The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Nádraský (* 1945)

Přátelství vděčných Číňanů přetrvalo období politické nepřízně

  • narodil se 27. července 1945 v Praze

  • v roce 1949 byl jeho otec pověřen vybudováním strojní a traktorové stanice v Chlumci nad Cidlinou, rodina se odstěhovala do východních Čech

  • v roce 1956 odjel otec do Číny na pomoc Statku čínsko-českého přátelství

  • ve stejném roce prarodičům zabavil stát dobytek a stroje v hospodářství

  • vyučil se strojním zámečníkem v Jawě

  • v letech 1964 až 1966 byl na vojně

  • po návratu do civilu se oženil, opět pracoval v Jawě, chodil do večerní školy

  • v roce 2016 odjel na oslavu šedesátého výročí vzniku čínské farmy do dřívějšího otcova působiště

  • v důchodu pracoval v nemocnici Motol na oddělení technických činností

Někdy se stane, že vyrazíte za příběhem a naleznete jich celé klubko. Právě to se mi přihodilo s Vladimírem Nádraským. Z klubka vyčnívá několik konců a je problém, odkud je začít rozmotávat a který vlastně vybrat.

Dětství

Vladimír Nádraský se narodil 27. července 1945 v Praze. Jeho otec byl zkušený mechanik, měl silný vztah ke strojům a zároveň byl díky svým rodičům obeznámen se zemědělstvím. Za války se oženil a nastěhoval se do manželčina bytu v tehdejší samostatné vsi Kateřinky u Průhonic. Pravděpodobně jeho levicové zaměření mu nakonec vyneslo vlivné místo na ministerstvu zemědělství, které ovšem neznamenalo úřednickou práci v pražské kanceláři. V roce 1949 byl pověřen vybudováním Strojní a traktorové stanice v Chlumci nad Cidlinou a další podobnou misí v Červeném Kostelci ve východních Čechách, kam se přestěhoval i s rodinou. Zanedlouho dostal pamětníkův otec další úkol, tentokrát až v daleké Číně, která byla tehdy považována za perspektivního člena socialistického tábora.

V okrese Cchang-čou v provincii Che-pej byl v roce 1956 založen Statek čínsko-českého přátelství. Zemědělský podnik dostal od československé vlády do vínku dar v podobě asi šesti set zemědělských strojů, včetně traktorů, které se ukázaly jako nejužitečnější součást dodávky. To by ovšem samo o sobě nebylo moc platné, protože čínští zemědělci neuměli se stroji zacházet, natož je udržovat. Proto byla vyslána skupina odborníků, kteří vychovali zdatné a schopné žáky. Skupinu tvořili odborníci z výrobních závodů zemědělských strojů a traktorů a jejich vedoucím byl právě pamětníkův otec.

Kolektivizovaní prarodiče

Zatímco byl otec v Číně, rodina žila v Praze, kde Vladimír Nádraský chodil do školy. Na prázdniny ho matka svěřila svým rodičům v Kateřinkách, kde se tehdy jedenáctiletému Vláďovi dostalo názorné lekce z procesu kolektivizace zemědělství. „Nějak po obědě přišli a zabouchali na vrata. Děda byl někde ve stáji, babička se chystala otevřít. To byly takové rány, lomcovali dveřmi a babička že neotevře. Oni křičeli, že otevřít musíme. Já jsem tedy šel a tu závoru jsem otevřel. Vrata se rozlítly, málem se vyvrátily. Tam stála vojenská erena [střední nákladní automobil Praga RN, pozn. KK], chlapi v montgomerákách, modrý montérky, nějaký holínky a na montgomerákách měli červený pásky. A že jdou zabavit dobytek a stroje. Babička klečela, že to nedá, já jsem stál jak hromádka neštěstí. Děda na ně vyběhl s vidlema a oni vytáhli pistoli, že ho odstřelí. Babička prosila dědu, aby to zahodil. Tak děda zahodil vidle, šel za stodolu, babička klečela a prosila je, aby ho nezastřelili, a oni řekli, že si vezmou dobytek a nikoho se ptát nebudou. Odstrčili nás a šli do stáje, kde byla březí kráva. Tak ji naložili na tu erenu. Ona ale nechtěla. Jak ji tam tlačili, tak uklouzla, dopadla na břicho a teď z ní teklo mlíko.“

