěhotněla a na promoci už s nimi byla dcera Alenka. Vzali se v roce 1971. Později se narodil syn Jiří. 

Syna chtěli dát do zvláštní školy, vystudoval vysokou

Rodina měla nehodu, nabouralo do nich auto a syn od té doby nechodí. Aby se o něj mohla manželka starat, vzdala se dobré práce v projekci a šla dělat noční vychovatelku do školy pro nedoslýchavé v Liberci. Paní učitelka doporučila, aby šel syn do zvláštní školy, ale Ivana Němečková to odmítla. Dala ho do běžné třídy a syn nakonec vystudoval i Metropolitní univerzitu. 

V době, kdy syn chodil na základní a střední školu v Jedličkově ústavu, přijala tam Ivana Němečková místo personalistky. Chtěla mít syna „pod kontrolou“. Když se po sametové revoluci rozhodovalo, kdo bude ředitelem ústavu, zvolili ji. „Myslím, že empatie personálu v péči o děti se za doby ‚vlády‘ mé ženy posunula úplně někam jinam,“ hodnotí její manžel. 

Když vznikl v roce 2000 Liberecký kraj, první hejtman Pavel Pavlík pamětníkovu ženu bez udání důvodu propustil (stejně jako například Věru Vohlídalovou, která stála za vybudováním Krajské vědecké knihovny).

Minulost ho dohnala

Hned po studiích nastoupil Jiří Němeček do firmy Autobrzdy Jablonec. Několikrát ho chtěli povýšit, ale strojní fakulta, která to musela povolit, to nikdy neschválila. Podobně na vojenskou službu, kterou nastoupil v roce 1971, měl jít k leteckému pluku, k čemuž byl vyškolen, ale skončil v Karlových Varech u tzv. bigošského pluku, tj. u motostřelců, a odešel bez hodnosti.

Asi v polovině sedmdesátých let na ně s manželkou napsala udavačský dopis sousedka, že vyvíjejí podvratnou politickou činnost. K výslechu ho předvolal člověk, kvůli kterému se v důsledku psychického týrání zastřelil kolega z firmy a další člověk se oběsil. Došlo k pitoreskní situaci, kdy se tento policista pamětníkovi přiznal, že si neví rady. Svěřil se mu, že na vyslýchaného přišlo už druhé udání, ale on netuší, co provedl a kdo dopis napsal.

Jiří Němeček s rodinou a mnoho dalších, kteří si uvědomovali, jak hrozné je to, jak v socialistickém režimu žijí, považovali sametovou revoluci za úžasnou odměnu. Během euforických listopadových dní se dívali na televizi a žasli, když tam začali říkat věci, které byly pravda. 

„Sedmnáctý listopad byl pátek a v pondělí jsme byli všichni na Václaváku – celé naše oddělení. Jeli jsme tam služebním náklaďákem. Prvních čtrnáct dní nikdo nevěděl, co bude. Začalo vznikat Občanské fórum, firma měla v Jablonci čtyři provozy a šlo o to, aby v každém byla buňka, která by organizovala činnost OF. Dostal jsem na starost dva provozy,“ vzpomíná Jiří Němeček.

Autobrzdy byly v té době největším výrobcem pro automobilový průmysl v Česku. Tři následující roky věnoval pamětník hledání partnerů pro zapojení do mezinárodního obchodu. Po delším zvažování nakonec kývl na nabídku pracovat ve Škodovce. Stal se ředitelem závodu, kde se vyráběla Škoda Octavia. 

Když se slavnostně otevírala výroba octavie, přijel i prezident Václav Havel. „Je pro naši rodinu nedosažitelná hvězda. Myslíme si, že jeho sláva teprve přijde. Jako kumštýř měl ke šroubům a vazelíně daleko, tak si pak ze mě utahovali, že tam trpěl, když se díval na tu hromadu železa, které nerozuměl a nic mu neříkala, a já mu s nadšením vykládám, co všechno tam lidi umí, jak je to zorganizované, jaké nové technologie tam jsou,“ vzpomíná Jiří Němeček. Škodovka se stala jeho srdeční záležitostí.

Odměnou mu je, že to může dělat

Od devadesátých let hloubal Jiří Němeček nad tím, jak děti a mládež opět nadchnout pro techniku, jak získat nové učně a studenty průmyslových oborů. Tak vznikl nápad založit Technické muzeum. V roce 2014 otevřel s kolegy první pavilon v areálu bývalých Libereckých výstavních trhů a postupně se muzeum rozšířilo do pěti prostor.

Cílem není podle jeho ředitele jen sbírat exponáty, ale ukázat dětem, jakou má Liberec úžasnou historii. Že byl centrem textilního průmyslu rakouské monarchie a má spoustu prvenství v automobilovém průmyslu. Muzeum je nezisková organizace, neexistuje ve světě podobné, které by bylo soběstačné. Organizuje také kroužky pro děti, aby si techniku vyzkoušely v praxi. 

Když se v roce 2018 v prezidentských volbách rozhodovalo mezi Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem, angažoval se Jiří Němeček mnoha způsoby, aby podpořil svého favorita Drahoše. „Nepovažoval jsem to za politickou činnost, ale za občanskou záležitost,“ říká. 

Z politiky odchází se smíšenými pocity

Pak dostal nabídku od hnutí Starostové a nezávislí, aby za ně kandidoval. Překvapeně odmítl, protože tuto nabídku považoval spíše za vtipný návrh a nebral ji vážně. Nakonec se stal lídrem kandidátky liberecké ANO, protože uvěřil, že je tato, již druhá nabídka myšlena vážně. „Viděl jsem obrovskou šanci udělat věci, které jako občan neudělám,“ vysvětluje pamětník. 

Od roku 2018 působil jako zastupitel a náměstek primátora pro strategický rozvoj, dotace a majetkovou správu. Na druhou zmíněnou funkci rezignoval již o rok později, zastupitelem zůstal do konce volebního období. „Nicméně o politiku se budu zajímat asi do smrti,“ ujišťuje Jiří Němeček.

„Politika dneska není o tom, jestli máte dobrý nebo špatný nápad, ale jestli máte dost podporovatelů, kteří vám na váš nápad zvednou při hlasování ruku. A když někdy lidem nastavíte záda, protože vám jejich nápad připadá nemravný, ztratíte jejich podporu,“ uzavírá své vyprávění Jiří Němeček.