Marcela Míková

* 1942

  • „Protože ty děti byly malý, my jsme měli domek u té silnice a já to pamatuji jak dneska. Jsme měli takový okýnka malý a děti tam ležely u těch okýnek a: ‚Tanky jedou, hele, ono to tu hučí, tanky!‘ Tomu bylo pět let a tomu byly tři roky, dva roky těm dětem. No a já jsem se strašně bála. Maminka mi volala do práce: ‚Neboj se, prosím tě, nikam nechoď.‘ Vykoupený byly obchody, všechno se nakoupilo, potraviny, že bude válka. Takže na sklad se nakoupilo. Nebylo nic k sehnání. Hrozný to bylo, ta okupace. Hrozný.“

  • „Jednu vzpomínku mám taky takovou... Bydleli jsme v těch Sedlčanech a seděli jsme u stolu, když přišel z toho... Povídáme, povídáme a to byl takovej byt, tam byly schody. Prostě starej barák a lidi chodili kolem do těch bytů zase, že jo. A teď prostě po těch schodech někdo šel kolem nás, kolem těch našich dveří, a takhle bota klapala, a jak to šlo kolem těch našich dveří, tak my seděli u stolu a tatínek se zved v rychlosti, takhle strnul. No prostě bylo to dojemný, všichni jsme brečeli. No prostě si myslel, že pro něj jde ten, tak rychle strhnul čepici a postavil se do pozoru. To udělal ještě asi dvakrát, než si zvyknul, že už je doma a že nemusí.“

  • „No zatkli ho a šel po věznicích. Jednu po druhý. První byl na Borech, tam jsem za ním byla, to si pamatuji na návštěvě. A tam bylo... přepážka dlouhá, tam jsme přišli. Tam bylo takový... a to jsme si mohli opřít ruce a nahoru byl plech a v tom byly dírky. Jenom dírkovanej plech. No a tam jsme mluvili, takže jsme ho neviděli vůbec a jenom jsme se do toho plechu dívali. Já jsem byla malá, tak mě maminka postavila na tu, jak se tam ty ruce o to opřely. Nahoře to bylo volný, abych se tam na něj nahoře podívala přes ty plechy. No ale ten bachař mě chyt a stáhnul mě dolů, že tam nesmím, a já jsem upadla na ruku, začala jsem brečet a bylo po návštěvě. To byly hrozný věci, to by člověk ani nevěřil.“

  • „Vzpomínky – na to mám jednu vzpomínku, to jsme jeli na ty Bory, maminka nás vzala na návštěvu. Tam jsme ho vůbec neviděli, protože byl pult, bylo až do stropu sklo plechové, takové dírkované, a nahoře bylo jenom takové malé okénko. Tak maminka – si pamatuji –, že mě vysadila, abych se na něj podívala tím okénkem, alespoň abych ho viděla. A ten bachař, který tam byl, tak mě chytil za ruku a strhl mě z toho, že jsem si až poranila ruku. To si pamatuji, že jsem hrozně plakala a hned jsme šli pryč, byli jsme tam asi patnáct minut.“

  • „V těch Sedlčanech to bylo blbé, protože tam mi ten učitel rovnou řekl – na té základce –, že mě absolutně nikam do školy nepustí, že nesmím. Protože maminka, protože jsme neměli ty peníze, tak myslela, tam je gymnázium v Sedlčanech, tak že půjdu na to gymnázium. Že si udělám gymnázium, abych měla maturitu. To pořád chtěli, abych měla tu maturitu. No a on řekl: 'Neexistuje, ta tady nikam nepůjde.' Řekl mi: 'Když se táta s mámou rozvede a ona ho zavrhne,' – jako že je to ten zrádce – 'tak tě do školy pustíme.' No to já jsem... vím, že jsem se tam rozbrečela, říkala jsem, že maminka nikdy tatínka... se s ním nerozvede.“

  • „On nechtěl, abych šla do Pionýra, no a já jsem nechtěla v těch Sedlčanech. A to si pamatuji, že prostě museli být všichni v Pionýru. Takže mě tenkrát po náměstí v Sedlčanech honili, že poslali za mnou tři děti a ty mě honily a násilím mě odtáhly do té školy a prostě jsem musela jít do toho Pionýra. A on v tom dopise, ale ten tu nemám, někde píše taky, že ho to moc mrzí, že tedy je ze mě ta pionýrka, ale že nemůže nic proti tomu říkat, protože neví, jak to venku vypadá a že to asi muselo být, že asi se nedalo nic dělat. Ale píše mi tam: 'Prosím tě, jen se nikde v tom kroji neukazuj a nikam nechoď.'“

  • Full recordings
  • 1

    Příbram, 04.12.2018

    (audio)
    duration: 59:16
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 17.04.2023

    (audio)
    duration: 01:52:16
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Maturitní fotografie, 1960
Maturitní fotografie, 1960
photo: archiv pamětnice

Marcela Míková, rozená Peštová, přišla na svět 3. srpna 1942 v Sedlčanech. Otec Bohumil Pešta působil před druhou světovou válkou v československé armádě, za války velel jednomu z oddílů partyzánské skupiny Smrt fašismu. V květnu 1945 odzbrojoval ve Vysokém Chlumci u Sedlčan německé vojáky, následně ho převeleli do Sokolova. V roce 1948 ho převeleli k posádce do Žatce, tam začala Marcela chodit do první třídy. Bohumil Pešta se angažoval v protikomunistické odbojové skupině Praha – Žatec. 9. března 1949 byl Bohumil Pešta zatčen v Podbořanech a odsouzen na 25 let do vězení. Trest si odpykával na Borech, na Mírově, v Leopoldově a většinu trestu strávil na Bytíze. V roce 1952 rodinu vystěhovali z vojenského bytu v Žatci, maminka se se dvěma dětmi přestěhovala k Příbrami, Marcela pokračovala ve školní docházce v Sedlčanech. Zde ji odmítli vzít na jakoukoliv střední školu, nastoupila tedy na střední ekonomickou školu do Příbrami. V květnu 1960, čtrnáct dnů před Marcelinou maturitou, byl Bohumil Pešta v rámci amnestie z vězení propuštěn. Marcela začala po maturitě pracovat v pivovaru ve Vysokém Chlumci, v roce 1961 se vdala a narodili se jí postupně dva synové a dcera. V letech 1961–1963 pracovala v ČSAD, po mateřské dovolené pak na dnešním Gymnáziu Legionářů v Příbrami v letech 1967–1974. Od roku 1976 do odchodu do důchodu v roce 1997 pracovala jako administrativní pracovnice a účetní na Střední průmyslové škole v Příbrami. V roce 2023 žila stále v Příbrami, měla již sedm vnoučat a jedno pravnouče.