Březí krávu nakonec vytlačili na korbu, za náklaďák zapřáhli zemědělské stroje a smutné procesí s babičkou a malým Vladimírem putovalo do Újezdu, kde babička musela podepsat protokol o „dobrovolném“ předání dobytka a strojů, které tam muži s červenými páskami na několikrát dopravili. Starým lidem nechali jen jedno prase, jednu krávu a stroje vhodné k tažení dobytkem. Babičku s dědou donutili ke vstupu do JZD.

Motocyklové okouzlení

Po dokončení povinné školní docházky nastoupil Vladimír Nádraský do učení v pražském závodě na výrobu motocyklů Jawa v oboru strojní zámečník. Pro technicky orientovaného mládence to byla srdeční záležitost. Motocykly Jawa měly v té době ve světě velmi dobré jméno a kontakt se slavnými závodníky jako Šťastný, Rón a další byl natolik opojný, že továrně zůstal věrný i po vyučení. Tam odolal lákání ke vstupu do komunistické strany, čímž se mu uzavřela cesta do kádrových rezerv podniku. Nikdy toho zřejmě nelitoval.

Z úžasného světa motocyklů vytáhla mladého dělníka armáda. V letech 1965 až 1966 absolvoval tehdy povinnou vojenskou službu na letišti v Čáslavi, kde byl velitelem otec českého kosmonauta Vladimíra Remka. „Já jsem dostal za úkol nejdříve jezdit jenom obyčejnými auty – s tatrou, gazíkem a motorkou, ale pak mě nechali udělat řidičák na autobus. Když byl poplach, tak jsem měl za úkol naložit všechny lampasáky včetně Remka a odvézt je na letiště. Tak si vzpomínám, kolikrát jsem přišel k Remkům se ohlásit, že jsem připraven v pohotovosti. To mi otvíral mladý Remek, ten kosmonaut...“ Tehdy bylo budoucímu kosmonautovi asi patnáct let a byl prý dost při těle.

Po návratu z vojny už v Jawě milované motocykly nenašel. Výrobní program se změnil, a tak si Vladimír Nádraský začal hledat jiné místo. Protože se mezitím oženil, byla pro něj prioritou možnost získání bytu. Vystřídal několik zaměstnání, až se konečně bytu dočkal.

Mezitím v Číně

„Ameriku hrůza jímá, za námi je velká Čína,“ tak znělo jedno z plamenných hesel let padesátých, které si Vladimír Nádraský dobře zapamatoval. Navazuje na to: „Tehdy jsme se učili, že Sovětský svaz je náš nejlepší přítel, a ten se zároveň kamarádil s Čínou. To byla takzvaná vzájemná hospodářská pomoc. Tedy Rusové slíbili Číně výpomoc a my jsme byli taková strojařská velmoc. Měli jsme traktory, měli jsme kombajny, samovazy...“

V daleké Číně byl v okrese Cchang-čou v provincii Che-pej založen zemědělský podnik, kterému se tehdy říkalo Statek česko-čínského přátelství. Československá vláda darovala na pokyn z Moskvy nově založenému čínskému zemědělskému podniku velké množství zemědělských strojů a současně vyslala skupinu odborníků, kteří měli čínské soudruhy naučit nejen se stroji pracovat, ale také je udržovat a opravovat. Jednalo se o sedm zaměstnanců výrobních podniků jako například Zetor a vedoucího, kterým nebyl nikdo jiný než Václav Nádraský. „Jak jsem tomu rozuměl, tak se otec stal vedoucím té skupiny. Rozhodl, že stroje se pošlou v izolovaných bednách lodí a oni že poletí letadlem. Bylo to zřejmě načasované tak, že přijely lodě, a oni se tam právě zařídili. [...] Vyprávěl, že ti lidé tam žili velice chudě. Dokonce bydleli v zemljankách nebo v nějakých chatrčích. Ta oblast je, jak jsem četl z dokumentů, sto dvacet pět kilometrů od Pekingu a patnáct kilometrů od moře.“

