The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Miler (* 1959)

• narodil se 6. června 1959 v Jaroměři

• v srpnu 1968 střílel vzduchovkou po okupačních sovětských vojácích

• maturoval v roce 1978 na jaroměřském gymnáziu

• studoval biologii a tělesnou výchovu na pedagogické fakultě v Olomouci

• na vojně mu nabízeli vstup do vojenské kontrarozvědky, odmítl

• učil na gymnáziu v Jaroměři

• dvakrát odmítl vstup do KSČ

• v září 1989 nastoupil na fakultu tělesné výchovy v Hradci Králové

• v listopadu 1989 se jako jediný vyučující postavil na stranu studentů

• se studenty organizoval protestní akce v Hradci Králové

• spoluzakládal Občanské fórum v Hradci Králové

• v roce 1994 odešel z fakulty do soukromé sféry

• v roce 2022 žil v Jaroměři

Byl srpen roku 1968 a tehdy devítiletý Jiří Miler trávil letní prázdniny u babičky v Brodku nedaleko Miletína. Se svými dvěma kamarády spal na zahradě ve stanu. Ráno se probudil do krásného slunečného dne. Připadalo mu zvláštní, že slyšel dunění bouřky. Po chvíli přišla maminka a vysvětlila hochům, co se stalo.

„Ta bouřka nebyla bouřka, ale byly to tanky. To byl úplně první kontakt s okupací,“ vzpomínal. Ve vesnici se nacházel starý nevyužívaný lom, kde si okupační armáda udělala základnu pro vysílače s přibližně pěti vojáky, na které ale zapomněli. Vojáci neměli co jíst a začali trhat ovoce v babiččině zahradě. „Já jsem vylezl na půdu, tam byla vzduchovka a střílel jsem po nich,“ vyprávěl. Babička za ním vyšplhala a dala mu přes pusu, aby přestal.

Uplynulo jedenadvacet let. V pátek 17. listopadu 1989 měl Jiří Miler volno a po tréninku basketbalistů v Jaroměři zašel s kamarády do restaurace. Když se vracel domů, uviděl na obloze tak silné červánky, že říkal: „To je, jako když někde teče krev!“ Během víkendu se k němu žádné informace o dění v Praze nedostaly. V té době čerstvě působil na katedře tělesné výchovy na pedagogické vysoké škole v Hradci Králové. Když v pondělí přijel do práce, informace už se mezi studenty i vyučujícími šířily. Jiří Miler vyprávěl, že se jeho kolegové báli a že se nenašel nikdo, kdo by se postavil na stranu studentů.

Nejsilnějším momentem pro něho bylo shromáždění, které do auly svolal děkanát. Postupně tam ke studentům mluvili tři představitelé vysoké školy a Jiří si vybavil jejich slova: „Běžte domů! Co chcete? Studujete zadarmo! Vaši rodiče vás živí, stát vás živí, co si vymýšlíte?“

Zvedl se, vystoupil na pódium a spatřil tváře studentů. „Bylo to, jako když se podíváte štvané zvěři do očí. Jako srna, která neví, kam má v té chvíli utéct,“ tvrdí. Neuměl si vybavit, co přesně studentům říkal, ale věděl, že to bylo o naději, o příležitosti a o obrovské šanci, kterou nesmí propást. Chtěl jim dodat odvahu. Mluvil asi sedm minut a následující bouřlivý potlesk ho hřál i po letech.

V Jaroměři měli levné maso

Jiří Miler se narodil 6. června 1959 v Jaroměři. Měl starší sestru Helenu. Tatínek Jiří Miler se v dětství několikrát stěhoval, což souviselo s povoláním jeho otce, který pracoval jako příslušník finanční stráže. Před druhou světovou válkou dostal přikázáno změnit bydliště pro případ, že by se adresáře později dostaly do rukou nacistů. Dostal na výběr z několika míst, pamětníkova babička si z nich vybrala Jaroměř, protože slyšela, že tam mají levné maso. Maminka Holková pocházela z Brodku, kde měli její rodiče statek.

