The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hong Nhung Nechybová (* 1940  )

Vždycky, když to bylo beznadějné, dopadlo to nakonec dobře

  • narozena v Hanoji 4. dubna 1940
  • pochází z významného rodu Vi
  • v roce 1945 její prarodiče utekli před komunismem do Francie
  • v roce 1951 odjela za prarodiči do Francie
  • v roce 1957 se musela vrátit do Vietnamu
  • od roku 1958 do roku 1962 spolupracovala ve Vietnamu s československou geologickou expedicí
  • navázala vztah s Vladimírem Nechybou
  • v roce 1962 se jim narodila dcera, Nhung uvázla s dítětem ve Vietnamu
  • v roce 1963 se jí podařilo vycestovat za budoucím manželem do ČSR
  • od roku 1963 žije se svou rodinou v Čechách

Kdo vyhraje, bude žít

Narodila se v Hanoji 4. dubna 1940 a pochází z významného feudálního rodu Vi. Její dědeček měl mocenský vliv ve velké části severovýchodního Vietnamu. Její maminka zemřela, když byl Nhung pouhý rok a půl. V průběhu těhotenství onemocněla tuberkulózou, odmítla jít na potrat a nemoci nakonec ve svých čtyřiadvaceti letech podlehla. „Říkávala: kdo vyhraje, bude žít. A vyhrála jsem to já.“ Po matčině smrti pamětnici vychovávala teta a babička, její o čtyři starší bratr zůstal s otcem, který odjel z Hanoje.

Za prarodiči do Francie

Na začátku indočínské války, kdy se rozpoutal konflikt mezi francouzskou koloniální správou a komunistickou Ligou za nezávislost Vietnamu a k moci se dostal Ho Či Min, dědeček s babičkou emigrovali do Francie. Nhung zůstala u tety.

Za svými prarodiči odjela, až když jí bylo jedenáct let, v roce 1951. Tři roky nato skončila válka, otec pamětnice se vrátil do Hanoje a začal se shánět po dceři. Chtěl, aby se vrátila do Vietnamu. Nhung bylo již sedmnáct let, ve Francii zapustila kořeny a měla tam všechno, co potřebovala, kamarády i školu. „Otec chtěl, abych se vrátila k němu, ačkoli jsem ho neznala. Nikdy jsem s ním nežila a nepamatovala jsem si ho. Babička s dědou ho respektovali. Vrátili mě do Hanoje, když mi bylo sedmnáct let a psal se rok 1957,“ vypráví dnes šestasedmdesátiletá pamětnice.

Návrat do Vietnamu byl šok

Diplomatické styky s Francií byly od války zrušeny, a tak se mohla vrátit do Vietnamu jen díky jednání vietnamské strany s OSN, která pomáhala s poválečnou repatriací vietnamských občanů do vlasti.

Návrat jí způsobil kulturní šok. Otce viděla prakticky poprvé v životě. Byl podruhé ženatý, a protože bigamie byla v té době ve Vietnamu stále možná, měl dvě manželky. „Ve Vietnamu i v otcově domácnosti byla velká bída, protože majetek nám zabrali komunisté. Navíc jsem měla dalších devět nevlastních sourozenců, které tatínek mezitím zplodil se svými ženami a které jsem do té doby ani neviděla. Byli tak chudí, že neměli ani míč a dělali si ho ze zmačkaných novin. Neměli ani ponožky na zimu. Doma byl jen suchý záchod a spalo se na tvrdých rohožích. Moje nevlastní maminka mi to chtěla vylepšit, a tak mi na rohože dala nějakou vatovou deku, ale v létě v ní bylo horko a stejně se na tom nedalo spát. Tísnili jsme se v malém bytě v levném, primitivním domě bez koupelny blízko tržiště.“

