The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Mikešová (* 1945)

• narodila se 29. října 1945 v Děčíně

• otec Jaroslav Šourek pracoval jako železničář, matka Zdenka Šourková byla prodavačka

• v roce 1968 emigrovala do západního Německa

• v roce 1971 byla v nepřítomnosti odsouzena ke 14 měsícům nepodmíněně za opuštění republiky

• od roku 1971 do roku 2011 pracovala v Duchovní správě Velehrad v Mnichově

• v roce 2025 žila střídavě v Gröbenzellu u Mnichova a Praze

Bylo jí třiadvacet, když ji v době studentského pracovního pobytu u Severního moře v Německu zastihl 21. srpen 1968. Rozhodla se, že se nevrátí, a přes dvacet let trvalo, než se znovu podívala do vlasti. Komunisté ji nepustili ani na pohřeb vlastních rodičů. Celý svůj profesní život zasvětila činnosti pro Duchovní službu Velehrad v Mnichově, kam ji přivedl monsignor Karel Fořt.

Druhou státnici už nestihla složit

Otec Aleny Mikešové Jaroslav Šourek pracoval jako železničář, matka pamětnice Zdenka Šourková byla v domácnosti až do doby než její manžel ztratil sluch a odešel do invalidního důchodu. Tehdy jí nezbývalo než vzít místo prodavačky, aby uživila rodinu. Šourkovi pocházeli z Kralup, jejich dům však na konci vybombardovali, a tak se přestěhovali do Děčína, kam otce v služebně převeleli. V Děčíně se jim 29. října 1945 narodila dcera Alena. 

Alena Mikešová, rozená Šourková, vychodila v Děčíně základní i střední ekonomickou školu a proto, že měla dobrý prospěch a dělnický původ, ji dle vlastních slov ve třiašedesátém roce bez problémů přijali na VŠE v Praze. Studovala ji pět let až do roku 1968, kdy před prázdninami složila první státní zkoušku, přičemž druhou měla skládat až na konci léta. Volnější poměry šedesátých let umožnily mnohým československým občanům vycestovat. Také pamětnice této možnosti využila a hned v šestašedesátém roce odjela na šestitýdenní prázdninovou výpomoc do čistírny ve Vídni, kde se hodně zdokonalila v němčině. O rok později o prázdninách pracovala jako au-pair v Německu a rok na to, v červnu roku 1968, odjela do západního Německa k Baltu na sezónní praxi v penzionu. Tam ji zastihl 21. srpen. Vzpomíná, že neměla rádio a jak ráno, když servírovala snídaně, jí jeden host řekl: „Rusové jsou v Praze.“ Tato zpráva, která dodnes vyvolává u Aleny Mikešové husí kůži, rozjela další sled událostí. Druhou státnici už nesložila.

Oba emigranti hned dostali práci v Mercedesu

Pamětnice se svým budoucím manželem Radoslavem Janem Mikešem plánovali při návratu do Československa navštívit známé v Düsseldorfu. Po cestě se rozhodli v Německu zůstat. Rodina její německé kamarádky ji přijala, přestože sami měli šest dětí, a pomohla jí v začátcích. Alena Mikešová tehdy už obstojně mluvila německy, hned ji proto přijali jako administrativní pracovnici v Mercedesu. Radoslav Jan Mikeš se ještě v září 1968 vrátil do Děčína, aby jejím rodičům oznámil, že zůstanou v Německu, a potom odjel do Düsseldorfu, kde také nastoupil v Mercedesu. Nejprve u pásu, ale když zjistili, že je šikovný a hovoří plynně německy, dostal práci v administrativě i on.  Známí sehnali mladým dva podnájmy blíž k továrně. „Tehdy neexistovalo, aby dva neoddaní bydleli spolu,“ vypráví Alena Mikešová, „večer když jsem mu (budoucímu muži) vařila, v deset už pan domácí klepal, že musí opustit dům.“

