The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Nejtek (* 1941)

• narozen 31. března 1941 v Českých Kopistech u Terezína na Litoměřicku

• v lednu 1953 byl dědeček Václav Strádal společně se svými dvěma syny odsouzen komunisty v Akci Kulak k pěti letům vězení a byl jim zabaven veškerý majetek

• v červnu 1953 komunisté rodinu Petra Nejtka nuceně vystěhovali do Sedlišťky u Litomyšle

• v roce 1956 se s rodinou vrátil do Českých Kopist a nastoupil na litoměřické gymnázium

• v roce 1958 nebyl z politických důvodů přijat na vysokou školu a vyučil se soustružníkem v Tesle Hloubětín

• v letech 1960–1962 sloužil základní vojenskou službu na letišti Bochoř u Přerova

• v roce 1964 odmaturoval na stavební průmyslové škole v Děčíně a nastoupil na Fakultu stavební ČVUT v Praze

• v roce 1968 emigroval do Norska, kde dostudoval a pracoval jako stavební inženýr

• v roce 2002 spoluzaložil na vráceném statku v Českých Kopistech společenství Camphill

• v roce 2025 žil v Norsku

Život Petra Nejtka poznamenalo hned několik dějinných událostí. Narodil se za druhé světové války, kdy jako velmi malý vnímal neustálý, všudypřítomný strach své matky, která nevěděla, kdo příště zaklepe na dveře, zda někdo, kdo potřebuje pomoc, nebo udavač. Jedny z nejranějších vzpomínek má na nacisty a vězně z Malé pevnosti, kteří docházeli kupovat zeleninu na hospodářství jeho dědečka, kde s rodinou vyrůstal, a kterým rodina pomáhala. Po několika letech poválečné naděje v lepší budoucnost pak uštědřili komunisté jeho rodině hlubokou ránu. Dědečka a dva matčiny bratry komunisté v roce 1953 odsoudili v Akci Kulak k pěti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Půl roku nato jeho rodiče obdrželi příkaz, na základě kterého se měli do pouhých 24 hodin vystěhovat. 

Odjezd z rodného statku a zákaz vstupu do rodného kraje, se kterým ho vázalo pevné pouto, Petra Nejtka v jeho 12 letech hluboce zasáhly. Minulost rodiny poznamenala celý jeho další osud. Kádroví pracovníci mu opakovaně odmítali napsat doporučení na vysokou školu, i když měl na gymnáziu výborné studijní výsledky. Ke studiu byl v 60. letech nakonec přijat, ale po srpnových událostech roku 1968 si nedovedl představit znovu žít v totalitním systému, který ničil celou zemi, a rozhodl se emigrovat.  

Své nejranější dětství prožil Petr Nejtek, narozený 31. března 1941 v Českých Kopistech, za druhé světové války. Jednou z jeho nejstarších vzpomínek je ta na četníka, který spolu s gestapákem z Malé pevnosti přišel vyslýchat jeho matku Libuši. Jednou večer za tmy z okna napomenula hlučného kolemjdoucího na návsi a vzápětí přišlo udání za nedodržení zatemnění. Nakonec vše dopadlo dobře, ale všudypřítomný strach vnímal Petr Nejtek po celou dobu války. K jeho rodině se totiž donesla zpráva, že nacisté chtějí České Kopisty, poslední českou vesnici před hranicí Sudet, poněmčit. Velcí sedláci si proto mají dávat pozor, aby se do něčeho nezapletli. „Matčin strach po celou válku byl, jestli u nás nezazvoní někdo potřebný a oni nebudou vědět, jestli je to provokatér, nebo jestli to je doopravdy,“ vzpomíná.

Z vyprávění ví, že k nim z Malé pevnosti chodili za války vězni za doprovodu gestapáka pracovat a kupovat zeleninu. „Při té příležitosti se gestapák najedl a lehl si na zahrádku. Vězni se mezitím také najedli a dozvěděli se, co je nového z Londýna. Ti, co přežili, k nám chodili i po válce,” vzpomíná.