Ve Francii přitom měla veškerý komfort, který západní Evropa tehdy poskytovala. Naučila se jazyk a nastoupila do krejčovské školy. Tu však kvůli návratu do Vietnamu nedostudovala, chyběl jí rok. „Hned po příjezdu do Hanoje jsem sedla a napsala babičce, co mi to udělali, že tady nevydržím a že se chci vrátit. Ale už to nešlo. Babička mi napsala, že to je život a že se s tím musím vyrovnat. Moji prarodiče mě vychovávali přísně, v duchu tradičních hodnot, kde byla důležitá pokora a respekt ke starším. A tak jsem všechno akceptovala, nic jiného mi stejně nezbylo.“

Komunisté s námi jednali celkem slušně

Jako repatriantka se znalostí francouzštiny dostala Nhung tři zajímavé pracovní nabídky. Nakonec si vybrala překladatelství u geologického průzkumu. Dostala třikrát vyšší plat než její otec, který byl úředníkem na ministerstvu vnitra pro menšiny. „Ačkoli naše rodina byla pro stranu nežádoucí, nebyli jsme fyzicky pronásledovaní. Rod Vi na to byl příliš významný a byli jsme lidem na očích. Proto s námi jednali komunisté relativně slušně.“

Jen na počátku revoluce postihla rodinu jejího strýce tragédie. „Strýc měl určitou moc v jednom městě, a tak ho lidi vyvlekli ven, připoutali na kůl a ponižovali ho, děti se mu posmívaly a močily na něj. Dostal mrtvici a zemřel. To bylo ale jediné násilí, o kterém jsem slyšela.“

Otec pamětnice a všichni dospělí museli vstoupit do strany a její sourozenci nesměli studovat vysoké školy. „Z táty si udělali poskoka na ministerstvu a on se tomu podvolil. Neměl jinou možnost, musel se starat o početnou rodinu,“ vysvětluje Nhung. Přestože jeho úřednický plat byl nadprůměrný, sužovaly početnou rodinu existenční problémy.

Osudové setkání

Nhung coby tlumočnice geologických průzkumníků musela hodně cestovat, a ne ledaskam, nýbrž do končin, kam by ji nikdy nenapadlo vkročit. „Když jsem nastupovala do práce, nevěděla jsem, že budu muset jít do džungle. To byla pro mě rána. Měla jsem hrozný strach, nebyla jsem z Francie zvyklá na nepohodlí a divokou přírodu, kde to bylo z hlediska komfortu ještě horší než v našem chudém domě.“

Před prvním výjezdem, který se konal už měsíc po jejím nástupu do práce, mířily její kroky na letiště, kde měla jako francouzsky hovořící zástupkyně přivítat experty z Československa. Vietnam byla země velmi bohatá na barevné kovy a Čechoslováci ve výzkumu pokračovali tam, kde Francouzi, dřívější kolonizátoři, skončili. Jejich úkolem bylo zjistit, kolik a jakého kovu tam je a jak by se dal využít. Vietnamci v terénu pracovali jako dělníci, například obsluhovali stroje. Francouzština byla jazykem zdejších geologů, a proto ti, kdo uměli francouzsky, měli do Vietnamu dveře otevřené. Vladimír Nechyba byl jedním z nich. Přijel s expedicí v rámci československo-vietnamského přátelství v roce 1958 jako technik a zůstal tam čtyři roky. Tehdy ještě Nhung netušila, že se jednou stane jejím manželem a ona s ním bude začínat znovu od nuly v jiné zemi.

„Já o něj nejdřív neměla zájem, protože byl o dvacet let starší a taky protože to byl Evropan. U nás ve Vietnamu se mělo za to, že s Evropany chodily jen ‚lehké děvy‘. Navíc jsem pocházela ze známé rodiny a hrozil skandál, kdybych si něco začala s Evropanem. Ale časem jsem Vladimíra poznala a pochopila, že je to moc hodný člověk. A taky byl ve dvoření vytrvalý,“ usmívá se Nhung. Za rok od prvního setkání na letišti spolu začali tajně chodit.

