The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Moder (* 1938)

• narodil se 26. října 1938 v Horním Chodově (dnešní Chodov u Karlových Varů) do sudetoněmecké rodiny

• otec Anton Moder pracoval jako mistr v porcelánce, matka Emma pracovala v zemědělství

• otec za války povolán do wehrmachtu, padl do zajetí, do roku 1946 byl nezvěstný

• po válce rodina nemusela do odsunu díky otcově odbornosti v porcelánce

• komplikované dětství a dospívání bez jasné národní identity

• kvůli německému původu mu bylo upřeno vyšší vzdělání, vyučil se zahradníkem

• od roku 1964 žádal o vystěhování do Západního Německa

• vystěhování povoleno v roce 1966

• usadil se v Řezně, pracoval v zahradnictví

• 1969-1975 vystudoval krajinářství v rámci programu vzdělávání dospělých

• od 1977 pracoval na odboru zeleně na okresním úřadu

• vypracoval se na soudního znalce v oboru krajinářství

• po roce 1989 se aktivně podílel na vzniku partnerství mezi Chodovem a německým Waldsassenem

• za svou činnost byl oceněn městem Chodov i plzeňským biskupem

• s manželkou vychoval dvě dcery, má dva vnuky

„Byl jsem nešťastný z jedné věci: nebyl jsem Čech a nebyl jsem ani Němec. Neuměl jsem pořádně mluvit a psát česky, ale v němčině to bylo stejné, doma jsme mluvili jenom egerlandským nářečím,“ hovoří Josef Moder o tom, proč se jako sudetský Němec v šedesátých letech rozhodl pro vystěhování z Československa. Nový domov nalezl v bavorském Řezně (Regensburgu), ale po roce 1989 udělal mnoho pro znovunavázání německých styků se svým rodným Chodovem. 

Narodil se 26. října 1938 v Horním Chodově (současné město Chodov vzniklo sloučením obcí Horní a Dolní Chodov). Pochází ze zemědělského rodu a jeho matka Emma, rozená Neudert, celý život v zemědělství pracovala. Otec Anton se vyučil truhlářem a později získal pozici mistra v chodovské porcelánce. 

Anton Moder byl politickým přesvědčením sociální demokrat, stejně jako mnoho jiných obyvatel Chodova za první republiky. Josef Moder zmiňuje, že předválečný Chodov měl “červenou barvu“, sociální demokraté často vyhrávali volby a roku 1932 se starostou stal dokonce komunista. Ve městě však žili také příznivci Henleinovy Sudetoněmecké strany, jejichž frustraci živila skutečnost, že místa ve státní správě, na policii či na železnici přednostně získávali Češi, kteří byli v regionu ve výrazné menšině. 

Krátce před narozením syna byl Anton Moder mobilizován do Československé armády, vzápětí ho ale propustili domů, protože po Mnichovské dohodě a německém záboru Sudet se z něj stal občan Německé říše. 

Děti musely hajlovat na spojenecká letadla

Nejranější dětské vzpomínky Josefa Modera se týkají období druhé světové války, když jeho otec musel bojovat na frontě v řadách wehrmachtu. Jako malý chlapec tehdy Josef chodil s dědou vyhánět dobytek na pastvu na smolnickou výšinu. Vzpomíná také na konflikt se sousedem – členem Sudetoněmecké strany – který jim zabral jejich chlév pro svoje koně. „Henleinovci tehdy byli vlivní, ze svého postoje měli výhody,“ konstatuje. 

V letech 1944-1945 v jejich domě krátce přebývali němečtí uprchlíci z Královce (Königsbergu), obsazeného Rudou armádou. Do města přicházelo stále více zpráv o padlých na frontě a mezi lidmi se šířil strach: „Říkali, že válka je ztracená.“ 

Obyvatelé Chodova zažili bombardování jen jednou, ale přelety amerických či sovětských letadel byly časté. Josef Moder vzpomíná, že koncem roku 1944, kdy už chodil do první třídy, musely děti během přeletů spojeneckých letadel nastupovat na prostranství před školu, zdravit nacistickým pozdravem a provolávat Heil Hitler. „Učitelé k tomu zřejmě byli donuceni,“ konstatuje. 

