The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Naušová (* 1935)

• narodila se 15. října 1935 v Židovicích

• vyrůstala v rodině šafáře – správce statku

• během konce války u nich bydleli sovětští vojáci

• studovala na gymnáziu v Brně

• po únoru 1948 se rodina musela ze statku vystěhovat

• vystudovala pedagogickou školu v Jičíně

• pracovala jako učitelka

• v srpnu 1968 se s manželem účastnili nenásilného odporu vůči okupantům

• zapojila se do dění sametové revoluce v Jičíně

Bohumila Naušová, za svobodna Navrátilová, se narodila 15. října 1935 do rodiny šafáře, který spravoval statek rodiny Bradáčových v Židovicích u Kopidlna. V hospodářství strávila pamětnice celé své dětství a v Židovicích navštěvovala i malotřídní školu. Vesnice byla na svoji dobu velmi pokroková, fungovala zde elektřina, odpady byly svedené do kanalizace, a dokonce zde již před válkou existoval vodovod. O informování občanů se pak staral muž, kterému všichni neřekli jinak než „policajt“, jenž si vždy stoupl na náves a vyhlásil všechny důležité zprávy, ať už se jednalo o výkup kůží, nebo o osvobození republiky na konci války.

Rybičky v konzervě od sovětského vojáka

Když v září roku 1939 vypukla druhá světová válka, byly pamětnici pouhé čtyři roky a její vzpomínky jsou velmi mlhavé. Ačkoliv však obecně za války panovala velká nouze a fungoval pouze přídělový systém potravin, Bohumila Naušová vzpomíná, že jakožto dcera hospodáře nikdy nedostatek nepociťovala. Vše, co rodina potřebovala k obživě, si zajistila na statku, kde otec pracoval, a ještě zvládla pomoci i svým příbuzným, kteří žili ve městech, kde neměli možnost si nic vypěstovat. S babičkou dokonce chodila pamětnice na trhy, kde prodávaly přebytky, jako například máslo, a naopak tam mohly nakoupit suroviny, které byly u rodiny nedostatkové.

Na konec války se pamětnice, tehdy desetiletá, pamatuje již velmi dobře. Všude zavládla obrovská radost a všichni nadšeně vítali sovětská vojska jako své osvoboditele. Ženy v Židovicích vyráběly doma ze starých prostěradel československé vlajky, které pak vlály po celé vesnici. Na statku Bradáčových, kde rodina pamětnice bydlela a pracovala, se na nějaký čas usídlily sovětské jednotky a Bohumila Naušová na vojáky vzpomíná velmi ráda. Od jednoho z nich dokonce poprvé okusila rybičky v konzervě, a když viděl, že jí zachutnaly, každý den ráno jí jednu plechovku položil na okno jejího pokoje.

Vojáci však rodině, ač nechtěně, způsobili také velké starosti. Těsně před koncem války se pamětnici narodila mladší sestra, kterou rodiče svěřili Bohumile Naušové občas na hlídání, což se pochopitelně mladé slečně příliš nezamlouvalo a radši trávila volné chvíle s kamarády. Jednoho dne vyvezla sestřičku v kočárku na dvorek, uspala ji a odešla s tím, že se za chvíli vrátí. Po návratu však našla pouze prázdný kočárek.

Celá rodina a všichni, kdo byli tou dobou na statku, se pustili do hledání novorozené holčičky, kterou našli spící v náruči jednoho z vojáků v ložnici rodičů: „On nám potom vysvětloval, že když šel na vojnu, tak doma nechal takovouhle holčičku, jako jsme měli my, a že vůbec za celý ty roky nevěděl, co se s ní stalo, jestli žije, nebo nežije. Takže to byly takový smutný příběhy.“

Nástup komunismu

Po válce dokončila pamětnice základní školu a nastoupila na gymnázium v Brně, kde bydlela u své tety. Zde však mohla zůstat pouze několik měsíců, protože přišel únor 1948 a s ním i změna poměrů. Otec dostal v roce 1949 nabídku pracovat jako správce na státním statku, který měl být vybudován z Bradáčova hospodářství, kde rodina žila, a které roky spravovala. To otec odmítl, stejně tak i vstup do vznikajícího jednotného zemědělského družstva.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a rodině přišel příkaz k vystěhování z bytu, kde bydlela, a pamětnice se vrátila z Brna, aby svým nejbližším v nelehké situaci pomohla. O majetek nepřišli, protože vše měli pouze ve správě, ale během několika málo hodin oba rodiče ztratili práci a museli se přestěhovat do malého dvoupokojového bytu v Jičíně. Otec pamětnice byl velmi zručný a pracovitý člověk a velmi rychle se mu podařilo najít zaměstnání u podniku Agrostroj, kde záhy sehnal místo i pro svou manželku. Bohumila, která byla nucena přerušit studia na gymnáziu v Brně, nastoupila na pedagogickou školu v Jičíně, kterou úspěšně dokončila během pouhých dvou let.

