The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Morkus (* 1945  †︎ 2018)

Byla to hra na svobodu

  • narozen 5. února 1945 v Jihlavě

  • jaro 1945 velká část jeho rodiny odsunuta do Německa

  • kvůli kádrovému posudku otce nepřijat na střední školu

  • vyučení brusičem kovů

  • 1983 začíná učit na učilišti v Motorpalu

  • 1987 vyučujícím na průmyslovce

  • 1989 podepsal Několik vět

Jediný kantor řekl, že ho to mrzí

Josef Morkus se narodil těsně před koncem druhé světové války 5. února 1945 v Jihlavě. S rodiči a starším bratrem však bydleli v Kostelci. Jeho otec byl Němec a maminka Češka. Konec války pro rodinu znamenal mnoho příkoří. Na Jihlavsku probíhal velmi tvrdě odsun německého obyvatelstva a rodina z tatínkovy strany byla vystěhována do Německa. Otec byl díky české manželce a malému synovi odsunu ušetřen. Okamžitě byl však vyhozen ze zaměstnání a rodině zabavili všechen majetek. Rodina se musela přestěhovat z Kostelce do Jezdovic k maminčině rodině a ti je nějakou dobu živili. „Táta o týhletý době nikdy nemluvil. Potom matka, když na to vzpomínala, tak kdyby tu naši rodinu taky odsunuli, tak s tříměsíčním miminem by to asi nedali.“ Otec se musel každý den na národním výboru hlásit o práci, která byla ten den potřeba udělat.

Prarodiče měli v Jezdovicích pozemky, které měly v 50. letech podlehnout kolektivizaci. Dědeček svoje pole odmítl dát pod správu jednotného zemědělského družstva. „Oni, aby mohli to JZD tam hospodařit, tak chtěli mít ty pole zcelený. Čili dědovi dali pozemek za vesnicí, dva tři kilometry od jeho baráku, kde bydlel. Bylo mu osmdesát osm.“

Rodina se přestěhovala do Jihlavy, kde Josef nastoupil na základní školu. „I když jsme byli úplně malý, tak do nás furt hustili, že zlí imperialisté nás chtějí přepadnout a chtějí sem hodit atomovou bombu. My jsme dělali nácvik atomovýho výbuchu. Zapískali a letěli ze schodů a schovávali jsme se pod pláštěnkami.“ Morkusovi byli věřící rodina a chodili do kostela i po komunistickém převratu. Josefův otec bojkotoval povinné brigády, prvomájové průvody a jiné komunistické manifesty.

Kvůli veřejnému nesouhlasu rodiny s komunistickým režimem byla Josefovi zamítnuta přihláška na střední školu a musel nastoupit na učiliště jako brusič kovů. „Jediný z kantorů na tý osmiletce, jmenoval se Plečka, to byl můj třídní učitel, jako jedinej přišel za mnou a říkal: ‚Hele, mě to mrzí, ale já jsem v tomhle nemohl nic dělat. Výběrová komise, to nejsme my, takže bohužel.‘ Aspoň tohle mně řekl, bylo mně čtrnáct. Jinak ostatní kantoři se chovali, jako že se nic nemete.“ Po třech letech se Josef vyučil brusičem kovů a nastoupil do Motorpalu, kde pak pracoval až do roku 1983.

Byla to hra na svobodu

V době, kdy v Motorpalu začal pracovat, také začal s kamarády trampovat. Prostopovali celou republiku. Josef vzpomíná, že auta tehdy na stopování hodně zastavovala, takže šlo o poměrně jistý způsob dopravy. „Mně to připadalo spíš jako nějaký únik. Tramp, to vlastně byli lidi, kteří v neděli, to tenkrát ještě nebyly všechny soboty volný, prvně byly dvě volný, já si to tak dobře nepamatuju. Takže v sobotu se chodilo do práce. Tak ten pocit svobody, ona to byla jakoby hra. Ne že by to byla skutečná svoboda.“

Svobodu, kterou Josef zažíval na cestách do přírody, mu omezila vojenská služba, na kterou nastoupil do Mariánských Lázní. Na vojně byl Josef v době spartakiády. Vojáci byli odvezeni na pražský Vypich, kde nacvičovali spartakiádní vystoupení. „Kde muselo být všechno do detailu, protože vy jste vojáci. V Praze byly nácviky na tý ploše strahovského stadionu, spartakiádního. Na tý ploše to bylo brzy ráno. My jsme tam už v šest hodin ráno museli nacvičovat. Takže my jsme z těch stanů ve čtyři ráno vylezli. A teď jsme tedy pochodovali na ten Strahov, teď se tam nacvičovalo a zase nazpátek na ten Vypich. Nebylo to dvakrát příjemný.“

Z vojny se Josef vrátil v roce 1968 nedlouho po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Byl z vojny doma a všude v ulicích stály sovětské tanky. „Zatímco tyhlety, za který se psala rezoluce, na podporu Dubčeka, Černíka, ty v Moskvě podepsali, že tady ta vojska můžou být.“ Během nadcházející normalizace se Josefovi podařilo večerně vystudovat jedenáctiletku a složit maturitu. Následně si ještě jednu maturitu udělal na průmyslovce. V roce 1983 byl přijat jako mistr odborného výcviku na učilišti v Motorpalu. Josef tak začal učit na škole, kterou sám vystudoval. „Tam to zůstalo stejný, jako když jsem tam byl já v těch 14 letech.“

Práce učitele Josefa bavila. To, co mu na učilišti vadilo, byla ideologie. Stále se muselo zdravit „čest práci“ a Josef musel se studenty připravovat nástěnky na výročí bolševické revoluce. V roce 1987 učiliště opustil a odešel učit na průmyslovku, kde už byla atmosféra příjemnější. Kvůli práci si musel dodělat tři semestry na pedagogické fakultě v Brně. Na průmyslovce Josef učil až do důchodu.

Praha byla nádherná

V roce 1989 začaly sílit demonstrace a petice proti aktivitám režimu. Josef v létě 1989 podepsal petici nazvanou Několik vět. Cílem petice bylo propuštění Václava Havla z vězení. „Naše děťátka na průmce a z gymplu asi třetí nebo čtvrtej nebo pátej, bylo to zpoždění, v Praze to začalo 17. listopadu, tady to bylo dýl. Přišli teda s tím, že je to něco strašnýho, jak sem potom začaly docházet zprávy, co se vůbec děje v Praze, takže budou stávkovat a udělají průvod. Takže sešli se před gymplem a povídají mi: ‚Tak půjdete?‘ A já: ‚Jo, půjdu s váma.‘ A šli jsme od gymplu takhle Křížovou na náměstí a zase zpátky a svíčku jsme každej měli.“

V listopadu 1989 se Josef jel podívat i do Prahy, která žila sametovou revolucí. „Já jsem vždycky říkal, že až komunisti jednou odsmrděj, tak že pojedu do Prahy a picnu si šampaňský u koně na Václaváku a zapiju to. Tam jsme teda jeli, ta Praha byla nádherná. Ti lidé, ten rok 1968, to byli lidi naštvaní. 1989 Praha slavila. Tam nebyl nikdo, kdo by o tom přemýšlel. Prostě oni slavili, že jsou svobodný. Hrál tam jazz.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)