V dubnu 1945 žáci obdrželi vysvědčení a dál už do školy nechodili. V té době zažil Josef Moder ukrývání před nálety ve staré důlní štole nedaleko jejich domu. Krátce poté přijela do Chodova americká armáda a obyvatelé města museli vyvěsit z oken bílé prapory z narychlo roztrhaných prostěradel. Dva Američané se nakrátko ubytovali také v domě Moderových. „Chovali se korektně. Rozdávali dětem čokoládu, hlavně starším holkám, které uměly anglicky, a ty se pak o ni dělily s námi.“ 

O několik dnů později dorazila také Rudá armáda a nějaký čas byly v okolí města obě armády současně. Josef Moder zmiňuje, že už tehdy bylo cítit nepřátelství mezi Rusy a Američany. „Nechápal jsem, jak je to možné, ale už tehdy proti sobě bojovali,“ říká a popisuje situaci, kdy si sovětský voják přišel pro mléko, americký voják mu ho vylil a ještě ho nakopl. „Lidstvo na konci druhé světové války zřejmě nepochopilo, že na světě se musí něco změnit. Představte si, dvě spojenecké armády v cizině a bojují proti sobě,“ dodává Josef Moder. 

Dva roky neměli zprávy o otci

O otci v té době rodina neměla žádné zprávy, domů se vrátil až roku 1946. 

Anton Moder vždy říkal, že do wehrmachtu byl „povolán“, nebojoval na straně nacistického Německa dobrovolně. Nejdříve byl v Polsku, následovala Francie a na východní frontě byl  v jižní části Sovětského svazu. „Vypravoval, že válka byla hrozná. Sovětských vojáků bylo nesmírné množství, německá armáda podle něj nikdy neměla šanci,“ říká Josef Moder. tec byl vícekrát raněn a během léčení v lazaretu na německém území jsme ho mohli navštěvovat. Poté byl přeložen na západní frontu, kde padl do britského zajetí. Později musel pracovat v zemědělství na severu Německa. 

Po svém propuštění se snažil rodinu najít přes Červený kříž, to se ale nedařilo. Později se pohyboval v Německu podél československé hranice, kterou v noci ilegálně přecházel a pátral po manželce a synovi. Objevil je teprve roku 1946 v Nových Chalupách, kde rodina v té době pobývala u matčiny sestry. „Skoro jsem se na něj nepamatoval, naposled jsem ho viděl roku 1943, když byl naposledy doma na dovolené,“ říká Josef Moder. 

Někteří museli do odsunu, jiní měli přikázáno zůstat

Poválečná doba přinesla chodovským Němcům mnoho důvodů k obavám. V pohraničí řádili příslušníci Revolučních gard, kteří se na původních obyvatelích často mstili, i v okolí Chodova bylo několik Němců zastřeleno. „Znám to z vypravování a z literatury, ale o těch gardách se říkalo, že se k nim dávají jen takoví, kteří doma ve vnitrozemí nic nemají a ničím nejsou,“ dodává Josef Moder. „Ti, kteří přicházeli během prvního půl roku po válce, si tu jen nahrabali a za pár měsíců zase zmizeli.“ 

Lidé strádali nedostatkem jídla, protože potravinové lístky pro Němce zahrnovaly podstatně menší příděly než ty české, Němci například neměli nárok na žádné maso ani tuk. „Maminka vždycky říkala, že nebýt našeho strýce, který měl malé zemědělství v Nových Chalupách, neměla by nám co dát k jídlu.“ Situace se mírně zlepšila až po návratu otce, který začal opět pracovat jako odborník v porcelánce a dostával lepší potravinové příděly. 

Již krátce po válce se začalo mezi lidmi šuškat, že Němci mají být z Československa vyhnáni. Organizovaný odsun začal v roce 1946. Ti, kterých se týkal, dostali zprávu a již za několik hodin se museli shromáždit v místní hospodě, kam si směli vzít jen padesát kilogramů ze svého majetku. Odtamtud je odváželi na nákladních autech do Nového Sedla, odkud vyjížděly vlaky do Západního Německa. „V té hospodě se s nimi zacházelo nelidsky, to jsem sám viděl,“ říká Josef Moder. „Z padesáti povolených kilogramů jim často zůstalo mnohem méně, protože ještě před odjezdem je tam okrádali.“ Naproti tomu němečtí komunisté si podle jeho slov mohli vzít víc než povolených 50 kg, často odjížděli i s vlastním nábytkem. 

