The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eleni Mikušová roz. Stambolidu (* 1938  )

Máma nás opustila a vrátila se do Řecka bojovat

  • narozena 24. července 1938 v Kavalari v Řecku
  • v roce 1946 uprchla s matkou před občanskou válkou do Makedonie
  • její matka v Makedonii ji a tři její sourozence zanechala a vrátila se bojovat do Řecka
  • její otec zůstal v Řecku a o jeho osudu se už rodina nikdy nic nedozvěděla
  • spolu se sourozenci byla v rámci projektu na pomoc řeckým dětem převezena v roce 1949 do Československa
  • do patnácti let žila v různých dětských domovech
  • v roce 1951 její matka přijela do Československa a své děti vypátrala
  • vystřídala různé dělnické profese
  • s manželem a dvěma syny se usadila v Havířově

Utíkala tak, až upadla a rozbila si bradu. Hnal ji strach z násilí, které se odehrávalo během občanské války v Řecku. Jejím cílem byla Makedonie, nejbližší země, kde byl klid. Tehdy, když nocí klopýtala lesem a klouzala po kamenech v potoce, ještě netušila, že ji tam matka opustí, a na ní, osmileté holce bude, aby se postarala o mladší sestry a bratra.

Narodila se 24. července v obci Kavalari v Řecku. Vesnice spadá pod soluňskou oblast a je blízko hranic s Makedonií. Elenin otec Moisis Stambolidis byl švec, matka Kleopatra se doma starala o děti. „Neměli jsme se špatně. Jenže každou chvíli přišli buď partyzáni z hor nebo fašisti ze Soluně. Vždycky všechny shromáždili na náměstí a vyptávali se žen, kde mají chlapy. Pořád nás terorizovali, baráky zapalovali,“ vypráví.

Druhá světová válka skončila, ale v Řecku vypukla další válka, občanská. Proti sobě se ocitli podporovatelé monarchie a ti, kteří propadli komunistickým myšlenkám. Elenin otec sice nebyl komunista, ale bývalí partyzáni za ním chodili a nutili ho, aby s nimi šel za komunistické ideály bojovat. Nechtěl. Naopak Elenina matka byla komunismem nadšená. Situace v obci Kavalari začala být nepřehledná, lidé si navzájem nevěřili a báli se.

„Byly zprávy, že ráno přijdou a zapálí dědinu. No a moje maminka dostala strach. Trvala na tom, že musíme do hor. Tatínek nechtěl do hor, chtěl jít dolů. Ale maminka, že ne. Tak šel tatínek s námi. Více nás utíkalo. Všechno jsme nechali v Řecku. My jsme brali třeba peřinu nebo tak něco, jinak vše zůstalo. Moje máma byla v té době pořád v jiném stavu. A v horách přišli partyzáni a verbovali chlapy, aby zůstali a šli bojovat. Táta jim říkal, ať nás nechají přejít hranice, aby viděl, co maminka bude mít, co to děcko bude. Ale oni řekli, že když s nimi nepůjde, tak ho zastřelí. No a tak můj táta musel jít s nimi,“ vzpomíná.

Ztráta matky a pobyt v sirotčinci

Studenou podzimní nocí skupinka žen, dětí a starců stoupala do hor, směrem k makedonské hranici. „Když jsme ji přešli, bylo to dobré. Hned nás dali do nějaké školy. Byla tam velká místnost a v ní plno uprchlíků z Řecka,“ říká.

Přišli za nimi zdravotníci z Červeného kříže. Vybrali děti, které byly nemocné. Eleni vzali do nemocnice také. Při útěku spadla do potoka, narazila bradou na kámen a protože v horách nebyl čas na ošetření, měla celý obličej silně oteklý. V nemocnici byla tři týdny, pak s matkou, sourozenci a dalšími řeckými uprchlíky putovala do další vesnice. Byl jim přidělen malý pokoj, ve kterém žilo dohromady dvanáct lidí. Následoval další přesun, do bývalé Jugoslávie. Její matka porodila dceru. „Máma chtěla zpátky do Řecka, bojovat na frontu, hledat tátu. Myslela si, že nás tam nechá a postará se o nás bratranec. Ráno jsme se vzbudili a nebyla ani máma, ani ten bratranec. Tak já jsem pak chodila po hospodě a žebrala jsem, abych děckám měla co dát jíst. Potom přišla samospráva na to, že naše maminka je pryč a sebrali nás do sirotčince,“ vypráví.

Byla nejstarší ze čtyř sourozenců. Musela bydlet sama v jedné části dětského domova, její sestra a bratr v jiné, určené mladším dětem. Její druhou, nedávno narozenou sestřičku úředníci odvezli do kojeneckého ústavu. Nevěděla, co se stalo s její mámou, kde je. Tehdy ještě také ani netušila, že svého otce už nikdy neuvidí. Až později se dozvěděla, že se v horách našla jen jeho zbraň, ale jeho tělo ne.

Cesta do Československa

V roce 1949 byla s dalšími chovanci dětského domova odvezena na nádraží. Tam se setkala se sestrou a bratrem, o nejmladší sestře nevěděla. „Chodili po vagónech, asi byli z Červeného kříže. A bratra mi sebrali. Asi proto, že byl malý. Mě a sestru nechali ve vagónu, jeho odnesli. To víte, že jsme jim ho nechtěly dát. Plakaly jsme. Chtěly jsme z vlaku vyskočit. To bylo divadlo,“ říká.

Stesk po rodičích. Strach. Žádné informace. Obava z toho, kam ji vlak veze. Všechny tyto své pocity shrnuje do věty: „Bylo mi moc smutno.“

Vlak přijel do Československa. Eleni byla součástí programu na pomoc dětem řeckých komunistů. Socialistické země si rozebíraly sirotky a opuštěné děti, jejichž rodiče bojovali za komunistické myšlenky.

„Zavezli nás do nějaké koupele. Ostříhali nás, dali do sprchy a pak dál rozdělovali. Mě a sestru odvezli do dětského domova Racek u Benešova. Bratr a druhá sestra s námi nebyli,“ říká.

Přestože se jí stýskalo po rodičích, cítila se dobře. Měla co jíst, dostala čisté tepláky. Ocitla se ve skupině asi padesáti dětí. Byl jim přidělen učitel, který byl Makedonec, a dva řečtí vychovatelé. Kromě nich byly v jejím okolí už jen české vychovatelky. Cíl byl jasný, naučit řecké děti co nejdříve česky, protože byl předpoklad, že mnozí sirotci už v Československu zůstanou. Eleni byla spokojená. Čeština jí šla. Líbilo se jí, že vychovatelé s dětmi jezdili na výlety. „Hodně se nám věnovali. Šlo jim o to, abychom nebyli smutní. Když se zastesklo po rodičích, hned se hrála nějaká hra, takže jsme brzy na smutek zapomněli,“ vypráví.

Setkání s matkou

Vystřídala několik dětských domovů. Po ukončení základní školy byla poslána do učení na zemědělské učiliště v Děčíně. Nelíbilo se jí tam. „Kluci mě učili sprostá slova, tahali mě za copy. Já jsem chodila mistrovi žalovat,“ vzpomíná. Nakonec učení nechala. V té době už ji hledala její matka. Přijela do Československa s novým mužem, s nímž se seznámila v Řecku a měla s ním další dvě děti. Přes Červený kříž se snažila vypátrat, kde skončily její čtyři děti, které v roce 1946 opustila..

Eleni se mezitím dozvěděla, že ji máma hledá. K setkání nakonec došlo v dětském domově, ve kterém byl její mladší bratr a sestra. „A tak jsme se nakonec sešli. Ani sestra ani brácha mámu nepoznali. Jenom já ano. Bylo to dojemné. Byli jsme rádi, že zase máme mámu. To víte, děcka touží po rodičích. Tak jsme plakali. Všichni, jak matka tak i my,“ vzpomíná.

Elenina matka se usadila v Jeseníkách. To je oblast, kde v 50. letech našla nový domov spousta řeckých uprchlíků, jimž se čeští komunisté snažili pomoci. Našla ho tam i rodina Stambolidu, byť bez otce neúplná a poznamenaná vším tím, čím prošla. Eleni však byla ráda, že znovu žije pohromadě se svými dvěma sestrami, bratrem a že jí přibyly i sestřičky nové, které její matka měla s novým partnerem.

Těžká práce na Ostravsku

Byla 50. léta, období, kdy komunisté byli na vrcholu moci. Eleni to příliš nevnímala. „Člověk uvěří tomu, co mu ve škole pořád hučí do hlavy. Věřili jsme tomu, co nám říkali. Maminka zůstala být komunistkou. Ale já ne,“ podotýká.

Život jí naplňovala těžká práce. Pracovala jako svářečka ve výrobně řetězů v obci Česká ves na Jesenicku. Bylo jí necelých sedmnáct a vyráběla těžké silné řetězy sloužící k uvazování dobytka. „Svařovala jsem moc dobře. Šlo mi to, dokonce jsem dostala vyznamenání jako nejlepší pracovnice,“ říká.

Poté byla zaměstnána v tkalcovně v Jeseníku a pak se s kamarádkou rozhodly jet za prací do Ostravy. Do té se tehdy sjížděli lidé z celého Československa. Město plné hutí a dolů nabízelo na tehdejší poměry vysoké výdělky i nové byty na vznikajících obrovských sídlištích, takže bylo pro mnoho mladých lidí lákavé.

Pracovala jako průvodčí v tramvaji, přitom se seznámila s mužem, jehož si vzala. Narodily se jí dvě děti. Mladá rodina dostala byt v Havířově, nově postaveném městě pro lidi, kteří se na Ostravsko vydali za prací. „Říkalo se mu město mladých. Bylo to dobré. Byt jsme měli, práci jsme měli, děti chodily do školy. Já se o politiku nezajímala, ale zle jsme se neměli. Ovšem za tu cenu, že jsme dřeli. Já dělala v podniku Bytostav při výrobě panelů. Cement jsem vozila, armatury jsem nosila. Celý život jsem dělala těžkou dělnickou práci,“ vypráví.

Na jedné straně si uvědomovala, že se jí za socialismu nevede špatně. Na druhé straně byla zvyklá říkat, co se jí nelíbilo, což za totality přinášelo problémy. A tak ji jednou přivedl domů policista. „Nadávala jsem na komunisty. Už nevím přesně kvůli čemu. Slyšel to policajt, byl to známý. Vzal mě a doprovodil mě domů. Říkal, že mám být ticho, protože kdyby tam místo něho byli jiní, zavřou mě. Manželovi pak řekl, ať mě nikam nepouští, protože mám nevymáchanou hubu,“ vzpomíná.

Přestože celý život dělala těžkou dělnickou práci, ve volném čase neodpočívala. Věnovala ho péči nejen o své děti, ale i o děti svých sester, bratra a dalších příbuzných. Jako by chtěla dalším generacím dopřát to, co ona sama v dětství nepoznala: vřelost, lásku, zábavu při rodinných velkých sešlostech. „Beru to jako povinnost. Jsem nejstarší ze sourozenců, tak se o ně i jejich rodiny starám,“ říká.

Návrat do Řecka

V roce 1983 se poprvé s matkou vypravily zpět do Řecka. Příjezd do rodné vesnice pro ni byl šokem. Z jejich domova zůstala jen pec na chleba. Jinak nic. Ruiny byly zarostlé křovím. Poznala stromy, které její otec kdysi sázel. Byly obrovské. Naopak, náměstí v obci jí připadalo malé. „Pamatovala jsem si, že na náměstí býval obrovský platan. A vždy, když byla vedra, všichni lidé z dědiny leželi pod ním. Každý tam byl. A já ten platan viděla jako strašně velký. Pak jsem tam přijela, a on byl scvrklý, malý. I to náměstí najednou bylo v mých očích takové malinké,“ popisuje.

Život v penzi

O tom, co prožila, většina lidí z jejího okolí neměla tušení. Jen když se jí kolegyně z práce občas ptaly, jak se Řekyně dostala do Česka, vyprávěla svůj příběh. Příběh dítěte, které prchalo před válkou. Proto ji zajímá vše, co se týká uprchlické vlny počátku jednadvacátého století. „Emigrovali jsme stejně jako oni dnes. Ale my jsme šli jen děti, ženy a staří lidé. Teď vidím v televizi samé mladé svalnaté kluky. Ti mají zůstat doma a udělat si tam pořádek. Tak já si to myslím,“ říká.

Manžel jí zemřel v roce 2004. Zůstala v Havířově a je v kontaktu se svou početnou rodinou. Hlídá pravnuka, pracuje na zahrádce, hodně čte.

Nikdy nelitovala, že se shodou náhod ocitla právě v České republice. „Jsem ráda, že jsem tady. Mám se dobře. Děti jsou zdravé a je tady klid,“ shrnuje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Nejsme tu sami: příběhy našich menšin