The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marka Míková (* 1959)

• narodila se 28. prosince 1959 v Českých Budějovicích

• rodiče ji odmala vedli k víře

• věnovala se hudbě a herectví

• hrála hlavní roli v pohádce Jak se budí princezny

• vystudovala režii a dramaturgii

• působila v několika punkových kapelách

• věnuje se hudbě, herectví a psaní

Z Šípkové Růženky punkovou hvězdou. Když Marka Míková v sedmnácti ztvárnila dnes už legendární princeznu ve Vorlíčkově pohádce Jak se budí princezny, doufala ještě v kariéru herečky. Pak se ale nejspíš z kádrových důvodů nedostala na DAMU a život si tak zařídila jinak. Dnes je režisérkou, hudebnicí, spisovatelkou a loutkoherečkou. “Jsem renesanční osoba,” shrnuje spokojeně. 

Marka Míková se narodila jako Marie Horáková 28. prosince 1959 v Českých Budějovicích. Marka je přezdívka, kterou si prý vymyslela v dětství. “Tatínkova maminka byla Marta, zemřela mu, když mu byly dva roky. A říkalo se, že jsem jí podobná, tak nějakým způsobem asi i to Marka a Marta tam nějak fungovalo,” zamýšlí se zpětně nad přízviskem, kterým na ni rodiče i sourozenci volali. Ačkoliv se narodila v jižních Čechách, rodina se v jejích dvou letech přestěhovala do Prahy. Malá Marka tak vyrůstala skoro v centru hlavního města, Horákovi se zabydleli v domě Atlas nedaleko Těšnovského nádraží. Na místě nádraží dnes stojí magistrála a Pražáci i mimopražští oblast znají hlavně díky Florenci, kterou začíná karlínská čtvrť. Městská část se dnes pyšní řadou výběrových kaváren a podniků, v šedesátých letech ale vypadala úplně jinak. “Před Muzeem hlavního města Prahy byl velký park a tam jsme si hrávali. Bylo to divoké. Mám vzpomínky, jak mi někdo z romských dětí vzal koloběžku. A já nevěděla, jak to udělat, aby mi ji vrátil. Tak jsem řekla, že to ještě jednou objede a pak mi ji dá. A on samozřejmě, že ne. Pak přišla rázně maminka a řekla: ‘Koukej to sem dát!’ A bylo,” vypráví Marka Míková se smíchem jednu z dětských vzpomínek. Její maminka Marie byla učitelka a otec Milan Horák se živil jako právník. Své tři děti vychovávali ke katolické víře. Socialismu navzdory tak Marka Míková už od dětství navštěvovala karlínský kostel svatého Cyrila a Metoděje. 

V kostele jsme poslouchali Jesus Christ Superstar

K víře ale měl hlavně Milan Horák svérázný přístup. “Nebyl pokřtěný katolík, přestoupil z církve husitské až v dospělosti, když si vzal maminku. A vždycky hledal nové věci, neměl moc rád liturgii, to těžko snášel. Něco z toho rozšířil mezi nás, takže pro nás byla víra vždycky svobodná. Byli jsme vedeni tak, že tohle je ta pravá cesta, ne komunismus a svazování ducha,” vysvětluje pamětnice. V karlínském kostele míval kázání páter Pilík, na kterého dodnes ráda vzpomíná. “Byl to úžasný muž, takový opravdový. Jeho kázání si tatínek natáčel na kazetový magnetofon, ještě je možné si to poslechnout,” prozrazuje. Víra byla pro Horákovy v sešněrovaném světě komunismu hodně důležitá, svým dětem ale říkali, aby o návštěvách kostela raději nikde moc nevykládaly. 

Marka Míková dodnes vzpomíná na to, jak v uvolněných šedesátých letech poslouchali v kostele Sv. Kříže na Příkopech písničky i z muzikálu Jesus Christ Superstar. “Byla tam kapela Giovanni, skutečná kapela s bicími a basou. A hráli křesťanské písničky v rockovém podání. Často se také promítalo na strop kostela,” vysvětluje. Malá Marka tak se sourozenci Janou a Pavlem vyrůstala obklopená i hudbou. Jejich maminka na základní škole učila hudební výchovu, vedle toho zpívala v Kühnově sboru. “Byla výborná, zpívala soprán. Nikdy nebyla úplně sólistka, ale sboristka. A s tím Kühnem dokonce jezdili do zahraničí na různá místa.” Marie Horáková na jedné ze zahraničních cest navštívila svého bratrance Štěpána Zavřela. Známý ilustrátor emigroval v roce 1959 do Itálie. “Setkali se, takže krátce po tom, co přijela, byla na několika výsleších. Říkala mi pak, že byla požádána, aby pro ně příště udělala nějakou drobnou službu, kterou nahlásí.” Příslušníci Státní bezpečnosti to neoznačovali za spolupráci, po Marii Horákové chtěli například to, aby při zájezdu do Francie zjistila, jestli je v nějaké ulici zaparkované auto. “To ona samozřejmě nechtěla, byla v tomhle taková radikální. A pak už do Francie nejela,” vysvětluje pamětnice. 

