The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irma Nedomová, roz. Stelčovská (* 1924  †︎ 2014)

Kluky týrali. Byli na tom mnohem hůř než děvčata

  • narozena 31. prosince 1924 v Litoměřicích, žila s matkou v Libčicích nad Vltavou
  • navštěvovala gymnázium v Kralupech nad Vltavou
  • v roce 1941 z důvodu přestěhování do Mnetěše přestoupila do gymnázia v Roudnici
  • ve dnech heydrichiády na konci školního roku 1942 s celou třídou zatčena
  • studenti byli vyšetřováni pro údajný plán spáchat atentát na německého učitele Alfréda Bauera
  • 84 studentů z roudnického gymnázia a průmyslovky uvězněno v Malé pevnosti v Terezíně
  • po třech měsících s ostatními spolužačkami propuštěna
  • většinu chlapců nacisté poslali do koncentračních táborů
  • nepřežilo osm spolužáků a jedna spolužačka
  • po válce odmaturovala a přestěhovala se do Ústí nad Labem

Irma Jarmila Anna Nedomová, rozená Stelčovská, se narodila 31. prosince 1924 v Litoměřicích. Její otec Josef, četnický strážmistr, zemřel v roce 1928 na zápal plic a tehdy čtyřletá Irma zůstala s maminkou Emilií sama. Žily v Libčicích nad Vltavou. Maminka měla obavy, jak dceru uživí, protože musela vyjít se sedmi sty korunami penze po zemřelém živiteli rodiny. O mnoho let později se díky strýci Emilie Stelčovská seznámila s panem Justem z Mnetěše a v roce 1941 se k němu do statku s hospodou i s již sedmnáctiletou dcerou přestěhovala. Z kralupského gymnázia pamětnice přešla do gymnázia roudnického, kam nastoupila do septimy. Školní rok 1941–1942 jí však štěstí nepřinesl.


Ze školy rovnou do Terezína

Na sobotu 20. června 1942 nikdy nezapomene. Tehdy seděla se spolužáky ve třídě, všichni čekali, až školník zazvoní na přestávku, ale k tomu nedošlo. V budově právě řádilo kladenské gestapo a postupně zatklo šestnáct studentů ze sexty a třicet studentů a studentek septimy. Zatýkání probíhalo také v průmyslové škole, odkud odvezli osmatřicet chlapců z druhého ročníku. „Byla to hrozná doba. Bylo ani ne měsíc po atentátu na Heydricha. Pořád hlásili v rozhlase jména zatčených nebo popravených a teď přišla řada na nás.“


Prý jsme chystali atentát na německého učitele, člena NSDAP

Do potíží se čtyřiaosmdesát studentů dostalo kvůli údajné přípravě atentátu na Alfréda Bauera, řídícího učitele německé obecné školy v Roudnici nad Labem, který byl aktivním členem NSDAP. Hlavním aktérem měl být Karel Dvořák, spolužák Irmy Nedomové. „Kluci ho prý měli navádět, ale my dívky jsme neměly ponětí, co je na tom pravdy a co mezi sebou ve škole probírali,“ říká pamětnice. „Naložili nás do autobusů, včetně těch, kteří nebyli zrovna ve škole, ti se museli dostavit, a odvezli nás do nedalekého Terezína.“


Kluky v Terezíně týrali

V Terezíně gestapo studenty vyslýchalo. „My holky jsme ale nic nevěděly, a tak naše vyšetřování brzy ukončili. Domů nás ale nepustili, musely jsme tam zůstat,“ vzpomíná Irma Nedomová. Zatímco dívky nikdo nebil, chlapci si vytrpěli své. Výslechy byly tvrdé. „Týrali je, mučili, řezali je řetězy a tělesně trestali za jakýkoliv malý prohřešek. Nejprve byl každý z nich na samotce a později je dali k sobě.


Práce osvobozuje

Podle německého hesla: Arbeit macht Frei (Práce osvobozuje) se museli chlapci zapojit například v řemeslných dílnách jako pomocníci a po několika týdnech se dostali do venkovních komand. Někteří pokládali koleje v Ústí nad Labem, další komando pracovalo v nemocniční zahradě v Litoměřicích, kde měli alespoň dobrý přísun potravin. Pracovali také v cementárnách v Čížkovicích, při opravě jezu v Českých Kopistech nebo vykládali tabák v Neštěmicích. Za zdmi Malé pevnosti postavili roudničtí studenti spolu s několika Židy bazén, který měl původně sloužit k protipožárním účelům. Realita byla ovšem jiná, koupaly se v něm rodiny esesmanů a vězňům se smály do obličeje. Kruté zacházení se brzy projevilo na zdraví některých z nich. Spolužák Miroslav Lácha zemřel po měsíci a dvou dnech na zápal plic.


