The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hartmut Moškoř (* 1929)

• narozen roku 1929 ve Staříči u Frýdku-Místku

• německá menšina ve slezském pohraničí

• těžké podmínky v zemědělství

• otec Wilhelm Moschkorz aktivní v NSDAP, SS a SA

• pamětník členem Pimf a Hitlerjugend

• otec zavražděn neznámými pachateli v březnu 1945

• matka zavražděna místními obyvateli v květnu 1945

• pamětník internován v zajateckém táboře při dole Doubrava

• nucené práci v zemědělství

• rabování statku Moschkorzových

• před nasazením do Jáchymova bratr Lothar utekl do zahraničí

• bratr v emigraci v Austrálii

• pamětník křivě obviněn ze žhářství, soud ho osvobodil

• 1953 - získal československé občanství a změnil příjmení na Moškoř

• zlepšovatelská práce a vývoj v těžkém strojírenství

• pokusy o fyzickou likvidaci Moškoře jako nepohodlného svědka válečných a poválečných událostí ve Staříči

• budování přehrady Olešná

• zakladatelská práce v jachtingovém oddílu TJ Palkovice

• autor autobiografické knihy Kdo seje vítr... sklízí bouři

Životní příběh Hartmuta Moškoře je hluboce poznamenán složitými politickými zvraty, které ve 20. století Československo zasáhly. Zejména se v něm koncentruje složitost a permanentní nedořešenost česko-německých vztahů. Jako sudetský Němec, jehož otec se v letech okupace přiklonil k nacismu, ztratil brzy v dětství oba rodiče a stigma němectví a otcovy politické aktivity si nesl i celým dalším životem. Dnes už se pamětník za vším ohlíží klidně. Vyrovnání česko-německých vztahů bude podle něj trvat ještě dlouho, protože povahy obou národů jsou velmi odlišné. Byl by ale rád, aby se v rámci spravedlnosti lidé konečně dozvěděli, jak se věci skutečně staly.

Otec

Otec Wilhelm Moschkorz se narodil v roce 1904 ve Slezsku. Vystudoval německé reálné gymnázium, poté se zapsal na právnickou fakultu v Halle an der Saale. Studium nedokončil, protože byl za účast na demonstraci jako cizinec vyloučen. Přihlásil se tedy na vojenskou akademii. V té době zažil první národnostně podbarvené konflikty. Pamětník připomíná událost, ke které došlo asi v roce 1926, kdy otec jako student vojenské akademie společně s četařem Čihákem fotografoval cosi z okénka školního záchodu. Tehdy poprvé zažil dvojí metr, kterým se v Československu měřilo Čechům a Němcům. Oba byli zatčeni, ale Moschkorz na rozdíl od Čiháka odsouzen pro velezradu a půl roku vězněn v Brně na Špilberku. Až do příchodu nacistů pak byl otec pod kuratelou a čas od času k němu přicházeli četníci a někdy ho i odváděli k výslechu. Příčinu jednotlivých zatčení pamětník nezná.

Když se v roce 1928 otec vrátil z vojny, převedl na něj jeho otec rodinný statek ve Staříči u Frýdku-Místku a on začal hospodařit. Obživa se v chudém pohraničí zajišťovala velice těžko. Byla bída a otec někdy neměl ani na výplatu čeledínovi. Navíc statek převzal se závazkem vyplatit sourozence.

Wilhelm Moschkorz se v roce 1928 oženil s německou dívkou Marií Malikovou a společně přivedli na svět 4 děti. Nejstarší syn Hartmut se narodil 19. srpna 1929, mladší Lothar v listopadu 1930. V roce 1934 se narodila dvojčata, sestry Rotraud a Gerlind. Moschkorzovi byli jediná německá rodina ve Staříči.

V roce 1939 otec vstoupil do NSDAP. Stal se také členem SS. Pamětník vzpomíná na atmosféru ústrků a šikany, kterou jako německá rodina před válkou zažívali. Podle něj otec chápal okupaci jako příležitost k narovnání vztahů. Politické změny přijímal s nadšením a optimismem a členství v organizacích bral jako nutnost.