Rodina Antona Modera také několikrát dostala příkaz k nástupu do odsunu, ale ten byl vždy zrušen, protože otec jako odborník na výrobu v porcelánce dostal výjimku. „Maminka vždycky říkala: jsme tu, protože nás potřebují,“ konstatuje Josef Moder. Do odsunu nemuseli ani zaměstnanci dolů. Do Bavorska však odešla otcova sestra i vzdálenější příbuzní Josefovy matky. 

Němci směli jen pracovat; studovat ne 

„Od roku 1945 do roku 1946 jsme my, německé děti, nechodily do žádné školy,“ vypráví Josef Moder. Do školy se vrátil teprve jako devítiletý, kdy nastoupil do třídy složené ze samých Němců různého věku. Později vznikly „smíšené“ třídy, kde však byli jen dva až tři Češi a mnoho dětí přistěhovalců ze Slezska a různých evropských zemí. Při vyučování v češtině měl Josef Moder velké problémy a dlouho se nemohl naučit vyslovovat „ř“; vzpomíná, že kvůli tomu mu učitelka dokonce nedovolila účinkovat ve školním divadelním představení. 

Josef Moder později otci vyčítal, že se nesnažil také s rodinou odejít do Bavorska. Z původně pozitivní výjimky z odsunu se totiž posléze stalo nedobrovolné zadržování Němců v Československé republice. Stát sice využíval jejich pracovní síly, ale až do roku 1953 jim neudělil státní občanství, takže Němci měli velmi omezená práva a nesměli získat vyšší vzdělání. Josefu Moderovi po ukončení základní školy nabídli jen dvě „kariéry“: vyučit se horníkem nebo zedníkem. Nakonec mu umožnili absolvovat zahradnické učiliště v Královském Poříčí. „Vyčítal jsem otci, že kvůli němu jsem nezískal dobré vzdělání,“ přiznává. 

Anton Moder se od roku 1952 účastnil činnosti chodovské německé kulturní skupiny, která zpívala německé písně, hrála amatérské divadlo, pořádala masopustní průvody či stavěla májku. Organizované aktivity Němců však záhy vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a členové skupiny, včetně Josefova otce, byli vyslýcháni v Karlových Varech. Jednoho z členů dokonce odsoudili a uvěznili za rozšiřování údajně „revanšistických“ materiálů, takže kulturní skupina roku 1957-1958 činnost ukončila. 

Napsal dopis prezidentovi Novotnému

Po vyučení pracoval Josef Moder asi rok a půl v karlovarském Velkoobchodu potravinářským zbožím jako přivozník nákladního auta. Poté ho povolali na vojenskou službu do Košic, kde zprvu působil jako osobní šofér jednoho důstojníka. Když tento důstojník v rámci reorganizace armády roku 1958 odcházel do civilu, přeřadili ho na post řidiče autobusu fotbalového týmu Dukla Brezno. 

Při nočním návratu z jednoho fotbalového utkání Josef zahlédl v záři reflektorů autobusu, že na silnici podél krajnice leze po čtyřech jakýsi muž směrem k příkopu. Usoudil, že je to nějaký opilec, jakých bylo po fotbalových zápasech v okolí mnoho. O několik dnů později však Josefa předvolal vojenský prokurátor a obvinil ho, že onoho muže srazil. Ukázalo se, že byl raněný a po několika hodinách v nemocnici zemřel. Přestože Josef měl svědkyni, že k žádné srážce nedošlo, následovalo ještě mnoho výslechů, které pokračovaly i po návratu z vojny. Nakonec musel Josef zaplatit pokutu dvě stě korun za neposkytnutí pomoci. „Prostě potřebovali najít nějakého viníka, ber kde ber,“ konstatuje. 

Krátce po návratu do civilu se Josef na taneční zábavě seznámil se svou budoucí manželkou, tehdy teprve šestnáctiletou dívkou, a začal pracovat jako řidič u Velkoobchodu potravinářským zbožím v Sokolově. S otcem pracoval na přístavbě chodovského domu, kde chtěli s manželkou žít. 