Všechno snědla sama

Dívky pracovaly nepravidelně. „Náš denní režim byl volnější než u kluků, a tak jsme si mohly dovolit krátit čas zpíváním či kreslením (spolužačka E. Blažková), vyprávěním knih i vyšíváním.“ Jinak chodily pást kozy, uklízely v domech dozorců či okopávaly a sklízely na poli před pevností zeleninu, kde měly šanci zahlédnout své rodiče, kteří tam chodívali s nadějí, že své děti zdálky uvidí. Také se tam dalo ukrást něco k snědku, například kedlubna. „Jeden hodný dozorce nám v sobotu přinesl salám, abychom nemusely jíst stále ty samé blivajzy.“

Dívky tam však poznaly i temnější stránky svého charakteru. „Rodiče nám mohli posílat balíky. Máma dávala věci pro mě Šimkům, kteří to posílali. Když ale od nich přišel balík, spolužačka všechno snědla sama. Měla jsem tam hlad, a tak jsem jí to nikdy nedokázala zapomenout.“

Milada Horáková se vyhřívala na slunci

Spolužačka Šimková si stěžovala dozorci Rojkovi na nevyhovující podmínky v cele: „Aber Herr Inspektor, die Zelle ist zu klein für 16 Personen, das Fenster ist auch zu klein und darüber gibt es keine Sonne…! Wir brauchen auch ein bisschen Sonnenstrahlung…“ (Cela je pro šestnáct lidí příliš malá, okno je malé a nedostane se dovnitř slunce.) Dodnes se neví, zda měl tento monolog na dozorce nějaký vliv, ale za pár dní dostaly dívky větší celu s dlouhými třípatrovými palandami. Zpočátku zde byly pouze s lidickými ženami, a tak měly „dostatek prostoru“, ale časem se cimra zaplnila zatčenými příbuznými parašutistů Kubiše a Gabčíka, kteří provedli atentát na říšského protektora Heydricha. Ve stejné době byla do terezínské Malé pevnosti převezena také Milada Horáková. Dívky ji vídaly na dvoře, když mohla vyjít z cely ven. „Pokaždé to bylo stejné, sedla si pod ten vysoký strom uprostřed dvora a nastavovala se sluníčku.“


Někteří spolužáci věznění nepřežili

Po třech měsících nacisté Irmu Nedomovou propustili s podmínkou nucených prací, konkrétně v lesích na Kokořínsku, kam ji přidělilo gestapo. Také ostatní spolužačky se postupně dostávaly domů. Mezi posledními byla začátkem prosince Silva Rajtrová, kterou ale bohužel ještě před Vánocemi opět zatkli. Důvodem bylo přání k Vánocům zaslané do Terezína uvězněné Židovce. Po zatčení ji nacisté transportovali rovnou do Osvětimi, odkud se již nevrátila. „Se spolužáky to bylo složitější, propustili jich jen několik. U většiny dospělo gestapo k názoru, že jejich propuštění je nežádoucí, a tak byli postupně zařazeni do transportů do ostatních koncentračních táborů, například do Osvětimi, Buchenwaldu, Flossenbürgu, Dachau. Osm mých spolužáků se již nevrátilo. Karel Dvořák, který měl být hlavním viníkem, zemřel v Terezíně.“

Následky věznění

Tři měsíce v Terezíně se podepsaly i na zdraví děvčat. „Kromě různých zažívacích potíží jsme měly i ženské problémy. Dávali nám do jídla něco, co způsobilo, že jsme přestaly menstruovat. Začala jsem přibírat na váze a po návratu jsem se musela léčit, aby se mi menstruace obnovila.“

Maturita 1945

Hned po válce se všichni studenti mohli vrátit do školy a odmaturovat. „Tříměsíční vyučování bylo zakončeno potvrzením o řádném ukončení studia, tedy kromě H. Mórové, která se vdala a později se odstěhovala do Německa, a V. Hájkové, která měla poměr s roudnickým kolaborantem Králem,“ vzpomíná Irma Nedomová.


KSČ jsme nesnášeli, byla neodbytná

Po válce se pamětnice přestěhovala do Ústí nad Labem, kde se provdala. Život neměla snadný. Jejího otčíma, který vlastnil hospodářství, nutili komunisté vstoupit do JZD a ji po dvouletém přesvědčování donutili vstoupit do KSČ. Po čistkách po roce 1948 jí členství zrušili, měla se přihlásit znovu sama, což však k překvapení soudruhů odmítla učinit. „Měla jsem z toho velké nepříjemnosti, nevěděla jsem už, jak se vymluvit, a nakonec mě donutili podruhé.

Irma Nedomová zemřela 8. června 2014.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století