Chudoba lidí byla do očí bijící. „Když přišly ty stroje, tak jak je vybalili, tak ti lidé si ty bedny sebrali, stloukli si je dohromady a v těch bednách bydleli.“ Ve srovnání s tím měla česká výprava ubytování přímo luxusní: asi o deset kilometrů dále jim postavili na sušším pozemku něco podobného provizorním krabicovitým domkům (známé „teskáče“ pro pracovníky na stavbách). Celá kolonie byla oplocena a hlídána vojáky proti nekalým živlům. „Ale když potom začalo to vlastní zaučování, tak, jak říkal otec: lidé nesmírně vděční, obětaví, kamarádští. Řekl bych, že to kamarádství tam bylo na život a na smrt.“

Statek vyspívá a prospívá

Během krátké doby se z čínských učedníků stali mistři a pole, která díky tamějšímu klimatu umožňovala sklizeň dvakrát do roka, začala dávat také podstatně větší výnosy. Statek se nevídaným způsobem vzmohl a začal se poohlížet po dalších možnostech výdělku. Díky narůstajícím financím si mohl dovolit geologický průzkum a následně zahájit těžbu objevené ropy. Na to navázal petrochemický průmysl a prosperující statek postupně přilákal či sám vygeneroval další průmyslové podniky.

Již v počátečním období se ovšem politická situace výrazně změnila. Čína se odpoutala od svého velkého přítele, a dokonce si troufla mu odporovat. K tomu říká server www.valka.cz toto: „Do poloviny padesátých let se podařilo konflikty utlumovat. S nástupem Chruščova se však situace měnila. Když Chruščov odsoudil [roku 1956 – pozn. KK] na XX. sjezdu KSSS Stalinův kult osobnosti, byl Mao velmi zděšen. I když měl se Stalinem na některé věci odlišné názory, respektoval ho jako hlavu (či spíše jednu ze dvou hlav) světového proletariátu. A co se týká kultu osobnosti – co jiného se snažil sám Mao v Číně budovat. Během roku 1956 tlačil Chruščova stále ke zdi. Naléhal, aby neprodleně skoncoval s demokratizačními procesy v Polsku a Maďarsku.“

Situace se dále vyostřovala a nakonec byl jakýkoli styk s odpadlickou Čínou vyloučen. Lidé, kteří měli něco společného s maoistickou Čínou, se „těšili“ podobné pozornosti StB jako lidé s vazbou na Spojené státy americké. Až po desetiletích došlo k určitému tání.

Po rozpadu SSSR

Již s příchodem Gorbačova k moci došlo ke značnému zlepšení sovětsko-čínských vztahů. Když byl v roce 1991 rozpuštěn SSSR, Číně se ulevilo ode všech starostí, které jí snad ještě mohl velký soused působit. Nástupnická Ruská federace měla úplně jiné starosti než nějaké spory s ČLR. A lidová Čína se měla k světu. Reformy, které zavedl roku 1977 vůdce Teng Siao-pching, vyústily v řadu dalších uvolnění a liberalizovaná ekonomika začala lámat rekordy. A protože Číňané kladou velký důraz na publicitu, rozhodli se překvapit svět gigantickými olympijskými hrami. Letní olympijské hry 2008 byly doprovázeny určitými kontroverzemi, ale celkové vyznění bylo nesmírně příznivé.

Expo 2010

„Světová výstava v Šanghaji stála prý dvakrát tolik co olympiáda v Pekingu. Ale vyplatí se to. Šanghaj se připravila na pozici finančního centra Asie a – jak má v plánu – také světa,“ říká Jiří Kuliš, generální ředitel Veletrhů Brno.