Pamětníkovi rodiče byli na konci války mladí a nadchli se pro komunistickou myšlenku. Jeho maminku dokonce komunistická strana pozvala, aby pomáhala přesvědčovat sedláky a chalupníky ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Později Jiřímu vyprávěla, jak proti ní chodili s vidlemi, a on moc nevěděl, jak se tvářit. „Já jsem samozřejmě zemědělce chápal, ale zároveň jsem miloval svou maminku, která věřila, že je to to nejlepší,“ vyprávěl.

Maminka pak celý život pracovala na národním výboru v Jaroměři. Tatínek nastoupil do Závodu Antonína Zápotockého v Jaroměři a posléze působil na generálním ředitelství pro kožedělné podniky v Hradci Králové.

Tam pod kopcem mám srdce rozvátý

Dětství měl Jiří v hlavě i v srdci spojené s návštěvami u babičky v Brodku. „Tam pod Zvičinou mám srdce rozvátý,“ popsal svůj pocit.  Babička zosobňovala tvrdého zemědělce, který ráno vstal, šel podojit krávy a kozy a teprve pak mohlo přijít na řadu cokoliv dalšího. Byla ženou činu a politické zaměření své dcery nechávala na ní. „Mě tohle nezajímá, musím posíct,“ odpovídala i po letech na zvídavé dotazy vnuka Jiřího. Téma případných konfliktů mezi ní coby majitelkou statku a dcerou prosazující kolektivizaci bylo ostatně v rodině tabuizované, přestože jinak Jiří svou výchovu vnímal jako poměrně svobodomyslnou.

Babička zůstala sama a pamětníkova maminka cítila povinnost jí pomáhat. Celá rodina tedy do Brodku jezdila každý víkend. Neměli auto a soboty tehdy bývaly pracovní, což z jejich výletů činilo takové malé anabáze. Tatínek jel v sobotu vlakem z práce, maminka s Jiřím a jeho sestrou přistoupili v Jaroměři, ve Dvoře Králové přesedli na autobus, dojeli do Zdobína a zbytek cesty došli pěšky. V neděli v poledne absolvovali stejnou cestu opačným směrem zpět domů.

Pionýrská klubovna se stala skautskou

Jiří se od dětství zajímal o přírodu, sbíral minerály, vedl si hnízdní mapy ptáků, měl sbírku peří i motýlů. Druhou oblastí, které se ve volném čase věnoval, byl sport. Chodil cvičit do Sokola, jak s kamarády říkali, přestože oficiální název organizace zněl jinak, a hrál basketbal.

Základní školu i gymnázium absolvoval v Jaroměři. Bavilo ho všechno, co souviselo s přírodou a s pohybovými aktivitami. Přestože byli oba jeho rodiče komunisté, nestal se pionýrem. Naopak vzpomínal, že jeho tatínek byl už před válkou velkým skautem. Jiří si dobře pamatoval, jak v roce 1968 předělávali klubovnu, která patřila pionýrům, na skautskou. A také to, jak jim ji za rok zase sebrali. „Děti jsou přísný, tvrdý a někdy nekompromisní. Když se nám podařilo v Pionýru nebýt, tak jsme byli zlí na ty, co tam byli, nosili červené šátky a měli z toho radost,“ vyprávěl.

Sousedce za trest uspal slepice

Během srpnové okupace Československa zrovna trávil letní prázdniny u babičky v Brodku. Přijel i strýc z Prahy s rodinou, protože se bál zůstat v hlavním městě. Jiří si pamatoval, jak ve stodole zahazovali strýcovu Škodu 1000 MB slámou, aby ji skryli. Za svůj největší odbojový čin považoval uspání slepic sousedce ze vsi, která okupačním vojákům nosila do lomu buchty.

„Slepici uspíte tak, že jí dáte hlavu pod křídlo a zatočíte s ní,“ popisoval. Velmi dobře si pamatoval i chvíli, kdy se pak vraceli domů do Jaroměře a cestou na autobus procházeli kolem lomu, kde byli sovětští vojáci. „Dodnes cítím, jak jsem měl stažené půlky!“

Po prázdninách začal nový školní rok, učitelé ale s žáky o invazi vojsk vůbec nemluvili. Jiří chtěl, aby rodiče sami z komunistické strany vystoupili. Oni mu odpověděli: „A ty chceš studovat?“ Devítiletý kluk ale moc nevěděl, co taková odpověď znamená. Z následujícího období si vybavil ještě hokejové mistrovství z března 1969, kdy Čechoslováci porazili Sovětský svaz a oplatili mu alespoň na ledě nedávnou okupaci. Popsal si sešit vítězným výsledkem a za trest ho musel celý přepsat.

