„My jsme byli ve sklepě a někdo přišel s tím, že se tam staví barikáda, že na nás jedou tanky. No tak jsme vyběhli. Teda rodiče mě drželi, no ale já jsem se nenechala. A nosili jsme tam kostky. Někdo už to začal, vytrhávali z toho kostky a stavěla se taková veliká barikáda.“
„Vím, že jsem měla rande ve dvanáct hodin s jedním mládencem, s kterým jsem chodila. A tak jsem se chystala, že půjdu na to rande. Ale v tom přišel tatínek, on byl zaměstnaný v knihovně v Klementinu, přišel domů a chytl mě na chodbě, že nikam nepůjdu, že je nějaké povstání. Takže jsem zůstala doma. Jinak nevím, jak bych byla dopadla, protože jsem měla rande na Vinohradech u Ludmily, tak bych byla přišla vlastně do toho nejhoršího. Tak jsem zůstala celou tu revoluci doma. Vím, že jsme se taky schovávali ve sklepě. A sledovali jsme, jak to dopadne.“
„My jsme tam dokonce byly s kamarádkou, chodily jsme takhle odpoledne po Praze, a tak jsme tam dokonce jednou byly a pak jsme si to říkaly, že v té době už tam ti parašutisti byli, v tom podzemí, a my jsme tam byly v tom kostele.“
„Já jsem byla, to bylo odpoledne, jsem se to dozvěděla, byly jsme s holkama v parku. A blbly jsme tam takovým způsobem, tam byla taková řada laviček, židliček, a že tam byl nějaký pán s paní a my jsme tam tak blbly, že oni se sebrali a odešli. Asi čtyři holky jsme byly, já už nevím, kdo to byl. A přišla jsem domů a maminka mi říkala, že zabili Reinharda Heydricha. No a hned večer potom začali zatýkat. Vím, že bylo vyhlášené stanné právo. To se nesmělo ven, čili od devíti hodin nesměl nikdo ven. Kdo by šel ven, tak ho snad zastřelili nebo ho zhaftli a odvedli ho k výslechu. Tak si pamatuju, že jsme koukali z okna, že byly prázdné ulice, bylo to takový strašidelný. No a pak začaly pohromy té heydrichiády, každý den hlásili večer, koho popravili. Hned nějak v těch prvních dnech jsme slyšeli v deset hodin, já si pamatuju, jako dneska si to pamatuju, jsem ležela už v posteli, naši poslouchali rádio a oni hlásili, že doktor Jan Frček, to byl tatínek, který byl zaměstnaný v knihovně a on byl jako jeho představený, ten doktor Frček. Tak si pamatuju, že jsem nespala tu noc, že jsem to slyšela, protože jsem ho taky znala.“
„Protože on byl bohoslovec a oni je jaksi neměli rádi bolševici, že jo, neměli rádi kněze. Taky to tam vybíjeli. Tak on taky utekl a chtěl se s nějakým kamarádem tady spojit v Československu. A že se spojí s nějakou ukrajinskou armádou, která se tvořila někde na Slovensku nebo na Moravě. Ale už tady jako zůstal. Už se tam jako na tu Moravu nedostal, zůstal tady.“
Naděžda Navrátilová, rozená Michalčuková, se narodila 18. listopadu 1927 v Praze. Její otec Nikolaj Michalčuk pocházel z ukrajinského Voločisku, kde studoval bohoslovectví. Po říjnové revoluci v roce 1917 uprchl před komunisty do Československa. Přes organizaci YMCA získal práci, později se stal knihovníkem na Slovanském oddělení v Klementinu. K teologii se už nevrátil, svou dceru ale vychoval v pravoslavné víře. Naděžda Navrátilová si pamatuje vyhlášení protektorátu i demonstraci 28. října 1939. Za nacistické okupace prožívala hlad a strach, živě si vybavuje prázdné noční ulice za heydrichiády. Pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje navštívila zrovna v době, kdy se v jeho podzemí ukrývali parašutisté, kteří úspěšný atentát provedli. Znala i kaplana Vladimíra Petřka, který jim pomáhal a byl popraven. V květnu 1945 se chtěla sejít s přítelem na Vinohradech, ale tatínek ji zadržel – začalo Pražské povstání. Rodina se ukryla ve sklepě a Naděžda se později zapojila do stavby barikády na Žižkově. Po válce vystudovala farmacii, promovala v roce 1950 a celý život pracovala jako magistra v lékárně. V době natáčení žila na pražském Žižkově a bylo jí devadesát osm let.
