The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Mrkvičková (* 1950)

Toužili jsme normálně žít

  • narozena 8. května 1950 v Pacově

  • roku 1968 odmaturovala na střední všeobecně vzdělávací škole v Pacově

  • během invaze vojsk Varšavské smlouvy měnila směrovky a roznášela letáky

  • od roku 1968 žila v Praze a pracovala ve státním podniku Konstruktiva

  • během sametové revoluce se účastnila demonstrací

  • v roce 2022 žila v Praze

Irena Mrkvičková se do komunistického Československa už narodila, přesto si uvědomovala, že žije v nesvobodě. Každý den poslouchala rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, s režimem nesouhlasila. Do veřejných projevů odporu ke komunismu se ovšem nevrhala. Jak sama říká: „Člověk byl srab. Měl tu děti, které chodily do škol, a chtěl, aby se někam dostaly.“ Její životní příběh dobře vystihuje, jak v době totality žili „běžní lidé“.

Přes náměstí jezdily tanky

Irena Mrkvičková se narodila 8. května 1950 v Pacově. Když přišla na svět, bylo její matce pouhých sedmnáct let a otci dvacet jedna. Aby mladí rodiče dceru uživili, museli hodně pracovat, což jí ovšem ve volných chvílích vynahrazovali. Irena Mrkvičková prožívala šťastné dětství, velmi dobrý vztah měla také s prarodiči, se kterými trávila hodně času. Vyrůstala v Pacově jako jedináček, protože její rodiče se rozhodli, že další dítě do komunistického Československa přivést nechtějí. Ačkoliv s režimem nesouhlasili, otec později vstoupil do Komunistické strany Československa kvůli pracovnímu postupu.

Irena Mrkvičková se jako malá pravidelně účastnila recitačních soutěží, trávila čas s přáteli a hrála v místním ochotnickém spolku. Po ukončení základního vzdělání studovala na střední všeobecně vzdělávací škole v Pacově, kde roku 1968 odmaturovala. Tento rok se pro ni stal přelomový nejen kvůli absolvované zkoušce dospělosti, ale také kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Srpen roku 1968 mě zastihl v Pacově. To bylo divoké, přes náměstí jezdily tanky, všude stáli rozvědčíci,“ vzpomíná a pokračuje: „My jako osmnáctiletí jsme se taky zapojovali do takového rádoby odboje, že jsme měnili ukazatele, aby si pletli cesty, že jsme vyvěšovali plakáty a dělali jsme takovouhle protistátní činnost.“

Už od dospívání věděla, že se chce přestěhovat do Prahy. Život na venkově ji nebavil a hlavní město si zamilovala už na školních výletech. „Praha mě tak upoutala, že v osmnácti jsem v podstatě utekla a našla si tam zaměstnání,“ popisuje pamětnice. Původně ovšem netoužila po gymnáziu pracovat. Chtěla studovat sociologii a psychologii, jenže ji z kapacitních důvodu nepřijali. Mohla jít sice studovat do Českých Budějovic, ona však toužila po životě v Praze. Našla si tak zaměstnání ve státním podniku Konstruktiva, kde dělala administrativní práci. „Postupně jsem se vypracovala. Dělala jsem pokladní, pak sekretářku ředitele, byla jsem i na právním oddělení. Zůstala jsem tam až do revoluce,“ říká pamětnice.

Blýská se na lepší zítřky

Irena Mrkvičková žila poměrně klidný život, v červnu 1973 se provdala, s manželem se jim roku 1975 narodil syn a o pět let později i dcera. Ona ani její muž nikdy nevstoupili do KSČ, i když je k tomu nadřízení přesvědčovali. Irena Mrkvičková s režimem nesouhlasila, ale do žádného odporu se nehrnula. „Svobodnou Evropu, tu jsem poslouchala každý večer – vždycky v devět hodin znělka od Vivaldiho a už paní Rakušanová – to jsem sledovala, ale nezúčastňovala jsem se... Chartu jsem nepodepsala, ani manžel, nikdo z rodiny. To jsme nedělali,“ vysvětluje pamětnice a dodává, že důvodem nečinnosti byly hlavně její děti. Chtěla totiž, aby neměly problémy, mohly studovat a žít v rámci možností spokojený život.

Změna ve společnosti podle Ireny Mrkvičkové přišla po smrti generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Leonida Iljiče Brežněva. „Pak přišel Gorbačov a začali jsme si říkat, že se blýská na lepší zítřky, že se třeba všechno uvolní a bude to lepší. Už jsme toužili jezdit do ciziny a chtěli jsme, aby se to uvolnilo, mohli jsme normálně žít a nebyli zavření za železnou oponou,“ říká Irena Mrkvičková. Když viděla, jak se v některých státech východního bloku pomalu, ale jistě bortí režim, měla radost a věřila, že brzy přijde změna. A tak se skutečně v listopadu 1989 stalo. „To už jsem na demonstrace chodila, protože tam byla úžasná atmosféra, na Václaváku i na Letné. To bylo veliké a bouřlivé,“ vzpomíná pamětnice.

Irena Mrkvičková se konečně dočkala vytoužené svobody. Její první cesta do zahraničí vedla do milované Paříže. Na gymnáziu totiž maturovala z francouzštiny a dlouhá léta nemohla jazyk využít. Hlavní město Francie ji nadchlo a byla překvapená z poměrů, které na Západě panovaly. Další okamžik, který v porevoluční době zasáhl do jejího života, byly teroristické útoky 11. září 2001 v New Yorku. „To si pamatuju úplně přesně. Dozvěděla jsem se to, když jsem měla puštěné rádio v kanceláři. Byl to velký šok a člověk nevěděl, co bude, jestli to se roznese i všude jinde, ne jenom v Americe, jestli to nebude i v Evropě, takovéhle věci,“ vzpomíná. Další léta pracovala jako účetní ve firmě Sportakcent, a to až do odchodu do důchodu v roce 2008. V roce 2022 žila v Praze a největší radost jí dělala péče o vnoučata. Při vzpomínce na svůj dosavadní život dodává: „Teď je to všechno lepší, jsem ráda, že jsem se toho dožila. Je pravda, že za komunismu měli všichni lidi práci, ale měli jsme tak málo peněz, že jsme si nemohli nic dovolit. Byli jsme tu zavření,“ zakončuje Irena Mrkvičková své vyprávění.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Justýna Jirásková)