Na poměry venkova byl otec vzdělaný člověk a kromě práce v zemědělství se také věnoval amatérsky folkloristice a archeologii. Sbíral místní pověsti a pátral po stopách minulosti. Své nálezy v letech války věnoval muzeu v Opavě. Od studentských let také psal příležitostné články do novin.

Na začátku války otec musel narukovat do německé armády. Byl nasazen v Goldapu na severu dnešního Polska. Tam ale brzy došlo k prozření. „Postěžoval si jednomu poddůstojníkovi, jak se zachází s našimi Němci. A ten mu odpověděl: ,Byli jste dobrá pátá kolona a teď budete dobrý kanonenfutter, potrava pro děla.‘ A tenkrát se to v otci zlomilo, myslím si. Řekl si: Tak vy tak! A protože onemocněl, měl chronický zánět ledvin, byl propuštěn do civilu,“ vzpomíná na otce Hartmut Moškoř.

Matka

Matka se na Moschkorzův statek přivdala v osmnácti. Pocházela z početné německé rodiny a její dědeček se hlásil k Rakousku. Pamětník vzpomíná, že rodiče dřeli celé dny od rána do noci na hospodářství. Matku těžká práce fyzicky velmi poznamenala. Mateřským jazykem doma byla němčina, ale samozřejmě oba rodiče ovládali i češtinu a domluvili se bez problémů i místním nářečím. Matka chodívala s domácími produkty na trh do Frýdku-Místku. V napjaté atmosféře po záboru Sudet (kam Staříč nespadala), se Češi často obraceli proti sudetským Němcům. Pamětník vzpomíná na situaci, kdy se matka zdrcená vrátila z trhu a všechno máslo přinesla domů neprodané a znehodnocené. „To si člověk neumí představit, co jsme tenkrát prožívali,“ říká Hartmut Moškoř. Asi 14 dní po okupaci měli doma návštěvu z úřadu. Matka úředníkům popisovala potíže hospodářství a ukazovala zápisky o hospodaření. Oni nabídli rodině pomoc a zajistili otci místo vedoucího závodní kuchyně ve válcovnách plechu Karlova huť s pravidelným měsíčním platem. Když její manžel po obsazení prohlásil, že je konec šikany, ona jeho nadšení nesdílela. Pronesla tehdy: „Jen abychom se nedostali z deště pod okap.“

Hartmut Moschkosz

Hartmut prožíval spokojené dětství. Otcova silná autorita a matčina láska dávaly dětem pocit bezpečí. Přestože se mnohdy potýkali s hospodářskými problémy – pamětník si vybavuje, že panovala značná nouze – děti nedostatek nepocítily. Děti musely chodit několik kilometrů do školy pěšky, nebylo dost peněz na boty pro oba bratry a Hartmut Moškoř má dodnes následky z nošení malých bot. Že musí děti pomáhat s pracemi v hospodářství, bylo samozřejmé.

Po záboru Sudet se k Hartmutovi a Lotharovi některé děti začaly chovat útočně. Oba chodili do nacistických oddílů Pimpf a později do Hitlerjugend. Podle pamětníka nebyla až do roku 1944 obsahem činnosti těchto organizací žádná politika, jen dril, cvičení a hry (kopaná, házená, atletika). Pak ale začalo veřejné pochodování Hitlerjugend s vlajkou a chodci museli před vlajkou smekat. Podle pamětníka to byl jeden z důležitých momentů, který podněcoval nenávist místních vůči nim jako Němcům.

Otec na obecním úřadě

V roce 1939 otec dostal nabídku na funkci starosty ve Staříči. Odmítl ji, do zastupitelstva ale vstoupil jako první radní. „I když byl v partaji, tak ho lidé brali jako svého,“ říká Hartmut Moškoř. Otec podle něj v nelehkých letech pomáhal sousedům, jak mohl. Po večerech k nim domů chodívali lidé s prosbami o pomoc. Za heydrichiády byla zatčena odbojová skupina z Chlebobvic a zatčen byl i nadučitel Janša ze Staříče. Jeho manželka Janšová se obrátila na Wilhelma Moschkorze. I když věděl, že riskuje, svolal domů setkání bývalých spolužáků a současných nacistických funkcionářů. Když dobře popili, požádal je o záchranu Janši. Za několik měsíců se Janša skutečně vrátil domů a přišel otci poděkovat.

K Moschkorzovi ale chodili lidé i s udáními. „Obvykle k nám chodívali večer,“ vzpomíná pamětník. „Otec věděl, že musí být opatrný, proto nahlas bouřil: ,To se nemůže, to nejde...‘ A potají šel a tomu dotyčnému, který byl udaný, řekl: ,Dávej si pozor. Ten přišel a řekl mi to nebo ono...‘“ Varoval takhle například sousedy, kteří zabíjeli prase načerno, aby nemuseli odvádět kontingent apod. Po porážce Němců v bitvě o Stalingrad se ale od Moschkorzových začali lidé pozvolna odvracet. Jen udavači chodili dál.

Jaro 1945

Blížilo se osvobození. Na Vánoce roku 1944 otec prohlásil: „Děcka, važte si toho, protože příští rok už možná nebudeme spolu.“ Po Novém roce se přiblížila fronta k Ratiboři. Ve Staříči bylo slyšet dunění. Došlo i k bombardování Vítkovic.

Otec se rozhodl, že sepíše seznam udavačů a lidí, které udali, a své zápisky ukryje. Jednu kopii dokumentu zazdil u dědečka ve Starém Městě. Druhý balík zakopal jinde. „Za padesát roků už budou všichni mrtví, ale lidé by měli vědět, co se tenkrát dělo,“ řekl prý tehdy dceři, která byla s ním. Před Hartmutem o dokumentech nemluvil.

V okolí Staříče došlo 20. března 1945 k náletu. Piloti shazovali tzv. stromečky, aby si osvětlili cíl. Jeden stromeček spadl večer na Moschkorzovo pole. Otec s matkou se kolem půl deváté večer vydali na kontrolu. Doma zůstal Hartmut se sestrami, kočím a služkou. Náhle Hartmut uslyšel na chodbě cizí hlasy. Někdo se sháněl po otci. Kočí jim řekl, že hospodář je na poli. Hartmut běžel zadem za rodiči, aby je varoval... Otec a Hartmut se vrátili první, matka šla pomalu za nimi. Před dveřmi domu došlo k přestřelce. Otec byl zasažen do hrudi, Hartmuta střela minula. Vrazi utekli. Hartmut zajel do Frýdku pro sanitku. Vrátil se s osobním autem, otce naložili, ale nedojeli včas, otec před bránou nemocnice zemřel. Bylo to časně ráno 21. března 1945.

Druhý den ráno přijela kriminálka a začala vraždu vyšetřovat. Dne 25. března se ve frýdecké radnici konalo veřejné rozloučení s Wilhelmem Moschkorzem. Za rakví kráčel dlouhý průvod a na náměstí v Místku pokračovala tryzna. Po pohřbu přijel za matkou domů nacistický důstojník a nabízel, že provedou odvetné opatření. Marie Moschkorzová to ale odmítla. „Jak bychom tu mohli žít?“ řekla tehdy. Na rodinném setkání někdo pronesl, že kulka patřila strýci Willikovi, ne otci. Otcův bratranec z druhého kolene, shodou jmen také Wilhelm Moschkorz, byl totiž velitelem gestapa na Bílé.

V dostupných materiálech Archivu bezpečnostních složek je doloženo členství otce v NSDAP. Jeho činnost tu ale není nijak dokumentována a neobsahuje svědectví o tom, že by svou činností způsobil konkrétním osobám újmu.

Osvobození, matčina smrt

Po pohřbu otce odešel Hartmut k sedlákovi do Raškovi na vyučení. Doma zůstala jen matka s ostatními sourozenci. Hartmut si přišel 24. dubna domů pro čisté prádlo. Maminka sela na zahrádce zeleninu. „Když jsem odcházel, otočil jsem se a zamával. A ona stála a smutně se za mnou dívala.“ Tehdy se viděli naposledy. Co se doma dělo v dalších dnech, to se dozvídal až o mnoho let později od sourozenců.

Dělostřelecký granát, který 4. května 1945 vybuchl na dvoře, vytloukl okna v domě. Matka s dětmi strávila noc ve sklepě. Ráno přišli do vesnice ruští vojáci. Soused je upozornil, že Moschkorzovi jsou Němci. Po první zkušenosti s hrubým chováním ruských vojáků se matka rozhodla s dětmi utéct. Ukrývaly se v lese, pěšky šly až do 15 km vzdálené Mohelnice, kde prosily o azyl. Nepořídily a byly nucení se vrátit do Starého Města za prarodiči. ,,Nakonec je ale česká stráž zatkla, odvedla do staříčské školy a děti odvezla do Frýdku-Místku na vyšetřovnu. Tam si nechali jen Lothara, sestry dopravili dál do Starého Města k prarodičům. Ve Staříči v hospodářství Moschkorzových se v té době už rabovalo.

Ze svědectví přímých svědků se o mnoho let později Hartmut dozvídal, jak matka přišla o život. Při výslechu ve škole prý na matku naléhali: když bude mlčet o tom, co se za války v obci dělo, půjde i s dětmi do odsunu a nic se jí nestane. Byl mezi nimi i jistý Piskoř, který za války udával a kolaboroval. Hartmut sám ho v letech okupace viděl veřejně v bavorském kroji. Podle svědků došlo mezi matkou a Piskořem ve škole ke konfliktu. Marie Moschkorzová naznačila, že si nenechá pro sebe, co ví. Piskoř ji proto postřelil a následně byla ubita, tvrdí Moškoř na základě svědectví jiného internovaného Němce, krejčího Smolíka. „Když šla matka v noci na záchod, Piskoř jí pohrozil, že bude viset,“ vypráví Hartmut Moškoř. „Matka mu odpověděla: ,To mi říkáš ty, Fando, ty? No počkej, až dojde k soudu, však já jim povím.‘ On na to: ,Nic neřekneš, ty kurvo germánská!‘ Strhl pušku z ramene a zamířil. Matka stačila ještě vykřiknout: ,Co to děláš?‘ Střelil, avšak minul. Ona se otočila a prchala zpět do třídy. Dveře byly zamčené. Utíkala proto k hlavnímu východu. Padlo celkem pět výstřelů, z toho dva venku. Zraněnou, naříkající matku odvlekli do jiné třídy. Pažbou pušky ji pak další člen stráže ubil,“ líčí Moškoř. Smrt Marie Moschkorzové farář o několik dní později při mši v místním kostele ostře odsoudil.

Internace Hartmuta Moschkorze

Hartmut žil a pracoval u sedláka ve Vratimově. Když 19. srpna 1945 dovršil 16 let, musel ho sedlák převézt do sběrného tábora ve Frýdku-Místku, určeného pro práce schopné Němce. Spolu s asi 180 Němci byli odvezení na práci v dole Doubrava. Zde mezi internované patřili i váleční zajatci. Když se odtěžil porub Leopold, přešli do porubu Kazimír. Neměli žádná práva. Dospělí byli zbaveni občanství a pod dozorem. „My jsme byli internovaní, do práce nás vodily stráže. Ale jakmile jsme se převlékli do fáraček a šli rampou k šachtě, už nás nehlídali, protože nás měli jisté. A měli tam uvnitř svoje nohsledy, kteří nás sledovali.“ Internovaní vězni dostali kahany označené červenou barvou, aby byli snadno k rozlišení.

Za útěk byly tvrdé tresty. „Stalo se, že tři vězni utekli. Oni je během dvou dnů měli, a když je přivedli zpátky, strčili je do bunkru. Ozýval se odtamtud nelidský řev a po třech dnech nás nechali nastoupit, předvedli je před nás a řekli: ,Tak bude vypadat každý z vás, kdo uteče!‘“

Jak zvládal šestnáctiletý Hartmut tuto situaci? Uzavřel se do vlastního světa a v něm žil. Měl hlad. Někdy vypomohl vzdálený příbuzný, který v táboře pracoval jako tesař. Strava v táboře byly nuzná, strážní si odnášeli maso z kuchyně domů. Během podzimu 1945 až do jara 1946 Němci z dolu postupně odcházeli na odsun. Po kontrole Mezinárodního červeného kříže musela správa dolu propustit civilní internované z tábora a zajistit lepší sociální podmínky. Hartmut Moschkorz už nemusel mít červeně označený kahan a dostával normální mzdu. Pracoval zde až do srpna 1946, kdy byl přeřazen na šachtu do Hrušova.

Vyňat z odsunu

Ještě v březnu 1947 byl Hartmut po prožitých útrapách rozhodnut nezůstat v Československu. Proto když se dozvěděl, že byl vyňat z odsunu, pokusil se o útěk. Nejprve v první reakci na úřední rozhodnutí odmítl fárat. Dva dny nešel do práce a byl zbit. Utekl proto do Vratimova za bratrem, který pracoval u sedláka Adámka. Tajně spolu mluvili o útěku. Adámkův syn si ale na Hartmuta s puškou počíhal. Zavolali četníka a ten Hartmuta odvedl na stanici a poté k soudu, kde byl obviněn z potulky. Soud ale Hartmuta osvobodil. Šachta netrvala na jeho návratu, a tak nastoupil na práci  u sedláka ve Starém Městě.

Soud o všechno

Pracoval na statku, dostával pravidelný finanční obnos, měl i osobní volno. Jednou se vydal do Staříče k matčinu hrobu. Byla pravděpodobně uložena ve společném hrobě u hřbitovní zdi s třemi německými vojáky. (Nedávno byl hrob exhumován a ostatky převezeny k expertíze, která by měla potvrdit identitu civilní osoby.) Potom se Hartmut potkal se svou slečnou a šli spolu do kina. Po kině se vrátil domů a klidně usnul.

Druhý den ho ale zatkla policie a byl obviněn ze žhářství. Údajně po půlnoci zapálil dřevěnou kůlnu vedle staříčské školy. Tou dobou ležel ale už dávno v posteli a zapálit ji nemohl. Hartmut ovšem překvapivě při prvních výsleších vinu ze strachu přiznal. Doufal, že se při přelíčení jeho nevina prokáže. Skončil ve vězení a připravoval se soud. Po pěti měsících se dočkal. Jeho slečna u výslechu zapřela čas schůzky, takže neměl alibi. Také sedlák trval na tom, že Hartmut přišel domů až půl hodiny po půlnoci. Když čekal na vynesení rozsudku, byla to snad nejdelší hodina v jeho životě. Rozhodl se tehdy, že jestli ho soud osvobodí, bude do smrti spořádaným občanem. Pokud ne, pak si s ním ještě Češi užijí. Přestože neměl dostatečné alibi, soud nakonec jeho vinu nepotvrdil a Hartmut byl osvobozen.

Život šel dál

Nastoupil do dolu Zárubek –Alexander jako horník. Pokusil se o vystěhováni z Československa. Bratr Lothar byl už v té době v emigraci a on také požádal o vystěhování. Dostal úřední dopis, aby se dostavil do Chebu. Přes známé ale zjistil, že žádný transport nemá být vypraven. Pochopil, že je to past, snad aby ho mohli zavřít a nasadit na nucenou práci v Jáchymově, a do Chebu nejel. K vystěhování tak nedošlo.

Po třech letech ze zdravotních důvodů odešel z dolu. Vystřídal pak několik zaměstnání, pracoval nejprve v cihelně, pak v textilním závodě Slezan. V roce 1953 získal automaticky československé státní občanství. V té souvislosti ho úřednice vyzvala, aby se přejmenoval na Moškoře, a on svolil. Křestní jméno si ale odmítl změnit. V tomto roce se také oženil. V letech 1954–1956 absolvoval vojenskou službu u Technického praporu (původně PTP) v Radvanicích mezi bývalými trestanci.

V roce 1957 začala jeho kariéra ve strojírenství. Nastoupil do mostárny v Lískovci u Frýdku-Místku. Vykazoval značné konstruktérské nadání a mnohokrát uspěl jako řešitel nejrůznějších zlepšovacích návrhů. Řešil technologii „housenkových“ souprav důlních vozů a mnoho dalších úkolů. Mezi jeho velké úspěchy patřily návrhy a výroba automatů na svařování koreb důlních vozů a automatické sváření lemů bočnic, které několikanásobně zvýšily produktivitu.

Pokusy o likvidaci

Od té doby, co získal občanství, usiloval Hartmut Moškoř o jakékoli vzdělání, ale z kádrových důvodů ho na žádnou školu nechtěli pustit. V roce 1957 se proto rozhodl nechat vše, co se týká rodičů a jejich smrti, vyšetřit. Obrátil se na frýdecko-místeckého okresního prokurátora Šenka. Ten se tvrdě ohradil a vyhrožoval, že pokud se vražda rodičů neprokáže, ponese Hartmut Moškoř následky. Pamětník proto na prošetření netrval, pouze žádal, aby nebyl dál jako občan šikanován.

Do Podnikové technické školy ho nakonec pustili, pamětník ale dává setkání s prokurátorem Šenkem do souvislosti s několika následujícími událostmi. Poprvé na jaře 1960 při jízdě na motorce do zaměstnání málem přišel o život, když na něj zezadu vyjelo nákladní auto. Na poslední chvíli se mu vyhnul, pouze poškodil motorku. Událost nikam nehlásil. Byla to nehoda? O rok později při cestě z práce na motorce narazil do ocelového lanka, které bylo natažené přes polní cestu. Chybělo málo a lanko by ho připravilo o život. Třetí podobná situace nastala při jízdě na kole domů. Tentokrát o vlas unikl střetu s „vétřieskou“. Pochopil, že to nebyla náhoda a že se musí mít už vždycky na pozoru. Je dodnes přesvědčen, že se ho tehdy někdo snažil odstranit jako nepohodlného svědka událostí ve Staříči v letech druhé světové války a těsně po jejím skončení.

Jachting

Socialističtí plánovači rozhodli v 60. letech o vybudování vodního díla na řece Olešná. Otevřela se tím ojedinělá možnost pro místní zájemce o jachting. Hartmut Moškoř jako jeden ze zakládajících členů organizoval činnost jachetního klubu Tělovýchovné jednoty Sokol Palkovice. Pro své působení sportovci získali budovu tzv. Bečkova statku. V roce 1968 ji dostali od města, opravili ji a slouží tomuto účelu dodnes. Moškoř se jachtingu věnoval s velkým nasazením. Jedním z důvodů bylo i to, že chtěl přes sportovní úspěchy získat lepší pozici pro své syny, aby mohli studovat a vymanili se z kádrových potíží. To se také podařilo a oba jeho synové vystudovali vysokou školu.

Kdo seje vítr... sklízí bouři

Hartmut Moškoř nepopírá účast svého otce v nacistických organizacích. Chápe ji jako logický důsledek toho, jak se k nim chovali někteří Češi a československý stát před válkou. Nikdy ale nedokázal přijmout skutečnost, že ve dnech osvobození v roce 1945 jejich rodinný majetek rozkradli obyvatelé Staříče. Rodina tehdy přišla o pozemky i dům. V českém právním systému ale není možné domáhat se náhrady. Hartmut Moškoř se proto rozhodl podat alespoň o této situaci svědectví. V roce 2007 vydal vlastním nákladem autobiografickou knihu Kdo seje vítr... sklízí bouři. Pracoval na ní víc než 10 let. Protože sám u některých klíčových událostí nemohl být, rekonstruoval jejich průběh ze svědectví pamětníků. Shromáždil mnoho výpovědí, které se dotýkají nejen jeho osobního příběhu, ale vůbec osudů německé menšiny na Frýdecko-Místecku na konci války.

Rodiče Hartmuta Moškoře byli věřící katolíci, od církve se ale v letech před válkou odklonili. Hartmut Moškoř nebyl k víře veden. Přesto se dnes považuje určitým způsobem za věřícího. „Jsem věřící, v tom smyslu, že věřím, že spravedlnost jednou musí zvítězit,“ vysvětluje. Sám se ocitl mnohokrát v životě v nebezpečných situacích. Je ale přesvědčen, že ho ochránil duch jeho matky. „To jsem za svůj život zažil několikrát, když to bylo opravdu na hraně, kdy stačilo málo a byl bych mrtvý. Věřím, že mě chrání matka.“ Hartmut Moškoř své úsilí o napravení dávných křivd nevzdává.