Mladý pár začal ihned navštěvovat kurz němčiny v lidové škole, tzv. Volkshochschule, kterou si platili, aby se v jazyce ještě zlepšili. „Nedostali jsme vůbec žádné peníze ani podpory, ale mohli jsme hned pracovat,“ vysvětluje pamětnice. Díky Volkshochschule a jedné učitelce hned navázali kontakty s novými německými přáteli. Ve škole byli tehdy jediní Češi. Až do října roku 1969 byly hranice otevřené a Alena Mikešová s přítelem si přáli, aby je její rodiče mohli navštívit. „Aby viděli, že nespíme pod mostem, protože v Československu byla propaganda všelijaká,“ vysvětluje pamětnice. V květnu 1969 rodiče přijeli, mladí si půjčili auto a vzali je do Holandska. Tehdy poprvé rodiče viděli moře.

Čtrnáct měsíců za nedovolené opuštění republiky

Alena a Jan se koncem 60. let zasnoubili. Od známých se dozvěděli, že v rakouském Innsbrucku je český farář a původně plánovali, že svatba bude tam, ale nakonec na jiné doporučení odjeli do Salzburku, kde byl také český farář. Termín domluvili na říjen 1969. Plánovali malou svatbu v šesti lidech, ale přáli si, aby na obřad mohli přijet i rodiče Šourkovi, Jan Mikeš už v té době rodiče neměl. „Jenže čtrnáct dní před svatbou spadla klec,“ říká Alena Mikešová. Na čísi radu se sice pokusili poslat do Čech telegramy s falešnou informací, že si berou německé státní příslušníky, na které jako zázrakem dostali razítko od německé policie, svatbu o několik týdnů odložili, ale nic nepomohlo. Brali se nakonec sami s jedním svědkem, manželovým bratrem, který v té době už žil v Bavorsku. Manželé Mikešovi byli oba náruživí lyžaři, a tak se po dvou letech, v roce 1971, rozhodli přestěhovat z Düsseldorfu do Mnichova. V lednu téhož roku byla Alena Mikešová obviněna v nepřítomnosti z trestného činu opuštění republiky a o sedm měsíců později odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců nepodmíněně. V rozsudku nalezeném v archivu se lze dočíst, že soud dovodil, že motivem jejího trestného činu byla bezpochyby známost s Janem Mikešem.[1]

České fary financovaly německé diecéze

Mikešovi věděli, že v Mnichově je kostel svatého Štěpána, odkud Svobodná Evropa přenáší bohoslužby v češtině a slovenštině do Československa. Dva měsíce před přestěhováním se Alena Mikešová náhodou dala před kostelem do řeči s monsignorem Karlem Fořtem. „Já zrovna někoho hledám,“ řekl jí tehdy. A tak začala pamětnice pracovat na faře v Duchovní službě Velehrad a zůstala tam čtyřicet let. Ve dvoře velkého domu měli třípatrový domeček, v něm byla knihovna a kanceláře. Připravovali křty, slavnosti svatého Václava, poutě do Říma nebo Cyrilometodějské poutě. Také pomáhali vyplňovat formuláře, půjčovali knihy nebo k nim mohli lidé přijít jen tak si popovídat. „Nevýhoda byla, že jsem němčinu používala jenom úředně, byl to český podnik,“ vypráví Alena Mikešová, „říkalo se, že je Čechů v Mnichově osm tisíc.“ České fary i v německých městech dle slov pamětnice financovaly německé diecéze. „Ale po osmdesátém devátém už viděly, že to není nutné, tak to přestaly platit. Mnichovská diecéze byla jediná v Německu, která posledních dvacet let tuhle komunitu držela,“ pokračuje pamětnice a dodává, že i tato farnost bude letos, v roce 2025, končit. Na monsignora Karla Fořta vzpomíná Alena Mikešová jen v dobrém. „Byl to zlatý člověk. A vzdělaný,“ říká pamětnice. Spolu s Alexanderem Heidlerem[2] pořádali každou neděli od 10:15 ráno českou bohoslužbu. Ta trvala tři čtvrtě hodiny a konala se každou sudou neděli. O lichých nedělích se konaly mše slovenské a obě přenášela Svobodná Evropa do Československa. „Ale Slováci se od Čechů v Mnichově dost separovali,“ vzpomíná pamětnice. 