Této příležitosti využilo asi sto třicet zemí světa, aby tam vypověděly o sobě něco zajímavého. Česká republika se rozhodně nedala zahanbit. Náš pavilon na světové výstavě Expo 2010 dostal v předvečer posledního dne jejího trvání stříbrnou medaili za nejkreativnější expozici. Nic však netrvá věčně, a tak po skončení veletrhu musela být většina pavilonů a expozic demontována a odvezena. To se týkalo i našeho pavilonu.

Po takovém úspěchu by bylo velmi smutné, kdyby náš pavilon nakonec potkal osud většiny vysloužilých pavilonů, totiž sešrotování. A hle, našlo se řešení všestranně dobré a užitečné: celý český pavilon byl spolu s pavilonem slovenským prodán našemu starému známému podniku Farma čínsko-československého přátelství. Jednání se účastnil jako tlumočník a překladatel český sinolog Tomáš Jirsák, který strávil ve „farmářském“ městě řadu let. Farma bude celou expozici provozovat jako kulturní stánek na svém území, přičemž se zavázala, že expozici nazvanou Plody civilizace obnoví a zpřístupní veřejnosti. Dalším důvodem k radosti a hrdosti je fakt, že Česká republika je první zemí, které se prodej pavilonu do Číny podařil.

Kulatá výročí

Padesátiny patří v životě lidském mezi narozeniny, které se slaví o poznání důkladněji než ty předcházející. Kupodivu ani „statek“, kterému Češi pomohli na svět, na onu skupinku nezapomněl a roku 2006 při oslavách padesátého výročí založení nechal vytvořit sousoší českého týmu. Umělec si dal záležet, aby každá socha byla k poznání. Obličeje vytvořil podle fotografií, které si Číňané pečlivě uschovali.

O několik let později dostali někdejší družstevníci další nápad: na šedesáté výročí pozvat potomky českých učitelů. To se lehko řekne, ale hůř vykoná. Jak je naše republika ve srovnání s Čínou, mírně řečeno, nevelká, najít lidi podle takovéhoto zadání znamenalo přímo detektivní práci. Pro sinologa Tomáše Jirsáka to byla výzva, jíž nakonec s úspěchem dostál.  

Cesta do Číny

„V sobotu 3. září mi volal soused, že jedu do Číny. Já jsem říkal: ‚Nedělej si ze mě blázny!‘ A on povídá: ‚Ne, před barákem stojí pán a shání tě, že do té Číny skutečně jedete spolu.‘ A dal mi na toho pána telefon, lépe řečeno na jeho manželku,“ vypráví Vladimír Nádraský.

Po trochu komplikované domluvě se nakonec sešli, ale to byl jen první krok. Bylo třeba najít i ostatní potomky. Číňané poslali Tomáši Jirsákovi filmový dokument z té doby, na kterém byli vidět všichni členové českého týmu. „A já jsem říkal, já je vůbec neznám. Já jsem je v životě neviděl. Znám jenom toho svého tátu tady. Tak jsme se domluvili, že zavolá novináře, zavolá televizi, zavolá rozhlas, a začali jsme o tom natáčet rozhovory s nimi všemi. A tím, jak se to objevilo v novinách, televizi a v rádiu, tak se přihlásili postupně další tři, jeden dokonce na poslední chvíli, těsně před odletem.“