„O politiku jsem se zajímal, ale nebyl jsem nikde organizovaný,“ říká k tomuto období Josef Moder. Roku 1964 ho pobouřil projev prezidenta Antonína Novotného, otištěný v Rudém právu, v němž státník hovořil o odsunu sudetských Němců jako o správné a chvályhodné věci. „Napsal jsem tomu prezidentovi dopis, ale nikdy jsem nedostal odpověď. Manželka i táta tehdy měli strach, že si pro mě přijde policie.“ 

Chceš se vystěhovat? Zničíš si život! 

Josef Moder stále tíživěji nesl, že nemá žádnou národní identitu, ani českou, ani německou. Žádný z obou jazyků dokonale neovládal. „Říkal jsem: tohle není pořádný život. Pokud budeme mít dítě, musí se to změnit.“ Jejich prvního potomka manželka potratila, roku 1964 se jim pak narodila dcerka a Josef Moder se rozhodl zažádat o vystěhování z Československa. Jeho žena, která byla také německého původu, s ním souhlasila. 

Podat žádost o vystěhování byl nesmírně komplikovaný byrokratický proces. Josef musel mimo jiné sehnat potvrzení od zaměstnavatele, že ho při případném přesídlení do Německa z práce propustí. Se všemi doklady ho potom čekal pohovor před komisí v Sokolově. „Když jsem tam byl poprvé, hrozili mi vším možným. Snažili se mi nahnat strach tajnou policií, co všechno mi mohou udělat, pokud od toho neupustím. Že si zničím život, abych myslel na dítě a na manželku.“ Musel odpovídat na četné dotazy, proč se chce vystěhovat z Československa. Jako hlavní důvod uváděl, že se musí postarat o svou tetu, která žije v Bavorsku, ve válce ztratila manžela a syna má v plicním sanatoriu. Na to mu komise doporučila, ať se tedy teta přestěhuje do Československa. 

Na první žádost nedostal žádnou odpověď, na další žádosti mu přišlo vyrozumění, že jeho přestěhování do Německa není v zájmu československého státu. Když ale v roce 1966 žádal znovu, něco se změnilo. Komise mu tentokrát odpověděla zcela jinak: „Podejte si žádost, o lidi, jako jste vy, československý stát nemá zájem.“ Velmi rychle pak získal povolení k vystěhování. Sebe i manželku musel vyplatit částkou čtyřiadvacet tisíc korun, které měl k dispozici díky tomu, že nějaký čas předtím vyhrál ve slosování výherních vkladních knížek. Později v Německu mu tuto částku proplatili. 

První dny v Německu

Do Německa Moderovi odjížděli 29. července 1966. Na vlak do Chebu je na chodovském nádraží doprovázela Josefova maminka a sestra jeho ženy. „To byl hrozný okamžik, když jsem maminku viděl za kolejemi a nevěděl jsem, jestli se ještě někdy uvidíme,“ vzpomíná. 

V Chebu přestoupili na rychlík přijíždějící z Prahy a pokračovali do Norimberku, kde je na nádraží spolu s dalšími vysídlenci vyzvedl zástupce spolkové vlády. „Jste po letech nejmladší, kdo legální cestou odchází z Československa,“ řekl Josefovi a jeho ženě; v té době se totiž mohli vystěhovávat především penzisté. 

Rodina dostala provizorní ubytování a následovalo několik pohovorů na úřadech, mimo jiné s Američanem, který zřejmě byl zástupcem americké zpravodajské služby. „Věděl o mně všechno. Ukazoval mi nějaké mapy a vyptával se na práce na československých silnicích.“ Nakonec se snažil Josefovi vnutit devadesát marek, a přestože mladý muž je odmítl, strčil mu je do náprsní kapsy. 

Moderovi se chtěli usadit ve Stuttgartu, kde se údajně daly vydělat dobré peníze, nebo ve Waldsassenu, kde měli příbuzné, ale nakonec jim bylo přiděleno ubytování v Řezně. Po čase tam získali místnost v bytě sdíleném s dalšími emigranty a Josef Moder začal pracovat v zahradnictví. Když na jaře 1968 zemřel jeho nadřízený, stal se vrchním zahradníkem. 

