The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Mynář (* 1930)

• narozen 28. 10. 1930 u Břeclavi

• od svých patnácti let jezdil na Labi jako lodník

• v červnu 1948 opustil loď v Hamburku

• o dva měsíce později vstoupil do cizinecké legie

• sloužil u výsadkářů v Indočíně

• byl zajat při operacích mezi Tat-Khe a Dong-Khe

• je jedním z 21 Čechoslováků repatriovaných v roce 1952

• spolu s ostatními byl ve vyšetřovací vazbě, od dalšího trestu byl osvobozen

• od roku 1960 žije v Ostrově nad Ohří

Karel Mynář je jedním z jednadvaceti bývalých vojáků cizinecké legie, kteří byli zadrženi vietnamskými vojáky v průběhu roku 1951 a 1952. Tato skupinka byla spolu s německými zajatci poslána na jaře roku 1952 přes Čínu a Sovětský svaz na území komunistických spojenců Československa a Německé demokratické republiky. Tím se dostal zpět do Československa, odkud utekl v roce 1948, aby zde pak prožil zbytek svého života.

Karel Mynář se narodil 28. října 1930. Již od dětství byl zvyklý se sám o sebe postarat. V patnácti letech odešel od rodičů a nechal se zaměstnat u labské plavební společnosti. S říčními loděmi se plavil mezi Čechami a Hamburkem. Stejně jako většina mladíků, kteří se nechali naverbovat do cizinecké legie, i u něj to bylo částečně z romantických důvodů a touhy po dobrodružství.

„Motiv? No v první řadě se dostat dál do světa. Stáli jsme v loděnicích u Veltrus, to byla taková malá loděnice. Čekali jsme tam a šli jsme do Veltrus a zrovna shazovali letáky, to bylo před volbami. Pamatuji si: ,Volte prdel, volte stehna, jen nevolte číslo jedna.‘ To byli komunisti. Poslouchali jsme tam ty jejich žvásty a kecy, to bylo ještě horší, než je to teď. Tak jsem říkal, já jdu pryč, to není pro mne. Šli jsme místo toho do parku. Při nejbližší příležitosti jsem bez velkého přemýšlení šel. Byl jsem sbalený a šel jsem pryč.“

Prej prvním transportem do Austrálie. Blbost

Samozřejmě, že to nebyl hlavní důvod vstupu do legie, sám si nepředstavoval, že bude bojovat proti komunismu, takhle neuvažoval. V uprchlickém lágru v Německu byly ubohé hygienické podmínky, s malou nadějí na zlepšení, každý se odtud chtěl co nejdříve dostat a toho zneužívali náboroví agenti cizinecké legie, kteří mladým mužům naslibovali hory doly. Každému řekli, co chtěl sám slyšet. Karel Mynář si představoval, jak začne svůj nový život v Austrálii.

„Přišel tam Polák, agent. Zblbnul nás, bylo nás víc, že když s ním pojedeme do Francie, tak tam máme zaručené, že se dostaneme prvním transportem do Austrálie. Tam jsem původně chtěl. Dopadlo to tak, že jsme přišli v Landau do kanceláře, do čekárny, šli jsme dovnitř, ukázal nám, co za formuláře podepsat, všechno to bylo francouzsky. Vešel dovnitř a víc jsme ho neviděli, protože tam byly druhé dveře ven. Po jednom jsme šli dovnitř, mluvil jen francouzsky, tvářil se, že německy neumí. Já jsem v té době uměl německy docela dobře. Tak tím jsme podepsali svůj ortel.“

Nemůžu si na Vietnamce stěžovat

Vzpomíná i na to, že pomáhal při přechodu poražených čínských Čankajškových vojáků, kteří přecházeli přes Indočínu, aby se v Haifongu nalodili na loď, která je měla odvézt na Tchaj-wan. Zanedlouho byl v opačné situaci a pochodoval čtyři dny jako zajatec vietnamských vojáků.

Při jednom přesunu mezi pevnostmi Dong-Khe a Tat-Khe byl zajat. Jeho četa při ústupu zabloudila a dostala se přímo před vietnamské pozice, nemělo cenu dělat nic jiného než se vzdát. „Nemůžu si stěžovat. Žádný z nás si nemůže stěžovat. Když jsme přišli na sběrný místo, tak se nás jejich politruk ptal na různý blbý otázky. Nebyl to ale blbeček, uměl německy, francouzsky a anglicky. ,Střílel jste po našich lidech?‘ – ,Střílel, byl jsem voják, byl. Můj život mi byl milejší než život někoho jiného. Tak jsem střílel, abych zastřelil je. On, nebo já. Nebudu střílet někam do vzduchu a on do mne.‘ – Podíval se na mne a říká: ,Správná odpověď, já bych to taky tak dělal.‘ Někteří říkají, že střílejí do vzduchu. Blbost.“

Do zajetí je prý přivedla nedostatečná komunikace mezi pozemními jednotkami a letectvem. Letecký protiútok normálně přicházel v co nejkratší době po vyžádání. Tentokrát přišel pozdě. Karel Mynář vzpomíná i na to, že vietnamští vojáci, kteří je zajali, byli snad více vystrašení, než byli oni sami.

