The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Mikeska (* 1948)

• narozen 22. ledna 1948 v Javorníku

• v roce 1951 byl jeho otec zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• jako dítě za otcem jezdil do Leopoldova nebo do Valdic

• v roce 1963 nemohl vzhledem k otcovu osudu na gymnázium, začal studovat průmyslovku v Přerově

• od roku 1967 studoval na Vysoké škole báňské v Ostravě

• po škole pracoval v Krajském ústavu národního zdraví v Ostravě, které jako jedno z prvních pracovišť v republice zavádělo do medicíny počítače

• v roce 1988 se přestěhoval do Prahy a začal chodit na protirežimní demonstrace

• ve Federálním statistickém úřadě, kde pracoval, spoluzakládal Občanské fórum

• od roku 1992 byl v radě městské části Praha 3, od roku 1993 do roku 1998 byl starostou

• oddával Václava Havla a Dagmar Veškrnovou

• zasadil se o výrobu a instalaci pomníku Winstona Churchilla na náměstí před Vysokou školou ekonomickou v Praze

• angažoval se za záchranu budovy Nákladového nádraží Žižkov

Tomáši Mikeskovi byly tři roky, když jeho otce zatkli a poslali na devět let do nejtěžších kriminálů, které v padesátých letech v Československu byly. Jako dítě absolvoval návštěvy v Leopoldově nebo ve Valdicích. Nevěděl, co má týden co týden už téměř cizímu pánovi psát. Po sedmi a půl letech se tatínek, de facto cizí člověk, vrátil domů. Nepropadl se do hořkosti. Pokorně přijal svůj společenský propad a žilo se dál. Po roce 1989 se stal Tomáš Mikeska jedním z nejvýraznějších starostů pražského Žižkova, respektive Prahy 3. Zasloužil se o postavení pomníku Winstona Churchilla v Praze a oddával Václava Havla s jeho druhou chotí Dagmar.

Chytali a vařili si vrány

Tomáš Mikeska se narodil 22. ledna 1948 v Javorníku. Jeho otec Antonín Mikeska byl ředitelem církevních statků v Javorníku, které patřily pod Vratislavské arcibiskupství. Maminka Antonie Mikesková, rozená Foglarová, byla v domácnosti. Byl čtvrtým dítětem svých rodičů. Předchozí syn Antonín v raném dětském věku zemřel. Když byly Tomáši Mikeskovi tři roky, putoval jeho tatínek po vykonstruovaném procesu na mnoho let do nejtěžších věznic v té době. „Vyčítali mu, že zabraňoval odsunu sudetských Němců. Hlavní provinění ale bylo to, že se snažil sjednotit hranice církevní a hranice státní. Pozemky, které spravoval, patřily pod Vratislavské biskupství a tatínek usiloval o zřízení slezského biskupství v Opavě, což se nakonec povedlo až po roce 1989,“ vysvětluje Tomáš Mikeska. Má ale pocit, že tento důvod k otcovu odsouzení byl jen zástupný. Dlouhá léta se snaží přijít na kloub pravému důvodu, proč otec musel do Leopoldova či do Valdic, zatímco jeho nadřízený, souzený ve stejném případu, zůstal na svobodě. Teorii má, důkazy zatím nikoli. Klíčovou osobou se zdá být církevní tajemník Adolf Unger, jehož nejspíše přivedla do problémů jeho homosexuální orientace. Byl podřízený Alexeji Čepičkovi, komunistickému politikovi a zeti Klementa Gottwalda. Čepička se podle pátrání Tomáše Mikesky s Ungerem sblížil a posléze se ho chtěl zbavit. „Moje teorie je, že Čepička nechal zavřít Ungera. A aby to nevypadalo blbě, že to je jeho kamarád, se kterým chodí na flámy, tak udělali protistátní skupinu a obvinili ji ze spolupráce s Vatikánem,“ přibližuje své myšlenky Tomáš Mikeska. Ve skupině  byli obviněni čtyři kněží a jeden laik, pamětníkův otec. Kněží byli též souzeni za roznášení Pastýřských listů. Proto se také pamětníkova matka obávala, že i ona skončí ve vězení, protože se na distribuci této tiskoviny podílela a jeden farář to na ni při výslechu řekl. 

