The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Náhlíková (* 1958)

• narozena 17. března 1958 v Aši

• ve svých deseti letech zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy do Aše

• po střední textilní škole pracovala jako vychovatelka a kulturní referentka v Plzni

• výrazně ovlivněna trampingem a woodcraftem

• roku 1981 navštívila v rámci dívčího foglarovského klubu Jaroslava Foglara

• v červnu 1979 absolvovala první výslech kvůli šíření letáků na festival Porta

• na začátku 80. let spoluzakládala samizdatový časopis Pajda

• rozmnožovala a distribuovala zakázanou literaturu

• roku 1987 se zúčastnila setkání starých woodcrafterů u hrobu Miloše Seiferta

• na vlastní kůži zažila Palachův týden

• podepsala Několik vět a petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla

• spoluorganizovala první plzeňskou demonstraci ke 44. výročí osvobození Plzně Američany

• 17. listopadu 1989 se zúčastnila pražské demonstrace

• dodnes se věnuje trampingu a skautingu

• spolu s manželem Petrem Náhlíkem se nadále veřejně angažuje

Věra Náhlíková se narodila 17. března 1958 v Aši, kde žila až do svých devatenácti let. Vystudovala tam základní a potom střední textilní školu. Maminka pocházela z Polné u Jihlavy, kde měla její rodina cihelnu. „Takže byli komunistickým režimem považováni za příživníky. Tatínek se té cihelny nechtěl vzdát ani po roce 1948. Maminku sice nechali vystudovat na zdravotní sestru, ale za trest dostala umístěnku do pohraničí, a to právě do Aše,“ osvětluje tehdejší situaci Věra. Tatínek pocházel z Příbrami a do Aše, pohraničního města plného kasáren, se dostal jako voják.

Ostnaté dráty v pohraničí

Z jinak krásného mládí Věře utkvěla úzkostná vzpomínka na ostnaté dráty, které zlověstně ohraničovaly téměř celou Aš. „Jediná cesta, která vedla mimo Aš, byla směrem na Cheb. Takže pro mě to bylo vždy takové zvláštní, když jsem se dostala někam doprostřed republiky, že jsem najednou mohla na všechny světové strany ujít nebo ujet třicet kilometrů, a pořád jsem ještě byla v Česku,“ vypráví Věra. Její rodiče nebyli v žádné politické straně a své tři děti, z nichž byla Věra nejstarší, se snažili vychovávat apoliticky. Tatínek ani nechtěl chodit k volbám. Jednou tak za ním přišly soudružky s urnou až domů, že prý ještě nevolil. Odcházely však s nepořízenou.

Aš plná ruských vojáků

Rok 1968 zažila pamětnice jako desetiletá. Na všechna významná výročí se tehdy všichni scházeli u ašského pomníku rudoarmějce,[1] jehož přítomnost byla více než pozoruhodná. Rudá armáda totiž do Aše vůbec nedošla, město osvobozovali Američané. Jinak tomu ale bylo v osudném roce 1968. „I do toho našeho města vtrhly tanky. Viděla jsem je, jak to tam obkroužily. A důležitá informace je i to, že oni si tam po tom 68. roce udělali takovou základnu, které říkali Na Patě. Bylo to mezi Aší a směrem na Cheb. Hodně velký, několikakilometrový úsek, který obkroužili betonovou zdí, a tam bydleli ruští vojáci. A ještě bydleli kousek nad Aší, tam měli taky takovou základnu,“ vzpomíná Věra. Když v roce 1990 ruští vojáci město opustili, naskytla se Věře možnost prohlédnout si do té doby zakázané území. Jak zajímavé bylo zjištění, že si ruští vojáci žili za vysokou zdí v chatkách se zahradami, kde měli vlastně takové město ve městě…