Na osvobození má Petr Nejtek doslova ty nejsladší vzpomínky. První noc před příchodem sovětské armády do Terezína 8. května 1945 sice rodina přespala raději ve sklepě, ale už druhý den dostal od sovětských vojáků plno sladkostí, protože podle jeho slov vykradli čokoládovnu Deli v Lovosicích. „Nastavil jsem dlaně a Rus přišel s rozinkami a dal mi je do dlaně, až přetékaly. Jiný zase hodil čokoládu, takže mám velice příjemné vzpomínky,“ vypráví. Jeden sovětský důstojník u nich nějaký čas bydlel. Byl to slušný člověk. Chodili ho navštěvovat i další. Petr Nejtek si pamatuje, že jeden nosil pistoli zabalenou v kapesníku a ochotně mu ji ukazoval.

Po válce pak na statek místo vězňů chodily pracovat německé ženy z internačního tábora v Malé pevnosti, které zde čekaly na odsun. Petr Nejtek vzpomíná: „Matka s babičkou jim pomáhaly. Když přijely, daly jim tajně napít mléka. Byly jim strašně vděčné.“ Doprovázel je podle jeho slov jeden „český hrdina“, který je terorizoval. „Později se pokoušely navázat kontakt z Německa, ale matka už se jim neodvážila odpovědět, protože to už bylo nebezpečné. Už tu byli komunisti,“ vypráví.

V roce 1948 nastal zlom

Po válce pokračoval život na statku jako dříve a hospodářství se dařilo. Děda Václav Strádal hospodařil na rozloze 50 hektarů a v sezóně zaměstnával až desítky pracovníků. Ve 30. letech si pronajal tehdy prodělečný církevní statek v nedalekých Hrdlích. Po převzetí začali pod jeho vedením ve velkém pěstovat zeleninu, takže prosperoval i v době hospodářské krize, což pomohlo většině obyvatel vesnice získat práci. Hospodaření na statku Václav Strádal později přenechal svému nejstaršímu synovi Milošovi. Jeho příběh pro Paměť národa vyprávěl jeho syn Jiří Strádal. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 byl však strýc nucen pronajatý statek, který komunisté znárodnili, opustit. Přestěhoval se do Českých Kopist a začal hospodařit na půdě, kterou na něho převedl jeho otec. 

Musel si začít dávat pozor

Časy se měnily a Petr Nejtek se musel jako malý chlapec v době nastupujícího komunismu naučit rozlišovat, co z toho, co slyší vyprávět rodiče a příbuzné, je bezpečné říkat i mimo domov. Když se ve škole přihlásil a řekl, že na Jana Masaryka byl spáchán atentát, protože o tom slyšel doma, ale nevěděl, co to znamená, měl štěstí, že z toho nic nebylo. „Pan řídící úplně strnul a řekl: ‘To nesmíte říkat. To není pravda.‘“ Večer ředitel pro jistotu ještě navštívil rodiče a varoval je, že musí být opatrní. 

Věřili, že jim hospodářství zůstane

Když se stal ředitelem základní školy v Českých Kopistech Ladislav Herna, jehož dalším úkolem bylo zlikvidovat ve vesnici sedláky a založit zde zemědělské družstvo, nastaly pro Petra Nejtka a jeho rodinu těžké časy. „Byl to fanatik. Bylo to vidět na jeho očích. Hádal jsem se s ním a stále jsem se na něho díval. Strašně mě to vysilovalo, ale nechtěl jsem se mu poddat,“ vypráví. Pamatuje si, jak komunisté omezovali velké sedláky, jak jen mohli. Dědovi nejdříve sebrali traktory a lidé u něho nesměli pracovat. Zbyly mu jen dva páry koní. Na práci dokázal sehnat jen pochybné lidi v Litoměřicích, kterým však musel hodně platit. Komunisté mu pak dávali za vinu, že je přeplácel. Určili mu vysoké povinné dodávky a vysoké pokuty za jejich nesplnění. Přesto si děda se svými syny myslel, že jim hospodářství zůstane. Rozdělili si ho mezi sebe, aby se z nich stali malí hospodáři. „Komunisti jim na to nesedli a psali o nich ohavné články. Pamatuji se, že se jeden článek jmenoval ‚Příběh vlků v beránčím rouše‘ nebo podobně. Můj dědeček tam byl znázorněn jako starý dědek s fajfkou, i když nikdy nekouřil, jak rozděluje svoje pole. Psali, že dělnická třída jim to neprokoukla a že je určitě stihne spravedlivý trest,“ vzpomíná Petr Nejtek. 

