The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Nádeníčková (* 1928)

• +narozena 1. listopadu 1928 v Napajedlích +dětství prožila s židovskou rodinou Löwy +po konfiskaci židovského majetku se musela s rodiči vystěhovat +2. sv. válku prožila v Mařaticích u Uherského Hradiště

• po válce se opět vrátila do Napajedel +roku 1948 se v Praze zúčastnila Všesokolského sletu

• na podzim roku 1948 se vdala a pracovala pak jako účetní a hospodářka

Věra Nádeníčková (*1928) se narodila do rodiny Františka a Školastiky Somrových. Otec se roku 1920 vrátil z Ruska do Československa jako legionář. Bojoval v bitvě u Bachmače a Zborova, odkud si přivezl i zranění. Hned po návratu se oženil se Školastikou, která v Napajedlech žila a pracovala pro rodinu Löwy jako vychovatelka jejich syna. Společně si od Maxe a Kamily Löwyových pronajali hostinec a postupně se zde narodily obě jejich dcery: Dobroslava a mladší Věra. Životem pod jednou střechou s Löwyovými získala Věra navíc  ještě „bratra“ Petra, který se po rozvodu své matky Josefíny do Napajedel přistěhoval. Společně nastoupili do školy a až do doby před 2. světovou válkou spolu vyrůstali.

Život v pálenici

Předválečnou dobu prožívaly spřátelené rodiny jako čas prosperity. Pálenici, kterou provozoval Max Löwy, se dařilo. Prodávali i domácí rybízové víno a vařili ovocné šťávy. Pálenkou zásobovali širé okolí. „Maminka vypomáhala kuchařce paní Löwy. Zvlášť když byly nějaké oslavy nebo měli návštěvy, když se ti páleničáři navštěvovali: jezdívali Jelínkovi z Vizovic a Singerovi. To měla maminka na starost nachystat hostinu. Byla šikovná na zdobení dortů a cukroví,“ vypráví Věra. Rodina Löwy žila podle slov pamětnice neortodoxním způsobem života a k Somrovým se chovali srdečně. Společně například slavili i Vánoce. To vše se ale mělo záhy změnit. Krátce před vyhlášením Protektorátu vyslali Max a Kamila své už dospělé děti do zahraničí, čímž jim zachránili život. Josefína se provdala do Anglie a Věře tak skončilo báječné dětství s Petrem. Miloslav odjel do Šanghaje. Věra si vzpomíná na slova Maxe Löwy, která dobře ilustrují jeho tehdejší nevěřícný postoj vůči sílící Hitlerově protižidovské propagandě. Na naléhání dětí, aby odjeli s nimi, pan Löwy říkal: „I když nám Hitler vezme celý majetek, proč by nám bral život? Co by z toho kdo měl?“

O pálenici a další jmění po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava skutečně přišli. Museli se pak vystěhovat a jejich místo zaujala úřadovna gestapa. Během nacistické okupace vzal dům za své. Noví nájemníci si ho přizpůsobili ke svému obrazu. Necitlivě zničili například krásné interiéry a dílo zkázy pak dokonali Češi, kteří na konci války přišli rabovat.

V lednu roku 1943 nastoupili Max a Kamila Löwy transport z Uherského Brodu do Terezína. Tam jim ještě Somrovi stihli poslat potravinový balík na přilepšenou. V červnu téhož roku je ale čekala cesta do Osvětimi, kde oba zahynuli.

Velký skok

Ve 30. letech koupili Věřini rodiče v Mařatich u Uherského Hradiště (dnes součást města) hostinec, ale protože zůstali v Napajedlích, kde se jim líbilo, nakonec ho pronajímali. V září roku 1940, poté, co byli vystěhováni  všichni z rodiny Löwy, došlo brzy i na Somrovy. „Přišla k nám Němka Pfeiferová a prohlížela si to tam. A řekla, že se doslechla, že jsme byli velice zadobře s těmi Löwyovými. A jelikož to byli Židé, tak se musíme do týdne vystěhovat také.“ Tak nastal ve Věřině životě velký obrat. Z pohodlí velkého domu a moderního zázemí, kde vodovod a koupelna byly samozřejmostí, se přestěhovali na vesnici, kde nikoho neznali. Rozdíly v novém bydlišti Věra líčí takto: „Přišli jsme do neznámého. Museli jsme si postavit šopu, abychom měli kam uskladnit nábytek. Žili jsme ve dvou místnostech, kde jsme měli jen to nejnutnější. Nebyla tam ani voda, suchý záchod venku. Byl to velký skok...“