První zájem o politiku

Kvůli názorům na ruskou okupaci začali někteří z Věřiných učitelů přicházet o zaměstnání a museli vzít zavděk podřadnými místy. Vyloučení z komunistické strany se častokrát podepsalo i na dětech, kterým bylo znemožněno studium. V kontextu těchto událostí se začal u pamětnice probouzet zájem o politiku. Její touha po spravedlnosti tehdy pramenila i z lásky ke knihám Jaroslava Foglara, jenž formoval její myšlení. Doma se však o politice příliš nemluvilo, i když tatínek říkal, že „všechno je špatně“. V době, kdy Věra chodila na textilní střední školu, se podepisovala Charta 77. Žádali tehdy svého učitele dějepisu, aby jim o Chartě 77 řekl něco více. Věra na to vzpomíná se slovy: „Bylo vidět, že se mu do toho nechce, a v podstatě přiznal, že nám nesmí nic říct.“

Z pohraniční Aše do plzeňské Škodovky

Na návrh maminky, která své dceři přála lepší život než v Aši obehnané kasárnami, odešla Věra do vnitrozemí. Nejprve si podala přihlášku do Prahy na místo vedoucí oddělení v obchodním domě Kotva. Po třech měsících však odtamtud odešla. Důvod k tomu byl jasný: „Děvčata na oddělení mi říkala: ‚Neblbni, když nebudeš v komunistické straně, tak nikdy tu vedoucí dělat nebudeš.‘ A mně bylo jasné, že do komunistické strany v žádném případě jít nechci.“ Už v Aši se však Věra rozhodla, že v oboru, který vystudovala, pracovat nechce. Vždy ji totiž lákala práce s dětmi. Nakonec proto skončila v internátech v Plzni, kde pracovala jako vychovatelka nejprve v Částkově ulici a poté u učňů ve Škodovce. Tam se věnovala i práci kulturní referentky, takže připravovala různé kulturní pořady. Zůstala tam dlouhých sedmnáct let.

Láska k trampingu a Jaroslavu Foglarovi

Věra byla už od dětství silně ovlivněna literaturou Jaroslava Foglara, přírodou a skautingem, který „vlastně už v těch foglarovkách byl, ale v reálném životě jsem se s ním neměla možnost setkat“. Až jednou ve vlaku z Aše do Plzně narazila na skupinku trampů, jejichž životní filozofie ji zaujala. Zanedlouho potom už se spolu s kamarádkou vydala na první tramp směr Sokolovsko, na který ji tihle spolucestující pozvali. „Kromě toho, že jsem milovala ty foglarovky, tak jsem milovala ještě Vinnetoua a indiánky. A tihleti trampové byli šmrncnutí trošku těmi indiány a vyšívali si indiánské kroje a korálky… A to se nám strašně líbilo. Takže jsem s nimi začala jezdit na ten tramp,“ vypráví Věra. Na jednom šumavském trampu se pak seznámila i se svým budoucím manželem Petrem, který byl také tramp a měl přezdívku Vokoun. Pamětnice zase podle kytary, kterou s sebou všude brala, dostala přezdívku Strunka.

Díky své lásce k foglarovkám se Věra dostala i do jediného dívčího foglarovského klubu v republice, pojmenovaného jako Přátelé ze Země nikoho. „A my jsme se v roce 1981 rozhodly, že pojedeme za panem Foglarem, protože jsme si s ním už mezitím dopisovaly a on o našem klubu věděl,“ vypráví Věra. Jimi obdivovaný spisovatel se s radostí zapsal do jejich kroniky a celé setkání proběhlo v nadšeném duchu. Takových setkání se odehrálo ještě několik a vyústila ve spoluvydání padesáti povídek Jaroslava Foglara, které dívky za pomoci dalších dobrých duší našly, zkompletovaly a vydaly. Spisovateli udělaly radost i originálním přáním k jeho 75. narozeninám, kdy mu darovaly památníček s nasbíranými gratulacemi nejen od náhodných návštěvníků plzeňské Porty.