Vyšetřovací vazbu, která trvala tři čtvrtě roku, strávil Antonín Mikeska ve sklepě na uhlí, kde nebylo ani okénko. Musel neustále chodit. „Každou půlhodinu je budili. Nohy měl oteklé. Bez brýlí skoro neviděl, tak mu je vzali. Vyhrožovali mu, že zavřou manželku i jeho sestru a děti dají do dětského domova. Neustálé výslechy. Takto ho psychicky mučili a donutili ho tak, aby podepsal, co po něm chtěli,“ přibližuje Tomáš Mikeska, co předcházelo otcovu odsouzení. K němu došlo v Praze, ač byli všichni obvinění z Moravskoslezského kraje. Otec musel odříkat všechno, co měl naučené. Soudce Šrubař nepřipustil jakékoli odchýlení, jak později tatínek Tomáše Mikesky vyprávěl. Rodina dostala na závěrečné stání do Prahy pozvánku. Antonie Mikesková se svými třemi dětmi jela celou noc. Na hlavním nádraží na ně čekala teta. „Už tam není. Rozsudek vyhlásili včera. Oni vás obelhali a tatínek dostal devět roků,“ hlásila utrmáceným cestovatelům. Rozsudek byl tajný. Ani po rehabilitaci v roce 1968 ho Antonín Mikeska nedostal do ruky. Po rozsudku putoval zpátky do věznice v Ostravě, kde s dvouměsíční přestávkou v Kladně strávil první rok svého trestu. „Vím, že jsem měl tehdy nohu v sádře a říkal jsem, že jim rozkopu dveře a tatínka osvobodím,“ vybavuje si i po dlouhých letech Tomáš Mikeska. Táta mu v raném věku zmizel ze života. Každý týden tatínkovi psali dopisy. „Pro nás to bylo strašně otravné. Co psát každý týden tatínkovi, kterého jsme neznali?“ přiznává Tomáš Mikeska. Znal jen pána, za kterým společně jezdili na návštěvy do věznic. Z Ostravy putoval tatínek na dva roky do Leopoldova. S maminkou tam jeli celou noc, dorazili v šest hodin ráno, aby byli před věznicí v předepsaných osm hodin. Na návštěvu je ale pustili až ve čtyři nebo v pět hodin odpoledne. Celý den nechali mámu s malými dětmi čekat před mohutnou kamennou stavbou o hladu a žízni. „Pak jsme šli za otcem. Vypadalo to tak, že jsme přišli do místnosti, kde byl pult, za pultem byla síť až do stropu. A za tou sítí bylo deset chlapů a jeden z nich byl otec. A my jsme se s ním bavili přes tu síť, vzdáleni metr od něho, asi čtvrt hodiny, překřikovali se s ostatními. Za čtvrt hodiny nás vyhnali zase ven,“ popisuje pamětník. Otec strávil v Leopoldově téměř dva roky. Vězni tam trpěli zimou a hladem. „Říkal, že tam chytali a vařili vrány. Ale ty byly tak tvrdé, že se to nedalo jíst. Chytali také kočky. Ty na marodce zabíjel jeden lékař injekcemi. Stahovali je a vařili, ale to prý bylo také hrozné, protože smrděly tou uspávací látkou,“ přidává podrobnosti Tomáš Mikeska. Když jeho otce zavřeli, vážil téměř sto kilo, ve vězení zhubl o čtyřicet kilogramů. 

