The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Minář (* 1925)

To co jsme se učili za první republiky, padlo, dějiny byly najednou jenom německé

  • narozen 23. března 1925 ve Zborově u Zábřehu na Moravě

  • pomáhal partyzánům v okolí Zborova (skupina Jiskra)

  • roku 1948 vstoupil do KSČ

  • byl velitelem družstva v Lidových milicích

  • roku 1968 vystupuje z KSČ i z Lidových milicí

  • je předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu za okres Šumperk

  • v současnosti žije v Zábřehu na Moravě

Ladislav Minář se narodil 23. dubna 1925 ve Zborově u Zábřehu na Moravě rodičům Josefovi a Františce, rozené Poláchové. Měl dva bratry, Františka a Josefa.

Rodina

Rodina bydlela v pohraniční obci Zborov s čistě českým obyvatelstvem. Okolní vesnice byly také české, ale byly obklopeny německou enklávou pohraniční severní Moravy.

Maminka Františka byla v domácnosti. Tatínek Josef přes léto vypomáhal sedlákům a v zimě pracoval v lese. „Když byla krize v osmadvacátým roce, nějak tak ho vyhodili. Dělal v olšanský papírně a v Sudkově. Tak přišel o práci, tak živořil. Přes léto pomáhal na poli sedlákům, jenomže za to nedostal peníze. Ten sedlák něco přivezl z pole, třeba fůru obilí nebo seno nebo hnůj dovezl. Akorát vždycky krajíc chleba nebo buchty když upekli, tak nám dali. Tak si přivydělával a v zimě dělal v lese.“

Dětství

Ladislav Minář chodil do obecní školy ve Zborově a měšťanku navštěvoval ve Štítech. Krátce ještě chodil do hospodářské školy. To už ale přišli Němci, a když chtěl dále pokračovat ve studiu, odpověděl mu německý úředník: „Němečtí synci na frontě krvácejí a Čechům se nechce dělat na poli.“ Odešel tedy pracovat na statek Matouše Ryznara do Zborova.

Okupace pohraničí

Po mnichovské dohodě připadl Zborov jako pohraniční obec do Třetí říše. Na příchod německé armády do Zborova vzpomíná Ladislav Minář takto: „Měli tam tři ty hnízda do kříže. Tak tam by nebyl po té silnici prošel, myslím, nikdo, pokud by to nezaplynovali nebo něco. A pak nikdo nešel, no tak ti vojáci v sobotu odpoledne o třech hodinách odešli. Pušky na ramenách. Já jsem tomu jednomu nesl pušku. Ještě mně ji půjčil. Pak jsme se s nimi rozloučili. Oni šli na Grulich, na to opevnění, a my jsme šli po svých. Pak v neděli ráno přijeli Němci. Přijeli, v dědině zastavili. Tam byl konzum. Ten musel prodavač otevřít. Oni měli hlad. Tak vzal padesátimarkovku, takovou červenou, jako dneska padesátikorunu řekněme, a šel si koupit jídlo. On za tu padesátimarku papírovou dostal náruč rohlíků, hromadu salámu a ještě kořalku a teď nevěděl, co s tím. Se divil, jak je u nás lacino.“

Zatýkání obyvatel obce gestapem

Někdy kolem roku 1940 začalo v obci první zatýkání českého obyvatelstva. „Dvanáct jich sebrali. To byla první akce. Gestapo přijelo. Za to, že poslechli cizí rozhlasový stanice, Londýn, Moskvu nebo jiné, které byly zakázané.“

Další zatýkání na sebe nedalo dlouho čekat a v další vlně bylo na udání posláno do vězení opět dvanáct mužů z obce. Důvodem zatčení bylo, že skupina dobrovolníků vybírala měsíčně pět marek, které pak dávali osamělým ženám, jejichž muži utekli před Němci do lesů nebo do vnitrozemí.

Většina mužů byla poslána do Terezína nebo na Mírov. „Většinou se všichni vrátili… Dva z nich se za ten poslech rádia nevrátili. Byl to Janů a Graut.“

Partyzáni

„To si vyžádali Němci tím nátlakem.“

S blížícím se koncem války se kolem Zborova začala tvořit partyzánská skupina s názvem Jiskra. Jejími členy byla malá skupina ruských zajatců a někteří muži ze Zborova. „Ti Rusáci byli čtyři a ti ostatní, co byli ze Zborova, ti byli doma.“

V omezené míře se partyzánské činnosti věnoval i Ladislav Minář. Pomáhal stavět pro zajatce bunkry v lese a zúčastňoval se i záškodnických akcí. „Třeba se rozšroubovaly koleje, když byla nějaká hláška, že pojede vojenskej vlak. Zas oni někteří měli známý na těch drahách. V zatáčce u Rudy (Ruda nad Moravou – pozn. autora) jsme rozšroubili koleje v noci a pak jela lokomotiva s tím vlakem a tím odstředivým tlakem to vyjelo z kolejí a do řeky… Jenomže přes den já jsem dělal, a když se do rána něco dělalo, tak jsem byl jak... Já jsem přišel k obědu a takhle jsem usínal u oběda. Já jsem musel honem ven, nebo bych usnul.“