Komunisty obávaná Porta Olomouc a první předrevoluční kontakty

Díky své lásce ke zpěvu a hře na kytaru se Věra chtěla zúčastnit Porty, což byl soutěžní festival folkové, trampské a country hudební scény, na kterém se potkávalo množství trampů. Roku 1979 dostala od jednoho trampa letáček s pozvánkou do Olomouce.[2] „Dva roky předtím, v roce 1977, byly vyhozeny do vzduchu na Brdech trampské boudy.[3] Zřejmě se bolševik obával, aby se tam nescházely nějaké ‚živly‘, a bylo v tom asi více věcí.“ Pamětnice letáček rozmnožila a rozdávala ho na všechny strany svým trampským kamarádům, což se neobešlo bez pozornosti režimu. V červnu 1979 se tak poprvé ocitla u výslechu, na kterém se jí příslušníci VB ptali na původ a distribuci letáku. Z výslechu bylo patrné, že ji už nějakou dobu sledují, podobně jako řadu dalších trampů. Účast na Portě[4] jí nakonec výslovně zakázali. A také na ni neodjela, stalo se tak ale z pracovních důvodů. Ve stejný den totiž musela odvézt jednu ze svých žákyní na recitační soutěž do tehdejšího Gottwaldova. „Moc mě to mrzelo, ale říkala jsem si, že na příští Portu už pojedu. A na příští Portu jsem opravdu jela a už jsem ji pak nikdy nevynechala,“ vzpomíná Věra. V recitačních soutěžích, které děti pod jejím vedením často vyhrávaly, se pamětnice snažila vyhnout budovatelské poezii a dávala přednost tvorbě Jana Skácela či Oldřicha Mikuláška, což se častokrát neobešlo bez komplikací ze strany režimu.

Na setkání woodcrafterů

Vedle trampských setkání se Věra často účastnila také setkání woodcrafterů, což byli většinou starší lidé, kteří zažili ještě Ligu lesní moudrosti.[5] Do určité míry z tohoto hnutí vycházel i skauting. „Ten skauting byl ale trošku veden v takovém vojenštějším duchu, kdežto ten woodcraft byl hodně zaměřený na indiány a na přírodu,“ vysvětluje Věra rozdíl mezi hnutími. Otcem československého woodcrafterského hnutí byl Miloš Seifert. Stejně jako skautingu se ani woodcraftu v roce 1948 nevyhnul přísný zákaz. V Plzni tak tehdy fungovalo woodcafterské hnutí skrytě pod hnutím tomíků, tzn. pod Asociací turistických oddílů mládeže. Tam se tehdy angažoval Věřin manžel. Díky známosti se starým plzeňským woodcrafterem Františkem Chudáčkem (přezdívaným Ink) k němu byli pozváni na setkání woodcrafterů. Následovala další a další setkání, kdy Věra střídala „poněkud volnější tramping s tím hlubším woodcraftem“.

„Také jsme se podíleli na tom, že ke stému výročí narození Miloše Seiferta, které bylo v roce 1987, jsme sestavili sborníček jeho prací. A připravili jsme setkání, které se konalo v Bechyni. Bylo to vlastně takové setkání s těmi starými woodcraftery… A pak se šel vzdát hold ke hrobu Miloše Seiferta,“ vzpomíná Věra. Důvěrná spolupráce s woodcraftery vyústila v zažádání o obnovu organizace Ligy lesní moudrosti, která se znovuzrodila v červnu 1990.

Samizdatový časopis Pajda a trampské večery „nezávisle smýšlejících“

Na začátku osmdesátých let se pamětnice díky trampům dostala k samizdatovému časopisu Dým, který pomáhala rozmnožovat a distribuovat mezi trampy. Tento časopis byl však směřovaný především k pražským trampům, a tak se zrodila myšlenka volající po vzniku časopisu pro trampy plzeňské. „Takže jsme si úplně apoliticky založili vlastní časopis a ten jsme nazvali Pajda. Měli jsme mezi sebou šikovné výtvarníky, kteří uměli udělat obálku. Měli jsme lidi, kteří byli schopní psát na stroji. Měli jsme i lidi, kteří měli básnické střevo,“ popisuje Věra vznik časopisu. Časopis se začal vydávat a vznikla kolem něj parta, která se často scházela. „Později se však ukázalo, že jsme tam měli i někoho, kdo nás vlastně… práskal a byl tam nasazen,“ dodává Věra. Celá redakce časopisu Pajda pak musela přijít k výslechu. Na ten je však důkladně připravovali pražští chartisté, kteří už věděli, jak výslechem bez větších problémů projít.

