The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Neklanová (* 1925)

Ve mně je skauting zakuklený úplně do kosti, do krve, úplně do poslední chvilky života

  • 1925 – narozena v Bratislavě

  • 1939 – vstupuje do Skauta

  • 1942 – zakládá družinu Šipek pod KČT

  • 1948 – vstupuje do Kruhu Pavla Křivského

  • 1950 – začíná učit a zakládá turistický oddíl

  • 1957 – vdává se za Tomislava Neklana

Milada Neklanová (za svobodna Matunová) se narodila 27. února 1925 v Bratislavě. „Můj tatínek se dostal do Bratislavy v roce 1919 úplně bez ničeho, jako voják, kdy bránili Čechoslováci maďarský revoltě, a už tam potom zůstal.“ Tatínek si v Bratislavě vlastníma rukama postavil chatu k bydlení a pak si začal stavbou domů vydělávat na živobytí. Mimo jiné postavil v Bratislavě sokolovnu, protože byl nadšeným sokolem a vlastencem. Do Sokola poslal automaticky i obě své děti. Když bylo pamětnici sedm let, rodina se přestěhovala do Prahy, protože otec chtěl, aby Milada a její bratr měli vystudované české školy. Nastěhovali se do vily v Dejvicích. „Já jsem nebyla nějak moc tělocvičně nadaná a ani potom v Praze jsem Sokol nějak s nadšením nenavštěvovala.“

V roce 1953 přišla měnová reforma, která záměrně nebyla ohlášena předem. Přestože tehdejší prezident Antonín Zápotocký před jejím spuštěním vyvracel v rozhlase domněnky, že by něco takového mohlo přijít, ze dne na den se výrazným způsobem devalvovaly úspory obyvatel. Tímto způsobem přišel o peníze i tatínek Milady Neklanové.

Opustíš-li mne, zahyneš

O skautingu se pamětnice dozvěděla od kamarádky, až když jí bylo téměř čtrnáct let. V únoru roku 1939 vstoupila do dejvického 7. oddílu. Chlapecké oddíly v jejím středisku vedl bratr Vala, který byl ke konci války Němci popraven. Skauti byli kvůli tehdejší situaci v Československu vedeni velmi vlastenecky. „Ten jejich program byl zaměřen na obranu státu a na vojenskou výchovu a něco z toho do nás přišlo a nejdůležitější z toho byla ta vlastenecká a protiněmecká výchova.“

V létě 1939 jela pamětnice na svůj první tábor, který se konal na Lužnici. Milada Neklanová, ve skautském světě zvaná Viša, vzpomíná, že jejich hlavní ideologický program byly vlastenecké verše básníka Viktora Dyka: „Opustíš-li mne nezahynu. Opustíš-li mne zahyneš!“[1] Ve stejně vlasteneckém duchu se nesl i její skautský slib, který skládala v roce 1940, kdy už byl Junák v nemilosti. Slib skládala na Strahově pod hradbami Pražského hradu, tedy přímo pod centrem české státnosti, která byla nyní obsazena německým protektorem. „Přímo jsem slibovala ten text toho slibu nad ohněm, ale přitom jsem vnímala, že nahoře ta německá hlídka pochoduje sem tam a nemají ponětí, co se dole u toho ohně děje.“ V roce 1940 jel oddíl ještě na tábor do Měsíčního údolí u Vlašimi, ale za čtrnáct dní po zahájení byl obsazen Němci. Skautky se musely vrátit do Prahy a definitivně ukončit svou činnost.

Byla jsem na tom dost citově závislá

Během války se oddíl nescházel a oddílová vedoucí Anna Bivoj okamžitě přerušila s dívkami kontakt. Pamětnice však objevila knížky Jaroslava Foglara a jako většina dospívajících tehdejší doby se nadchla pro Rychlé šípy. Rozhodla se tedy v dubnu 1942 s několika kamarádkami založit družinu Šipek. „Dost jsem na tom byla závislá citově, protože doma jsem měla takovou nějakou citovou pustotu.“ Ideovým vzorem jim byli Hoši od Bobří řeky a teorii vedení oddílů čerpaly z Listů Jurovi od Velena Fandrlíka a z Foglarova Jak vést oddíl.