Tatínek by vyškrtnutý ze strany

Marie Horáková na rozdíl od svého muže ani nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa. Milan Horák si podal přihlášku v době, kdy se jako právník chtěl dostat z Českých Budějovic do hlavního města. Pracoval na právním oddělení Ministerstva vnitra. “Po roce 1968 byl ale ze strany vyškrtnutý na vlastní žádost. Pak byl vyhozený z ministerstva, dělal na okresním podniku bytového hospodářství. Nebylo to nejhorší místo, nemusel na žádnou dělnickou profesi,” vysvětluje pamětnice, jaké změny v její rodině nastaly po srpnové okupaci. Na samotnou invazi má také intenzivní vzpomínky. Den před ní se vrátila z letního tábora. “Když jsme se probudili, tak na náš balkon mířily tanky. Maminka šílela a odsunula nás do koupelny, že budeme spát tam. Byl to šok a prožívali jsme velký strach,” vybavuje si. “Pán naproti v domě se vykláněl z okna a přetíral nápis Sokolovská. Byl to velký zmatek,” dodává. 

Po okupaci byl Milan Horák kvůli svému vyškrtnutí ze strany ještě na několika výsleších, nikdy o nich ale nemluvil. “Vím jen, že měl pak špatné sny a špatně spal,” přiznává Marka Míková. Jinak ale rodina třeba za svou víru perzekuována nebyla. “Když vidím svůj život zpětně, je to hodně o lidech. Na koho člověk narazil. Pokud tam byl člověk, který chtěl udávat a ničit, tak to dělal,” komentuje stručně. 

Na kádrový škraloup ale rodina přeci jen tu a tam narazila. Sestra Jana se nemohla dostat na vysněný pedagogický obor, mladší Marka začala jen díky pomoci tatínkova známého studovat Gymnázium Nad Štolou. Ve třeťáku ji ale potkala událost, kvůli které se jí do školy moc chodit nechtělo. Dostala hlavní roli ve filmu Jak se budí princezny. “Už od základky jsem chodila do dramaťáku a hudebky, vybrali si mě tenkrát do filmu Robinsonka, to natáčel Karel Kachyňa. Pak už je člověk v dětském hereckým rejstříku, tak si ho občas vyberou do nějakých drobných televizních inscenací. A pak jsem se dostala do konkurzu na princeznu Růženku a nějakým řízením osudu jsem to vyhrála,” popisuje, jak se dostala do Vorlíčkovy pohádky, která dodnes nechybí ve vánočním televizním programu. Marka Míková byla z filmové atmosféry nadšená. “Být princeznou pro mě neznamenalo, že se mi změní svět. Ale hrozně mě bavilo to prostředí, Václav Vorlíček, slavné osobnosti. Neměla jsem ale v sobě nikdy nějakou přehnanou úctu k hvězdám, ať už z hereckého nebo hudebního světa.” Na place se tak pohybovala spontánně a bez přehnané trémy. 

Zkusila jsem emigrovat

Po gymnáziu toužila nastoupit na DAMU, ale ani po dvou pokusech se jí to nepodařilo. “Vždycky jsem se dostala do druhého kola a nikdy mě nevzali. Když mě nevzali poprvé, začala jsem dělat nápovědu v divadla v Hradci Králové.” Mezi tím ale pendlovala do Prahy, protože tam žil její budoucí manžel Tomáš Míka. Pamětnice se také pomalu začínala věnovat své hudební kariéře. Po druhých neúspěšných přijímačkách na DAMU do materiálů nahlédla její známá. “Říkala, že se tam vzhledem k tatínkovi nikdy nedostanu,” uzavírá, jak se vzdala snahy vystudovat herectví. 

Po druhých neúspěšných zkouškách přestala dělat suflérku v Hradci, vrátila se do Prahy a začala pracovat v Nemocnici Na Františku. U toho ale dál působila v amatérském divadle Lucerna a v A studiu Rubín. Chodila také k spisovateli Ivanu Vyskočilovi na tvůrčí psaní. Ten jí později doporučil studium režie a dramaturgie na loutkoherecké katedře, které úspěšně absolvovala v době, kdy už měla dvě malé děti. Do toho v roce 1981 vznikla kapela Plyn, předchůdkyně populárního uskupení Zuby nehty. S Pavlou Fediukovou a Hanou Kubíčkovou pamětnici seznámil Tomáš Míka. “Pavla vždycky chtěla založit holčičí kapelu. Já jsem se jim hodila svým přístupem k pianu a tím, že jsem nechtěla hrát žádné převzaté písně, ale jenom vlastní a svým způsobem. A to je bavilo,” vysvětluje, jak se do uskupení dostala. První vystoupení kapela pořádala v malém petřinském klubu Juridice. Marka Míková si dodnes pamatuje pískot a volání: “Dejte jim zrní!” O to větší touhu ale měla kapela uspět. 