Paradoxně se díky vystěhování rodiny ze statku a nucenému přerušení studií na gymnáziu splnil pamětnici její životní sen, totiž stát se učitelkou. Už jako malá chtěla neustále vyučovat své kamarády, kteří však neradi přistupovali na její hru, a proto si doma vytvořila školu pro panenky, kde celé hodiny vedla poučný výklad, panenky napomínala a psala jim poznámky do žákovských knížek.

Proto hned po ukončení pedagogické školy nastoupila s láskou do svého prvního zaměstnání ve školství. Získala umístěnku do pohraničí, a sice do Hodkovic nad Mohelkou, kde rok působila na zdejší národní škole, poté se vrátila zpět do Jičína. Díky škole také poznala svého manžela, se kterým v roce 2019 oslavila 65. výročí svatby.

Když přišel srpen 1968, plakali jsme bolestí

Opojná atmosféra konce války a setkání s milými vojáky na Bradáčově statku se Bohumile Naušové natolik vryly do paměti, že nikdy nepociťovala vůči Sovětskému svazu ani komunistickému režimu nenávist. Sice jako učitelka musela mnohdy svůj výklad podřídit ideologii a její rodina byla donucena se vystěhovat z bytu, ale stále u ní převažovaly pozitivní emoce. To se však zlomilo v srpnu roku 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo.

„V tom květnu čtyřicátého pátého, když k nám přišli Rusové, když jsme je vítali, tak jsme plakali radostí. Tak když přišel srpen šedesát osm, tak jsme plakali bolestí,“ uvádí pamětnice své vyprávění o nelehké době sovětské okupace.

Naušovi bydleli v Jičíně nedaleko kasáren a byli zvyklí na rámus od tanků a další techniky. Ale 21. srpna 1968 slyšeli mnohem větší povyk než obvykle. Manžel vstal v pět hodin ráno do práce, podíval se z okna, a když viděl obrovské množství vojáků, pomyslel si, že se pouze četa vrací z nějakého výcviku. Při podrobnějším nahlédnutí však již oba manželé zjistili, že se nejedná o vojáky československé, ale cizí. Ihned zapnuli rozhlas, kde se dozvěděli velmi smutnou zprávu o přítomnosti cizích armád na našem území. Rodinu zachvátil obrovský strach, který byl umocněný tím, že dcera Naušových byla zrovna na prázdninách u příbuzných v Trutnově, přes který vedla jedna z hlavních tras okupačních vojsk.

Strýc dceru Jarušku obratem dovezl zpět k rodičům, kteří se mezitím snažili zapojit do různých diverzních akcí. S ostatními obyvateli Jičína otáčeli směrové cedule, aby projíždějící konvoje ztratily přehled o své poloze, a ty pak často objížděly město neustále dokola. Vytvářeli blokády, srocovali se podél cest, vždy po jedné a pak po druhé straně, aby řidiče tanků zmátli, a podobně. Rodina se ovšem velmi bála, aby zejména dětem nikdo z okupantů neublížil, protože opilí vojáci krátce po svém příjezdu zastřelili v Jičíně na Letné dva civilisty. Ač byl syn s dcerou už starší a mohli zůstávat sami doma, do konce prázdnin je vždy hlídala babička a děti samy nemohly vůbec vycházet.

Čas plynul a strach pomalu slábl, ale stále se v rodině Naušových udržovala skrytá nenávist vůči režimu a Sovětskému svazu, která u nich zakořenila po vpádu vojsk v roce 1968. S blížícím se koncem osmdesátých let pak o to více vítala pamětnice a její manžel uvolnění atmosféry ve společnosti. V roce 1989 se oba s radostí účastnili všech demonstrací, podpisových akcí a dalších aktivit v Jičíně, které požadovaly pád vládnoucího režimu a nastolení svobody a demokracie. Po 17. listopadu sama nemohla uvěřit, že opravdu přicházejí změny, ve které tolik doufala, a byla velmi šťastná, že její děti a vnoučata už nebudou žít v totalitě.

Rodina drží pospolu

V roce 1991 odešla Bohumila Naušová do důchodu, ale i poté ještě dalších deset let učila na základní škole v Jičíně. Dodnes žije se svým manželem v bytě, do kterého se přestěhovala s rodiči v padesátých letech, a užívá si zaslouženého odpočinku a neomezených možností, které současná doba nabízí – například ve svém pokročilém věku stále ráda cestuje.

Je velmi pyšná na to, že dobře vychovala své dvě děti a že její rodina včetně vnoučat drží pospolu a vzájemně si pomáhají. V tom ostatně vidí nedostatek dnešní společnosti, kdy se lidé vzájemně odcizili a zejména starší generace často trpí samotou a potomci se o své rodiče a prarodiče nechtějí postarat a nemají k nim patřičnou úctu.  

„Važte si svobody, protože když o svobodu přijdete, těžko a dlouho ji potom hledáte,“ uzavírá pamětnice své vyprávění.