V té době už Věra spolu s dalšími založila trampskou kapelu Krůpěj a účastnila se také pravidelných trampských večerů v osvětové besedě Bílá Hora, což byly kulturní akce s prezentací trampské hudby, povídek i poezie. Tyto večery byly zcela apolitické, přesto si velmi rychle získávaly velkou oblibu mezi „nezávisle smýšlejícími“. „A právě na tom výslechu k tomu časopisu jim paradoxně ani tak nevadily[6] ty večery, ale věděli o nich – to během toho výslechu padlo – ale vadila jim hlavně ta tiskovina, ten časopis. Toho se báli,“ popisuje Věra tehdejší situaci. Celá událost se odehrála v době, kdy se na výslechy zvali tvůrci všech samizdatových časopisů. Podle Věry tak došlo k bodu zlomu, kdy si tito tvůrci uvědomili, že jsou na stejné politické vlně. „Že teď vlastně můžeme dělat, co chceme, protože nás budou sledovat a kontrolovat. A nejenže nás to neodradilo, ale tím jsme se i vzájemně přiblížili a mohli jsme si předávat i další informace.“ Věra se podílela také na množení brzy velmi oblíbeného samizdatu Moc bezmocných od Václava Havla, který se i jí silně vtiskl do duše. Následovalo kopírování Pamětí Václava Černého a děl Egona Bondyho. Spolu s jinými tak především trampy zásobovala kvalitní literaturou, která tady nemohla vycházet, ale byl o ni zájem. „A celé se to vlastně tak zpolitizovalo a ty skupiny se propojily,“ vysvětluje Věra.

Jaroslav Foglar v Plzni

Skupiny přátel se nepropojovaly jen v Praze, ale také v Plzni. Škodovku zde tehdy probouzel z letargie zejména Josef Bernard, podobně jako Věra navíc velký obdivovatel díla Jaroslava Foglara. Tomu se také roku 1988 s pomocí druhých podařilo v plzeňském Domě kultury uspořádat besedu s tímto významným spisovatelem, spojenou s autogramiádou před obchodním domem Prior. Vystupoval na ní i Kája Saudek, jeden z kreslířů Rychlých šípů. Na tuto besedu přišlo neuvěřitelné množství lidí, Dům hrůzy (jak se přezdívalo Domu kultury) byl úplně plný. Na místo se neohroženě dostavili i skauti v krojích a se šátky, kteří tehdy fungovali skrytě pod vodáckým oddílem Žlutý kvítek, aby mohli se vší parádou popřát Jaroslavu Foglarovi k jeho narozeninám.

K důležitým aktérům, kteří se kolem Věry seskupovali a společně vystupovali proti režimu v revolučním roce 1989, patřil také Josef Bernard. Dalšími byli například významní herci z plzeňského divadla a také recitátoři Dáša Neblechová a její manžel Jiří Samek, se kterými se Věra seznámila v rámci své práce kulturní referentky při pořádání recitačních soutěží. Všechny tyto kontakty a mnohé další se už brzy pro Věru ukázaly jako velmi hodnotné.