Odjakživa byl zvídavé dítě, a čím byl starší, tím více se doma rodičů vyptával i na politické otázky. Vyprávěl, že diskuse byly mnohdy bolavé. Maminka byla velmi hodná a také angažovaná v různých projektech pro zlepšení života ve městě. Jiří vzpomínal: „Já jsem se styděl, protože jsem šel v sobotu s maminkou. Všichni kluci šli kopat fotbal, a já jsem musel jít dělat chodníky.“

Při zkoušení motal horolezecké lano

Gymnázium v Jaroměři zakončil v roce 1978 maturitou. Vždycky ho bavila biologie, ve které byl velmi dobrý. Spojil ji s tělesnou výchovou a šel studovat pedagogickou fakultu na vysokou školu v Olomouci. Na vysoké škole se cítil jako ryba ve vodě. Věnoval se oborům, které měl rád a které ho bavily. Studium v Olomouci patřilo k nejkrásnějším obdobím jeho života. Vzpomínal, jak při zkoušce ze zoologie u tehdejšího docenta Štěrby motal lano jeho manželce Dině, která byla skvělou horolezkyní, přemožitelkou dvou osmitisícovek, a chystala se zrovna na expedici.

Pamětník promoval v roce 1983, o dva roky později se stal doktorem pedagogiky. Jak bývalo tehdy běžné, docházel během studia na dvouletou vojenskou přípravu. Následující roční vojnu strávil v Liblicích u Českého Brodu. Tam se nacházely rušičky západního vysílání. Několikrát zažil návštěvu velitele západního vojenského okruhu generálplukovníka Františka Veselého, který sirkou kontroloval spáry v kuchyni, jež nebylo možné vyčistit. Během vojny ho vícekrát kontaktovali lidé z vojenské kontrarozvědky a nabízeli mu, aby pro ně pracoval. Měl podle nich dobré předpoklady, mohl by se naučit jazyk a dostat se do zahraničí. Jiří ale o podobnou práci nestál a nabídky odmítl.

Do strany vstoupit nechtěl

Jeho prvním působištěm po vojně byla průmyslová škola v Novém Městě nad Metují, kde vyučoval tělocvik a brannou výchovu. Zažil přípravu na poslední spartakiádu. Po roce odešel na gymnázium do Jaroměře. Soudruh ředitel Halma byl zároveň předsedou místní organizace KSČ a nabídl Jiřímu vstup do strany. Poprvé odmítl, ale nabídka přišla po dvou letech znovu. „Odmítl jsem podruhé a už se to těžko vysvětlovalo,“ vzpomínal.

V té době se objevila možnost pracovat na katedře tělesné výchovy na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Jiří se přihlásil, vybrali ho jako vedoucího sekce sportovních her a v září 1989 nastoupil.

Toužil poznat svět

Pamětník trávil všechny letní prázdniny cestami do hor s kamarády. „Pro nás svět končil Rumunskem a Bulharskem, jiný nebyl,“ říkal. Do západní Evropy nebo do Ameriky se většina obyvatel totalitního Československa neměla šanci dostat. Prochodili tedy slovenské, bulharské a rumunské hory. Zkusil získat devizový příslib do Jugoslávie, který nedostal. Odvolal se na okres, na kraj a nakonec na ministerstvo a příslib získal. Neměl ale s kým jet, protože ostatní kamarádi se neodvolali. Odjel tedy s člověkem z Jaroměře, kterého sice skoro neznal, ale který devizový příslib měl.  

Podobným způsobem získal v roce 1988 devizový příslib na sedm dní, když se chtěl podívat do Petry v Jordánsku. Se známým se dostal do Damašku, ale na jordánské vízum by museli čekat měsíc a půl. Projeli tedy Sýrii, spali v Palmýře a poté přeletěli do Egypta. Všechny lístky, které mohli, si koupili předem za československé koruny. V Káhiře zůstal Jiří sám, protože neměl peníze na cestu zpět. Několik nocí spal venku v parku, a nakonec mu pomohli na ambasádě sehnat letenku do Evropy. Z Atén už měl jízdenku na vlak domů. „Strašně jsem se bál, když jsem přejížděl hranice na Slovensku,“ vyprávěl, protože jeho devizový příslib byl propadlý.

Jiří byl koncem osmdesátých let rozhodnutý emigrovat. Odchod do svobodné západní Evropy plánoval se svým kamarádem Františkem Slámou. „Já bych odešel, ale mamka byla fakt nemocná. Bylo to na misce vah – mezi láskou k nejdražší osobě, k nejlaskavější osobě, kterou jsem měl, to byla mamka, a mezi tím, co jsem v životě chtěl,“ říkal. V socialistickém Československu nakonec zůstal.

Srdcem byl revolucionář

Po vystoupení na podporu studentů v aule v Hradci Králové v listopadu 1989 ho žádný kolega veřejně nepodpořil. „Tak to bylo do té doby vždycky. Když jste někdy udělal něco jiného, tak vám všichni zatleskali, ale potají,“ podotkl.

Události potom získaly rychlý spád. Jiří zastupoval pedagogickou fakultu při zakládání Občanského fóra  (OF), které probíhalo při Klicperově divadle. Mezi další zakládající členy patřili například Leoš Heger za medicínu nebo tehdejší režisér divadla Oldřich Kužílek. Pamětníkovi se líbilo, jak se propojil svět studentů a nestudentů. Existoval stávkový výbor, existovalo místo, kde se tisklo, kde se psalo. „Vím, že jsem napsal asi dvě básničky a visely po celém Hradci,“ vzpomínal. Vybavil si, jak se na Ulrychově náměstí ve spolupráci se středoškoláky stavěla velká zeď z kartonových krabic.

V Hradci Králové se lidé k demonstracím scházeli na Velkém náměstí, besedy se odehrávaly v Klicperově divadle. Mluvčím OF se stal Josef Vágner, budoucí ředitel zoologické zahrady ve Dvoře Králové nad Labem. Někdy Jiřího vozil ve svém malém polském autíčku Fiat večer do Jaroměře a cestou si povídali o svobodě. „Je to v člověku a bylo to v člověku a byly to strašně silné okamžiky,“ vzpomínal.

Šlo o hektické období a Jiří si už nevybavil, jak přesně šly události za sebou. Jel protestovat i do Prahy, ale většinu času trávil v Hradci Králové. „Tím, že jsem byl svobodný, tak jsem spával mezi holkami na kolejích,“ vyprávěl s úsměvem. Dění v Jaroměři neměl čas moc sledovat. Jen jednou přivezl materiály s informacemi na gymnázium, kde dřív učil, a chtěl promluvit ke studentům. Dovnitř ho ale nepustili.

Někteří se mě báli

„Když hlavní revoluce skončila, tak se mě někteří začali bát,“ říkal pobaveně pamětník. Na katedře si totiž mysleli, že se stane novým děkanem a bude na něm, kdo na škole zůstane, a kdo ne. „Oni byli zvyklí v minulosti, že o nich někdo rozhoduje,“ říkal. Pamětník se však chtěl soustředit na svou práci, do které čerstvě nastoupil. Odmítl i možnost vstoupit do politiky.

Na vysoké škole zůstal do roku 1994 a pak odešel do soukromého sektoru. Oženil se v roce 1993 a s manželkou Miroslavou měli dceru Annu a syna Adama. V roce 1995, 1998 a 2019 se účastnil expedic Monoxylon, při kterých parta nadšenců vyrazila na moře ve vydlabaném člunu po stopách našich předků z doby kamenné.

Od mládí měl rád umění, psal básně, k jeho přátelům patřili malíř Vladimír Komárek nebo sochař Petr Novák. Svůj postoj k životu charakterizoval větou přírodovědce Roberta Gannona, který zachraňoval zvířata při napouštění přehrady Afobaka v Surinamu: „Času je málo a voda stoupá.“