Konec války

Ke konci války vesnicí procházeli ustupující němečtí vojáci, kteří s sebou vedli ruské zajatce. S průjezdem vozů v zasněžené krajině jim pomáhal Ladislav Minář. „To byl sníh a oni měli normální kola. Zadní gumy neměli. Normální kola, okutý dřevěný loukotě, a to jde tím sněhem těžko. Koníčky měli dost slabý, a tak jsme před nima pod každej vůz museli dát páru a pomoct jim. My jsme mysleli, že jdou někde jenom do Zborova a že pak půjdou sami. A on nás táhl. My jsme se jen tak trošku oblíkli. Jsme si mysleli, že se za chvilku vrátíme. Až do Heřmanic (Horní Heřmanice u Štítů – pozn. autora), až na kopec do Heřmanic jsme museli s nima jet. A vzepřít jsme se nemohli, protože by nás mohli zastřelit. A tam teprve odtud jsme mohli jít domů a ti zajatci, ti šli všichni pěšky hladoví. To byla bída. (…) Pak jsme se později dozvěděli, oni je tam dali né do stodoly, ale k té stodole na větr. Ti vojáci ruští museli spát venku na větru a některý utekli mimo vítr, kde nefoukalo, tak to tam postříleli, co jde, a to ostatní šlo dál na druhý den.“

Příchod Rudé armády

„Tak kde byla česká dědina, tak to oni přešli. Byly tam ty tanky, co přijížděly potom. Třeba zaspal, narazil do elektrickýho sloupu, zbořil ho. Oni byli ospalí, myslím, jeli furt. Transporty jezdily pak, když už jely domů, tak přes Zborov jezdily. A ti první, ti byli taky s koníčkama a tak. Sháněli jídlo a v tom obchodě chtěli vajíčka a něco na jídlo. Oni měli už potom naše peníze, takový prozatímní. Ne ty originál naše, ale nějaký měli vydaný peníze, za který nakupovali normálně. To platilo u nás jak naše peníze. A tady v řece za tou vodou za Sázavou tábořili. Ryby chytali. To vždycky granát hodili do vody, vyplavaly ryby, posbírali. Nebo v neděli, když neměli co vařit, se sebrali, zastřelili srnce, stáhli a uvařili všechno maso v kotli.“

Po válce

Po válce si Ladislav Minář mohl dodělat školu. Nastoupil rovnou do druhého ročníku zámečnické školy v Zábřehu na Moravě.

Po komunistickém puči v únoru 1948 vstoupil do KSČ. Dne 1. října 1948 nastoupil na vojnu v Olomouci. Po vojně šel pracovat do Zábřehu na Moravě jako zámečník a zde zůstal až do důchodu.

V Lidových milicích

Roku 1950 se přihlásil do Lidových milic. „Ve vesnici udělali nábor do milice, tak jsem tam vstoupil.“ Byl určen jako velitel družstva. Pořádala se pravidelná cvičení a členové byli používáni k zásahům proti nepřátelům lidově-demokratického zřízení.

Jeden ze zásahů, do kterých byli nasazeni, byl na Půčkově chatě na Trojáku v blízkosti Bystřice pod Hostýnem. „To nás v noci vzbudili, vyfasovali jsme ostrý, tam chytli nějaký protistátní živly. My jsme to obstoupili. (…) A kdyby někdo utíkal, tak kdyby nestál, tak jsme měli střílet. Takovej jsme měli rozkaz. Proto nám dali ostrý. Ale nic neutíkalo. Vyšel ven ten estébák v civilu, tam si v kopcích uřezal lískovicu a tam dělal vejprask. Vyslýchali ho a pak ho vedli. Vedle mě seděl v autě a vezli ho na policii.“ Byli také používáni při útěku vězňů. „Když třeba utekli z Mírova, tak taky jsme měli pohotovost a už jsme je chytali.“

Odchod z Lidových milic a KSČ

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Ladislav Minář vystupuje z KSČ. „Přestal jsem platit známky. Přišli za mnou z výboru dva. Jsem říkal: ,Nesouhlasím s politikou strany,‘ nelíbilo se mi to. Oni mě pochopili. Oni tomu taky stejně moc nevěřili… Já jsem byl v milici, takže když jsem vypadl ze strany, tak jsem vypadl i z milice.“

Od roku 2000 je Ladislav Minář předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu v okrese Šumperk. V současnosti žije v Zábřehu na Moravě se svou ženou Annou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)