The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Mosebach (* 1941)

• narozen 10. září 1941 v Saské Kamenici (Chemnitz) jako Karl Hans Mosebach

• matka Franziska, rozená Liepertová, pocházela z Lokte

• otec Karl Hans Mosebach roku 1941 narukoval do wehrmachtu, po válce byl několik let nezvěstný

• roku 1941 se s matkou a sestrou přestěhoval do Lokte

• zde zažil přítomnost americké armády i příjezd Rudých gard

• rodina byla internována v lágru pro Němce na ostrově na řece Ohři

• rodina byla vyňata z odsunu díky profesi matčina nového partnera

• v době nástupu do základní školy neuměl česky, ve škole neprospíval

• pravidelnou školní docházku ukončil v necelých 14 letech

• vystřídal několik krátkodobých manuálních zaměstnání

• 1961-1962 základní vojenská služba, mj. ve vojenském újezdu Hradiště

• 1962-1966 pracoval v ostravských dolech

• od 1966 žije opět v Lokti

• až do odchodu do důchodu pracoval ve sklárně v Novém Sedle

• pravidelně navštěvoval příbuzné v západním Německu

• čelil nátlaku na vstup do KSČ a spolupráci s StB

Jan Mosebach prožil většinu svého života v malebném západočeském Lokti. Ve městě, odkud pochází i mnoho generací jeho předků, však jako německé dítě v poválečné době zažil i mnoho ústrků: vyhnání z domova, internaci, hrubé zacházení i odepření přístupu ke vzdělání. 

Narodil se 10. září 1941 v německém městě Saská Kamenice (německy Chemnitz, v časech NDR Karl-Marx-Stadt). Po narození dostal jméno Karl Hans, teprve po přesídlení do Československa v roce 1945 ho matriční úřednice jedním škrtnutím pera svévolně přejmenovala na Jana, což je jméno, které používá dodnes.  

Jeho matka Franziska, rozená Liepertová, pocházela z Lokte. Kořeny její rodiny v Lokti sahají nejméně do začátku osmnáctého století. Byla vyučená číšnice a do Saské Kamenice se vydala roku 1938 za prací. Provdala se tam za prodavače Karla Hanse Mosebacha, se kterým měla kromě Jana ještě dceru Marianu. 

Jan Mosebach však svého otce téměř nepoznal. Krátce po jeho narození otec narukoval na frontu a mnoho let po válce byl nezvěstný. Později se ukázalo, že je naživu, ale k rodině se už nevrátil. Pamětník se s ním v dospělosti setkal jen jednou. 

Z Německa domů do Lokte

První dětské vzpomínky Jana Mosebacha sahají do období ke konci války, kdy byla Saská Kamenice jedním z cílů spojeneckých náletů. Se sestrou trávili celé dny o samotě, protože matka se jako mnoho dalších žen účastnila protiletecké obrany jako obsluha protiletadlového děla. Děti přežily nálety bez úhony díky tomu, že když byl vyhlášen poplach, sousedé je vždy vzali s sebou do krytu. „Nejdřív vždycky poletovaly vzduchem takové proužky staniolu, potom začaly houkat sirény a přiletěla letadla, která shazovala bomby. Měli jsme štěstí, že jsme bydleli na kraji města, na konečné tramvaje, kde nebyl žádný průmysl a bomby tam tolik nepadaly,“ říká Jan Mosebach. 

V době nejtěžších náletů matka posílala Jana a jeho starší sestru autobusem ke svým příbuzným do Lokte. „Občas nás ještě před Loktem šofér upozornil, že až zastaví, musíme z autobusu rychle vyskákat, protože Američané střílejí po všem, co se hýbe,“ vypráví Jan Mosebach. Má na mysli nálety hloubkařů, kteří podle jeho slov útočili i na civilní autobusy: „Jednou jsem to zažil, letěli tak nízko, že jsem viděl pilotovi do tváře. Poprvé v životě jsem v tom letadle viděl černocha.“ 

Bezprostředně po skončení války se Franziska Mosebachová rozhodla vrátit do Lokte ke své rodině. Brzy si tu našla i nového partnera, o šestnáct let staršího ovdovělého otce sedmi dětí Franze Dotzauera. 