Ze zahradníka krajinářem

Na Velikonoce 1967 mohl Josef Moder poprvé navštívit svou rodinu v Československu. Další návštěvu o rok později však provázel podivný zážitek. Josef Moder byl pozván ke svému kamarádovi Josefu Kostomlatskému, který pracoval jako účetní ve státním rybářství. Ten si ho během večera vzal stranou a nabídl mu spolupráci se Státní bezpečností. Argumentoval tím, že Josef Moder by tak mohl získat peníze na léčbu své nemocné dcerky ve Švýcarsku. Josef Moder to rezolutně odmítl a chtěl okamžitě odjet, kamarád ho však prosil, ať zůstane, protože jeho manželka Eva neměla o jeho spolupráci s StB tušení. 

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa Josef Moder zemi osmnáct let nenavštívil. V té době se však v Německu začala slibně rozvíjet jeho profesní kariéra. Roku 1969, kdy se v Německu dostala do vlády sociální demokracie, zavedla program vzdělávání dospělých. Josef Moder dostal možnost rozšířit si svou zahradnickou odbornost v oboru krajinářství a pracovní úřad mu během studia platil devadesát procent dosavadní mzdy. Uvádí, že studium ho stálo mnoho odříkání, ale je vděčný, že v Německu dostal příležitost se dále rozvíjet. Absolvoval dva semestry a poté byl program zase ukončen, ale roku 1975 se obnovil a Josef Moder dostudoval zbylé čtyři semestry. Poté získal uplatnění jako sadařský a krajinářský poradce na okresním úřadu. V osmdesátých letech se stal vedoucím odboru zeleně na okresním úřadu a posléze také získal licenci jako soudní znalec v oboru krajinářství. Této činnosti se věnoval až do roku 2020. 

Roku 1986 znovu navštívil Československo, tentokrát ne zcela z vlastní vůle: svaz zemědělců ho požádal, aby na české straně hranice na Klínovci v Krušných horách vyfotografoval lesy zničené průmyslovými zplodinami a udělal na toto téma přednášku. Josef Moder strávil v Československu čtyři dny; při cestě na Klínovec ho zastavila policejní hlídka a fotoaparáty v jeho kufru vzbudily její pozornost, nicméně nechali ho odjet a svou misi uskutečnil. 

Přispěl k porozumění mezi národy

Po pádu komunistického režimu se Josef Moder do Chodova mnohokrát vrátil a ve spolupráci s tamním starostou se zasloužil o navázání partnerství mezi Chodovem a městem Waldsassen, kde se usadilo mnoho vysídlených Chodováků z řad sudetských Němců. „Bývalí Chodováci pro to ze začátku nebyli moc nadšeni, abych to řekl hodně mírně. Měli zlé vzpomínky,“ konstatuje Josef Moder. Ale postupně se mu podařilo je přesvědčit a Waldsassen je nyní pro Chodov partnerským městem. Josef Moder obdržel za svou činnost vyznamenání města Chodov. Za podporu úsilí katolické církve o šíření víry v západních Čechách byl také vyznamenán plzeňským biskupem. 

S manželkou vychovali dvě dcery, z nichž jedna bohužel zemřela na onemocnění, jímž trpěla už od dětství. Dnes se Josef Moder těší alespoň z jejích synů, svých vnuků. S vděčností se ohlíží za možnostmi, které dostal po svém přesídlení do Německa a díky nimž mohl naplno realizovat svůj potenciál. 

Na závěr formuluje poselství pro budoucí generace: „Když přemýšlím o tom, co se ve světě děje posledních několik let, připadá mi, že lidstvo se nepoučí. Obyčejní lidé málo přemýšlejí, každému uvěří, nechají se pro všechno získat. A to vede ke katastrofě,“ říká. „Buďme rádi, že žijeme v míru a dělejme vše pro to, aby se mír zachoval. A také porozumění mezi národy. I to je důvod, proč jsem se snažil navázat porozumění mezi bývalými a dnešními Chodováky a tím k tomu přispět. Bylo by snadnější lehnout si na zahradu a dívat se do nebe. Ale snažit se má smysl.“