Husák v kleci

Zaměstnán byl v prádelně a z neustálého máchání rukou dostal zánět žil, z něhož se mu vyvinula Buergerova nemoc. Ruce se mu zkřivily. Měl však štěstí v neštěstí. Mezi vězni byl ortoped-specialista na ruce. Na marodce v Leopoldově tak Antonína Mikesku úspěšně odoperoval. Rodina o tom vůbec nevěděla, jen asi na půl roku zcela ztratila s otcem kontakt, neměla žádné zprávy. Otec Tomáše Mikesky byl coby vatikánský špion zavřený s církevními hodnostáři, jako například s biskupem Karlem Otčenáškem či biskupem Stanislavem Zelou. Ti sloužili v Leopoldově tajné mše. „Vím, že říkal, že na ně jednou bachař přišel, takže všichni okamžitě do naha a stáli hodiny venku na mraze,“ přidává podrobnosti Tomáš Mikeska. Ve stejné době byl podle vzpomínek jeho otce v Leopoldově vězněn také pozdější komunistický prezident Československa Gustáv Husák. „Otec vykládal, že Gustáv Husák musel být zavřený v kleci, protože slovenští vězni byli přesvědčeni, že většinu z nich dostal do kriminálu on. A teď tam byl sám. Chodili na něj plivat. Strážci měli obavy, že by Husáka mohli spoluvězni zlikvidovat, takže byl izolovaný. Husák tam měl hodně krutý kriminál,“ převypravuje vzpomínky svého otce Tomáš Mikeska. Na samotce se otec potkal třeba také s ministrem vnitra z roku 1968 Josefem Pavlem, který vykládal o svých zážitcích ze španělské války ve třicátých letech. Po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina a následně Klementa Gottwalda v roce 1953 zaznamenali vězni lehké zlepšení poměrů. Táta Tomáše Mikesky putoval z Leopoldova na rok do Valdic. 

„Vcházelo se tam směrem k baroknímu kostelu. Tam byly takové osázené záhony. Mám z toho kriminálu takové dětské vzpomínky. Byla tam krásná kvítka, taková srdíčka. Dneska máme ta srdíčka na zahrádce na chalupě. Je to moje vzpomínka na Valdice, kam jsem jezdil za tatínkem do kriminálu,“ vyznává se Tomáš Mikeska. Jeho otci ve Valdicích slibovali, že bude přeřazen na nějakou stavbu ve východních Čechách a že bude moci občas jezdit za rodinou. Nestalo se tak. V roce 1955 putoval do ženské věznice v Pardubicích, kde byla v tu dobu mimo jiných zavřená i herečka Jiřina Štěpničková. Vedle zhruba dvou set vězeňkyň si tam trest odpykávalo také asi třicet mužů. Mohlo by to znít trochu pikantně, ale úkolem těchto mužů byly nebezpečné stavební práce. Při budování věznice v Pardubicích postavili asi šesti- nebo sedmipatrové baráky. Byly ale špatně naprojektované a stavby se začaly bortit. Úkolem mužských vězňů tak bylo ubourávat vrchní patra a stavět střechy. Přestože byl otec Tomáše Mikesky právník, byl na tuto práci přiřazen i on. Zužitkoval tak průpravu, kterou získal v mládí na statku. Ve stínu ostatních vězeňských zážitků byla tato část jeho trestu nejsnesitelnější. Vzpomínal i na to, jak někteří vězni slaňovali na svázaných prostěradlech za ženskými. Sám po propuštění k nevoli své manželky udržoval s nějakými ženami z Pardubic kontakty. 

Nová huť zabrala dědovy pozemky

Rodina Antonína Mikesky se v době jeho věznění ocitla v tíživé finanční situaci. „Žilo se z milodarů, následně dostala maminka místo v lesní školce, což nám zajišťovalo příjem jen přes léto,“ přibližuje Tomáš Mikeska. V lesní školce pracovaly zejména ženy postižené režimem – jeptišky či paní továrníková z Prahy – které držely při sobě. Rodinu podporovala také babička s tetou, které ale bydlely v Ostravě. Na druhou stranu třeba jiná otcova sestra, která bydlela nedaleko, se rodiny svého bratra bála. „Zase předseda komunistické strany v Javorníku nám každý rok složil zdarma fůru koksu. On byl ředitelem uhelných skladů a říkal: ‚Mikeska přeci nic neudělal,‘“ vypráví pamětník s tím, že lidé byli různí a na jejich politické orientaci tolik nezáleželo. Církev nad osamělou matkou s dětmi držela ochrannou ruku, protože místní duchovní moc dobře věděli, že otec rodiny je uvězněn neprávem. Maminka byla po čase přijata jako vychovatelka do družiny. „Ale jakmile otce pustili, do měsíce jí dali výpověď,“  vypráví Tomáš Mikeska. Ve škole trpěl tím, že nesměl vystupovat na besídkách. Nechápal proč. Navíc se později dozvěděli, že jeho učitelka, která se s maminkou kamarádila, na rodinu donášela. Maminka se však neuzavírala do smutku. Obklopovala se lidmi z církve, kteří se u nich doma scházeli, a držela partu s ženskými z lesní školky. Neseděla doma a neplakala, snažila se sobě i dětem zajistit zábavu. Zajímala se také o dění ve světě, poslouchala denně Svobodnou Evropu. Malý Tomáš tak vnímal třeba události v Maďarsku v roce 1956. „Všichni říkali: Už to praskne, už to praskne... Samozřejmě se to nestalo,“ povzdychne si pamětník. Stále od maminky poslouchal, že komunisti jsou pakáž. Souzněl s tím, vždyť mu vzali tatínka. Navzdory tomu ale považuje své dětství za šťastné.