Loket měl oproti Saské Kamenici ještě jednu výhodu: Sasko po osvobození obsadila Rudá armáda, zatímco v Lokti byli Američané, kteří se k německému obyvatelstvu chovali relativně slušně. Franziska se svými dětmi tak mohla bydlet v domě své rodiny, třebaže v části domu byli ubytováni ranění američtí vojáci. Většina amerického vojska bydlela v budově bývalé spořitelny, zatímco důstojníci přebývali převážně v domácnostech.   

 Američané v Lokti podle slov Jana Mosebacha vydávali dětem obědy v hotelu Bílý kůň, rozdávali jim pamlsky, kávu i suchary a dospělí si je posílali k vojákům i pro cigarety: „Oni nám je nesměli dávat, ale dělali to tak, že si zapálili cigaretu, hned ji zahodili na zem, ale nerozšlápli ji. Věděli, že někdo z dětí je vždycky sebere.“ 

Jan Mosebach si však odnesl i negativní vzpomínku: „Maminka měla silný zlatý prsten. Jeden černošský voják jí ho chtěl vzít. Ale prsten byl zarostlý a nešel sundat. Zkoušeli všechno možné, ale nešlo to. Potom vytáhl nůž a chtěl mámě uříznout prst. Máma začala křičet, seběhli se lidi a mezi nimi i americký důstojník. Ten vojákovi nůž sebral a dal ho mně.“

Přišli Češi a začalo být zle

Když americká armáda odešla, situace Němců v Lokti se výrazně zhoršila. „Přišli Češi a začalo být zle,“ konstatuje Jan Mosebach. Příslušníci Revolučních gard podle něj nosili uniformy SS s červenou páskou s písmeny RG na rukávu. „V noci projížděli městem na motorkách. Rozkopli dveře a prohledali celou domácnost, sebrali cennosti, peřiny a cokoli se jim zachtělo.“ Byli to především nevzdělaní a nemajetní lidé, kteří se do Sudet přicházeli obohatit. „Každý z nich chtěl být úředníkem, nikomu se nechtělo pracovat. Chlapi ze Slovenska zase rozebrali spoustu domů na cihly, které si odvezli s sebou a stavěli si z toho domy na Slovensku.“ 

Německé rodiny se musely vystěhovat ze svých domovů a byly internovány na ostrově na Ohři, kde dřív stávala jen malá porcelánka. Tam žili v izolaci, takže Jan se nesměl stýkat s českými dětmi. Rodina žila jen z nepatrných přídělů potravin. 

Někteří loketští příbuzní zažili i tvrdší perzekuci. Například Janův strýc, který jako zaměstnanec vodáren za války nemusel na frontu, protože se staral o zásobování města vodou, vstoupil v době nacismu do NSDAP a za to byl dva roky vězněn na loketském hradě. Posléze opět pracoval ve vodárně. 

Když začal odsun německého obyvatelstva, Janova matka a její partner počítali s odchodem do Německa. Jan si směl sbalit jen jednu nejmilejší hračku, pohyblivého šaška na provázcích, kterého mu vyrobil bratranec. Odjížděli z nádraží v Novém Sedle a jejich vlak mířil do německého Selbu. 

„Už jsme seděli ve vlaku, když nás pověřenec města vytáhl ven,“ konstatuje Jan Mosebach. Matčin partner Franz Dotzauer totiž jako zaměstnanec porcelánky patřil k odborníkům potřebným pro obnovu výroby. 

Nucené setrvání v Lokti mělo podle Jana Mosebacha jediné pozitivum: „Lidé, kteří odcházeli do odsunu, nám občas nosili různé věci. Například peřiny, které nám předtím ukradli.“ 

Rodina i nadále žila ve velké bídě, Němci měli oproti Čechům poloviční příděly potravin, ke kterým si mohli přilepšit jen díky tomu, že Janův otčím byl veden jako těžce pracující. „Dlouho jsme se s tím nesmířili, to byly zlý časy pro nás tenkrát. Jak pro děti, tak pro dospělé. Ale časem si člověk zvykne na všechno. Našel jsem si i nové přátele mezi českými dětmi.“ 

