PhDr. Věroslav Němec

* 1952

  • „Tam se vyprázdnilo jedno místo v redakci pedagogický místo Ivana Medka a pár dní, tak tejden nebo dva, potom se tam objevil takovej mladej kluk jako redaktor. Takovej zvláštní týpek. Když dělal testy, který se tam měly dělat, tak jsme zjistili, že toho moc nepobral od Pána Boha, a nevěděli jsme, kde se tam zjevil. A pak jsem si s ním jednou tak odpoledne, když tam bylo prázdno, povídal a ukázalo se, že je to hošík, kterej hraje v nějaký esenbácký kapele nebo v něčem takovým. A tak se ptal, jak jsem tam spokojenej, a já říkám: ‚No, to víš, peníze…‘ a on říká: ‚Tak pojď k nám esenbákům, tam si vyděláš pořádný prachy.‘ Pak jsem mu jednou nabízel lístky do Smetanovy síně na nějakej koncert – a on říká: ‚Smetanova síň? Kde to je? To já fakt nevím.‘ Já myslím, že tam byl nasazenej, aby zjistil, jak to tam vypadá a jestli je tam ještě další podhoubí, jestli je tam ještě někdo, kdo by moh vadit. On během čtrnácti dnů nebo tří tejdnů zase zmizel, ale byl tam nasazenej evidentně jenom pro tohle. Bylo to nepříjemný, musím vám říct.“

  • „Ten tlak politickej nebyl nijak zvlášť velkej, to jsem vám říkal, že toho Klementa Slavickýho jsem vydal bez nejmenších problémů. Nikdo se ani neozval, jestli by to mělo nebo nemělo být. Prostě se vydaly Slavickýho etudy. I když teda musím říct, že jednou, jednou jsem problém měl. To už muselo být v polovičce 80. let, to jsem vydal publikaci, která se jmenovala Klavírní prvouka od Ludmily Šimkový a byly tam lidový písničky v nejjednodušší úpravě pro klavír pro děti. A byly tam testy, už jsme si tenkrát nedávali nějak zvlášť pozor, tak tam byly texty písniček dejme tomu náboženskejch. A nikomu nám nic nepřišlo, že by to mohlo vadit, ale vadilo to. Ozvala se nějaká soudružka z Brna. Její dopis začínal slovy: ‚Jsem dcera tkadleny‘ a tím, jak je pohoršena touto publikací, že tam vystupují andělé, že tam vystupuje Pán Bůh, že tam je dokonce čert a pan farář. A žádala si, aby byl redaktor, tedy já, exemplárně potrestán. A tak si mě zavolali na kobereček, pan ředitel, umělečtí náměstkové a ekonomičtí náměstkové na to tak koukali a k jejich cti musím říct, že pan ředitel řek‘: ‚No, dyť jsou to lidový písničky, co ta ženská na nás chce.‘ Takže ani to nebylo žádný hrdinství, prostě to prošlo.“

  • „My jsme poctivě poslouchali Hlas Ameriky, dokonce jsme zjistili teprve až z něho, že tam ten Ivan Medek je. Taky od koho bysme se to dověděli, že jo. Takže jsme ho poslouchali dost poctivě. A poslouchali jsme ho 17. listopadu v osmdesátým devátým roce. To už jsme byli osprchovaný, chystali jsme se, že půjdeme spát, a ještě jsme si pustili rádio – a teď tam Ivan Medek hlásí, co se děje v Praze. My samozřejmě vykulený, protože my jsme bydleli přes most od Národního divadla, to jsme slyšeli nějakej křik, nějakej hluk, tak jsme se se ženou sebrali, oblékli jsme se, šli jsme na Národní třídu, tam jsme přišli zřejmě po tom, co tam řádili policajti, takže po ulici se válely boty, válely se tam čepice, šály. Bylo to strašný a my jsme na to zírali a pak jsme řekli, že jsme vlastně pitomí, co tam děláme, když máme děti doma, že jo, kdyby nás tam klepli, tak jsme šli zase zpátky domů. Mezitím jsme viděli naskakovat červený barety, o kterých jsme nevěděli, co to je zač, prostě jsme byli velmi naivní, velmi pitomí po všech stránkách. A pak jsme si to všecko užívali a vím, že Ivan Medek, buďto sedmnáctýho, nebo osmnáctýho, říkal v rádiu: ‚Tak, v únoru 1948 se dostali komunisti k moci a sedmnáctýho listopadu 1989 taky končej.‘ A já jsem si říkal, že to přehání, a nepřeháněl.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.06.2018

    (audio)
    duration: 01:54:53
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nebyl jsem postavený do situace, kdy bych se musel dramaticky rozhodovat

Profilové foto, 1982
Profilové foto, 1982
photo: archiv pamětníka

Věroslav Němec je hudební editor, muzikolog, publicista a klavírista. Narodil se 16. října 1952 v Ostroměři v Podkrkonoší. Vystudoval konzervatoř v Praze, obor klarinet a klavír, absolvoval v roce 1978. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pak studoval hudební výchovu a češtinu. V roce 1975 se oženil a s manželkou Jitkou tvořili mnoho let klavírní duo. Ve stejném roce se stal redaktorem nakladatelství Editio Supraphon. Tam ho přivedl redaktor Ivan Medek. Věroslav žije v Praze a tam také prožil události kolem upálení Jana Palacha, podpisu Charty 77 i sametové revoluce v roce 1989. Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio. Spolupracuje s časopisem Harmonie, kde vyšlo více než pět set textů věnovaných klavírní interpretaci. V roce 2012 získalo nakladatelství pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady.