Dana Milatová

* 1929

  • Jak tak šli po těch celách a třídili jich, tak ten doktor říkal, že otec, jak tam ležel v tom kůtě na slámě, že je kaput – že je mrtvý. A tým pádem oni ho nechali, raněné stříleli, ale tým pádem oni ho nechali v tom koutě.

  • „S autem jeli dozadu do márnice a měli brát Jaška, Kozmika, Čepelu. Jak odjeli dozadu a my jsme měli v obývacím pokoji okno do lesa ke králíkárně, tak jsem tam zahlédla Kozmika. Říkám: ,Mami, Kozmik je tam. Dává králíkům.‘ Okamžitě za ním běžela a řekla, ať se schová. Pod cestou, která vedla na březnickou silnici, byla taková obrovitá šopa na seno, nářadí na krmení zvěře. Tak on se tam schoval a tím pádem ho nezatkli a zatkli ty ostatní. Potom jsem tam za ním šla a on strašně naříkal a říkal, že neví, co. Že se pokusí odejít na Slovensko, že má někde na Vsetínsku synovce. Dali jsme mu věci na cestu. Ještě se tam pak jeden den schovával. Nevěděli jsme, jestli jsme pod dohledem. Protože od srpna, když taťku poprvé vyslýchali, tak jsme měli pořád pocit, že někdo pořád obchází kolem lesa.“

  • A ta začla vykládat, že se tam nastěhovali Maďaři, že za cigarety dávají zbraně a ve škole že jsou nastěhovaní. Že tam mají koně a všechny ty vozy a tak. Tak já, zvědavá, hned jsem šla s ní, že. Jak jsem to všechno zjistila, tak nešla jsem od nich domů. To byla jako kamarádka, jsme tam vykládaly, to víte, s těma Maďarama - rukama nohama. Já jsem to obhlídla a už jsem nešla domů, ale šla jsem přímo do Štípy za strýcem. On přes tých Zbořilů, on tam chodil skoro denně z lesa nebo tak. A věděl nebo oni mu dali zprávu, už nevím, jak oni měli styk. Tam jsme všecko dávali k těm Zbořilům. Tam jsem řekla, jak by mohli získat zbraně, protože v tu dobu všichni chtěli k partyzánům, ale nebylo zbraní.

  • Do skříně, pod postel, bodákama, dokonce bratr, jak měl ustlanou postel, tak do peřin. Hledali, vyhazovali prádlo ze skříní, gauč. Nenašli nic. Maminka stála uprostřed zabalená v tatínkovém hubertusu, v kapsi měla ruce a přidržovala tu pušku. Já jsem to nevěděla, jenom jsem viděla, jak se třepe, ani mluvit nemohla. Nato i mě to přepadlo, že jsem začla úplně cvakat zubama – takový, já nevím, jestli to byl šok, kterej jsem měla ještě až dva roky po válce - když jsem se nějak rozrušila, tak mi začly hrůzou cvakat zuby. Teď oni, že co, tak my jsme říkaly, že je nám zima. Já jsem byla v pyžamě. Mamka v košili, ještě že měla ten kabát, no a že potřebuje jít na záchod. Ti vojáci už odcházeli a ten gestapák zavolal dva ty vojáky a za jejich asistence maminka sešla pomalu ze schodů, a teď kde? Mamka neřekla, že máme společný záchod s tym správcem. Říkala, že chodíme za bufet. Naproti byl takový bufet, kde prodávala a za tím bufetem byly veřejné záchody. Tak ona za asistence těch dvou vojáků došla až tam dozadu. To bylo otevřené, mamka to za sebou zavřela a pušku hodila do toho otevřeného septiku.

  • „S tatínkem byl zavřený otec Vyorala, který s policistou Lečíkem (František Lečík) ukryl zbraně. Vyoralům říkali Kučerovi, protože paní Vyoralová byla za svobodna Kučerová. Oni měli tři děti. Maňka chodila s bratrem do školy, Jožka se mnou a ještě měli jednoho mladšího. Oni potom všechny pozavírali i s dědečkem. Ten děda byl s tatínkem na cele a přemýšleli tam, jak pomoct. Starý pan Kučera chtěl zachránit alespoň dceru, tak táta s panem Kučerou napsali moták a propašovali ho paní Vyoralové. Ona, jak ji konfrontovali s manželem, tak začala, že je lajdák, že se o děcka nestará, že se o všechno musí starat sama, že neví, co dělal. Že byl většinou s dědou. Oni jí na to naletěli a propustili ji. Víte, jak ona byla vděčná, že se tak zachránila? Až mi to bylo někdy trapné, když jsem se s ní po válce sešla, když jsem se u ní někdy stavila v Březnici. Ona nevěděla, co by mi donesla. Slivovici, sádlo. Jsem to nechtěla. Na co? Vždyť jsme měli hospodářství. Ale ona nevěděla, co by mi dala, když se zachránila.“

  • „Dostala jsem vzkaz, že mám vzít tu a tu krabičku tam a tam. Byly to dvě krabičky. V jedné pistole a v druhé náboje. Později jsem se dozvěděla, že se mu (Petr Buďka, pozn. autora) pokazila pistole a neměl pořádnou zbraň. Josef (Josef Gajdošík, pozn. autora) říká, že ji sežene a zařídí to. Byl na Vizovicku a vzkázal mně zprávu, že to mám přivézt. Aktovku na záda a šla jsem. Dělnickým autobusem jsem jela večer do Lukova a šla jsem pěšky lesem kolem Božích muk do Velikové. A že u těch Božích muk mě bude strýc čekat. Měla jsem strach, jak se v noci dostanu zpátky. Přišla jsem tam, vyšel strýc Josef. Vytáhla jsem aktovku a dala jsem mu to. On to hned rozbalil a zpoza těch Božích muk najednou vyšel vysoký chlap. Já jsem se zarazila, ale strýc mu to podal a on se na to dívá a říká: ,Charašo, děvočka.‘ Tak si to přebral a byl velice šťastný.“

  • „Ve Zlíně byla naproti radnice firma Ludmila, kde se prodávaly zbraně. Jelikož tam otec nakupoval, tak se domluvil a něco tam ještě vzal. Potom se dost uložilo od generála Zahálky. Otec s ním spolupracoval. Oni byli čtyři nebo tři, co o sobě věděli. Ale jinak dělali, že se neznají. Když potom zavřeli generála Zahálku, tak on nepromluvil. V Brně ho někdo z Obrany národa zradil, ale on nepromluvil a všechny zbraně zůstaly. Už ve dvaačtyřicátým roku ho popravili a otce zavřeli až ve třiačtyřicátém. Takže otec si byl jistý, že o těch zbraních nikdo neví. O těch jsme věděli jen my, já a bratr, protože jsme byli zvědaví.“

  • „Jednou jsem jela vlakem s Anežkou (Anežka Zmeškalová, pozn. autora) ze Zlína. Vezla harmoniku a jely jsme do Vizovic. Ještě měla slaměnou tašku a vespodu měla v hadru zabalený a naskládaný asi tři nebo čtyři granáty a na tom jablka. Za Zlínem přistoupila četa vojáků. Přišli k nám, začali se bavit a jeden se zeptal, jestli si může vzít, a vzal si jablko. Potom druhý, třetí a já jsem viděla, jak ona úplně zbledla, ztuhla. Říkala jsem si, co včíl? Věděla jsem, že tam něco má. Ale štěstí. Přijeli jsme do Příluk a oni vystupovali. Tak si svrchu vzali jen pár těch jablek. Ale co jsme tenkrát zkusily...“

  • „Šli jsme tam večer. Táta nám napsal, že mezi devátou a desátou, kdy chodí služba, je to možné. U parku brácha vylezl na ramena strýcovi, složil udici a balíky pašoval na udici a zpátky zase motáky. Kdyby někdo spadl, co to bylo za hrůzu. Ve vedlejším zámku bylo německé kasino a Němci chodili po té cestě. Na vrchu byly smrky a tam jsem s někým stála a hlídala. Nejhorší bylo, když jsem stála sama. To víte, že jsem měla strach. To víte, patnáctiletá holka, když tam musí být. Říkali mi, že mám pískat. Ale já bych určitě nezapískala, protože jsem měla všechno sevřený. Jak bych reagovala, kdyby něco, to nevím. Zespodu, od hotelu Morava, také chodili lidi. Tak tam musel taky někdo hlídat. Nebo tam seděl na lavičce pár. Jak je dostat ven? Tak dva šli svrchu, dva zespodu, postavili jsme se před ně, začali jsme se bavit. Tak dlouho jsme se bavili, až z té lávky odešli.“

  • Full recordings
  • 1

    Nový Jičín, 21.10.2014

    (audio)
    duration: 03:49:52
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Rožnov pod Radhoštěm, 04.09.2016

    (audio)
    duration: 02:13:28
Full recordings are available only for logged users.

Nebylo jí ani patnáct a pomohla zachránit spoustu lidských životů

milatova orez.jpg (historic)
Dana Milatová

Dana Milatová, rodným příjmením Gajdošíková, se narodila 25. srpna 1929 v Želechovicích nad Dřevnicí. V roce 1932 se její otec František Gajdošík stal správcem nově vznikajícího lesního hřbitova ve Zlíně. Rodina se pak přestěhovala do budovy na hřbitově. Těsně před válkou nechal František Gajdošík v domě, márnici a přilehlých kůlnách lesního hřbitova vybudovat několik úkrytů. Schoval v nich trvanlivé potraviny a vojenský materiál. Stal se také členem odbojové organizace Obrana národa. Počátkem února 1943 otce zatkli. Dana Milatová již ve čtrnácti letech pomáhala pašovat motáky otce z věznice ve Zlíně. Informace v nich obsažené zachránily život mnoha lidem. Později se zase stala důležitou spojkou 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky na Zlínsku. Nejen že partyzánům předávala informace, ale pomáhala i se zásobováním, a dokonce s dodávkami zbraní. Neustále přitom riskovala život. Do odboje se zapojilo několik jejích příbuzných. Jeden ze strýců Josef Gajdošík (Kopanský) byl velitelem skupiny partyzánů. Další strýc a teta, Petr a Františka Gajdošíkovi, zahynuli v koncentračním táboře Mauthausen. Věznili i matku pamětnice Ludmilu Gajdošíkovou a otec se během války do vězení dostal dokonce dvakrát. Nakonec přežil jen shodou náhod. Ani osvobození rodině neulehčilo od útrap. Po nástupu komunistického režimu zatkli otce a bratra Otakara. Zanedlouho je sice propustili, ale bratr nemocný tuberkulózou za několik dní zemřel následkem podchlazení během zatčení. V roce 1950 Dana Milatová na protest odevzdala legitimaci KSČ, čímž se na několik dalších desetiletí stala nežádoucí osobou.