Učiteli nerozuměl ani slovo, jenom se na něj díval

V roce 1947 nastoupil Jan do první třídy. I začátek školní docházky se pro něj pojí s traumatickým zážitkem: „Jako jediný ze třídy jsem měl takovou krásnou aktovku z vepřové kůže. Šel jsem do školy takovou úzkou uličkou. Proti mě šel chlap, dal mi facku, vzal mi tu brašnu, vysypal učebnice a odešel.“ Jan útočníka poznal, a když přišel s pláčem domů, otčím se rozhodl muže konfrontovat. „Měl dva metry, ruce jak lopaty, takže mu zpřerážel žebra.“ Nevlastnímu otci hrozilo vězení za napadení, ale protože ve své práci byl nepostradatelný, dostal od nadřízených průkazku antifašisty, aby nemohl být stíhán. 

Učení ve škole bylo pro Jana zpočátku téměř nemožné: „Neuměl jsem česky, pan učitel neuměl německy, takže jsme se na sebe jenom dívali.“ Na prvním vysvědčení měl napsáno pouze „neklasifikován“. Postupem času začal pochytávat češtinu a teprve v dalším školním roce se mu intenzivněji věnovala jedna učitelka, která ho konečně začala soustavně učit česky, takže už mohl vnímat i učivo. 

Běžnou součástí dětských her v této poválečné době bylo hraní s nalezeným vojenským materiálem. Malý Jan podle svých slov vlastnil vojenskou pušku, lehký italský kulomet Beretta se zásobníkem po straně, množství nábojů, granáty i dynamit. „Pistole se měnila třeba za jablíčko,“ usmívá se. S jednou pistolí byl přistižen i ve škole, a když potom všichni žáci museli vysypat na lavice obsah svých brašen, byla to hotová výstava zbraní. 

Vztah mezi Janem a jeho nevlastním otcem se nevyvíjel dobře, otčím se i doma často choval násilně, maminka navíc na syna neměla čas kvůli péči o děti svého nového manžela. Když se Janova teta a strýc Hedvika a Julius Bräutiganovi rozhodli, že si synovce vezmou k sobě, matka neprotestovala. „Neměli děti, takže na mě měli čas. Do té doby jsem vyrůstal jako kůl v plotě, u tety byl pořádek, musel jsem dodržovat určitý režim  a učila mě spoustu věcí.“ Mimo jiné se Jan, který do té doby mluvil jen egerlandským nářečím, naučil spisovnou němčinu. Teta mu totiž dávala opisovat pasáže z německých knih a povídala si s ním o smyslu přepsaného textu. 

Uranové doly i stráž u Stalinova katafalku

Nástup komunistů k moci roku 1948 Janova rodina nijak výrazně neprožívala: „Pro nás se nic neměnilo. Peníze jsme neměli, majetek žádný.“ 

Jan ale brzy zaznamenal změnu narativu při vyučování ve škole: ve vlastivědě se najednou učili, že Loket osvobodila Rudá armáda. Když se Jan přihlásil a upozornil, že na vlastní oči viděl v Lokti americkou armádu, byl potrestán: musel klečet s pravítkem na předpažených rukou. 

Na druhou stranu se ve škole stále ještě vyučovalo náboženství. Jan do té doby nebyl pokřtěný, protože jeho rodiče byli každý jiného vyznání, a tak si mohl vybrat. Nejprve zvolil hodiny katolického náboženství, ale s vyučujícím farářem nevycházel dobře. Později přestoupil na evangelické náboženství a začal chodit i do místního evangelického kostela. 

V okolí Lokte, ve Slavkovském lese, v té době vznikaly menší uranové doly a v jejich blízkosti i trestanecké lágry. Sám je na vlastní oči viděl, protože jeho strýc jako zaměstnanec vodáren měl zvláštní povolení ke vstupu do uzavřených zón Slavkovského lesa, kde kontroloval vodní zdroje. „Tam jsem poprvé viděl, jak svázali ty lidi řetězem do šestistupu a vedli je koridorem z ostatného drátu,“ říká Jan Mosebach. 