V roce 1957 přišel táta po sedmi a půl letech z kriminálu domů. Společné sžívání bylo těžké, protože děti k němu neměly prakticky žádný vztah. Maminka přišla o dobře placené místo družinářky a bývalý ředitel církevních statků mohl tak maximálně pro státní lesy skládat dřevo do vagonů. Společenský sešup však nevnímal negativně a nezatrpkl. Ale za roky, které prožil mimo, zcela ztratil přehled o hodnotě peněz. „On tam tehdy měl asi tisíc korun měsíčně a myslel si, že to je hodně. Divil se mamince, že nemá peníze. Trvalo mu delší dobu, než se zorientoval v tom, kolik peněz je na živobytí potřeba,“ doplňuje další detail Tomáš Mikeska. Otec byl také na deset let zbaven občanských práv a mimo jiné nesměl volit. Ihned po návratu všem ochotně sděloval, co ve vazbě a v kriminálech zažil a čím si prošel, ale problémy z toho neměl. Neutěšená rodinná situace vedla ke stěhování do Ostravy. Oba rodiče si našli zaměstnání v Nové huti Klementa Gottwalda v Kunčicích, a přestěhovali se tak k babičce a dědovi do Ostravy. Zpočátku museli řešit peripetie s nájemníky, kteří byli prarodičům do domu nuceně nasazeni. Děda také přišel o část svých pozemků. Huť na ně prostě začala vyvážet strusku. Když se ozval, dostal směšné odškodnění za znehodnocení svých stavebních pozemků. Sporu o narovnání stavu se chopil Tomáš Mikeska po roce 1989 a ještě v době rozhovoru pro Paměť národa, v roce 2025, nebyla situace zcela vyřešena.

Na gymnázium nesmíš

Dospívající Tomáš byl vykořeněn ze svého prostředí, ztratil kamarády a kvůli víře, kterou rodina stále praktikovala, byl tak trochu exotem. Ze své třídy jako jediný docházel na výuku náboženství, z celé školy takových žáků bylo asi pět. Když se jako nejlepší ze třídy hlásil na gymnázium, škola mu napsala posudek, kde právě s ohledem na náboženskou výuku žáka ke studiu nedoporučila. „To bylo jedno z mých největších zklamání v mém dětském životě – že mě základní škola, kde jsem patřil k nejlepším, nedoporučila ke studiu na střední škole,“ přiznává Tomáš Mikeska. Gymnázium takový posudek odmítlo přijmout, a tak se nový posudek podrobně zabýval osudem jeho otce. V roce 1963 měl proto začít studovat na učilišti, ale skončil na průmyslové škole v Přerově. „Shodou okolností jsme v ročníku byli tři, kdo měli v padesátých letech otce zavřené ve vězení,“ dodává Tomáš Mikeska. Třídní učitel byl tvrdý komunista, který studenty hned při dovršení osmnácti let lákal ke vstupu do KSČ. Na druhou stranu češtinář je seznamoval třeba s díly Bohumila Hrabala či Josefa Škvoreckého. Ale jinak nic nenasvědčovalo politickému uvolnění šedesátých let. „Ta volnost, která se děla v Praze, nebyla ani v Přerově, ani v Ostravě,“ porovnává pamětník. Sám na internátě v duchu rodinné tradice poslouchal Svobodnou Evropu. V roce 1967 byl už bez problémů přijat na Vysokou školu báňskou do Ostravy. Otcova minulost už nikoho nezajímala. Měl tak lepší podmínky než jeho o deset let starší bratr, který na vysokou školu mohl až poté, co rok pracoval v dělnické profesi. 