A tak se nakonec vydala skupina čtyř Čechů vedená Tomášem Jirsákem přes Dubaj do Pekingu. Tomáš, řečený Havran, ukázal svému hloučku Peking i z té odvrácené strany, kterou turisté většinou neznají. To mělo své kouzlo, ale zanedlouho museli přijmout roli vážených hostů. „A pak jsme se přihlásili na velvyslanectví. Tam jsme si odložili kufry, ještě jsme se podívali po okolí... Pak přistavili autobusy a už to začalo. Vepředu policejní vozy, pak diplomatická auta, autobusy a přes celý Peking jsme měli zelenou. Policajti zastavili dopravu a my jsme pořád nevěděli, proč to je. Mysleli jsme si, že na statek pojedeme jenom my čtyři, s panem Jirsákem pět lidí. A zatím byly plné autobusy, jely rodiny, i černoši, prostě jsme nevěděli, o co jde. Ale vedle nás seděl čínský chargé d’ affaires, který tady za Havla sloužil deset let, byl to generál a uměl česky. Tak jsme se ptali, o co tady kráčí. Říkal, že na tom statku je každých pět let ‚summit‘, na který zvou diplomaty z celého světa a s nimi podnikatele, aby Čínu propagovali v západním světě... My jsme měli být takovou třešničkou na dortu, že nás našli a že budeme oslavovat šedesáté výročí založení toho statku.“

Samotná cesta přinesla řadu zážitků, ale přivítání na místě bylo impozantní. Pamětníka potkalo zvláštní déjà vu. Na rodinných fotografiích totiž viděl, jak otce a jeho tým vítali v Číně pionýři v šátcích. „To samé jsme měli my. Přijely autobusy – ještě jsem byl na schůdkách – a už ke mně šla pionýrka a dávala mi takovýhle pugét, měla šátek. Něco čínsky říkala a podávala mi ruku. Člověk se neubránil slzám. Všechny nás takhle vítali, včetně diplomatů. Každý měl ‚přiděleného‘ pionýra. Pak nás uvedli do hotelových pokojů a že bude potom dole shromáždění. [...] Dostali jsme každý samostatné apartmá v obrovském hotelu. A to bylo lidstva! Já jsem myslel, že jsem na prezidentském loži. Když jsem se díval z balkonu, [...] viděl jsem vlevo tři vysoké školy, kde učil pan Jirsák, pak náměstí, které se jmenuje Praha, v dálce paneláky a vpravo dvě muzea, české a slovenské. A mezi tím je silnice, která vede dál k moři. Jen taktak jsme se stačili ubytovat a už nám povídá čínský majordom: ‚Za deset minut máte být dole ve smokingu.‘“

Tak hurá, vybalit a dolů. Dole už čekali novináři a těm musel Vladimír Nádraský ukázat otcovy medaile a písemnosti, které si reportéři ofotili. Pak následovalo honosné uvítání v jídelně u večeře. „Bylo tam pódium, na něm předseda toho statku a předseda místního výboru komunistické strany, nějací diplomaté přednesli projevy, pan Jirsák nám to překládal.“ Po večeři odešli účastníci s dětmi domů a ostatní pokračovali v oslavě na zahradě. „Na zahradě bylo jezírko a tam hrála světelná fontána. Číňanky z divadla zpívaly árie, ale i české. Také zpívaly známé árie z Prodané nevěsty, ale čínsky. A do toho stříkala ta fontána. Nádhera. Přišel tam mezi nás i předseda s vnukem, který studuje na Slovensku zemědělskou školu. Ten na mne mluvil slovensky.“

Druhý den bylo na řadě zmíněné české muzeum. Televize, novináři a proslovy. Došlo k obřadnému přihlášení českých hostů k vyvěšeným archivním fotografiím jejich předků a porovnání podoby. „A pak tam byly stroje, které původně přijely a se kterými pracovali. Traktory, vejtřaska [terénní třítunka Praga V3S – pozn. KK]. U toho jsme se museli s novináři fotografovat. A dál sousoší, kde byly v životní velikosti z bronzu postavy našich otců.“ Překvapení Češi poznali své otce podle podoby, kterou se čínskému autorovi podařilo vytvořit na základě fotografií.

V muzeu se dramaticky promítla obrovská cesta, kterou urazil od té doby nejen statek, ale také celá Čína. Stinnou stránku tohoto pokroku však bylo vidět, jakmile našinci vyjeli za město: „Ale bohužel, jak říká pan Jirsák, tu průmyslovou revoluci odnese celá jedna generace. Tam se prostě nehledí na ekologii.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Karel Kužel)