Obrovský strach zažil, když se v této pro rodinu těžké době vrátil jednoho dne ze školy a viděl, jak strýc se dvěma muži prohledávají celý statek a hledají cokoliv, co by proti nim mohli použít. Věděl, že mají doma schovanou malorážku. „V kuchyni seděl jeden starý komunista, aby nás hlídal, abychom něco neschovali. Ježily se mi vlasy. Byla to čirá hrůza, co jsem si představil,” vzpomíná. Nakonec vše dopadlo dobře, protože matka si věděla rady. Hodila flintu z okna sousedce, která ji hodila do žumpy.

Podpora místních rodině nepomohla

Peter Nejtek vzpomíná, jak mu matka vyprávěla o schůzi, kde se hlasovalo o tom, zda do jednotného zemědělského družstva (JZD) přijmout dědu Strádala a jeho syny. Všichni tři se už dříve sami nabídli, že do družstva vstoupí. „Jenže tomu se mělo samozřejmě za každých okolností zabránit. (…) Čekal, že se nikdo neodváží zvednout ruku, ale všichni ji zvedli pro přijetí Strádalů, protože to byla bezkonfliktní rodina, která se chovala slušně a platila slušně lidi. Takže Strádalové byli oblíbení.“ Přestože kopistská veřejnost za Strádalovými stála, do družstva přijati nebyli. 

Komunisté rodině připravili krutý osud. Na podzim roku 1952 zatkli dědu Václava Strádala a jeho syny Miloše a Václava. Nejmladší strýc Miroslav ještě v roce 1948 emigroval do Francie, kde zůstal celý život. Na soud si Petr Nejtek pamatuje dost jasně: „Čekali jsme na ně v takové dlouhé chodbě a najednou je vedli. Vždy jeden dozorce a jeden z nich vedle. Dědeček měl už úplně bílé vlasy. Bylo mu tenkrát 69 nebo 70 let. Byl to strašný pohled. Strašně jsem se rozbrečel a moje sestra také. Bratránkové a sestřenky tam také byli. Bylo to velice citlivé setkání.” 

Celý soud byl zinscenovaný a výsledek dohodnutý předem. Strádalovi byli dne 30. ledna 1953 lidovým soudem v Litoměřicích odsouzeni k pěti letům odnětí svobody, ztrátě veškerého majetku a zaplacení vysokých pokut. Kromě nesmyslných obvinění týkajících se způsobu hospodaření, přeplácení dělníků, nakupování povinných dodávek od jiných zemědělců a rozdělení půdy mezi sebe, byli odsouzeni i za to, že byli údajně třídními nepřáteli. Lidový soud, kde prokurátorem byl původním povoláním holič jménem Janouch, je označil za vesnické boháče a rozhodl o propadnutí veškerého majetku, a to z důvodu: „Poněvadž obvinění jednali z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení,“ jak stojí v rozsudku. „S tím přišli večer domů, že takto to dopadlo. Samozřejmě se hájili, ale jenom se jim smáli. Dědeček říkal: ‘Podívejte se, když se sklidí, tak se musí udělat to a to.‘ Říkali: ‚Vy nám budete něco říkat! Vy nás budete učit!‘ Když dědeček zemřel, našli mu v kapse ústřižky z novin, kde ho komunisté hanobili,“ vypráví Petr Nejtek. 

Oba strýce poslal soud do pracovního tábora do Jáchymova a jejich otce nejdříve na justiční statek do Mlékojed. Děda Václav Strádal byl vězněn ještě v Mostě a v ženské věznici ve Svatém Janu pod Skalou, kde pracoval jako zahradník. Petr Nejtek vzpomíná, jak ho zde s babičkou a tetou navštívil. Vyprávěl mu, jak chytá pstruhy, ale babička ho musela potají usměrnit, aby to neříkal, protože to bylo zakázané. Po odvolání dědovi trest snížili na jeden rok a jeho synům na tři roky. 

Zákaz vstupu do rodného kraje byl nejhorší

V sobotu 22. června 1953 dostala rodina Petra Nejtka od zaměstnanců národního výboru nařízení, podle kterého se museli do 24 hodin vystěhovat na státní statek v Sedlišťce u Litomyšle. „Řekli, že máme zákaz vstupu do kraje Ústí nad Labem. To jsem nesl nejhůře,“ vzpomíná pamětník. Jeho otec se proti vystěhování odvolával, ale obvinili ho z maření úředního výkonu. Nezbylo mu nic jiného než se s tím smířit. „Tenkrát jsem ztratil domov. S Kopisty jsem byl velmi spjatý. Bylo to opravdu jako odtrhnout něco, co bylo velice živé,“ vypráví. Na stěhovací vůz naložili svůj nábytek, ale plynový sporák, ledničku a piano jim komunisté nařídili v domě nechat. Podle slov Petra Nejtka se jeho matka s „reprezentanty dělnické třídy“, kteří je přišli odstěhovat, hádala o tom, podle jakého zákona je stěhují. Odpověděli: „Jakýpak zákon, váš táta byl kulak. Jste jedna rodina, to vám musí být jasné.“ Z Českých Kopist komunisté vystěhovali i další rodiny – mezi nimi i rodinu strýce Miloše Strádala. Několikrát je navštívil v Hukovicích za Jeseníky u polských hranic.

Přivítal je zápach z hnojiště

Petr Nejtek si pamatuje, že do Sedlišťky přijeli pozdě v noci. První, čeho si všimli, byl obrovský zápach z chléva a močůvky. Byl to původně pěkný statek, ale komunisté ho zdevastovali mimo jiné i tím, že doprostřed dvora umístili obrovské hnojiště. Všude bylo plno much. Naštěstí bydleli v patře, kde bylo sucho a kde byla i koupelna, ale v přízemní chodbě vždy chytili blechy. 

Základní škola v Morašicích, kterou Petr Nejtek navštěvoval, byla vedena přesvědčenými komunisty. „Když jsem tam šel s matkou poprvé, tak ji na chodbě zdravili ‘Čest práci’. Matka se z toho rozplakala,“ vzpomíná. V Sedlišťce byl téměř půl roku po příjezdu nemocný a učení musel hodně dohánět. Ve škole se sblížil s několika chlapci ze slušných rodin. Už před jeho příchodem zde panovala velice reakční nálada. Rodinu v Sedlišťce přijali dobře. Spřátelili se i s rodinou Matějkových a jejich synem Miroslavem Matějkou, skautem, katolíkem a synem sedláka, který byl ještě jako gymnazista odsouzen za protikomunistickou činnost na tři roky do vězení. 

Místo studia na vysoké škole si musel získávat důvěru dělnické třídy

Po základní škole byl přijat na jedenáctiletou školu v Litomyšli. Ve stejné době se matka odvolávala kvůli vystěhování z jejich domu v Českých Kopistech, který ke statku nepatřil. Daroval jí ho její otec. Politická situace se v roce 1956 částečně uvolnila a dům matce nakonec vrátili. Petr Nejtek se s rodiči a mladší sestrou přestěhoval zpátky do Českých Kopist a pokračoval na litoměřickém gymnáziu. Tehdejší ředitel se ho však u zápisu zeptal, jak se jmenuje jeho dědeček. „‚Strádal.‘ A to mu stačilo,“ vypráví. Přihlášku na vysokou školu ředitel vůbec neodeslal, protože to prý nemělo smysl. „Dědeček údajně finančně ovládal dvě vesnice (...) a vystěhování bylo správné. Když dělnická třída dělá revoluci, tak potřebují takové zásahy, aby nikdo nerušil její proces,“ vzpomíná na ředitelova slova. Petra Nejtka ředitel také obvinil ze zatrpklosti vůči tehdejšímu zřízení, což podle komunistů nezaručovalo, že by vyrostl v pracujícího inteligenta. Pro získání důvěry dělnické třídy ho proto poslali do výroby. Po maturitě v roce 1958 tak místo na vysněné vysokoškolské studium lesnictví nastoupil do Tesly Hloubětín, kde se vyučil soustružníkem.  

Dva roky v učení však považuje za nejlepší školu života. V Tesle se potkal s mnoha slušnými a vzdělanými lidmi, kterým komunisté znemožnili studovat nebo pokračovat v jejich zaměstnání. „Bylo tam mnoho zajímavých lidí. Nebyl jsem zdaleka jediný, kdo byl takto poznamenaný. Tenkrát to byla celá generace,“ vypráví. Kromě toho, že se v Tesle naučil pracovat na soustruhu, dozvěděl se například i mnoho o vážné hudbě.   

Další nepřijetí ke studiu mu vzalo motivaci

Ani na druhý pokus nebyl Petr Nejtek kvůli svému kádrovému profilu ke studiu přijat. Otec mu na to řekl: „Třeba spolu budeme dláždit ulice, ale se svědomím kupčit nebudeme.“ Otec byl rebel a s komunisty si nebral servítky. „Nikdo mu nesměl říct ‘soudruhu’,“ vzpomíná pamětník. Opětovné nepřijetí ho však tak znechutilo, že skoro přestal pracovat. „Úplně jsem práci sabotoval,“ vypráví. 

Jeho otec v té době přešel z Prahy do Českých Kopist a našel si práci úředníka v Litoměřicích. Na zásah Okresního výboru komunistické strany byl však za dva týdny propuštěn. Asi rok zůstal bez práce, než si našel místo jako elektrikář. Získal výuční list a pracoval jako mistr. 

Do strany vstoupit odmítl

Kvůli nátlaku na vstup do komunistické strany, který na něho nadřízení v továrně, kde byl zaměstnán, vyvíjeli, si Petr Nejtek myslel, že když vyplní kandidátku s podrobným popisem historie rodiny s dodatkem, že ho kvůli tomu nemohou přijmout, situace se tím vyřeší. K jeho velkému překvapení však přišel z rodné obce pozitivní posudek, kterým mu chtěli místní komunisté pomoci. Dokonce napsali, že jeho matka pomáhala rodinám terezínských vězňů. „Nakonec jsem tam spadnul. Připadal jsem si, jako kdybych byl po krk v žumpě,“ vypráví. Nečekaně se tedy stal kandidátem komunistické strany, ale po roce, když už byl na vojně, do strany vstoupit odmítl. „Vysekal jsem se z toho, ale stálo mě to daleko více námahy a odvahy,“ vzpomíná. Díky tomu ho ale z vojny nepustili k přijímacímu pohovoru na vysokou školu.   

Přání studovat se mu nakonec splnilo

Po návratu z vojny Petru Nejtkovi pomohl učitel z litoměřického gymnázia, Stanislav Praibiš, dostat se na dvouletou nástavbu na stavební průmyslovku v Děčíně, kde po maturitě dostal i doporučení ke studiu na vysoké škole. Od roku 1964 do roku 1968 pak studoval na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Stal se svědkem událostí, které měnily život v tehdejším komunistickém Československu. 

Bydlel na strahovských vysokoškolských kolejích, jejichž studenti se 31. října roku 1967 kvůli opakovaným výpadkům elektrického proudu vydali na protestní pochod do centra Prahy. Jeho brutální potlačení se stalo předzvěstí událostí pražského jara. Petr Nejtek se pochodu nezúčastnil, ale pamatuje si napjatou situaci po návratu studentů pronásledovaných příslušníky Sboru národní bezpečnosti zpět na koleje. Druhý den se studenti setkali s rektorem a komunistickými představiteli v menze na Strahově: „Pamatuji si na komunistu, který řekl: ‚No, padla nějaká facka.‘ Přitom ale studenty zmlátili tak, že z toho někteří měli zdravotní následky, například porušený sluch,“ vypráví. Pamatuje si také na studenta z Afriky, který byl rovněž napaden policií a řekl: „Zvali nás sem, že tady je demokracie a dodržují se všechna lidská práva.” – “Podivoval se tomu, jak to vlastně tady v té naší zemi je,“ dodává pamětník.

Věřili, že změny pražského jara vydrží

V roce 1968 se studiu moc nevěnoval. Po večerech poslouchal s ostatními studenty rádio a společně chodili na demonstrace. V měnící se atmosféře cítili naději. „Když se jeden den objevila nějaká zpráva, která působila senzačně, tak druhý den už byla překonaná. A tak se to stupňovalo. Nadšení bylo neuvěřitelné,” vypráví. „Věřili jsme, že to vydrží, že už to došlo tak daleko, že se to nezvrátí. O to bylo probuzení 21. srpna krutější,“ vzpomíná.