Mladý student Tomáš Mikeska se se vstupem na vysokou školu vrhl přímo do víru roku 1968. Přestože nebydlel na kolejích, kde bylo jádro kvasu všech akcí, přednášek a nadšení, které přinášelo Pražské jaro, chodil, kam se dalo. O prázdninách chodil na brigádu do Nové huti Klementa Gottwalda. Ráno 21. srpna 1968 ho otec vzbudil s tím, že jsme přepadeni sovětskými vojsky. „Tak jsem vyšel do Ostravy, kde stály sovětské tanky. Vynadal jsem tam prvním Rusům na tancích a tím to skončilo. V Ostravě nebyly takové demonstrace jako v Praze. Na vysoké škole jsme drželi stávky, ale nebylo to nic bouřlivého, žádné střílení,“ vzpomíná na své zážitky z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Následující akademický rok začali mizet vyučující, zejména ti schopnější. Doma se poslouchal Hlas Ameriky, který byl podle jeho vzpomínek na Moravě lépe slyšet než Svobodná Evropa. Jeho politický přehled zaujal vyučujícího, který přednášel vědecký komunismus, a pozval ho k sobě na konzultaci. Tomáš Mikeska tušil, jakou nabídku by dostal. Opakovaně s odkazem na osud svého otce také odolával pozvánkám ke vstupu do KSČ. V reakci na sebeupálení Jana Palacha na Vysoké škole báňské stávkovali, ale akce byla nakonec rozehnána. 

Mladý počítačový inženýr

Za svůj obor si vybral systémové inženýrství se zaměřením na výpočetní techniku. „Nás neměl kdo učit. My jsme studovali počítače a na to nebyly kvalifikace,“ usmívá se. Ty, kdo aspoň něco uměli, vyhodili, tak je dojížděli vzdělávat učitelé z Prahy. Jako svou diplomovou práci začal Tomáš Mikeska ve spolupráci s blízkou nemocnicí vytvářet registr zhoubných novotvarů. Posléze dali ve spolupráci s patology a dalšími lékaři dohromady číselník bujení nádorů, který se de facto používá dodnes. Vzhledem k tomu, že dostal modrou knížku, mohl Tomáš Mikeska hned po studiích v roce 1972 ve spolupráci s Krajským ústavem národního zdraví, jak se tehdy nemocnici říkalo, pokračovat a dál pracovat na tomto číselníku. „Tam vzniklo jedno z prvních výpočetních  středisek ve zdravotnictví. Zpracovávali jsme tam na sovětských počítačích všechna hlášení o infekčních onemocněních z celé Československé republiky, která jsme každý týden dostávali dálnopisem,“ dodává. Dalším úkolem byl tisk pozvánek na očkování pro děti. Tam pracovala budoucí paní Mikesková a tam se spolu seznámili. Prostředí nemocnice mu bylo velmi sympatické. Oproti krutě normalizační Ostravě se v nemocnici používalo oslovení „pane/paní“. „Předseda strany a hlavní milicionář tam byl doktor Radim Uzel, který tam byl velmi oblíbený,“ usmívá se Tomáš Mikeska s tím, že po sametové revoluci byl později populární sexuolog šéfem bezpečnostního výboru na magistrátu hlavního města Prahy. 

