The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kryštof Navrátil (* 1952)

• narozen 9. června 1952 v Hradci Králové, od šesti let žil v Praze

• v roce 1967 společně se svými spolužáky založil Nezávislý klub demokracie

• během pražského jara se kulturně angažoval

• v lednu 1969 se účastnil smutečního průvodu za Jana Palacha

• přes Jaroslava Jeronýma Neduhu se dostal do kontaktu se starokatolickou církví

• byl ve styku s řadou osob z prostředí disentu a undergroundu

• několikrát byl vyslýchán Státní bezpečností (StB)

• během normalizace se věnoval hudbě, šířil samizdatovou literaturu nebo se podílel na vydávání časopisu Vokno

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• v roce 2003 založil spolek Múzy dětem

• držitel ocenění účastníka třetího odboje

• v roce 2025 žil v Praze

Jako malý chlapec byl nešťastný, když ho kvůli jeho třídnímu původu nepřijali do Pionýra. Brzy mu ale došlo, že není o co stát. Karel Kryštof Navrátil nechtěl zažívat neustálý pocit nesvobody, chtěl žít podle sebe, což komunistický režim neumožňoval. V období normalizace se dostal skrz starokatolickou církev mezi řadu zajímavých osobností a později se zapojil do šíření samizdatové literatury. Za svou činnost byl oceněn ministerstvem obrany jakožto účastník třetího odboje.

Prarodiče jako buržousti museli jít budovat pohraničí

Karel Kryštof Navrátil se narodil 9. června 1952 v Hradci Králové Ludmile a Karlovi Navrátilovým. S rodinou však žil následujících šest let v České Lípě. Jeho rodiče se seznámili v období komunistického puče. Ve dnech 23. a především 25. února 1948 se vydali, tehdy ještě každý sám, s dalšími mladými lidmi a studenty vysokých škol na Pražský hrad s cílem podpořit prezidenta Beneše, který čelil nátlaku komunistické strany. Jak Karel Kryštof vzpomíná, jeho rodiče museli kvůli své účasti na protestní akci odejít pracovat na samý východní cíp Slovenska – a právě tam se seznámili. Matka jakožto absolventka keramické školy topila v keramických pecích, otec působil jako stavař. Na Slovensku strávili asi dva nebo tři roky. Mezitím zažili příkoří i prarodiče. Dědeček z matčiny strany vlastnil několik nemovitostí, které pronajímal. Mimo jiné měl několik automobilů, které za úplatu propůjčoval. Babička byla v domácnosti. „Podle komunistů to byli buržousti, a tak museli jít budovat pohraničí. O všechno přišli a poslali je do Zdoňova na Náchodsku,“ vypráví jejich vnuk. Na severu země prarodiče pracovali v zemědělství.

První roky života strávil Karel Kryštof Navrátil v České Lípě. Na toto období však příliš vzpomínek nemá, vybavuje si až to, jak se v šesti letech s rodinou přestěhoval do Prahy. Nový domov našli v Bubenči. Tam také nastoupil do základní školy, kde silně vnímal tlak strany na výuku. Mimo jiné na něj prý někteří učitelé nasazovali kvůli jeho třídnímu původu. I to byl důvod, proč nemohl vstoupit do pionýrské organizace. „Když mě nevzali do Pionýra, plakal jsem. Nakonec jsem ale byl rád,“ říká. Po ukončení základního vzdělání nastoupil na gymnázium v Modřanech. Tehdy se věnoval hudbě, rád měl také literaturu. Uvolněná doba druhé poloviny šedesátých let mu umožnila, aby se dostal i k dílům do té doby zakázaných autorů. Sám se také politicky a kulturně zapojil – v roce 1967 společně se svými spolužáky založil Nezávislý klub demokracie. „Bylo nás asi sedm, chtěli jsme se angažovat a být aktivisty té – v uvozovkách – svobody, ale dlouhé trvání to nemělo. Vydrželi jsme jen asi rok,“ vysvětluje. Mimo jiné se stal členem skupiny ochotníků, kteří si dali název Divadlo Onyx. „Hráli jsme Manon Lescaut a Konec hry od Becketta, ale repríz nebylo mnoho. Všechno to mělo jepičí život. Vždycky se objevilo něco nového a já šel zkusit jiný obor,“ říká. Po abdikaci Antonína Novotného také spolu s dalšími studenty demonstroval za kandidaturu Čestmíra Císaře do úřadu prezidenta republiky.

Všechny jeho naděje ve svobodnější budoucnost ale překazila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Během tehdejšího dění prožíval úzkost, chtěl se vydat do pražských ulic, což mu rodiče nedovolili. Alespoň proto doma poslouchal rozhlas. Odhodlání národa postupně sláblo a režim začal utahovat šrouby. Karel Kryštof Navrátil se ještě v lednu 1969 účastnil pohřebního průvodu za Jana Palacha.