Komunismus v džungli

Nhung se džungle bála. Žádný komfort tam nebyl a kolegové si ji dobírali, že je „dáma z Paříže“. „Všeho jsem se bála a štítila a musela jsem si dlouho zvykat. Ale aspoň jsem tam měla kamarádky, byla tam ještě sekretářka a kuchařka.“

Ani v džungli se jim však nevyhnul komunistický dril. „Například jsme museli brzy ráno vstávat a cvičit podle rádia. Byl to celonárodní zvyk. A i v džungli jsme měli předáka. Bylo to tzv. bystré oko,“ říká Nhung. Čeští experti měli zase pro změnu své tzv. strážce. Oficiálně byli zdůvodněni tím, že si je coby bělochy mohli místní vietnamští obyvatelé splést s nějakými zapomenutými Francouzi a ublížit jim, a proto je strážci před místními obyvateli chránili. Ve skutečnosti ale měli dohlížet na to, aby se Češi chovali v souladu s komunistickým režimem.

Pamětnici na vietnamském komunismu šokovala především velká chudoba. Když před lety odjížděla do Francie, Vietnam na tom prý tak špatně nebyl. „Lidé byli zničeni i morálně – to mi říkala teta, to já nemohla sama posoudit,“ říká Nhung a její manžel dodává: „Nás Čechy vnímali Vietnamci jako starší bratry. Byla to komunistická země, ale lidi tam o komunismu moc nevěděli. Já tam nikdy nezažil nějaké represe nebo násilí, ať z jedné, nebo z druhé strany. Řekl bych, že lidé tam byli solidární s vládou celkem upřímně. Byli rádi, že se zbavili francouzských kolonizátorů.“

Nhung zaznamenala na komunismu ale ještě i jinou nepříjemnost: z Francie nebyla zvyklá, aby jí někdo diktoval, co má dělat. Tam se však musela tvářit, že je všechno lepší než ve skutečnosti. „A taky mě nutili vstoupit do mládeže a do CONG (obdoba československého ROH), ale já nechtěla nic z toho udělat.“ Dostala se proto na pomyslnou černou listinu a byla brána jako „rebelka z Francie“.

Rodině jsem finančně pomáhala

Češi z expedice měli plat třicet dongů denně. Nhung brala osmdesát dongů měsíčně, s „repatriačními příplatky“ dvě stě čtyřicet dongů. Její otec bral osmdesát dongů měsíčně, což byl nadprůměrný plat ministerského úředníka. Přesto na obživu početné rodiny nestačil. „Měla jsem se na tamní poměry dobře. Hodně jsem finančně pomohla rodině. Bratři se mnou třeba byli poprvé v kině, kupovala jsem jim knížky a oblečení a mým maminkám věci do domácnosti. Všichni mě měli rádi a dodnes se s těmi, kdo ještě žije, kontaktujeme a podporujeme.“

Její manžel, který tehdy ve Vietnamu prožil několik let, měl srovnání: „Životní úroveň ve Vietnamu byla v porovnání s Československem nesrovnatelně nízká. Rýže byla hlavním a spolu s rybou často jediným zdrojem obživy. Po ulicích prodavači rozváželi polévku Pho, chuťově sice skvělou, ale mělo-li to být hlavní jídlo dne, pracujícímu člověku to nemohlo stačit. Porce byly velmi malé.“

Neprovdaná, těhotná a ještě s Evropanem!

Po tříletém tajném vztahu Nhung s Vladimírem Nechybou otěhotněla. Vladimír se shodou okolností v té době chystal k návratu do Československa v domnění, že nebude problém, aby pamětnice brzy přiletěla za ním. Myslel si, že by dítě mohla porodit už v Československu, ale jeho plán nevyšel. Nhung nedostala pas, protože ji vláda nechtěla pustit. Porod jí tedy Vladimír Nechyba zajistil v přístavním městě Haiphong, v Nemocnici pomoci československého přátelství, kde pracovali Čechoslováci. Vladimír Nechyba odjel v únoru 1962 a rodit měla v červenci. „Byla jsem z tradiční, známé rodiny, nebyla jsem provdaná a čekala jsem dítě s Evropanem. To bylo na utopení.“

„Vietnamci mě přemlouvali, abych o výjezd do Československa nežádala a nechala si platit jen alimenty, ale já nechtěla. Nebyla jsem s Vladimírem přece kvůli penězům. Odmítla bych je, protože jsem měla svoji hrdost.“ Vladimír Nechyba nakonec napsal i vietnamskému předsedovi vlády, aby jeho budoucí ženu pustil do ČSR. Trvalo to nakonec rok a půl, než Nhung dostala cestovní pas.