V roce 1976 se Tomáš Mikeska ženil. Vedle nutného obřadu na úřadě si o měsíc později zařídil také církevní sňatek v Týnském chrámu v Praze. Praha byla místem, kde chtěli se ženou žít. To se jim poštěstilo až o dvanáct let později. Mezitím bydleli se ženou v centru Ostravy zejména proto, aby to měli blízko za kulturou. „Chtěl jsem, aby se okolí mého bydliště trochu zlepšilo, tak jsem vstoupil do uličního výboru. Pracoval jsem tam s dětmi, dělali jsme dětské dny. A oni mi ke čtyřicátému výročí ‚Vítězného‘ února komunisti dali vyznamenání. Dodnes si vyčítám, že jsem jim to nehodil do ksichtu, nebyl jsem statečný,“ přiznává Tomáš Mikeska. Mezitím změnil zaměstnání a snaha dostat se z Ostravy konečně dostala reálné kontury. V roce 1988 našli s manželkou práci s bytem na Federálním statistickém úřadě v Praze. „Přestěhoval jsem se 25. července 1988 a 21. srpna jsme vyrazili na první velkou demonstraci na Václavském náměstí, kde nás rozháněli policajti,“ shrnuje Tomáš Mikeska. Chodili pak na všechna velká protestní setkání, ať už to byl Palachův týden, nebo všechny demonstrace v listopadu 1989. Na Albertov 17. listopadu nešel kvůli tomu, že setkání bylo povolené. Nicméně se pohyboval v okolí Národního divadla. Viděl, jak policisté dav tlačí. Šli se podívat blíž. Vběhli proto s tchyní, tchánem a tehdy jedenáctiletým synem do kostela svaté Voršily na Národní třídě. „Tchyně tam vběhla a policajt na ni s obuškem. Cestu mu ale zastoupil farář a řekl: ‚Tady nesmíte!‘ Ten policajt se zarazil a nechal nás,“ popisuje pamětník krušné chvíle. Dav se vrátil zpátky – nechtělo se jim do něj. Další zatlačení jim otevřelo cestu a utekli směrem k nábřeží. „Cestou jsem viděl, že tam míří vojenské transportéry, které mají nahoře sítě,“ popisuje Tomáš Mikeska, co viděl cestou na autobus. Doma hned zapnul Svobodnou Evropu a telefonoval na všechny strany, co zažili. 

Jak jsem oddával Václava Havla

V dalších dnech, jak chodil na demonstrace na Václavském náměstí, tak ve Federálním statistickém úřadě zakládal Občanské fórum, jehož se stal mluvčím. Tehdejší předseda Federálního statistického úřadu Vladimír Mička si nechal svolat všechny pracovníky do jídelny a vyhrožoval jim, že kdo půjde na demonstrace, tak toho vyhodí. V tu chvíli bylo otevřenými okny vidět, jak Petr Miller vede dělníky z ČKD na Václavské náměstí. Jak říká Tomáš Mikeska, velká část pracovníků statistického úřadu tehdy spolupracovala s StB. „Já jsem posléze zjistil, že všichni moji šéfové z doby, kdy jsem tam nastoupil, byli estébáci,“ dokresluje. Na úřadu mimo jiné pracoval také pozdější český premiér Jan Fischer. Odborník, ale komunista, který se podle mínění Tomáše Mikesky nedůstojně byl ptát v Občanském fóru na svoji pracovní budoucnost. Politicky aktivní Tomáš Mikeska zůstal i nadále. Hned v roce 1993 se stal zastupitelem na radnici Prahy 3. V klání o starostu neuspěl. Ale už na konci funkčního období se jím stal. Ujal se úřadu po odstupujícím starostovi. „Na Žižkově je demokracie, protože si za starostu vybrali Ostraváka,“ vtipkuje Tomáš Mikeska. Do půl roku byly volby a starostou se stal znovu. Jeho hlavním úkolem bylo oddlužit městskou část. „Když jsem nastoupil, byly tam za padesát milionů nezaplacené dluhy. Dalších padesát milionů byly splatné půjčky. Zápasil jsem, pomohlo mi hlavní město Praha a tehdejší primátor Koukal,“ přiznává Tomáš Mikeska. 