Nesměla přijet ani rodičům na pohřeb

Po celou dobu udržovala Alena Mikešová kontakt s rodiči jen písemně – s maminkou si psaly každý týden, ale navštívit se nemohly. Až do matčiny smrti v roce 1983 se viděly jen dvakrát. Poprvé v sedmdesátém pátém roce, kdy se pamětnici narodil syn Jan - to mohla maminka přijet na tři měsíce, protože už byla v důchodu a tehdy komunisté penzisty za hranice začali pouštět. Podruhé přijela na kratší dobu ještě v roce 1976, už po operaci rakoviny prsu. Rakovina se jí však vrátila, na druhou operaci odmítla jít a v třiaosmdesátém roce zemřela. Mikešovi na pohřeb přijet nemohli. „Československý stát nabízel uprchlíkům možnost se vykoupit: museli zaplatit všechny školy a to by v mém případě bylo asi čtyřicet tisíc marek,“ říká Alena Mikešová, „to nepadalo v úvahu. A ještě se muselo zažádat prezidenta o milost.“ Manželé Mikešovi v sedmdesátých letech ještě uvažovali, že by se vystěhovali do Kanady. Přišlo jim však zamítnutí s odůvodněním, že v Kanadě pro jejich kvalifikaci nemají uplatnění. Požádali tedy o německé občanství, složili zkoušky a v roce 1979 jej dostali. 

Nová vlna emigrace v osmdesátých letech

Přišla osmdesátá léta a s nimi další vlna emigrace. Československá republika začala vydávat šedé pasy, na které se mohlo vyjíždět jen do Jugoslávie. „Tehdy utekly tisíce lidí, to byl nával. Trvalo to dva roky… stáli frontu přes dvoreček,” vypráví Alena Mikešová, „ale na některých bylo vidět, že mají jiné zájmy,“ vzpomíná pamětnice, jak se jí občas nepříjemný člověk vyptával na jméno nebo jim volali domů, „kde sebrali číslo, to teda nevím.“ Karel Fořt jí vždycky říkal: “Když se zeptá slušně, tak mu to řekněte, ale nijak o sobě nevypravujte.” Duchovní služba rozdávala imigrantům dvacet až padesát marek do začátku, které dostávala od německé diecéze, a poskytovala jim základní poradenství. “To už byla doba, kdy ti lidé přijeli, dostali penzion, nepracovali, protože nemohli. A dostali hned Goethe institut, aby se naučili německy. Ale já jsem znala několik lidí, kteří tam nechodili. Ten stál měsíčně 600 marek, nejdražší jazyková škola,“ vypráví pamětnice.

Při návratu do vlasti je překvapil štiplavý dým 

Ve zlomovém roce 1989 se Alena Mikešová s věřícími vydala na pouť do Říma na svatořečení Anežky České. “Tam bylo tolik Čechů, to byla taková nálada! Ono to už prasklo všude, jenom v Česku ne, a když jsme se vraceli, tak to začlo. Nikdo tomu nechtěl věřit,” vzpomíná pamětnice. Hned v lednu 1990 se s manželem vypravili do Českého Krumlova za jeho dvěma sestřenicemi. Na první dojem jen tak nezapomene: „Přijedeme do Krumlova na náměstí, vylezeme z auta a ten puch toho topení… Hned nám to připomnělo vlast, my už to neznali,“ směje se pamětnice.

Manželé Mikešovi jezdí od té doby do Čech pravidelně. Mají teď dva domovy a dvojí občanství. V Gröbenzellu u Mnichova si před šestačtyřiceti lety postavili dům, druhý mají na okraji Prahy. Alena Mikešová je od šedesáti šesti let v důchodu a spolu s manželem se těší ze tří dospívajících vnuček. Vyrostly v Německu, ale nedávno se začaly učit česky.

 

 

 

[1] Citace ze svazků ABS – viz Dodatečné materiály

[2] Viz Medializaci