Rejže, rejže, rejže, nic jiného než rejže

Stejně jako jiní legionáři, kteří vzpomínají na Indočínu a zejména na vietnamské zajetí, potvrzuje i pan Mynář, že hlad u Vietnamců nebyl. Jídla nebylo moc, ale stačilo to. Horší to bylo s pestrostí stravy, ta byla pro Středoevropana nedostatečná. Také Karel Mynář po návratu do Československa dlouhou dobu nemohl jíst rýži. Svůj příděl rýže si prý vyčerpal už v Indočíně.

„Rejži jsme dostali, dodnes ji nemůžu vidět. Radši suchý brambory nebo chleba než rýži s masem. Rejže, rejže, rejže, nic jiného než rejže. Pak takové tenké papričky, ty pálily jako čert. Pak jsem si na to zvykl a bylo mi to jedno. Pak taky občas sůl, to byla jediná chuťovka. Ta byla vzácná, tu občas neměli ani vojáci.“

Příjezd do Prahy

Vietnamským úřadům přiznal československou státní příslušnost, vymýšlet si nemělo cenu ani utíkat ze zajetí. Nebylo kam. Zajatci v podobné situaci byli z velké části Němci. Vietnamci brzy oddělili Francouze od vojáků jiných národností, kteří měli společný osud. NDR a Československo, jako součást komunistického bloku, byly v té době spojenci vietnamského osvobozeneckého hnutí. Začalo vyjednávání o repatriaci zajatců.

Skupinka československých zajatců byla spolu s německými zajatci poslána na jaře roku 1952 přes lidovou Čínu a Sovětský svaz na území komunistických spojenců Československa a Německé demokratické republiky. Do Čierné nad Tisou jejich vagon dorazil 4. dubna 1952. V Praze na Pankráci a v Mladé Boleslavi byli v roce 1952 a 1953 vyšetřováni a někteří z nich byli obviněni a odešli od soudu s tresty od čtrnácti měsíců do dvou let. Zacházení se jim prý dostalo slušného. Horší vzpomínky dnes již z paměti vytěsňuje.

„Jo, v Praze na Wilsoňáku, to bylo přivítání. Tam už byl anton s veškerou parádou. A byli jsme na Bartolomějské, na čtyřce, pak na Pankrác, do vězeňské nemocnice, do karantény. A odtud do Mladé Boleslavi, tam byl nižší vojenský prokurátor. Tam to bylo v pohodě, nebyli jsme na celách, byli jsme pohromadě. Měli jsme tam břitvu na holení. (…) Prokurátor přinesl břitvu, říkal jen: ‚Jen se nepodřežte.‘ Pink-ponk jsme měli na chodbě, ale pak nám byla dlouhá chvíle. Chtěli jsme, aby nám dali nějakou práci. Tak nám dali loupat slídu, říkali jsme si, ať třeba loupeme slídu.“

Hlavně být zdravý

Od roku 1960 bydlí v Ostrově nad Ohří, pracoval v místní Škodě při výrobě trolejbusů. Na přelomu roku 1960 a 1961 ho čekalo příjemné překvapení v podobě balíčku od francouzského velvyslanectví. Po více než osmi letech znovu viděl své osobní věci. Shledal se se svými fotografiemi, přišly dokonce i některé kusy oblečení. Součástí balíčku byla i bankovní poukázka za ušlý žold v tuzexových korunách. Díky nevýhodnému kurzu to byla více méně symbolická částka 313 tuzexových korun.

Karel Mynář však ani dnes necítí žádnou hořkost k francouzskému státu, který odmítá plně se vyrovnat s bývalými legionáři s tím, že jejich nároky jsou promlčené, aniž by vzal v potaz, že během komunistického režimu se lidé jako Karel Mynář nemohli hlásit o svůj vojenský důchod. Karel Mynář není zahořklý ani vůči československému komunistickému režimu, ani vůči současnému českému státu. Snaží se vždy dívat na svět z té lepší stránky. Na otázku, jaká je jeho životní filozofie, odpovídá:  

„Zaplať pánbůh, že jsem v pořádku. Co můžu mít za životní krédo, co mne může napadnout? Osmdesát je osmdesát. Mít tak ještě padesát let před sebou, to by bylo jiné. Moje filozofie je taková: Co nejdéle tady být a být zdravý. Peníze a ostatní, to už nějak přijde. K čemu mi to ostatní bude, když budu nemocný. A bude po filozofii. Já se cítím v pořádku, ale co když už tam nějaký ten červ hlodá.“