Mezitím prožívala nejhorší roky svého života. Podezření ze stran lidí z ulice, že je Nhung těhotná, vzbuzovalo zvědavost a hrozilo skandálem. „Táta mi řekl, že musím z domu, a já nevěděla, co si počít. Nakonec mě nevlastní maminka odvedla ke své známé.“ Pamětnice u ní bydlela v jednom koutě nuzného pokoje a v otřesných hygienických podmínkách čekala na porod.

Porodnice, dočasné útočiště

Její budoucí manžel jí z Československa zařídil maximální komfort v porodnici československo-vietnamského přátelství. Porodila zdravou holčičku a dala jí své jméno – Růženka. Po porodu ale následovaly komplikace, horečky a její pobyt se protáhl. Stejně neměla kam jít. Déle než dva měsíce tam však zůstat nemohla. Vietnamský personál jí opovrhoval. „Nikdo mě nechodil navštěvovat a nikdo mi neuvařil, což není ve Vietnamu zvykem. Je tam běžné, že příbuzní v kuchyňce připraví pro pacienta jídlo a starají se o něj. A já tam nikoho neměla. Jen jeden z mých nevlastních bratrů za mnou chodil. Měla jsem peníze od Vladimíra, který mi je posílal z ČSR, a tak jsem ho posílala na nákupy. Ale vietnamský personál mnou pohrdal a už jsem tam byla dlouho. Musela jsem pryč.“

Nhung neměla, kam s novorozenou dcerkou odejít. Putovala opět k matčině známé, tentokrát k jiné, do ještě otřesnějších podmínek než předtím. „Byla to hodně hlučná žena a měla hodně dětí, všichni byli v jednom pokoji. Přežívala jsem v rohu s miminkem a nemohla jsem spát, jak děti stále řvaly. Záchod byl jeden na celý dům a já z toho zvracela. Nebyly plínky, jen gáza, která se prala.“

Příbuzní se od Nhung odvrátili. Nenáviděla je. Ve Vietnamu tehdy panoval lístkový systém a ona jako neprovdaná matka neměla na lístky nárok. Všechno kupovala na černém trhu. Mléko pro děti tam ale nebylo. Dcera tedy musela pít kondenzované. Vladimír Nechyba jí mohl posílat týdně pouze kilogramový balíček a sušené mléko bylo nejčastější položkou. Více se toho do balíku nevešlo.

Po roce otec nakonec Nhung přece jen vzal domů a prosil svou dceru o odpuštění. Malé Růžence byl rok a vypadala jako panenka. Pamětnice se tedy nastěhovala zpátky.

Nový život v Československu

Čtyři měsíce po návratu k otci konečně dostala pas a mohla odjet za svým budoucím mužem do Československa. Do Prahy se s rok a půl starou Růženkou dostala 3. října 1963 a 9. listopadu se v Teplicích vzali. Tehdy šlo o naprosto výjimečnou svatbu. V ČSR byla jen tři smíšená československo-vietnamská manželství.

Nhung Nechybová konečně mohla začít budovat rodinu a zázemí. Jeden stres ale vystřídal jiný. „Začátky byly krušné. Nejhorší bylo, že jsem neuměla jazyk, neznala jsem kulturu a byla jsem na spoustu věcí sama.“ Zpočátku pamětnice našla práci v teplické továrně Somet ve výrobě šupler. Chladné prostředí výrobní haly jí ale způsobovalo časté nemoci, a proto musela přejít do státního podniku Bonex, kde šila tepláky.