Kromě řešení ekonomických těžkostí a snahy o efektivnější fungování radnice se Tomáš Mikeska pokoušel v Praze 3 probudit vzájemnou pospolitost. Začal s tradicí žižkovských masopustů, které se konají dosud, vyhlašoval Republiku Žižkov. Pořádal také pravidelná setkání mezi radnicí a místními podnikateli, kde se na neformální půdě mohl dozvědět, co je trápí. Jedno z takových setkání uváděla herečka Dagmar Veškrnová, která na Žižkově v té době bydlela. „Byli jsme v Ostravě na Vánoce a 29. prosince jsme se vrátili do Prahy. Syn mi říkal: ‚Tati, volala ti Veškrnová.‘ Byla tam spousta kamarádů, tak jsem zavtipkoval: ‚Copak se chce vdávat?‘“ popisuje konec roku 1996 Tomáš Mikeska. Chtěla. Druhý den slavní snoubenci poslali pro žižkovského starostu auto, které ho přivezlo k prezidentově vile v Dělostřelecké ulici. Dostal pokyny, kdy se obřad má konat, že to nesmí být v obřadní síni a kdo bude na obřadu přítomen. Zároveň tehdejší prezident zavázal starostu mlčením. „Měl coby dramaturg vymyšleno, jak se celá svatba bude odehrávat,“ poznamenává Tomáš Mikeska. Jeho kancelář byla stále vybavena normalizačním nábytkem. Tak ji vystěhovali a v bazaru na Libeňském ostrově si na tři dny vypůjčili starožitný nábytek. Svatba Václava Havla a Dagmar Veškrnové byla naplánována na 4. ledna 1997. Na poslední chvíli museli do kanceláře starosty shánět záclony. „Ještě v noci před svatbou jsme tam instalovali garnýže,“ pamatuje si bývalý žižkovský starosta. V tu dobu už novináři tušili, k čemu se schyluje, a po celé Praze pátrali, kde by se prezident Havel mohl ženit. „My jsme večer svítili a teď tam zazvonil redaktor Blesku. Napadlo ho, že první svatbu měl na žižkovské radnici, a my jsme tam svítili. Poslal jsem tam svého asistenta, který reportérovi řekl, že to je blbost. Další den mi ten redaktor volal, že ho z Blesku vyhodili,“ uzavírá historku Tomáš Mikeska. Televizní štáby a reportéři pak před radnici Prahy 3 přijeli podle něj asi čtvrt hodiny potom, co novomanželé Havlovi odjeli. Svatbu se tedy utajit povedlo. 

Churchill bez dokumentů

Starostou byl Tomáš Mikeska do roku 1998, další čtyři roky zůstal místostarostou. V tomto funkčním období se totiž dovršil další úkol, za který je na sebe pyšný. Na náměstí Winstona Churchilla před Vysokou školou ekonomickou byl odhalen pomník britského ministerského předsedy, který pomohl vyhrát druhou světovou válku. Šlo o sochu z dílny Ivora Roberts-Jonese, toho samého umělce, který vytvořil Churchillovu bustu pro Londýn naproti britskému parlamentu. Sochař mezitím zemřel, vdova po něm prodala Praze hotovou bustu. Zbytek se odléval v té samé britské dílně, kde londýnská socha. „Oni byli nejlevnější. Nejspíše měli ještě staré formy,“ myslí si Tomáš Mikeska. Problém byl, jak dostat dílo do Prahy. Česká republika v té době ještě nebyla v Evropské unii. „Sponzorsky mi to přivezla jedna firma, která vozila zboží do Londýna. Nabídli, že na zpáteční cestě sochu vezmou. Ještě v Londýně čekali týden, protože to nebylo hotové. Ptali se, jestli mám nějaké papíry. Nemám, musíte to převézt tak, jak to je. Naložili Churchilla a přes celou Evropu ho přivezli na Žižkov,“ popisuje pamětník. Odhalení sochy se stejně jako pokládání jejího základního kamene účastnila bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, která kvůli tomu přijela do Prahy už potřetí.

Po konci tohoto místostarostovského mandátu se Tomáš Mikeska věnoval evropským fondům, byl čtyři roky v dozorčí radě Dopravního podniku hlavního města Prahy. V roce 2025 byl v dozorčí radě Muzea paměti XX. století a ve výboru pro územní rozvoj v Praze 3, ve finančním výboru a v energetickém dispečinku v Praze 3. V roce 2002 opustil ODS, kterou do té doby považoval za stranu s přátelskou atmosférou. „Odešel jsem kvůli tomu, že se do ODS v Praze 3 dostali lidé, kteří si tam natahali své zaměstnance a udělali si z buňky ODS v Praze 3 svou klaku. Já jsem za lidi, kteří se v Praze 3 stali součástí ODS. S takovými gaunery jsem už ve straně být nechtěl,“ vysvětluje své pohnutky. Přešel v roce 2002 do tehdy nově založené strany Evropští demokraté. V době rozhovoru pro Paměť národa, v roce 2025, byl členem hnutí STAN, které v Praze 3 zakládal. Kromě své práce se angažoval také v občanské inciativě „Tady není developerovo“ za záchranu budovy Nákladového nádraží Žižkov. To, že přispěl k jeho záchraně, považuje Tomáš Mikeska  za svůj další životní úspěch.