Vasil Mohorita

„Jeden jediný pozitivní signál v jedné určité konstelaci, která vznikne ve válce nebo v bitvě, jeden pozitivní signál může celou tu situaci změnit a zvrátit úplně nečekaně a to je to, co se tehdy stalo.“ - „A co byl ten pozitivní signál?“ - „To jsem byl já. Tím, že jsem dal tiskárnu… Představte si, že všechny ty dokumenty si tiskli v sobotu, v neděli v tiskárně ÚV SSM. To samozřejmě všichni věděli. V pondělí Mladá fronta napsala, že jsem se zúčastnil předsednictva městské vysokoškolské rady a odsoudili jsme zákrok policie při demonstraci...“ - „Čili když to shrnu, tak vy si myslíte, že ta role SSM a vaše je zcela zásadní...“ - „Ano. Ve středu, když nastupovalo ČKD, když nastupoval Miller se svým ČKD na demonstraci na Václavské náměstí, tak šli z Vysočan pěšky kolem budovy SSM a šli kolem a skandovali ‚SSM, SSM, SSM!‘, to bylo ve středu. To byl ten pozitivní signál, který byl dán. Někdo zlomil tu hradbu, překročil tu řeku a dal příklad těm ostatním.“

„Mě potkal velmi významný a angažovaný soused na ulici a řekl mi, že budeme muset dvacet let počkat.“ - „A to už jste tehdy věděl, že to je takhle?“ - „Samozřejmě. Já jsem se ani mezi nikým nepohyboval. To byl můj hlavní problém po revoluci, protože jsem předpokládal, že všichni žijeme jako já. Že všichni víme, že to je dočasné. Že to není na věčné časy, ani ten Sovětský svaz, ani ten režim tady. Že to je prostě do času a že to skončí. Tak jsem žil i s lidmi, se kterými jsem se tehdy scházel. S nimiž jsem pracoval nebo kteří pracovali pro mě. Ale po revoluci jsem najednou zjistil, že oni byli šokováni z toho, co se stalo, že přichází změna režimu. Ještě dodnes čtu bláboly, které jsou schopni napsat a vymyslet, a přitom by mě ani ve snu nenapadlo, že oni něčemu takovému věří.“ - „Vy když jste v SSSR studoval ten marxismus a tu ideologii – věřil jste tomu, bral jste to vážně?“ - „Ne, vůbec ne. Na první hodinu přišel profesor s dvaceti válečnými vyznamenáními a řekne vám: ‚Víte, jaký je rozdíl mezi studentem marxismu před revolucí a studentem Vysoké školy komsomolské? Student marxismu před revolucí, za cara, sedí doma, má na stole Marxův Kapitál, na dveře se ozve bouchání, on knihu zavře a schová pod stůl a na stůl dá láhev vodky se skleničkami. Kdežto posluchač Vysoké školy komsomolské sedí, na stole má vodku, a když se ozve bouchání na dveře, schová vodku a vytáhne Kapitál.‘ To nám řekl profesor na první hodině. A byl to zrovna jeden z těch, kdo osvobozoval Československo a na kterém bylo vidět, jak je dotčený tím, co se stalo v srpnu 1968. Ti lidé tím byli poznamenaní. Neustále to dávali najevo. Bylo to cítit v atmosféře všude, kam jste přišli.“

„Naučit, to nevím, co jsme se tam měli naučit. Ale u toho jednoročního kurzu bylo smyslem tam asi hlavně být, v té Moskvě. Nějaké praxe, občas jsme vyjížděli do divadel a po zásadních moskevských památkách. Jinak jsme samozřejmě četli Marxe a Lenina a vše, co k tomu patří. Takový kurz to byl. Takový VUML, ale ne večerní, ale denní.“ - „Pro mě je tohle takové nepochopitelné. Sovětská okupace vám vadila jako ostatním, ale najednou se ocitnete v Moskvě a studujete u okupační mocnosti. Měl jste s tím nějaké morální problémy?“ - „Neměl. Já jsem věděl, že věci jsou a probíhají a že to prostě musí skončit dobře.“

„Pro mě mohlo být důležité maximálně to, že jsem to začal vnímat. Tu hru. To nemůžete nevnímat. S otcem jsme koukali na ten slavný hokej, když jsme porazili Sověty. Vtom zazvonil telefon a volal strejda. Řekl tátovi do telefonu: ‚Tak jste to prohráli.‘ Nikdy v životě předtím ani potom jsem na otci neviděl, že by se v něm krve nedořezal. A rozhodně to nebylo kvůli hokeji. Strýc byl vrchním v Jaltě, což byla velmi zvláštní instituce – interhotel Jalta – a samozřejmě že to mělo jiný význam, to, co otci řekl. Kvůli hokeji by se maximálně naštval a začal by nadávat nebo něco. Tohle bylo vyloženě jako vyzrazení nějakého tajemství.“

„Když nám vedoucí tajemník četl na předsednictvu Chartu 77, tak jsem na předsednictvu vystoupil a řekl jsem, že bych to podepsal taky.“ - „To byl váš doslovný výrok?“ - „Ano. Můj a předsedy odborů. Předseda okresní odborové rady a já jsme to na předsednictvu OV KSČ řekli. Nebyli jsme členy, ale seděli jsme vzadu jako tzv. pravidelně přizvávaní. Tehdy byla doba, kdy si lidi stěžovali, že mají podepisovat petice, ale už to bylo tak daleko, že to nemohli zarazit. Už nějaké funkcionáře museli informovat o tom, co v té Chartě je. Takže nám přečetl text Charty, tedy hlavně to, co Charta vyjadřovala a co tedy podepsal sám Husák a Brežněv v Helsinkách. Takže jsme tam jasně řekli, že bychom to podepsali taky. Že na tom přece není nic špatného. Ta Charta skutečně nevymýšlela nic nad rámec toho, co představitelé komunistických a dělnických stran podepsali. Vždyť to podepsal sám Husák!“

„Chtěl jsem jít na Gymnázium Nad štolou, kam chodila moje sestra a studia tam nedokončila. Já jsem tam chtěl jít taky, protože zkoušky jsem měl hotové a šlo jen o nějaké formální náležitosti, otec ale přišel s tím, abych šel na automechanika. Že to je řemeslo a nádhera. Tak jsem to nakonec vzal. Auto jsme sice neměli, nikdy jsem ho neřídil a ani mě to nebralo, ale považoval jsem to za solidní řešení. Ne být gymnazistou, protože tam bych se musel učit. Už by to nebylo jako na té devítiletce, kde jsem se neučil celých devět let. Takže jsem šel do Vojenských staveb. Dílny jsme měli na Strahově, na strahovském stadionu ze šaten. Byly tam šatny a na ně dali papundekly a z toho nám udělali dílny. Tam jsem strávil první rok.“