Čtení z knih Oty Pavla po Palachově týdnu

Vedle akcí trampů a woodcrafterů se Věra spolu s přáteli účastnila i řady protirežimně zaměřených akcí. „A aby toho nebylo málo, že jsme takhle všechno sepisovali, tak jsme pečlivě jezdili na všechny ty demonstrace do Prahy. Jezdili jsme tam na ten srpen, na ten Palachův týden, který jsme tam také prožili,“ vzpomíná Věra. Věřin manžel byl v Praze každý den, protože tam studoval. Týden po Palachově týdnu se se svými přáteli sešli na Branově, místě bytostně spjatém se spisovatelem Otou Pavlem, kde si v rámci trampského literárního večera četli jeho povídky, jež rozmnožovali. „A jak jsme se tam tak sešli po tom Palachově týdnu, tak jsme zjistili, že jsme všichni byli postupně v různých dnech na té demonstraci. A teď si tam ta děcka ukazovala ty modřiny. Někdo už je měl žluté, někdo ještě zelené, někdo červené, někdo fialové… podle toho, který den byl mlácen. To bylo takové hodně zvláštní. A do této atmosféry a po tom Palachově týdnu, který nějak začal, nějak skončil, jsme četli povídky toho Oty Pavla a pamatuji si, že jsme se tam všichni rozbrečeli. Ještě teď mě to dojímá. Bylo to hodně emotivní. Věděli jsme, že něco se musí dít, něco se musí dělat. Takhle už to dál nejde,“ vypráví Věra.

Probouzení protirežimní Plzně

Po Palachově týdnu se Věra spolu se svými přáteli připojila k signatářům dokumentu Charty 77 Několik vět a podepsala i petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla. Vedle pražských setkání docházelo i k těm plzeňským. První z nich se odehrálo na Čechurově u Františka Řezáče. „Sešli jsme se tam jak křesťané, tak trampové, tak tam byli i členové Československé demokratické iniciativy, pak tam byli pankáči, jejichž představitelem byl Jan Rampich,“ popisuje Věra. Někteří se už navzájem znali, jiní se poznali až zde. Shodli se na tom, že je zapotřebí Plzeň probudit. Zatímco se Praha proti režimu notně vzpouzela, v Plzni se nedělo nic.

Jako zajímavý nápad se ukázal plán na uspořádání oslav k 44. výročí osvobození Plzně americkou armádou, které by se konaly 6. května u pomníku na náměstí Míru. Toto místo se jevilo jako nejméně problematické, pokud šlo o získání povolení z vyšších míst. Jako stvořený pro tyto oslavy se zdál i nápis na pomníku sdělující svému okolí: „Čest jenom tomu, kdo se brání, za volnost umí život dát.“ Oslavy měly být poklidné, spjaté s položením kytic a zpěvem hymny. Přesto bylo třeba ohlásit všechno úřadům, takže vznikla skupinka v čele s mluvčími, kteří se o to měli postarat. Mezi hlavní aktéry tak patřili například již zmíněný Jan Rampich či Jiří Šašek. O namnožení a distribuci letáků s pozvánkou se postaral Josef Bernard.

Demonstrace na náměstí Míru i bez zatčených mluvčích

Na pracovišti směrem k Věře zesilovaly varovné hlasy proti její účasti na podobných iniciativách. I když jim dělala problémy, kryli ji. Být na jiném pracovišti, už by zřejmě byla bez práce. „Vždycky jsem dostávala služební cesty, když se mělo něco dít. A právě na toho 6. května jsem nutně musela odvézt výtvarné práce na nějaké učiliště do Domažlic,“ vysvětluje Věra. Tento pracovní úkon nakonec zvládla vyřídit už v časných ranních hodinách a v půl dvanácté byla zpátky v Plzni v bytě Martina Svobody a čekala na instrukce. „Když jsme se sešli u toho pomníku, bylo nám sděleno, že ti dva mluvčí, kteří měli oznamovací povinnost, že se bude konat tahle akce… zkrátka že jednoho z nich, co měl napsaný ten projev, že ho prostě sebrali,“ popisuje situaci Věra. Brzy nato si příslušníci VB přišli i pro dalšího aktéra Miroslava Svobodu, a to přímo do bytu, kde právě sepisovali nový projev. Ten vyšel za dveře a nechal se zatknout, čímž se obětoval za ostatní spoluorganizátory. Demonstrace na náměstí Míru se nakonec konala. Všichni se sešli v půl páté večer u pomníku, i když byl celkový dojem kvůli zatčení dvou mluvčích poněkud rozpačitý. V návaznosti na tuto akci se domluvilo i následující shromáždění k výročí 28. října na náměstí Republiky, jehož organizace se opět neobešla bez výslechů. „Pak už jsem měla v práci jenom telefonát, že manžel je na osmačtyřicet hodin zadržen,“ říká Věra. On i další zadržený spoluorganizátor akce tak byli účelově postaveni mimo hru.