Tomáš Míka, který pamětnici s budoucími spoluhráčkami seznámil, byl pro Marku Míkovou osudovým mužem. Nejen, že si ho později vzala, ale v roce 1982 s ním chtěla emigrovat. Vydali se do Itálie. “Získala jsem mapu, kde v Itálii žije můj strejda Štěpán Zavřel, občanky jsme zahrabali někde na Jižáku a jeli jsme stopem na hranice do Komárna.” Chtěli překročit hranice do Maďarska, jasný plán, jak to bude dál, ale neměli. “Na těch hranicích nás ale chytli a celé nás prohledali. Našli tu mapu, sebrali nám pasy a vrátili nás,” popisuje Marka Míková, jak pokus o emigraci dopadl. I když dvojice přišla o pasy, žádný další postih se nekonal. Pamětnice se dál věnovala hraní v kapele i v divadle. 

Ve Vatikánu jsme hráli příběh o Anežce České

Plyn ale komunisté později zakázali. “Jednou ji četli na seznamu kapel, co jsou proti režimu a mimo hlavní proud. Četli to jak na Hlase Ameriky, tak na Svobodné Evropě. A kvůli tomu, že jsme byly na seznamu, jsme najednou nesměly hrát.” Hudebnice to ale vyřešily po svém, kapelu zkrátka přejmenovaly. A tak v roce 1984 vznikl Dybbuk. “Později jsme zjistily, že je to v židovské mytologii duch, co se stěhuje z člověka do člověka a je zlý. Mně pak hrozně vadilo se jmenovat jako zlý duch, docela jsem s tím bojovala, bylo mi to nepříjemné,” přiznává. I proto o tři roky později s pár změnami v členech vznikla dnes už legendární kapela Zuby nehty. Ta se držela stejné myšlenky jako kdysi Plyn. Hrát hlavně svoje a originální skladby. “Mě by nebavilo hrát na velkých pódiích převzaté věci a zároveň se tvářit, že jsme originální kapela,” popisuje Marka Míková směr, kterým se Zuby nehty vydaly. 

Konec osmdesátých let se pro pamětnici nesl ve znamení hraní v kapele a výchovy dětí. Vystudovala režii a dramaturgii na loutkářské fakultě DAMU a stala se součástí Divadla desetiletí, které spadalo do iniciativy Desetiletí duchovní obnovy. “Byl to nápad Tomáše Halíka. Režisér Karel Makoň se svou ženou Věrou Eliáškovou zdramatizovali každý rok příběh jednoho českého světce. Karel to režíroval svérázným způsobem, používali jsme masky, malovaná plátna, tyče a hráli jsme v kostelích. Já tam taky vystupovala.” Z některých kostelů tak pamětnici spolu s ostatními divadelníky faráři vykázali, ztvárnění jim přišlo až moc avantgardní. Představení pak Marka Míková hrála i ve Vatikánu v roce 1989 během svatořečení Anežky České. “To byla velká událost, byli tam poutníci, spousta lidí a my jsme stáli na náměstí před Bazilikou svatého Petra u kašny a hráli jsme příběh o svaté Anežce. Dokonce dvakrát.” Tomáš Halík tehdy ve Vatikánu citoval proroctví, že až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře.[1] Pět dnů po její kanonizaci začala v Československu sametová revoluce. “Člověk byl plný energie a radosti. Vzpomínám na polepené metro a tu nádhernou atmosféru. Říkala jsem si tehdy, že žiju mezi dobrými lidmi, že to cítí stejně a není nás málo. Bylo to nádherný, úplná euforie.” Marka Míková kvůli svým dětem sice nejezdila do okresních měst jako ostatní umělci, vybavuje si ale, že v divadle Minor mohli ve vánoční inscenaci poprvé zmínit Ježíška, Marii a Josefa. “Člověk si říkal, že to snad ani není možný to svobodně říkat,” komentuje po letech. Dodává, že v představení hrála Marii.

Po revoluci bylo všechno jinak. Kapela Zuby nehty začala vydávat desky a koncertovat po světě. “Měly jsme manažera Gerharda Busse, který nás bral do Německa, byly jsme i ve Švýcarsku, ve Slovinsku a potom dokonce i v Americe, v New Yorku. To jsme si nějakou dobu hodně užívaly. Bylo to moc příjemné, přestože to bylo po malých klubech. Nikdy jsme nehrály na velkých pódiích, ale nám to takhle vyhovovalo,” komentuje kapelní dráhu. Kromě hudby Marka Míková dál hrála a režírovala. Začala také psát, v roce 2002 jí vyšla první kniha Roches a Bžunda a od té doby napsala řadu dalších titulů. Už skoro dvacet let taky pomáhá prostřednictvím projektu Loutky v nemocnici, který založila, a navštěvuje s ním hospitalizované děti. “Jakmile si dítě začne hrát, tak úplně zapomene, že má někde nějakou hadičku. Začne sebou mrskat, smát se a je fakt, že to rozhodně nastartuje proces uzdravení. Je to zajímavá magie té loutky,” končí své vyprávění princezna Růženka. 

 

 

[1] Zdroj: ČTK