Když mi estébáci nepřímo vyhrožovali, zamrazilo mě

Rok poté, co vojska okupačních armád překročila hranice Československa, se v Praze účastnil masivních demonstrací. Karel Kryštof Navrátil se nadále věnoval hudbě, vystupoval se svou skupinou Karma a snažil se zachovat si alespoň trochu svobody. Přes Jaroslava Jeronýma Neduhu, s nímž se seznámil během pražského jara, se dostal do kontaktu se starokatolickou církví. „Přes aktivity Jardy Neduhy, které se konaly v kapli Máří Magdalény, jsem se seznámil s hlavou starokatolické církve Milošem Pulcem. Odehrávaly se tam Pulcem iniciované ekumenické akce, na nichž hrál Jarda Neduha, Vlasta Třešňák a lidi, kteří ve folku byli poměrně známí. Chodili tam povídat i lidi z různých dalších církví. Vždycky to byla milá setkání,“ popisuje. S Jaroslavem Jeronýmem se spřátelili a v dalších letech spolu hráli v různých uskupeních (Mezzanin, Extempore). „Oba jsme Pulci věřili spoustu věcí. Když jsem si k němu jednou schoval samizdaty v tašce, protože jsem viděl, že před Máří Magdalénou jsou policajti a kontrolují vycházející, tak jsem říkal: ,Pane doktore, já tady mám tašku se samizdaty a to mi seberou.‘ ,Tak to dejte sem.‘ Tak jsem to dal do lavice v kapli, no, a za čtyři týdny to na mě vytáhli při výslechu, že jo. To mně ale ještě nesvitlo,“ popisuje. V Miloše Pulce měl velkou důvěru. „Až později jsem si uvědomil, že byl nejspíš spolupracovníkem Státní bezpečnosti,“ zakončuje pamětník.

V dalších letech ho několikrát pozvali k výslechu na služebně Státní bezpečnosti (StB). Často se tak stalo po některém z koncertů, které odehrál. „Jednou – to bylo taky, myslím, v Bartolomějský, nebo ne, to bylo v Konviktský – mě vyslýchali takovým tím standardním způsobem, ale pak z jednoho vypadlo: ,Vy bydlíte ve třetím patře, že jo, a máte malý dítě, to se nebojíte, že vypadne?‘ Jsem říkal: ,Ne, tam jsou parapety, tam se nedostane.‘ ,Na vašem místě bych nebyl tak jistej.‘ To byla prostě nevyslovená výhrůžka, a to teda mě zamrazilo hodně,“ vzpomíná, jak tajná policie citově vydírala vyslýchané.

I v dalších letech, kdy měl rodinu, se setkával s lidmi z prostředí undergroundu a disentu. Přátelil se s písničkářem Vlastimilem Třešňákem nebo básníkem Ondřejem Fibichem. Jeho vzorem byl také Svatopluk Karásek. „Já jsem poměrně brzy přišel o otce – a do té doby se na mé výchově nepodílel. Sváťa Karásek byl pro mě významnou osobností a jakýmsi mužským vzorem, který mi chyběl,“ vysvětluje a dodává: „Když emigroval, nemohl jsem mu to odpustit. Pak jsem ale zjistil, jak to celé bylo, a pochopil jsem.“ V té době také navštěvoval bytové semináře Miroslava Vodrážky a dostal se do kontaktu s dalšími disidenty. Mimo jiné pomáhal vydávat časopis Vokno a šířil samizdatovou literaturu.

Nechtěl jsem být ještě víc perzekvovaný

Měl kolem sebe řadu lidí, kteří podepsali prohlášení Charty 77. On se rozhodl tak neučinit, věděl, že jeho podpis by přinesl další potíže a ovlivnil by život jeho i jeho blízkých. „Nechtěl jsem být ještě víc perzekvovaný,“ dodává. I v osmdesátých letech byl dál pod hledáčkem StB. Pracoval jako vedoucí ve sběrně, kde prožíval spokojené období. Měl tak totiž přístup k řadě literatury, která jim denně procházela pod rukama. „Třídili jsme věci z pozůstalostí a zdaleka ne všechno šlo do lisu. Něco jsme prodávali dál, a tak jsem si k platu ještě přivydělal,“ vypráví a dodává: „Dělali jsme tam taky kulturní akce, pozvali jsme známý a z kulturně zajímavých věcí jsme udělali volnou tvorbu, k tomu se hrálo. Sběrna byla vlastně takovým klubem. Bylo to moc pěkný.“ Na tomto místě zůstal asi čtyři roky, načež ho vyhodili. Jednou totiž odešel dřív kvůli nemocné partnerce a nechal za sebe pracovat svého kamaráda – a zrovna přišla kontrola.

Jeho další cesta vedla do Strašnic, konkrétně do tamního krematoria. I tam prožíval poměrně šťastné období. „Pracoval jsem jako aranžér katafalku. Tam jsem dokonce založil kapelu a už jsme měli nakročeno k natáčení klipu, kterej jsme chtěli natočit přímo tam někde. Tehdejší šéf krematoria Mareček, tuším, hrál na ságo, pak obřadník Pepa Šlechtický byl bejvalej sólista od kardinálů, Mirek Gertner byl v té době stále fungující součástí prvních rapperů u nás, což byli – s Lesíkem Hajdovským to dělali. Já jsem zapomněl, jak se jmenovali, natočili Jižák, město snů – a ten hrál na čelo a DJ z malé obřadní síně hrál na bubny,“ vzpomíná. Poté pracoval jako čistič oken – nejprve jako brigádník. Později, když se v roce 1988 díky přestavbě objevila možnost založit si živnost, mohl začít pracovat sám na sebe. Jeho kolegy v úklidových pracích byli tehdy hudebníci František Havlíček a Petr Kalandra.

V roce 1989 podepsal petici Několik vět a v listopadu se s nadšením účastnil protirežimních demonstrací. Po sametové revoluci ještě nějakou dobu působil v odvětví úklidových služeb, načež dostal nabídku spolupráce s různými rozhlasovými stanicemi – působil v Country Radiu, Radiu Echo a v Českém rozhlase. Připravoval několik pořadů a za svou práci v Českém rozhlase získal roku 2002 cenu Prix Bohemia Radio. Také vyučoval na VOŠ tvůrčího psaní a VOŠ publicistiky. V roce 2003 založil spolek Múzy dětem, který realizuje výjezdy s umělci nejrůznějších zaměření za dětmi do dětských domovů a jemuž dodnes (2025) předsedá. Za svou činnost v období socialismu byl oceněn ministerstvem obrany jakožto účastník třetího odboje. V roce 2025 žil v Praze.