Začátkem padesátých let byl také svědkem inscenovaného politického procesu se skupinou zaměstnanců loketské porcelánky, jehož se žáci ze základní školy povinně účastnili jako publikum. 

K jeho dalším vzpomínkám patří i tryzna po Stalinově smrti roku 1953: „Všichni, pionýři nepionýři, museli stát čestnou stráž. Byla tam zakrytá rakev, ze které vykukovala jenom sádrová hlava.“ 

Z vojny do ostravských dolů

Jan ukončil základní školu roku 1955, v roce, kdy se konala první spartakiáda. Jako Němec nemohl pokračovat v dalším studiu, ale nepřijali ho ani do žádného zaměstnání, protože ještě nedovršil čtrnáctý rok. Nakonec si ho vzal do učení jeho bratranec Heinz Hahn, designer porcelánu, jehož tvorba nedlouho předtím dokonce získala hlavní cenu na výstavě v Miláně. „Chtěl, abych se naučil jeho řemeslo, ale já jsem byl lempl, neuměl jsem kreslit a neměl jsem fantazii,“ konstatuje Jan Mosebach. 

Místo toho nastoupil do práce jako dělník v porcelánce, kde se snažil odlévat formy, ale protože byl velmi drobné postavy a práce byla fyzicky náročná, příliš se mu nedařilo. Následně vystřídal řadu dalších krátkodobých zaměstnání: pracoval v lese, v porcelánce odvážel odpad od pecí, pracoval na stavbě elektrárny v Tisové, dělal topiče lokomotivy v povrchovém dole v Novém Sedle. 

Ve dvaceti letech narukoval na základní vojenskou službu, nejprve k protivzdušné obraně do Milovic. Když vyšlo najevo, že je Němec, byl s třemi dalšími Němci přeřazen k tankovému pluku. Protože měl topičské zkoušky, dostal za úkol opravit kotelnu určenou k ohřevu vody na mytí tanků. 

Během léta pracoval na stavbě raketových krytů v Doupově, v té době již zcela vylidněném městě, která se stalo součástí vojenského újezdu Hradiště. Město sloužilo jako kulisa pro natáčení filmů, například komedie Blbec z Xeenemünde, ale armáda také cvičila střelby na domech určených k demolici. Další léto potom Jan Mosebach působil jako plavčík na plovárně v rekreačním středisku pro vojenské piloty. 

Tři měsíce před koncem jeho základní vojenské služby se dostavili náboráři z ostravských dolů. „Náš velitel si dal závazek, že z každé roty se přihlásí čtyři vojáci do Ostravy,“ říká Jan Mosebach. Ti, kteří podepsali smlouvu do dolů, měli možnost zkrácení vojenské služby  – ovšem jen pod podmínkou, že v Ostravě určitou dobu zůstanou. On sám se rozhodl této možnosti využít, protože měl na krku průšvih kvůli krádeži alkoholu. 
Roku 1962 tedy z vojny odjel rovnou do Ostravy. Drsné podmínky během prvního fárání některé vojáky přiměly si své rozhodnutí rozmyslet a raději se vrátit na vojnu, ale Jan Mosebach k nim nepatřil. Pracoval nejprve jako pomocník havíře, později měl na starosti automatiku pásů nebo dělal požární hlídku. Horníci museli podle jeho slov po vyfárání vypít celý litr mléka. „Nejdřív jenom dostávali lístky na mlíko, ale ty prodávali místním lidem, kteří dávali mléko prasatům. Takže později jsme museli mléko pít před nadřízenými,“ vysvětluje. 

Jediné mimopracovní vyžití podle něj nabízela hospoda nebo v letních měsících přehrada Těrlicko. Bydleli na ubytovně, kde se výrazně projevovalo klesání půdy: „Když jsem přišel do Ostravy, naše ubytovna byla dva metry nad silnicí. A když jsem odcházel, už byla pod silnicí.“ Domů cestoval leteckou linkou z Ostravy do Karlových Varů, což v té době vyšlo levněji, než kdyby jel vlakem. 

V Ostravě strávil čtyři roky a roku 1966 se vrátil domů do Lokte. 