„První měsíc jsem dostala fixní nástupní plat 800 Kčs a druhý měsíc už jen podle toho, kolik práce udělám. Neuměla jsem to, kazila jsem normy, a tak jsem druhý měsíc vydělala asi jen 400 Kčs. Další měsíc už to bylo trochu lepší a čtvrtý měsíc jsem najednou normy překračovala. Ženské mě prosily, abych nepracovala tak moc, a já je poslechla. Taky jsem jim někdy píchala ráno píchačky, když chodily pozdě. Já chodila vždycky včas.“ V kolektivu si ji kolegyně oblíbily pro její přátelskost a pracovitost. Podnik ji také vyhodnotil jako nejlepší pracovnici.

Pamětnice sice pracovala manuálně a vyhlídky na zajímavější práci byly mizivé, ale nevadilo jí to. „Z materiálního hlediska pro mě bylo důležité, že mám splachovací záchod, sprchu a vanu. Nejhorší ale bylo, že manžel byl pracovně stále pryč. Celé dny, někdy i přes týden služebně v Ostravě, jezdil i na delší dobu do zahraničí. Například týden po mém příjezdu jsem si zabouchla dveře a neměla jsem klíč. V náruči malou dcerku, neuměla jsem ani slovo česky. Naštěstí mě viděl z okna soused a pomohl mi. Měli jsme hodné sousedy, spřátelili jsme se a pomáhali mi.“

Perné chvilky prožívala například i při nakupování. „Raději jsem měla samoobsluhy, ale tam se například nedalo koupit maso. Pamatuji si, jak jsem jednou stála frontu v masně, a když na mě přišla řada, nevěděla jsem, jak se řekne hovězí. Tak jsem řekla, že chci půl kila krávy. Všichni se začali smát a já utekla.“ Nhung se snažila učit česky, ale bylo to obtížné. Manžel ji nabádal, aby poslouchala rozhlas po drátě. Bylo to k pláči, nerozuměla. Trochu jí pomohl kurz češtiny pro studenty, na který docházela v Teplicích. Po roce už se česky domluvila.

Měla jsem strach, že mě Sověti zastřelí

Rok 1968 byl pro rodinu dramatický a plný obav. Bydleli v Teplicích, když se v noci dozvěděli, že Sověti obsazují Československo. Manžel měl letět druhý den do Alžírska na několikaměsíční cestu. Přes krizovou situaci odjel ráno do Prahy, ale nakonec se kvůli uzavřenému letišti odlet posunul o měsíc. Nhung zůstala opět sama s desetiměsíčním synem, dcera už chodila do první třídy. „Měla jsem strach z ruských vojáků. Potkávala jsem je se samopaly. Věděla jsem, že Sověti nemají rádi Číňany kvůli jejich vzájemným konfliktům a nebudou se mě ptát, zda jsem Číňanka, nebo Vietnamka. Měla jsem strach, že mě zastřelí. Zvláště kdyby se opili. A taky jsem měla obavy, zda se manžel dostane zpátky do Československa.“ Vrátil se. Rodina pak do Alžírska odcestovala společně celkem dvakrát, nejdéle na šest let.

Zařídila jsem stěhování i koupi domu

Když začal manžel pracovat v Praze, což bylo na dojíždění daleko, pamětnice se rozhodla, že se přistěhují blíž, aby už nemusela s dětmi trávit celé týdny bez něj. V roce 1972 se jí podařilo přes inzerát vyměnit teplický byt za pražský. „Byl menší, 2+1, a bez zahrady. Děti končily školní rok, já už na tom byla s češtinou lépe, a tak jsem mohla jít pracovat do účtárny,“ vzpomíná.

V malém bytě bez zahrady se však pamětnice necítila s dětmi dobře, a když se v inzerátu dočetla, že v Praze-Řepích je k prodeji pozemek s rozestavěnými základy pro okál, neváhala a přesvědčila muže, aby do toho šli. „Peníze si půjčíme, prodáme auto a budeme jezdit tramvají,“ navrhla manželovi a ten nakonec souhlasil.