Zpočátku bylo v družině jen málo děvčat, ale v září roku 1943 dostaly od Klubu českých turistů více než padesát přihlášek dívek, které chtěly vstoupit do KČT. „Poslali nám to, abychom s tím něco udělaly.“ Svolaly tedy všechny zájemkyně na schůzku na Špejchar, vytvořily z nich čtyři družiny – Jiskry, Divochy, Lvíčata a Vlaštovky – a začaly shánět klubovnu pro tak nenadálé množství lidí. Než se jim povedlo najít vhodný prostor, družiny se scházely v mandlovně domu, kde bydlela rodina pamětnice. Časem si toho však všiml strážník a upozornil rodiče, kteří děvčatům schůzky zakázali. Nakonec se podařilo najít prostor pro družinové schůze v kavárně naproti tehdejšímu kinu Orlík. „Každá ta družina jela pak už trochu jiným způsobem.“

Jelikož byl oddíl skrytý pod hlavičkou Klubu českých turistů, byla pamětnice s kamarádkou poslána na tábor pořádaný kuratoriem.[2] „My jsme při stahování vlajky všichni vztyčovali paži... My jsme se hned sbalily, já jsem oznámila, že mi je špatně, a šly jsme dlouhou cestu na nádraží, abychom odjely z tohohle kuratorního tábora.“ Před koncem války, když už se očekávalo obnovení svobodného státu, se uspořádala schůze vedoucích družin na Slamníku, kde probíhaly přípravy na obnovu Junáka.

My jsme byly první dívčí oddíl, který se šel hlásit

V družinách udržovaly vedoucí vlasteneckou náladu. Probíraly s dětmi české dějiny a lidové tance a písně, aby se připravily na obnovu svobodného československého Junáka. Během války pořádaly dívky oddílové výlety do Lán k hrobu prezidenta T. G. Masaryka. „Za války jsme tam normálně mohly chodit, ale až poslední rok války, myslím, že jsme tam šly v září,[3] a to už tam stáli Němci a nepouštěli na ten hřbitov a vím, že jsme šly z boku ke zdi a házely jsme tam přes zeď kytičky. To nám nikdo nemohl zakázat.“

5. května 1945 šla pamětnice s kamarádkou na Staroměstské náměstí a viděly přijíždět Celetnou ulicí tank. „Šly jsme pěšky přes Prašnej most do Dejvic. Jdeme dolů a proti nám pochoduje asi třicet německých vojáků.“ Kousek odtud viděly dívky na silnici mrtvého koně, kterého někdo zastřelil, takže se velmi bály, ale v pořádku se dostaly domů a hned začaly stavět barikády. Během Pražského povstání pomáhaly především v Červeném kříži, kde se seznámily se skauty z pražské Dvojky, kterou vedl Jaroslav Foglar a která pro ně tehdy byla oddílem téměř posvátným.

Hned po skončení války započala očekávaná obnova Junáka, ke které se měly oddíly hlásit ve zřízené kanceláři. „My jsme byly první dívčí oddíl, který se tam šel hlásit.“ Pro Miladu Neklanovou bylo nesmírně důležité získat pro oddíl číslo 90, protože to bylo číslo oddílu z Foglarovy knihy Pod junáckou vlajkou. Vytoužené číslo se jim skutečně podařilo získat a nový oficiální oddíl se, už v narychlo sehnaných krojích, objevil na Staroměstském náměstí při návratu prezidenta Edvarda Beneše z londýnského exilu. „Postavily jsme se tam, kde jsme věděly, že je Benešův byt, a začaly jsme volat: ‚Junáci zdraví svého prezidenta!‘“

Já jsem chodila a na dobrou noc jsem každé dávala pusu na čelo

Nový oddíl získal klubovny u tenisových kurtů u Stromovky. V duchu skautingu se zapojila děvčata i do poválečné pomoci, která byla rozhodně potřeba. „Když přijely z Terezína vagony, tak jsme jim (Židům vracejícím se z koncentračních táborů - pozn. ed.) tam nosily chleba.“ Pamětnice začala plánovat tábor a zařídila, aby mohly skautky v létě vyjet na Slovensko. Vedoucí Bivoj, která se k nim po válce vrátila, však tábor na Slovensku jednoznačně odmítla a přikázala oddílu, že musí jet společně s celým střediskem na tábor k Vlašimi pomáhat s polními pracemi. Konflikty skončil radikálně. „Když jsem odmítala uposlechnout, tak mě sesadila z vedení.“

Odjet do Vlašimi odmítly další čtyři dívky a společně s pamětnicí si uspořádaly vlastní puťák, jehož hlavním cílem bylo navštívit tábor pražské Dvojky ve Sluneční zátoce u Sázavy. Ještě ten rok se Milada Neklanová s kamarádkami odhlásila ze střediska na Praze 6 a přihlásily se pod Prahu 3. Nové číslo jejich oddílu bylo 120. Oddíl vedly po vzoru Jaroslava Foglara a vytvořily v něm čtyři družiny přibližně po sedmi skautkách. Vedoucí se rozhodly, že oddíl bude přísně výběrový. Zájemkyně o vstup do oddílu musely projít náročnými tříměsíčními přijímacími zkouškami, aby mohly do oddílu nastoupit. „Byla to také moje citová závislost na tom oddíle.“

Tábor v roce 1946 pořádaly u řeky Chrudimky. Po čtrnácti dnech musela pamětnice tábor na chvíli opustit, aby se zúčastnila II. lesní školy na Zvonici. Vzpomíná, že skautky byly smutné, když z tábora odjížděla. „Já jsem chodila a na dobrou noc jsem každé dávala pusu na čelo.“ V roce 1947 se tábor konal v jižních Čechách u řeky Lužnice. S oddílem se zúčastnily i Svojsíkova závodu, na kterém skončily třetí. Velmi se skamarádily s pardubickým 7. oddílem a s Milošem Zapletalem.[4] Po táboře v roce 1947 vznikly nové oddíly a v roce 1948 se jelo na tábor na Nežárku. Po komunistickém převratu se ale už očekávalo druhé rušení Junáka.

Pavel nebyl nakloněný tomu, aby toddíly fungovaly dál

Po letních prázdninách v roce 1948 vyjela Milada Neklanová spolu s dalšími dívkami z oddílu na brigádu na Šumavu, kde se setkala s Pavlem Křivským[5] a poprvé slyšela jeho přednášky, které ji naprosto uchvátily. Pavel Křivský se rozhodl, že by setkání nemělo být jednorázové, a tak vzniklo společenství Kruh. „Scházeli jsme se a Pavel nám vždycky říkal, o čem se máme bavit. Vzdělával nás. To, co on přečetl, tak promyslel a to nám říkal.“ Cílem Pavla Křivského bylo filozoficky vzdělávat lidi a povzbuzovat je k tomu, aby se o věci zajímali do hloubky a tím se stávali otevřenějšími a tolerantnějšími. „My jsme si představovali i třeba pak spolu ty rodiny a společnou výchovu dětí, ale to byla idealistická a neuskutečnitelná vize.“

Postupně začínalo být jasné, že komunisté nebudou svobodného Junáka tolerovat, a oddíly se začaly postupně rušit nebo přecházely do ilegality. I pamětnice se rozhodla svůj oddíl rozpustit. Se svými skautkami se rozloučila v září 1948 výletem do Lán k hrobu prezidenta Masaryka. „On Pavel taky nebyl nakloněnej tomu, aby ty oddíly dál jely. Myslel si, že by se ten jeho plán na zlepšování člověka mohl těma oddílama nějak zničit.“ Oddíl tedy skončil, ale pamětnice bez vědomí Pavla Křivského založila s kamarádkami tři ilegální družiny, do kterých vzaly jen dívky, o kterých věděly, že se nepohybují v komunistických kruzích.

Přestože Pavel Křivský apeloval na své známé, aby oddíly rozpustili, schůzky Kruhu probíhaly stále, i když se z opatrnosti přesunuly z archivu ministerstva vnitra, kde pracoval, do domácností členů. „Pro Pavla ten Kruh byl pro budoucnost. Byl schopný cokoliv tomu obětovat, aby to nebylo ohrožené.“ V roce 1951 byl Pavel Křivský z archivu propuštěn a o rok později byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. „Okamžitě jsme se přestali scházet, protože náš hlavní cíl bylo Pavlovi nijak neuškodit.“

Není pravda, že se za komunismu nedalo dělat něco pro skauting

Činnost v oddíle inspirovala Miladu Neklanovou k tomu, aby se stala učitelkou. Po absolvování obchodní akademie nastoupila tedy na roční učitelský kurz do Nymburka a ani zde nebyla pasivní. Založila na škole hned několik čtenářských klubů Foglarových knih. Díky tomu se také dostala do redakce časopisu Vpřed, kde působil i Jaroslav Foglar, a náplní její práce bylo vést korespondenci se čtenářskými kluby foglarovek po celé republice.[6] Po komunistickém převratu musel Jaroslav Foglar časopis opustit a celé periodikum bylo přejmenováno na Junáci vpřed. I zde působila Milada Neklanová, ale pouze čtyři měsíce. Jednou totiž chtěla jet na kružanský sraz a v práci řekla, že je nemocná. „Oni volali znova a můj otec říkal: ,Vždyť ona tady není, ona odjela někam na výlet.‘“ Ze zaměstnání byla tedy propuštěna, ale nijak ji to nemrzelo, protože profil časopisu se výrazně změnil.

Několik měsíců pracovala jako úřednice ve Strojexportu a následně skartovala staré dokumenty ministerstva vnitra v klášteře sv. Markéty. V roce 1950 konečně nastoupila k povolání, ke kterému se připravovala studiem. Začala učit ve školní družině na obecné škole v pražské Troji. V družině pracovala dvacet let a poté začala vyučovat i přímo ve škole, což bylo jejím zaměstnáním až do důchodu. „Můžu říct, že to mě bavilo ještě víc než dopisovat si s klubama Rychlých šípů.“

Při práci v družině se opět vrátila ke skautingu. Stala se vedoucí místní pionýrské skupiny a z ní si vytvořila elitní turistický oddíl, se kterým vyrazila dvakrát na tábor na Malši. Jelikož skauting byl zakázaný, musela v oddíle omezit skautské rituály a odznaky, ale do vedení jí nikdo nezasahoval, a měla tedy volnost děvčata vést k myšlence skautingu. „Není pravda, že se za komunismu nedalo dělat něco pro skauting, když člověk chtěl.“ Mimo oddíl pamětnice vedla na škole ještě hudební soubor.

Vůbec nepřišlo v úvahu, že by to skončilo

Zanedlouho po zatčení Pavla Křivského byl zatčen i manžel pamětnice Vladimír Trejbal – Odym, který s ní docházel do Kruhu a do Vysokoškolského roverského kmene. Prohlídce bytu se nevyhnula ani ona. Tušila, že StB dorazí, a na poslední chvíli schovala všechny dokumenty Kruhu do sklepa. Příslušníci StB však něco takového očekávali a ptali se jí, kde najdou sklep. Naštěstí byla s pamětnicí v bytě i její stará tetička. „Ta mě zachránila. Řekla jim: ,Prosím vás, co chcete, tady ty byty vůbec žádný sklepy nemají.‘“

Vladimír Trejbal byl ve vězení rok a pak musel ještě dokončit vojenskou službu na Slovensku. Manželství nevydrželo příliš dlouho, protože se zamiloval do jejich společné kamarádky a požádal o rozvod. „Až za několik měsíců jsem je viděla z autobusu, že patří dohromady.“ Pro pamětnici nastalo velmi frustrující období, protože nová manželka Vladimíra Trejbala pracovala na stejné škole jako ona, a musela tedy sledovat svého bývalého muže, jak čeká před školou na někoho jiného. „Teď jsem viděla ten jejich vztah. Já jsem trpěla jako kůň.“ Nakonec Milada Neklanová přešla na jinou školu, na Letnou.

Několik let po zatčení Pavla Křivského se opět rozběhly schůzky Kruhu. Společenství bylo pevné. „Vůbec nepřišlo v úvahu, že by to skončilo.“ V polovině padesátých let si členové Kruhu koupili chatu na Beníškách v Krkonoších, kde se scházeli a kde v devadesátých letech začaly probíhat kurzy FONS. Ke konci padesátých let nebyla pamětnice v Kruhu už příliš aktivní, protože si hledala nového manžela. Aby dokázala platit nájemné, musela si vzít k sobě do bytu podnájemníky. Jednoho dne přišla domů a v její kuchyni stál cizí muž, kterého tam přivedli její podnájemníci. „Tento můj budoucí manžel byl v kuchyni, měl zástěru a myl nádobí.“ V roce 1957 se pamětnice vdala za Tomislava Neklana, který byl synem spisovatele Karla T. Neumanna.[7]  

Ty děti mi stály za tu největší oběť, jakou si umíš představit

S Tomislavem Neklanem má dva syny. Manžel pracoval v televizi a nebyl příliš rodinný typ. Většina starostí tedy ležela na pamětnici. „Ty děti mi stály za tu největší oběť, jakou si umíš představit.“ Na začátku normalizace byl její manžel ze zaměstnání propuštěn, a rodina tedy musela nějakou dobu žít pouze z jediného učitelského platu. Počátkem osmdesátých let si našel Tomislav Neklan přítelkyni a Milada Neklanová tentokrát sama požádala o rozvod. Po dvaceti letech manželství byla zase rozvedená. „Byli jsme rozvedeni nadvakrát, protože dostal příkaz od soudu, že se má rozejít s milenkou a najít si zaměstnání.“

Na Beníšky se pamětnice podívala poprvé v roce 1957, den po své druhé svatbě. Kvůli péči o děti se už nemohla pohybovat v Kruhu tolik, jak by chtěla, a ani se nezapojila do druhé obnovy Junáka v roce 1968. „Byla jsem v Domovině na překrásným zahájení Junáka. Staré činovnice mě nabádaly, abych začala pracovat pro Junáka. Nemohla jsem nechat večer děti doma, tak jsem šla dvakrát na schůzi a pak už jsem nic nedělala. Měla jsem hrozný výčitky svědomí, ale nedokázala jsem ty dvě věci sloučit dohromady.“ Do Kruhu se vrátila, až když děti vyrostly. Oba její synové se do skautingu také zapojili. V současnosti jsou již ženatí a sami mají děti. „Kdybych si měla vymyslet svoje úmrtní oznámení, tak bych tam chtěla mít – skautka, učitelka, máma a babička. Mám pocit, že v těchto čtyřech mých životech se mi dařilo a že jsem to měla skutečně ráda.“

Pro mě skauting je opravdu věc života

„Já si vyčítám, jak málo udělali lidi z Kruhu pro lidi, protože jsme byli Pavlem vedení, abychom nějakou práci dávali. Co já můžu dělat tady, když všude jsou nějaký komunisti. Já jdu vždycky volit a starosta říká: ,No, paní Neklanová, zase jdete volit skauty, viďte?‘“ Pamětnice se i po mnoha letech schází se skautkami ze svého oddílu. Nežije již v Praze, ale přestěhovala se do Ovčár u Kolína. „Pro mě je skauting opravdu věc života.“

[1] Verše pocházejí z básně Země mluví z básnické sbírky Okno.

[2] Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě byla organizace, pod kterou v protektorátu spadala většina zájmových sdružení mládeže.

[3] 3. září 1937 zemřel prezident Masaryk.

[4] Miloš Zapletal je skautský redaktor a spisovatel literatury pro mládež.

[5] Pavel Křivský (1912–1989) byl katolický kněz, který kněžskou činnost v roce 1945 opustil a věnoval se výchově mládeže ve společenství Kruh.

[6] Takových čtenářských klubů bylo v Československu přibližně tisíc.

[7] K. T. Neumann byl za války vyslýchán gestapem a po válce se rozhodl změnit své německé jméno na české a přejmenoval se na Neklana, což byla jeho skautská přezdívka. Je autorem například Údolí myšího řevu a Pohádek pro vlčata.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts

  • Witness story in project A Century of Boy Scouts (Vendula Müllerová)