The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Mlčoch (* 1944)

• narozen 13. května 1944 v Troubkách na Hané

• v letech 1958–1962 studoval na střední všeobecně vzdělávací škole v Přerově

• v letech 1962–1967 studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze

• během studia vstoupil do KSČ, vyloučili ho na počátku normalizace

• v 70. letech našel cestu k víře

• v 80. letech chodil na bankovní přednášky Václava Klause

• v roce 1988 nastoupil do Prognostického ústavu Československé akademie věd

• v letech 1997–2003 působil jako děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

• od roku 2001 je držitelem rytířského kříže pontifikálního řádu sv. Řehoře Velikého a od roku 2008 členem Papežské akademie společenských věd

• v roce 2025 žil v Praze

Nejhorší období života mu paradoxně přineslo něco, díky čemu mohl být znovu šťastný. Lubomír Mlčoch si během velké osobní krize našel cestu k víře, kterou – ačkoli byl křtěný – do té doby nepraktikoval. Díky tomuto prozření se mohl dál věnovat své práci, kterou vnímal jako jednu z cest v boji s režimem – jakožto ekonom upozorňoval na mezery v tehdejším systému.

Rodiče nás vedli ke vzdělání

Lubomír Mlčoch se narodil 13. května 1944 v Troubkách na Hané. Pocházel z velké rodiny – měl šest starších a jednoho mladšího sourozence. Jelikož ho ale dělilo od starších sourozenců deset let, vyrůstal spíše jen s mladší sestrou. Rodina měla malé políčko, které jim zajišťovalo obživu. Otec byl katolíkem z Troubek, matka evangeličkou z východních Čech. Ačkoli ani jeden z nich už víru nepraktikoval, všechny své děti nechali pokřtít. Lubomír Mlčoch chodil od první třídy do hodin náboženství, dokonce i později, kdy už režim vyžadoval písemné povolení rodičů, se výuky stále účastnil. Byl také u prvního svatého přijímání. 

Prožíval spokojené dětství, jeho rodiče nebyli podporovateli komunistů, přesto neměl potíže s přijetím na školy. V roce 1958 nastoupil na pozdější střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba gymnázia) v Přerově. Přijali ho bez problémů, a navíc mohl pobírat sociální stipendium. Maturoval roku 1962. „Byl jsem vychován k ctižádosti, řekněme, a tak jsem chtěl do Prahy,“ říká a pokračuje ve vyprávění: „Někdo mně poradil, že jazyky se dají studovat na zahraničním obchodě na Vysoké škole ekonomické, přihlásil jsem se, ale nebyl jsem přijat. Kdo měl zájem, tak byl převeden na obor finance, to byl tehdy naprosto neatraktivní obor práce v okresní pobočce banky.“ I přes pochybnosti na školu nastoupil.

Na vysokou školu jsem přišel jako venkovský balík

Vzpomíná, že po příjezdu do hlavního města byl nesvůj a trvalo, než si na tamní shon zvykl. Obor finance studoval dva roky, během kterých v sobě objevil zájem o politickou ekonomii. „Byla to samozřejmě marxistická, jiná nebyla. Ale přesto mě ta teorie zaujala, a tak jsem nakonec od třetího ročníku přešel na obor politické ekonomie, což bylo pozoruhodné, protože ta katedra byla stranické pracoviště, ale stejně mě přijali. Psal se rok 1964,“ popisuje.

Během studia se stal členem Komunistické strany Československa (KSČ), avšak ne z přesvědčení. Členství mu nabídla ročníková vedoucí, protože jím byla podmíněna práce na katedře politické ekonomie, o kterou stál. „Jeden ze spolužáků mně řekl: ,Tak jsme si tady povídali, než jsi přišel, že nebýt katedry, tak bys asi do strany ani nevstupoval.´ Já jsem tuhletu domněnku potvrdil, probíhala ročníková schůze, oni mě poslali na chodbu a za pět minut mě pozvali zpátky a řekli mně: ,Přijímáme tě do strany. Nechceme stát v cestě tvé odborné kariéry.´“

Po úspěšném ukončení vysokoškolského studia v roce 1967 nastoupil jakožto vojín-absolvent na roční vojenskou službu. Tu si bez problémů odbyl v karlínských kasárnách, kde se učil programovat na sálových počítačích. Během jeho služby proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Vzpomíná, že v noci na 21. srpna 1968 ho vzbudil poplach, slyšel hučení vojenské techniky, ale nedostal žádný rozkaz, a tak spal dál. Ráno ho pak vzbudil velitel slovy: „Vy si tady chrápete, zatímco nás naši spojenci okupují!“ Kvůli okupaci měl vojenskou službu prodlouženou asi o dva měsíce, na podzim roku 1968 šel do civilu. O emigraci neuvažoval, protože měl už ženu a roční dceru. Nedlouho po jeho návratu z vojny nastaly problémy. „Vrátil jsem se na tu katedru a už začínaly čistky, takže mi položili otázku, jestli jsem ochoten obhajovat politiku té strany, a to jsem řekl, že nejsem a že bych rád přešel na tu méně exponovanou katedru. Takže rok jsem tam ještě mohl být na té druhé katedře a potom už mně nebyla prodloužena pracovní smlouva,“ popisuje.

Díky životní krizi jsem našel cestu k Bohu

Tím, že se nemohl prosazovat v akademickém světě, velmi trpěl, život ale musel jít dál. Dva roky působil v Ústavu pro automatizaci řízení v průmyslu, poté nastoupil do holešovické Tesly, kde pracoval v ekonomickém úseku. Brzy však začal pociťovat velké psychické problémy, byl hospitalizován a snažil se znovu najít sám sebe. Nakonec mu k tomu pomohla víra. Nedaleko od podniku v Holešovicích totiž sídlil evangelický sbor, v jehož čele stál Dan Drápal.

Začal pravidelně sbor navštěvovat a účastnil se různých filozofických debat s některými chartisty, kteří se zde scházeli. Brzy zjistil, že odpovědí na jeho problémy není evangelická víra, nýbrž ta katolická. Díky tomu našel nový smysl v práci i v životě, avšak následovala krize v jeho manželství. „Žena s mou vírou nesouhlasila, ale později mi došlo, že nešlo jen o to, těch problémů bylo víc. Rozvedli jsme se, ale po šesti letech jsme k sobě znovu našli cestu a vzali se,“ vzpomíná. 

Lubomír Mlčoch pokračoval ve své práci a snažil se udržovat kontakty s dalšími mladými ekonomy. V 80. letech chodil na bankovní přednášky Václava Klause, se kterým sice v mnohém nesouhlasil, ale měli mezi sebou jakousi generační spřízněnost a jeho činnost oceňoval. Znal se také například s Milošem Zemanem nebo Václavem Kupkou. Mimo jiné o něj v 80. letech znovu projevila zájem KSČ, avšak odmítl znovu do ní vstoupit. V Tesle skončil v roce 1988, kdy nastoupil do Prognostického ústavu Československé akademie věd, kam ho přizval právě Václav Klaus. 

Státní bezpečnost (StB) na Lubomíra Mlčocha jako na prověřovanou osobu (PO) založila v březnu 1989 svazek, kde byl veden pod krycím jménem Zmije. Svazek byl však v prosinci téhož roku zničen. Důvodem zájmu Státní bezpečnosti byla jeho angažovanost v rámci petiční aktivity po Palachově týdnu. „V lednu 1989, kdy byly ty protesty, které byly potlačeny, tak vznikla petice proti tomu. Mně to někdo dal k podpisu a já jsem to nejen podepsal, ale taky jsem to nechával podepsat ostatní. Po několika dnech se mi ozval náměstek ředitele, že tam jsou soudruzi z Bezpečnosti a že by si přáli se mnou mluvit,“ popisuje a dodává: „Začali takovým mírným vyhrožováním, že vědí, že jsem v ústavu krátkou dobu, takže si toho jistě vážím a tak dále. Já jsem jenom argumentoval tím, že podstatou této petice je to, že ty věci se mají řešit politicky, a ne násilím.“

Pád režimu samozřejmě přivítal, ovšem zastává názor, že velké změny se nerozhodují na ulici a všechno je o dojednání na vyšších pozicích. V 90. letech se podílel na založení katolického družstva, jehož byl ekonomem. Je také spoluautorem práce “Pokoj a dobro” a podílel se na mnohaleté obnově církve v Československu (a později České republice). V druhém volebním období prezidenta Václava Havla byl zván na Hrad jako externí poradce pro ekonomické otázky.  V letech 1997–2003 působil po dvě funkční období jako děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Roku 2001 mu za příkladný křesťanský život aktivního laika v naší společnosti a za úspěšnou práci pro katolickou církev udělil papež Jan Pavel II. rytířský kříž pontifikálního řádu sv. Řehoře Velikého. V roce 2008 ho papež Benedikt XVI. jmenoval členem Papežské akademie společenských věd. V roce 2025 žil Lubomír Mlčoch v Praze.