21. srpna byl doma v Českých Kopistech. Sestra Libuše Lvová ho přišla ráno probudit a řekla mu, co se stalo. „Bylo to jako probuzení do hrozného snu. Byl to hrozný otřes,” vypráví. Tento otřes umocňoval i pohled na tanky a vojenská auta projíždějící po hlavní silnici směrem na Prahu. Spontánní akce lidí, kteří tiskli plakáty vyjadřující nesouhlas s invazí, pro něho byly jen chabou nadějí. Po několika dnech se vypravil do Prahy, kde na Václavském náměstí viděl, jak sovětští vojáci zastrašují lidi střelbou do vzduchu a jeho kamaráda donutili sundat trikolóru s černou barvou. „Nebyla to legrace. Lidi za to stříleli,“ vzpomíná. 

Cesta zpět pro něho byla nepřekonatelná

Poté, co se národ – jak říká – „zbavil lži z minulosti (…) a trochu se uzdravil”, bylo pro něho nepředstavitelné, že by se k ní zase znovu vrátil a že by on sám tento proces přečkal ve zdraví. „Ten proces bych nepřežil,“ říká. Zpočátku byl bezradný a neviděl pro svou budoucnost žádné řešení. Na studium se nemohl soustředit: „Bylo toho ve mně tolik zbořeného a zhrouceného, že nevím, jak bych studium dokončil.“ 

„Ale zase zasáhl osud,“ vzpomíná a vypráví o kamarádovi ze studií, který se se svou snoubenkou rozhodl po srpnové okupaci zůstat v norském Trondheimu, kde tehdy byla jediná vysoká technická škola v Norsku. Když zjistil, že mu v Norsku uznají studium, rozhodl se odjet za nimi. Do Trondheimu se dostal 2. ledna 1969. Přátelé ho ubytovali na koleji v pokoji jedné ze studentek, která ještě trávila svátky doma. Později se stala jeho ženou, se kterou měl tři děti. „Takže únik do Norska byl pro mě úžasný – vysvobození,“ vypráví. V Norsku si splnil svůj sen a dokončil vysokoškolské studium. Poté pracoval na škole jako asistent a později v projekční firmě jako úspěšný stavební inženýr. Na první návštěvu do Československa se dostal až jako norský občan v roce 1982. V roce 1971 byl podle § 109/2 trestního zákona odsouzen za opuštění republiky na devět měsíců odnětí svobody, jak se píše v rozsudku dochovaném ve vyšetřovacím spisu arch. č. V 5377 UL Archivu bezpečnostních složek ČR. V roce 1981 pak získal milost prezidenta republiky. 

Od sametové revoluce stále v rodné zemi pomáhá

Během sametové revoluce prožíval obrovské nadšení. Do Československa přijel v prosinci 1989. Na jaře 1990 založil se svými přáteli v Norsku Česko-norský pomocný spolek, jehož prostřednictvím dodávali do Československa kopírky, vozíčky pro postižené nebo například polohovací nemocniční postele. „V tom čase jsem v jednom kuse telefonoval,“ vzpomíná. Vyřizoval odvoz shromážděných předmětů a ubytování lidí, kteří pro ně přijeli. Byl to pro něho jeden z nejlepších roků, a i pracovně nejúspěšnějších a nejkreativnějších.  

V 90. letech získali potomci Václava Strádala v restituci svůj majetek zpět. Statek se jim však vrátil zdevastovaný a pole byla otrávená chemickými hnojivy. Trvalo několik let, než se na hospodářství vrátil život. Petr Nejtek se snažil na Západě využívat možností, které poskytovala svoboda k orientaci v duchovních proudech křesťanství. K srdci mu nejvíce přirostlo učení antroposofie rakouského filozofa Rudolfa Steinera. Se svou manželkou se proto rozhodli s pomocí přátel založit na vráceném hospodářství Camphill – komunitu stoupenců antroposofie, kteří žijí společně s lidmi se speciálními potřebami a společně rozvíjejí organické a biodynamické zemědělství.

Camphill dnes sleduje už jen s odstupem. V rodné zemi podporuje i další podobně zaměřené projekty v oblasti waldorfské pedagogiky a biodynamického zemědělství. Udržuje tím, jak říká, „živý kontakt s rodnou zemí“. Hledání duchovních hodnot je totiž pro Petra Nejtka nejdůležitější a myslí si, že život opírající se pouze o materiální hodnoty je bezvýchodný a není pravdivý. „Jsme Boží stvoření a duchovní bytosti,“ dodává na závěr.