V listopadu 1973 se stěhovali. „Neměli jsme tam nic, žádný nábytek, spali jsme na zemi na matracích, ale byli jsme šťastní.“

Emigrovat už jsem nechtěla

V roce 1965 jeli do Francie podívat se za její babičkou a dědou. Bylo to možné proto, že Nhung měla stále vietnamské občanství. České dostala až v roce 1989.

„Bylo to výhodné, protože nás oba pustili ven. Ten systém si nedovedl spojit, že jsme manželé, když máme každý jiné občanství. Manžele společně zásadně ven nepouštěli. Jeden musel vždy zůstat tady, aby byl zárukou pro návrat pro toho druhého,“ vysvětluje manžel. 

Dědeček si Vladimíra Nechybu velmi oblíbil. Na dovolené ve Francii strávili tři týdny. Dostali nabídku, aby tam zůstali, a nejen tam. Možností k emigraci měli na zahraničních cestách více, ale nikdy to neudělali. „Už jsem si nedovedla představit, že bych začínala počtvrté od nuly v nové zemi, a také – zatímco manžel měl dobře placenou práci v ČSR, ve Francii nebo Austrálii by těžko hledal uplatnění.“

Po celou dobu Nhung udržovala kontakt s rodinou ve Vietnamu. Podívat se tam byli s manželem poprvé v roce 1984. Setkali se opět s velkou chudobou. Vypomohli rodině finančně, nakoupili pro ni zboží v tamním tuzexu a otci tam nechali babettu, kterou přivezli z ČSR a jejíž hodnota se tehdy ve Vietnamu rovnala mercedesu v ČSR. V roce 1984 tam bylo ještě jídlo na lístky. Jeden bratr se nakonec dostal na vysokou školu a vystudoval medicínu. Zařídil si oční ordinaci.

Vietnamci v Čechách

Doby, kdy žily v Československu pouze tři smíšené vietnamsko-české rodiny a pár stovek vietnamských studentů, jsou dávno pryč. Dnes už by se tu Nhung necítila tak vykořeněná. Potkává se se svými krajany u stánků a popovídá si s nimi rodnou řečí. Ale s žádnými soukmenovci z dnešní imigrační generace se nespřátelila. „Zaprvé nemám potřebu, mám české přátele a rodinu a zadruhé je mezi mnou a krajany velký věkový rozdíl. Jsou už jiná generace. Vnímám i rozdíl v jejich hodnotách. Pamatuji ještě starý, tradiční styl výchovy. Hlavní hodnoty byly: rodina, respekt ke starším a pomoc. To ale upadá i ve Vietnamu, vím to od sestry, která tam žije,“ vysvětluje pamětnice.

Českou kulturu přijala bez výhrad. „Češi jsou chytrý národ a mám je ráda. Nebylo nic, co by mi vadilo. Jen v poslední době jsem si všimla rasismu a z toho je mi smutno.“ Nhung Nechybová poznala rasismus na vlastní kůži, i když ne nijak drasticky. Pocítila určitý despekt ze strany personálu, když byla hospitalizována v nemocnici. „Nejdříve se mě se zájmem ptali, zda jsem Japonka, protože je to zaměnitelné. Když jsem ale řekla, že pocházím z Vietnamu, začali se chovat hůř. I když o mně nic jiného nevěděli.“ Ale chyba je prý částečně i na straně Vietnamců. „Nechovají se vždycky dobře. Dříve jsem byla hrdá na to, že jsem Vietnamka, dnes už moc ne.“

Nikdy jsem nebyla tak pokorná jako moji bratři

V roce 1990 pamětnice pozvala do Čech tatínka a uspořádala pro něj velkou oslavu narozenin. Bylo to jejich poslední shledání. „Cestu k jeho srdci jsem hledala celý život. Měla jsem ho ráda, a i když se mi omluvil a vše jsme si odpustili, nikdy to nebyl blízký a upřímný vztah otce a dcery. Byl hodný, ale přísný a syny dobře vychoval ve vietnamské tradici, kde je na prvním místě respekt synů k otci. Nikdy neodporovali, ani když už byli dospělí. Já jsem byla jiná a s tatínkem jsem mívala konflikty. Zemřel v roce 1991.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů