The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Karel Mráz (* 1936)

• narozen 22. listopadu 1936 ve městě Kremnica na Slovensku

• rodina se v roce 1940 kvůli tatínkově pozici báňského inženýra přestěhovala do bývalé Jugoslávie

• dva roky po náhlé smrti tatínka se vdova se dvěma dětmi vrátila do Klatov

• nevlastním tatínkem se mu stal Alois Emil Dobner, profesor Vysoké školy báňské v Ostravě

• Alois Emil Dobner byl odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu, po letech věznění zemřel

• maminka v důsledku měnové reformy přišla o deset tisíc ze životní pojistky po zemřelém

• z Ostravy se vrátili do Klatov

• Karel Mráz po maturitě roku 1956 nastoupil na Vysokou školu pedagogickou v Plzni, obor český jazyk a dějepis

• po absolutoriu v roce 1960 nastoupil dvouletou vojenskou službu ve Zvolenu

• 1. září 1962 začal vyučovat na Střední zemědělské škole technické v Klatovech

• okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna roku 1968 zažil u příbuzných v Praze

• v roce 1973 musel kvůli členství v Klubu angažovaných nestraníků opustit školu i Klatovy

• učil v Sokolově, Karlových Varech a v Plzni

• ještě před rokem 1989 se mohl vrátit do Klatov, kde spoluzakládal Občanské fórum

• roku 1990 zvolen zastupitelem Klatov

• v letech 1995–2006 byl starostou Klatov

Má dobré oči a rozvážnou mluvu. Vypráví s láskou k českému jazyku, který ho za katedrou provázel po většinu života. Literatura pro něj vždy byla více než politika, přesto se, jak sám říká, díky vůli lidu podvolil a podílel se na vzkvétání věcí veřejných. Spoluorganizoval založení Občanského fóra v Klatovech, záhy se stal zastupitelem a posléze i starostou.

Karel Mráz se narodil 22. listopadu 1936 ve městě Kremnica na Slovensku. Jeho maminka Anna Mrázová[1], rozená Duchoňová, pocházela z Klatov. Vystudovala český a francouzský jazyk na Karlově univerzitě. Za první republiky, když se Čechy spojily se Slovenskem, byla česká inteligence umisťována na Slovensko, aby napomohla tamějšímu rozvoji. Maminka tak dostala umístěnku do Kremnice, kde začala učit na tamějším gymnáziu. Její budoucí manžel Karel Mráz starší pocházel z Kanic, města nedaleko Klatov. Souhra událostí je však svedla dohromady na Slovensku. „Tatínek tam byl nejdřív, a to někdy kolem roku 1928. Byl to báňský inženýr a v Kremnici kopal zlato,“ uvádí své vyprávění Karel Mráz. V roce 1932 přišla na svět jeho sestra Ludmila a o čtyři roky později se narodil on.

Zlatý důl v Dubrovníku

„Před válkou v roce 1938, kdy to na Slovensku nebylo pro Čechy nejlepší, jsme s rodiči a sestrou odjeli na dva roky do Prahy,“ vypráví. V roce 1940 se přestěhovali do Jugoslávie, dnešního Chorvatska. Po roce stráveném v Čapljině se jejich novým domovem stal Dubrovník, ve kterém tatínek jakožto báňský inženýr získal pracovní místo. Zbrojovka Brno, jejímž byl zaměstnancem, tam totiž objevila bauxitové doly. Otec tam pak pracoval na pozici ředitele báňského úřadu. Osmiletá dcerka a čtyřletý syn si tak museli zvykat na nové prostředí. „A jak vypadal tehdejší Dubrovník? Inu jako ten dnešní. Dubrovník se nemění… Vezmu-li tedy v úvahu město v hradbách. Bydleli jsme v podnájmu ve vile asi dvě stě metrů od nábřeží,“ vypráví Karel Mráz. Tatínek však v roce 1943 náhle zemřel. „Měl silnou cukrovku a na tu se nabalovaly záněty pohrudnice a pak i plic.“ Tato tragédie rodinu velmi zasáhla. Maminka se spolu se dvěma malými dětmi uskrovnila a ještě dva roky společně setrvali na jihu Dalmácie až do října 1945.

Tragický konec druhého manželství

Když v roce 1945 československý stát organizoval repatriaci svých obyvatel žijících v zahraničí, mladá vdova se s dětmi vrátila zpátky do Klatov. „Tři dny jsme se trmáceli přes Chorvatsko, Maďarsko a Rakousko. Po cestě bylo válkou všechno pobořené...“ V říjnu téhož roku zde Karel nastoupil na chlapeckou jedenáctiletou školu v budově dnešní Masarykovy základní školy a opakoval třetí třídu. Musel si totiž ve škole více osvojit český jazyk. Jeho maminka se s touhou po úplné rodině roku 1947 podruhé vdala. Jejím manželem se stal Alois Emil Dobner, profesor Vysoké školy báňské v Ostravě. „Také to byl horník, baňák. Znal se s mým tatínkem,“ říká Karel Mráz. Bydlel v Ostravě, kam se za ním roku 1948 všichni přistěhovali. Nejen pro Karla byl noblesním člověkem. „Vždycky říkal: ‚Prošel jsem dvakrát světem.‘ A bylo to svatá pravda.“ Rodinná idylka však netrvala dlouho. Po dvou letech byl Alois Emil Dobner zatčen a následně ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen za vlastizradu. Ve vězení si měl odsedět dvanáct let. „Proces probíhal v Brně a táta Dobner se na něm hájil. Ještě tam ty estébáky sprdnul. Po dvou měsících už ale takový nebyl, úplně ho zkrouhli.“ Nesnesitelné podmínky v komunistickém žaláři se podepsaly na jeho zdraví. Roku 1951 byl přepraven do vězeňské nemocnice v Opavě, kde 8. dubna 1953 zemřel. Rodina pak v důsledku měnové reformy 1. června téhož roku de facto přišla o deset tisíc ze životní pojistky po zemřelém.

Pomoc od bratra malíře Trnky

Po další tragické rodinné události se znovu osiřelí tři členové rodiny vrátili zpátky do Klatov k prarodičům. Opět tak bydleli v rodinném domku postaveném dědečkem Bedřichem Duchoněm, významným městským stavitelem. Než mohla maminka znovu učit, pracovala ve školní družině. „Byla sice středoškolská učitelka češtiny a francouzštiny, ale učit ji nenechali,“ vysvětluje Karel Mráz. Na zemědělské škole v Klatovech byl ředitelem Rudolf Trnka, bratr významného malíře a režiséra animovaných filmů Jiřího Trnky. „Ten ředitel byl velký komunista, ale žádný okresní lump, byl to férový člověk.“ Maminka tak u něj bez potíží mohla pracovat, a to i po jeho předčasné tragické smrti v roce 1958. Později se z družiny dostala zpátky k učení.

S láskou k českému jazyku a literatuře

Karel Mráz po maturitě roku 1956 nastoupil na Vysokou školu pedagogickou v Plzni. Kráčel tak ve šlépějích své maminky, jen si ke studiu českého jazyka pro změnu přibral dějepis. Už na škole jej velice bavila literatura a snad za to mohl i fakt, že jeho strýc Jaroslav Voráč[2], se kterým v Klatovech bydleli, byl češtinář. Spolu s Bohuslavem Havránkem založil Dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. Byl pak dlouhý čas vedoucím tohoto ústavu. Láskou k českému jazyku a literatuře zahořel i jeho synovec Karel. „Měl jsem rád staré francouzské autory, ale samozřejmě mě zaujal i William Shakespeare, Charles Dickens, George Gordon Byron, z německých pak zejména Johann Wolfgang Goethe. A z našich domácích autorů jsem měl a stále mám rád Karla Čapka a jeho, řekl bych, katolický protějšek, Jaroslava Durycha. Ten byl v té době zakázán, ale strýc měl doma knihovnu plnou jeho knih,“ vypráví Karel Mráz, který miloval i poezii, zejména díla Jaroslava Seiferta a Vítězslava Nezvala. Ústředním tématem jeho diplomové práce se stala osobnost Františka Halase. Název jeho sbírky Já se tam vrátím z roku 1939 připomíná i životní cestu Karla Mráze.

Učitelem na vojně

Studia na vysoké škole úspěšně zakončil v roce 1960. Tehdy také nastoupil dvouletou vojenskou službu ve Zvolenu. „Neměl jsem to na vojně těžké, ale byl to pro mě odepsaný čas,“ konstatuje Karel Mráz. Za ministra obrany a armádního generála Bohumíra Lomského vzešlo nařízení vyžadující u důstojníků československé armády složení maturitní zkoušky. „Přišli na to, že jsem kantor češtiny, tak jsem je ke zkoušce připravoval. Pondělí jsem měl modré. Ráno jsem nastoupil, do dvou odpoledne jsem učil a zdárně jsem ty oficíry přivedl k maturitě z českého jazyka,“ říká s úsměvem Karel Mráz, který musel sám absolvovat výuku marxismu-leninismu. „Pro mě to byla fraška,“ říká.

V maminčiných šlépějích dobou temna

Dne 1. září 1962 si poprvé stoupl za katedru, a to na Střední zemědělské škole technické v Klatovech, kde po své mamince převzal místo učitele českého jazyka. Na svá učitelská léta tam strávená vzpomíná moc rád. „Byla to prima škola. Ti venkovští chlapci byli přirozenější než městští mazánkové. A člověk se musel srovnat s tím, že z nich nikdy nebudou bohemisté.“ Začátek nastupující normalizace v letech 1969–1972 byl výrazně zaměřen proti spisovatelům[3]. „Všechno, co bylo napsáno od Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Ladislava Fukse, katolických autorů a dalších, bylo vyloučeno. Jejich díla se vyndala z knihoven a začala doba temna,“ vzpomíná Karel Mráz. Zakázaná literatura však nadále potajmu kolovala v lavicích zemědělské školy, na které učil. „A i já jsem ji měl doma v knihovně,“ říká s úsměvem.

Zahnívající komunismus a následná okupace

Karel Mráz byl jako učitel na Střední zemědělské škole technické zaměstnán až do roku 1972. Zažíval tu osvěžující závan svobody pražského jara, období politického uvolnění. „Bylo to velmi radostné. Začala vycházet literatura, která byla doposud zakázaná. Mohlo se diskutovat, a to i s komunisty, kteří museli tázajícím se vysvětlovat své pravdy, i když jim to moc nešlo. Komunismus zahníval, ale pak spadla klec. Dva roky se rebelovalo a i na škole probíhaly antikomunistické schůze. Ale všechno to sláblo, až se to docela vytratilo, a pak začaly ty komunistické,“ říká Karel Mráz. Osudový 21. srpen roku 1968 zažil u příbuzných v Praze. „Asi ve dvě hodiny v noci zazvonil telefon, vzal to švagr a bylo slyšet, jak říkají, že nás okupují Rusové. Ale nikdo z nás tomu nevěřil, spali jsme dál. Za půl hodiny telefon zazvonil znovu. A to už řinčely pásy tanků, tak jsme se oblékli a šli jsme těm okupantům hrozit pěstmi,“ vzpomíná na pro něho tolik šokující událost. Nemůže zapomenout ani na upálení Jana Palacha na protest proti okupaci 16. ledna 1969. To ještě učil na klatovské škole, kde stateční studenti včetně těch z dalších klatovských škol pořádali smuteční pochod, kterým uctili památku zemřelého a jasně dali najevo, co si o okupaci myslí. Karel se jako dospělý muž a zároveň učitel zalekl možného zřetězení sebevražd, proti čemuž tak, jak mu to bylo vlastní, promlouval i sám Jaroslav Seifert.

KAN a ústrky od komunistů

Po prázdninách tohoto roku spolu s dalšími kamarády z Klatov založil Klub angažovaných nestraníků hlásící se k ideálům svobody, demokracie a humanity. „Založili jsme to privátně ve čtyřech lidech, veřejně jsme s tím ještě neměli čas vystoupit. Nicméně neveřejně o tom komunisté věděli a také pak na nás přišli,“ vypráví Karel Mráz. V roce 1973 musel kvůli angažování v KAN školu i samotné Klatovy na delší dobu opustit. Z Klatov byl přeložen na Sokolovsko, kde dva roky učil na střední odborné škole pro pracující. „Bylo to výborné. Jednalo se vlastně o takovou průmyslovku pro zaměstnané lidi. A nás, těch ‚poškozených‘, jak nám soudruzi říkali, tu bylo hodně. Nebyla tu totiž mládež, která by se mohla pokazit, a tak se všichni problematičtí profesoři překládali sem.“ Karel Mráz byl nestraník a vstup do komunistické strany mu nabízen nebyl. „Jen jednou snad něco ve škole nadhodili a já je utnul slovy: ‚Ani o tom nemluvme.‘ Kupodivu neměl problémy kvůli osobě jeho druhého tatínka, který byl v době komunistického režimu perzekvován, za což nejspíš mohla jejich odlišná příjmení. „A co se týče komunismu samotného, odmala jsem byl vychováván v duchu Kanic, v selském protikomunistickém smýšlení. V naší rodině široko daleko nikdo nebyl v partaji.“ Karel Mráz po působení v Sokolově učil v Karlových Varech a poté na učilištích v Plzni, především na Středním odborném učilišti Škoda Plzeň ve Skvrňanech.

V kontaktu s chartisty z literární scény

O Chartě 77, kritizující politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv, měl jisté povědomí, jelikož pravidelně poslouchal vysílání ze Západu. Věděl, kdo za ní stojí a některé čelní chartisty znal. V té době už nepracoval v Klatovech a do Prahy měl celkem blízko. „Všichni jsme znali Václava Havla, protože celé to hnutí bylo vyprovokované takovými hospodskými společenstvími. Studenti se scházeli v hospodách, kde se víceméně otevřeně debatovalo o politice. Sice to bylo utlumené, ale pořád to existovalo. A z tohoto havlovského společenství vznikla Charta,“ říká Karel Mráz. Jeho přítelem byl navíc básník a literární redaktor Rudolf Matys, dlouholetý pracovník Československého, později Českého rozhlasu. Ten měl zase známé mezi literáty, kteří se scházeli s Václavem Havlem.

Poslední návrat do Klatov a sametová revoluce

Ještě nenastal rok 1989, když se kdesi ve vzduchu znovu objevilo Halasovo osudové „já se tam vrátím“… Karel tak mohl opět v Klatovech vyučovat. Komunistický režim se hroutil, a když přišla sametová revoluce, výrazně se zapojil do veřejného dění. V Praze měl sestru a švagra, a tak za nimi jezdíval a nasával tamější svobodnou atmosféru konce roku 1989. „Vznikaly tam časopisy, články, statě a vozilo se to do Klatov, kde se to rozdávalo mezi lidi. Praha byla v tomhle důležitá, protože uvedla v pohyb i ty mrtvé okresy. A bylo to odstupňované Praha–Plzeň–Klatovy. Co už se mohlo v Plzni, to se ještě v Klatovech nesmělo,“ vysvětluje Karel Mráz. Ten v Klatovech spoluzakládal Občanské fórum. „Tvořila se nejprve dílčí Občanská fóra ve fabrikách, pak se to dalo dohromady – a tím vznikla oficiální opozice toho režimu. Chodili jsme na schůze a jezdili po vsích.“ V roce 1990 kandidoval za Občanské fórum v prvních svobodných komunálních volbách, načež byl zvolen zastupitelem města. „A to jsem přitom chtěl být na nevolitelném místě, jelikož jsem byl rád, že mohu konečně učit,“ říká s úsměvem Karel Mráz.

Starostou Klatov

V roce 1990 se vrátil ke svému milovanému povolání a ještě dalších pět let vyučoval na klatovském gymnáziu. Co se ale nestalo, v roce 1995 složil starosta Jan Vrána kvůli velké aféře funkci a starostou byl zvolen právě Karel Mráz, oblíbený pedagog. Moc se mu do toho však nechtělo. „A komu by se taky chtělo dělat úředníka…? Literatura, to je jiné kafe,“ konstatuje Karel Mráz, který však i tuto práci nakonec dělal s chutí. „Inu, musel jsem,“ říká s úsměvem. Klatované jej podporovali a měli rádi, což platí dodnes. V této funkci setrval až do podzimu roku 2006, kdy ho po dobře vykonané práci vystřídal Rudolf Salvetr. Karel Mráz se v úřadu podílel mimo jiné na rekonstrukci bývalé jezuitské koleje, ze které se na jeho návrh stala knihovna. „Otevřeli jsme také poutní trasy do okolí, které jsme zprůchodnili.“ Spoluorganizoval též projekt Literární Šumava. Sám na otázku, když by měl říct nějaký projekt, který se mu za časů jeho starostenské funkce povedl, odpovídá s humorem sobě vlastním: „Že jsem to přežil.“ V roce 2006 se angažoval v Občanské demokratické straně, kdy kandidoval v komunálních volbách na tentokrát už opravdu nevolitelném místě. „A pak už jsem s politikou pro vysoký věk oficiálně praštil.“

Osobní život starosty a češtináře

Manželkou se mu stala jeho o devět let mladší žákyně Věra, za svobodna Macháčková. „Dali jsme se dohromady při prvním setkání po pěti letech od maturity. Učil jsem ji češtinu,“ vypráví Karel Mráz. Vzali se a vychovali spolu dceru Sylvu. Manželka pracuje jako ředitelka odborného učiliště. Když ještě zdraví sloužilo, rádi spolu chodívali na procházky do okolí. Nutno podotknout, že mezi záliby starosty a češtináře patřila také košíková. „Dokonce jsme byli mistři Československé socialistické republiky v mladším dorostu, když jsem bydlel v Ostravě. Rekreačně jsem pak ještě hrával v Klatovech.“

Karel Mráz stále žije ve svých milovaných Klatovech, do kterých se celý život vracel. Ještě do nedávné doby moderoval konferenci Barokní jezuitské Klatovy, jejichž patronem je František Radkovský, emeritní biskup plzeňský. Nadále se zajímá o politické dění. Na poslední otázku položenou v rámci našeho vyprávění, zda má jako kantor a životem protřelý člověk nějakou radu pro mladé generace, odpověděl: „A vy si myslíte, že si mladí lidé nechají poradit? Důležité však je – a vyplývá to i z koloběhu mého života – aby se člověk vždy měl kam vrátit.“

 

[1] Její maminka pocházela ze starobylého rodu Avenariů. Se svým manželem, který pocházel z Berounska, se seznámili v Klatovech.

[2] https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jaroslav-vorac-86776

[3] https://www.czechlit.cz/cz/zdroje/ceska-literatura-ve-strucnem-prehledu/proza-a-poezie-po-roce-1945/