Do Uherského Hradiště pak chodila Věra na měšťanskou školu. V živnosti se rodičům příliš nedařilo. Byli tam cizí a mnoho lidí k nim do hostince nechodilo a obyvatelé Mařatic byli k nim spíše zdrženliví. Nepomáhalo ani válečné hospodářství a přídělový systém. Jednu výhodu ale jejich přestěhování přeci jen mělo. Podle Věry se tak nejspíš podařilo uchránit tatínka před pronásledováním gestapem, jelikož spolupracoval s odbojovou skupinou Obrana národa a krátce poté, co z Napajedel odešli, byl proveden velký zátah na tamější odbojáře a mnoho jich skončilo na výsleších a ve vězení. Díky změně bydliště tatínek pozornosti nacistů unikl.

Spoušť

Jelikož byl otec ještě v době před válkou pověřen správou majetku Maxe a Kamily Löwy, vydal se hned po osvobození Uherského Hradiště 1. května 1945 na kole směrem k Napajedlům. U Topolné ho ale zastavila fronta. Jednu noc tam přespal a 2. května dorazil do Napajedel. „Bylo to ve strašném stavu. Veliký dům – to bylo všechno vyrabované. Co nevybrali Němci, to vzali naši Češi. Po kotníky se chodilo ve víně, protože vyrazili zátky ze sudů a nabírali si to do kýblů a nosili domů. Zásoby lihovin a likérů byly všechny rozkradené,“  líčí Věra. Somrovi se pak dlouhé dny snažili dům dát do pořádku a odklidit zničené a vytrhané lustry, nábytek a vyčistit sklepy a sklady. Brzy se pak na krátko vrátila jak Josefína a Petr, tak i Miloslav. Z Petra byl už skoro dospělý muž, který prožil s matkou několik let i v Jihoafrické republice, kam se z Anglie nakonec přestěhovali.  Vypomáhal v pálenici v kanceláři. Dlouho se vyřizovalo navrácení nacisty zabaveného majetku. V prosinci 1945 se vše podařilo. K 1. lednu 1946 však vše vrácené znovu propadlo státu. Pálenice a další nemovitosti byly znárodněny. Krátce na to Josefína, Petr a Miloslav znovu opustili republiku – tentokrát už bez motivace k návratu. Vedení města pak v bývalé pálenici zřídilo tzv. Komunál, sdružení bývalých živnostníků.

Jelikož se Somrovi rozhodli v Napajedlích po válce znovu zůstat, prodali hostinec v Mařaticích. Místo jim nepřirostlo k srdci a Věra se nechtěla věnovat pohostinství, protože dobře znala, jaké je to odříkání a dřina. O peníze z prodeje ale rodiče bohužel roku 1953 přišli – díky měnové reformě. 

Roku 1948 se Věra provdala za Květoslava Nádeníčka. V červenci předtím se však ještě stihla zúčastnit XI. Všesokolského sletu v Praze, na který vzpomíná následovně: „Volali jsme různá hesla, která jsme neměli volat. Chcem Beneše do hradu, nechceme tam náhradu. A pamatuju se, že jak jsme pochodovali kolem té tribuny, tak jsem viděla in natur Gottwalda. A tak mě to překvapilo, že jsem si hned připomněla ty ožralé chlapy od nás z hospody...Na obrázku vypadal docela jinak. To mne překvapilo nemile.“ A ještě dodává, jak se cítili vyburcováni proslovem Marie Provazníkové, která k nim před zahájením průvodu Prahou promluvila:  „My bychom šli všichni bojovat. Uměla hodně nadchnout. Bylo to tam dost protikomunistické.“ 

Věra vystudovala tři roky rodinné školy a později si doplnila vzdělání ekonomie a stala se účetní na domovní správě v Napajedlech. Dlouhé roky byla také zaměstnána jako hospodářka zemědělského učiliště a později Střední zemědělské školy. Během let se nikdy nezbavila nálepky dcery legionáře a stejně tak bývalých živnostníků. Manžel Květoslav musel dokonce kvůli „nedostatečnému vztahu k pracujícímu lidu“ opustit své místo vedoucího Komunálu – pomluvy měly větší váhu, než skutečná práce.

I proto Věra uvítala změnu, kterou otevřela, i když až téměř v jejím důchodovém věku, studentská revoluce.  K tomu, k čemu nakonec celospolečenská změna v tehdejším Československu dospěla, míří i její poslední slova.  „Važme si toho, co dnes máme.  A že se můžeme  volně vyjadřovat, “ vzkazuje pamětnice.