17. listopad 1989 v Praze na vlastní kůži

Když se Věra a její muž dozvěděli o tom, co na 17. listopad plánují pražští studenti, byla jejich účast v Praze jasná. V ulici Na Moráni tehdy měli své přátele z woodcrafterského hnutí, u kterých mohli přenocovat. V Praze se k nim přidal i trampský kamarád Jan Drnek. „Tak jsme šli na ten Albertov, což se nám líbilo, protože to byly řeči, které byly hodně odvážné a trošku se vymykaly tomu úzu, který by ti svazáci drželi na uzdě. A pak jsme úplně spontánně šli na ten Vyšehrad,“ vzpomíná Věra. Příslušníci StB je poté vlastně sami nahnali dolů z Vyšehradu až na Národní třídu a cestou lidé provolávali jméno Václava Havla. „A pak jsme zůstali na té Národní viset před těmi plexiskly, což jsou známé fotky, známé věci. A teď co bude dál? No, tak se zpívalo, sedalo, zpívalo, sedalo… A čekalo se, co a jak dál,“ doplňuje Věra. Její manžel měl navíc záložní plán, znali se totiž s Miki Ryvolou, který působil v Lidovém nakladatelství v pasáži Metro, nacházející se poblíž. V případě nouze tedy tamtudy mohli utéct pryč. Brzy se však zjistilo, že pasáž Metro je uzavřena.

Auto jako kocábka a rány obuškem

Naštěstí jim svou pomoc nabídla jedna paní, které se už několikrát podařilo z demonstrací ujet autem. „A tam jsem měla poprvé pocit totálního ohrožení, protože jak se valil ten dav k tomu autu, tak to auto tam létalo jako kocábka. A já jsem říkala: ‚No, my dopadneme!‘“ líčí situaci Věra. Podařilo se jim popojet jen pár metrů, načež k autu vtrhli příslušníci VB s obušky. „Chlapy okamžitě začali mlátit hlava nehlava, Honzovi snad přerazili ruku, hrozně dlouho měl ještě vojenskou botu otištěnou na zádech. Můj manžel se stočil do klubíčka, takže to odnesla páteř. Hnuli mu tam nějakým obratlem,“ dodává pamětnice. Všichni muži pak byli odvedeni. Věru nakonec zachránil lístek do divadla Jonáš, který posloužil jako alibi. Když už měla cestu téměř volnou, rozlítil ji pohled na jejího muže, kterému tekla z nosu krev, a saze v ní bouchly naplno. Naštěstí ji nakonec z bouřícího davu vytáhla skupinka lidí a k dalšímu střetu s příslušníky StB už nedošlo. Manžel se vrátil až druhý den ráno a ihned ho s bolestmi zad odvezli do nemocnice. Jako jeden z mála se nebál o své účasti na demonstraci, zásahu StB a svých zraněních mluvit a video s ním pak obletělo kus republiky. Nikdo tak nepochyboval o tom, že vše, co vypověděl, je pravda.

Češi, nekraďte nám tady!

