Helena Němcová

* 1937

  • „Můj tatínek byl soudce a v těch padesátých letech to fungovalo tak, že k určitým obžalovaným lidem byly předem vypracované rozsudky a předem vypracované i obhajoby. A soudce rozsudek dostal, aniž ještě vůbec zahájil vlastní projednávání, a byl zavázán a musel ten rozsudek tak vyhlásit. A když ho tak nevyhlásil, tak měl smůlu. No a můj tatínek ho tak nevyhlásil. Tehdy byl ministrem spravedlnosti pan Čepička, no a stalo se to, že tatínek za tohleto šel budovat branický most, tomu se tehdy říkalo Most inteligence. A když ten most dostavěli, tak je ve čtyřiapadesátém roce přesunuli do Strakonic, kde se stavěl most, a to byly povodně. No a v těch Strakonicích na tom mostě se můj tatínek při nějakých záchranných pracích, my jsme se to vlastně nikdy pořádně nedozvěděli, ale tam se zabil.“

  • „No vlastně do osmašedesátého, to byly snad dva roky před tím, a pak ještě, než jim to zakázali úplně, dělali v Umělecké besedě pořady, které se jmenovali Šanson 66, 67, 68… A tam účinkoval novinář Petránek, Ljuba Hermannová, spousta lidí, kteří… No tak, byl to takový komponovaný pořad, můj manžel tam dělal takové pohádky pro dospělé. A bylo to vždy natřískané ta Umělecká beseda, protože tam měli lidé pocit, že přeci jenom se tam vždycky proti tomu režimu něco kecne. Je pravda, že to celkem bez problémů běželo až do toho devětašedesátého, do začátku, a pak jim to zakázali. Potom tedy manžel, protože v té době byl zaměstnán také v těch Léčivých rostlinách, tak k jeho necti budiž řečeno, že tam čmajznul razítko závodního výboru, tím razítkem si orazítkoval nějaký puťák pro tenhle pořad. No a vyjeli s tím asi dvakrát a potřetí na to přišla státní bezpečnost a bylo zle.“

  • „Já mám na tohle (únor 1948, pozn.) velice živou vzpomínku. Já samozřejmě to slovo, co tatínek tenkrát vyřkl, neřeknu. Můj tatínek nikdy v životě neřekl sprosté slovo, alespoň si to nepamatuji. Ale pamatuji si, že běžel rozhlasový přenos ze Staroměstského náměstí, to jsme poslouchali, a zazněla tam ta dnes už okřídlená Gottwaldova věta ‚Právě jsem se vrátil z Hradu‘. A můj tatínek se tehdy poprvé a naposled v životě vyjádřil velice razantně k tomuhle tomu celému, že to prostě takhle bude hrozné, i když to řekl úplně jinak, a měl pravdu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha - Zbraslav, 23.10.2018

    (audio)
    duration: 01:47:54
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Lidé by se měli chovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí

Helena Němcová
Helena Němcová
photo: archiv pamětnice

Helena Němcová, rozená Fraňková, přišla na svět 20. listopadu 1937, se sestrou a s rodiči žila v rodinné vilce na Zbraslavi. V květnu 1945 se museli schovávat ve sklepě. Celou rodinu těžce poznamenal komunistický převrat v únoru 1948. Jeden dědeček, který měl na Andělu klempířskou dílnu a zaměstnával tři lidi, byl prohlášen za vykořisťovatele, dílnu mu znárodnili. Druhý dědeček přišel jakožto senátní prezident nejvyššího správního soudu o práci, neboť komunisté správní soudy zrušili. Otec, který si jako soudce okresního soudu na Zbraslavi dovolil v 50. letech nevyhlásit předem připravený rozsudek nad obžalovaným v politickém procesu, musel odejít na stavbu branického Mostu inteligence a v roce 1954 do Strakonic, kde za nevyjasněných okolností na stavbě zahynul. Helena Němcová nesměla studovat. Po gymnáziu tedy pracovala například jako účetní v Ústavu pro výzkum rud v Bráníku nebo v Krajském kulturním středisku Středočeského kraje a vysokou školu po večerech dokončila dálkově. Okupace vojsky Varšavské smlouvy ji i s dětmi zastihla v Litvínově u známých. V roce 1970 podepsala petici 2000 slov a odmítla donášet na svého vedoucího, což ji stálo místo. Opisovala samizdatové knihy, její manžel vydával ještě s dalšími protirežimní Mladou frontu. Kvůli zfalšovanému povolení k výjezdu na vystoupení s divadelním pořadem Šanson je s manželem opakovaně vyslýchala StB. V listopadu 1989 se účastnila demonstrací na Národní třídě a na Letné. Po revoluci pracovala jako tajemnice Městského úřadu Zbraslav. Dnes žije na Zbraslavi, píše písničky pro děti, vyšlo jí pět knih a celý život se věnuje ochotnickému divadlu.