Třicet let ve sklárně

Po návratu z Ostravy si našel prostřednictvím švagra práci ve sklárně v Novém Sedle, kde začínal doslova „od lopaty“. Postupně se dostával k zodpovědnější odborné práci, pracoval například u vany na tavení skla. 

Právě ve sklárně během noční směny z 20. na 21. srpna 1968 se k němu dostala i informace o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Slyšel přelety letadel, ale zprvu nevěděl, o co jde. Až během přestávky slyšel zpravodajství z kolegova přenosného rádia. „Náš mistr, který byl i předseda závodní organizace KSČ a šéf Lidových milicí, přišel do šatny a řekl, že my jim tu sklárnu nedáme,“ konstatuje. 

Později, během prověrek na začátku normalizace, však onen mistr svůj postoj radikálně změnil – a nebyl jediný: „Všichni ti, co říkali, že Rusákům sklárnu nedají, se tloukli do prsou, že se zmýlili,“ pokračuje Jan Mosebach. „Tenkrát div nestavěli barikády, ale my Němci jsme ze zkušenosti věděli, jak to dopadne. V Čechách se nikdy nebojovalo a bojovat nebude.“ 

V době normalizace zažil Jan Mosebach nátlak na vstup do KSČ, nejprve jako „mladý a perspektivní“ zaměstnanec, později pod záminkou, že jeho syn by mohl dostat studijní stipendium. „Já jsem vždycky řekl, že nevím, ať se přijdou zeptat za půl roku. A oni za půl roku opravdu přišli znovu. Už mě to štvalo. Řekl jsem jim, že přece nemůžu říkat něco jiného, než si myslím.“ 

Také Státní bezpečnost se ho snažila získat ke spolupráci. Jan Mosebach mohl každý druhý rok navštěvovat příbuzné v západním Německu. Jednou mu na pasovém oddělení úředník schválně poškodil cestovní pas a řekl: „Nemůžete vycestovat, máte poškozený pas.“ Když si na tohoto úředníka stěžoval, jiný zaměstnanec pasového oddělení mu nabídl: „Můžete vycestovat, my to zařídíme.“ Ovšem pod podmínkou, že během návštěvy u sestry ve Frankfurtu nad Mohanem vyfotografuje místní americká kasárna. Když to v Německu vyprávěl sestře a jejímu manželovi, nakoupili mu běžně dostupné turistické pohlednice amerického letiště ve Frankfurtu a dalších vojenských objektů. Jan Mosebach je po návratu do Československa předal estébákovi na pasovém oddělení, kterého tímto švejkovským splněním „špionážního“ úkolu přirozeně značně popudil. 

Nátlak na spolupráci s StB se ještě zopakoval, když Jan Mosebach jezdil pro sklárnu jako řidič nákladního auta. Jednou odvezl kamarádovi legálně zakoupený kanystr s naftou. „Druhý den si mě zavolal ředitel a povídá: ‘Vedle mám soudruhy, kteří vám něco chtějí’.“ Příslušníci StB jej obvinili, že krade naftu, a odvezli ho na služebnu v Chodově, aby s ním sepsali protokol. Než ho Jan Mosebach podepsal, policista přišel s nabídkou, že by mohl protokol zahodit. Jan Mosebach to pochopil jako žádost o úplatek a sáhl po peněžence, čímž estébáka opět rozzlobil. Spolupráci podepsat odmítl. 

Jan Mosebach pracoval ve sklárně až do důchodu a po roce 1989 zažil její přechod do rukou italské a posléze americké firmy. V devadesátých letech se počet zaměstnanců sklárny výrazně snížil z původních 1200 až na zhruba 250. 

Neválčit a nerozčilovat se

Závěrem rozhovoru uvažuje Jan Mosebach o poselství budoucím generacím: „Přál bych jim, aby to měli lepší než my. A hlavně, aby nebyla válka, nic strašnějšího není.“ Svou životní zkušenost shrnuje slovy: „Já se řídím tím, nenervovat se a brát všechno s humorem. Já se nerozčiluju nikdy. Nedělám si s ničím starosti, myslím, že veškeré infarkty a jiné nemoci jsou z rozčilování.“