Všechno zlé je však pro něco dobré. V revolučním roce 1989 se začalo blýskat na lepší časy a země se konečně svobodně nadechla. „Když se otevřely hranice, tak jsem jela do Vídně na asi takovou jednodenní cestu, na kterou jsme v sobotu vyrazili s přáteli. A tam jsem se hned nechala okrást! Takže jsem tam vzápětí přišla o pas, ale naštěstí v těch revolučních časech – to bylo ještě během prosince 1989 před Vánocemi – tam všude fungovaly ty stánky s těmi emigranty a průvodci pro Čechy,“ vzpomíná Věra. Brzy tak dostala nový doklad a mohla se vrátit domů. Dodnes si myslí, že jí pas snad ani nezcizili Rakušané, ale spíše Češi. Vzpomíná si i na ceduli, kterou tam viděla a na níž bylo napsáno: „Češi, nekraďte nám tady!“ Hodně emotivní byl také zážitek z rodné Aše, předtím obehnané dráty. „Jak se otevřely hranice, tak jsme si samozřejmě okamžitě museli všechna ta městečka, na která jsme z té ašské rozhledny koukali přes ty vysoké dráty a kam jsme nesměli, tak jsme si je museli ‚osahat‘,“ dodává zasněně Věra.

Když odvaha nechybí

Život Věry Náhlíkové i jejího manžela Petra Náhlíka byl a je plný dobrodružství, odvahy a jen nepatrného připouštění si strachu. Sama přiznává, že strach cítila hlavně o ostatní. „Já jsem hlavně měla strach ze začátku, abych někoho nepoškodila. Když mě budou vyslýchat, jestli budu mít tu sílu na to vydržet ty jejich podpásovky a nic neříct,“ přemýšlí Věra. Veškerá angažovanost tohoto páru vyústila v to, že i dnes se oba o politiku velmi zajímají, manžel dokonce aktivně na komunální úrovni.

Věřiným velkým vzorem dodnes zůstává Václav Havel. Také v dnešní době se bojí o zachování demokracie. Manželé se vedle společného zájmu o politiku nadále věnují svým velkým láskám – trampingu, skautingu a woodcraftu. A co by na závěr vzkázala mladé generaci, mladým lidem? „Aby, když jim o něco půjde, aby se nebáli do toho jít, protože to bude jejich budoucnost.“

 

[1] Památník sovětským „osvoboditelům“ byl po druhé světové válce odhalen v parku mezi ulicemi Chebská a Nádražní. Nahradil zde německý památník obětem první světové války. Byl složen z několika kamenných bloků, na kterých stála socha vojáka rudoarmějce se zbraní v ruce. Tento voják byl později zničen neznámým pachatelem a v roce 1972 byl nahrazen jinou sochou, taktéž rudoarmějce se zbraní. Tato socha byla stržena na počátku devadesátých let 20. století, po pádu komunismu. Dnes je umístěna v depozitáři ašského muzea.

[2] Oblastních kol probíhajících v Českých Budějovicích, Kutné Hoře, Tuřanech, Zábřehu, Pardubicích, Praze, Citicích a Děčíně se účastnilo 214 soutěžících. Výjimečný rok zažila autorská soutěž, do které bylo přihlášeno 194 písniček a počet autorů se přiblížil stovce. (http://www.porta-festival.cz/historie-porty)

[3] Tehdy příslušníci VB vtrhli do Brd, kde vybaveni dynamitem zničili během jedné noci desítky trampských chat. Tato akce se do historie zapsala jako Velká dynamitová show. Prý to měla být odplata za to, že mezi prvními signatáři Charty 77 byli právě brdští trampové. (http://lideazeme.reflex.cz/clanek/taborove-ohne-hori-dal-sonda-do-hlubin-duse-ceskeho-trampa#)

[4] Do té doby jezdilo na Portu cca 2000 lidí, ale na Portu do Olomouce jich přijelo dokonce 8000.

[5] Výchovné hnutí, které vytyčil počátkem 20. století americký spisovatel, malíř, přírodovědec a pedagog Ernest Thompson Seton.

[6] Z důvodu apolitičnosti nebylo možné tyto trampské večery zakázat. Jezdilo tam přitom mnoho „muzikantských hvězdiček“, které svou kariéru započaly právě na Bílé Hoře (např. významný plzeňský muzikant Milan Benedikt Karpíšek).