Mgr. Selma Muhič Dizdarevič Ph.D.

* 1968

  • „My jsme poskytovali takový dočasný útočiště různým těm lidem. A vzpomínám na dva případy. V jednom případě mladá matka, Chorvatka s dětma, z Banja Luky. Ta nejenom to, co říkala, ale i jak ona vypadala, jako by viděla nějaký démony z jiného světa. Výraz v tom obličeji byl šok čisté duše před zločinem. Ta čistá duše nemůže pochopit ten zločin, zločin je o to silnější, protože vy ho nemůžete pochopit. Vy byste to nikomu neudělal a nechápete, že oni to dělají zcela nevinným lidem. Takže ten strach a ten šok a vůbec, jako by přišla z nějakého jiného světa, ze světa démonů. To byl jeden takový případ. Pak druhý takový případ byl, že přišel člověk, kterého se snažili Srbové v Sarajevu podřezat – tady. A on měl vlastně jizvy z toho. Takže fyzicky jsem viděla, co se stalo, přičemž to ještě nebylo, to se ještě chystalo to nejhorší, ty koncentrační tábory a takovýhle věci.“

  • „Dana Němcová, možná to víte, ona je taková jako matka té naší jugoslávské komunity. My jsme ji všichni měli strašně rádi, strašně jsme obrečeli její smrt. Pro nás je to taková, nevím, taková morálně nejvyšší bytost, co může být. Ona tenkrát (nevím, jestli to možná víte) v jedné chvíli využila té své fantastické reputace (což spousta lidí neudělá, ale ona ano), šla za tehdejším ministrem vnitra, nevím, kdo to byl, a řekla: ‚Víte co, ty Jugoslávci se nikam vracet nebudou, dejte jim všem trvalé pobyty. Oni jsou takové obohacení pro tu naši společnost. Je to smutný, to, co se jim stalo, ale my můžeme být jenom rádi, že si nás vybrali.‘ Ona takhle mluvila. To je to procento populace, které to takhle fakt chápe. A vždycky vím, když my jsme jí všichni kolektivně projevovali lásku, tak furt se bránila a říkala: ‚Vždyť já bych měla být vděčná vám! Podívejte se, co jste vy všechno udělali té společnosti... A teď ještě vaše děti!‘ Takže taková ona byla. A vzpomínám, že já jsem byla zoufalá, pořád řeším tu otázku, jak se to mohlo stát, a to je to, co jsem říkala, ta duše versus zlo. To je velmi složitá, hluboká lidská otázka pro některé lidi. Tak jsem se s ní o tom trošku pobavila a ona mi řekla, že zdroj toho, že se to může stát, je lhostejnost, to je to nejhorší.“

  • „Vzpomínám, že v roce 91 jsme byli v nějakém Kruhu, který se jmenoval Kruh, teďka nevím, asi 91. To byli lidé, kteří od začátku, Srbové, většinou, a my, nějaké jiné národy ojediněle. Ale to já jsem tenkrát takhle nebrala. Já jsem tehdy byla ještě v tom pocitu, že je to pořád nějaká Jugoslávie. Ale nejenom Jugoslávie, ale takový principy toho. Že to není tak důležitý, kdo je jaký národnosti, natožpak náboženství. Ale nás bylo tam málo. Jako dneska máte v určitých kauzách málo lidí, kteří se otevřeně postaví proti tomu nějakému strašnému zločinu vůči někomu jinému. Já jsem pochopila, že já nemůžu vést revoluci antinacionalistickou v Srbsku jako Bosňačka. Musí přede mnou být miliony Srbů, abych se já mohla taky k tomu připojit, a ti tam chyběli, ti byli na tý druhý straně. To je první věc. A pak táta mi ještě říkal, protože samozřejmě rodiče nemůžou být rádi, když to dítě emigruje, ale on říkal: ‚Kdybys tady zůstala, tak skončíš buď na hřbitově, nebo v blázinci‘, což předpokládám, že by se asi stalo. Takže tím se to ukončilo a já jsem se na to pak začala dívat jinak. Takže taková byla nějaká evoluce mé identity.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.04.2025

    (audio)
    duration: 02:05:01
    media recorded in project Příběhy českého uprchlictví
Full recordings are available only for logged users.

Čistá duše nemůže pochopit zločin

Selma Muhič Dizdarevič
Selma Muhič Dizdarevič
photo: Post Bellum

Selma Muhič Dizdarevič se narodila 23. prostince 1968 v jugoslávském Bělehradě. Její rodiče se brzy po jejím narození přestěhovali do severoafrického Tripolisu, kde si otec otevřel zubní ordinaci. Do Libye se snažili dostat i svou dceru, kvůli vojenské revoluci v roce 1969 se však její přesun nemohl uskutečnit. Několik let tak žila se svými prarodiči v Bělehradě. Její dědeček Ibrahim byl vysokým armádním důstojníkem Jugoslávské lidové armády, veteránem-pilotem z druhé světové války a protifašistickým partyzánem. Po krátkém pobytu v Libyi se Selma Muhič Dizdarevič s rodinou vrátila do Bělehradu. Mezi lety 1987 až 1992 studovala na filozofické fakultě univerzity v Bělehradě. Jako etnická Bosňanka vnímala rychle rostoucí napětí mezi jednotlivými jugoslávskými národy. Proto se v srpnu roku 1992 se svým tehdejším manželem Jasminem rozhodla opustit Bělehrad a přesunula se do Prahy. Zde se nejprve živila podnikáním se stříbrnými šperky a po narození dětí (syna Tarika a dcery Samry) se na sklonku tisíciletí vrátila do univerzitního vědeckého prostředí. Nastoupila na doktorské studium na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, které v roce 2009 zdárně dokončila. Jejím tématem byla občanská společnost, ochrana lidských práv nebo ochrana menšin a zranitelných osob. Spolupracovala s řadou nevládních organizací a iniciativ – jmenovitě například s Českým helsinským výborem, organizací Romea nebo mezinárodní sítí neziskových organizací INACH (International Network Against Cyber Hate), kterou mezi lety 2009 až 2010 vedla jako výkonná ředitelka.