The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Milan Michalko , Ph.D. (* 1940)

• narozen 31. října 1940 v obci Batizovce nedaleko Popradu, vyrůstal v Nitře

• rodina se hlásila k církvi Křesťanské sbory

• otec Ján v roce 1955 z nábožensko-politických důvodů odsouzen na 2,5 roku

• na přelomu 50. a 60. let pamětník vystudoval pražskou Vysokou školu dopravní

• usadil se v Ostravě, pracoval v podnicích Železniční opravny a strojírny a INORGA

• po sametové revoluci podnikal a vyučoval na vysokých školách

• v roce 2026 žil v Ostravě

Pár měsíců se neviděli. Předtím to byl třiačtyřicetiletý muž ve vynikající kondici. Nyní vypadá o mnoho let starší a sotva se vleče. Na chodbě se jejich pohledy nakrátko střetnou, pak se za ním zavřou dveře soudní síně a opětovně se shledají až za několik dalších měsíců. „Znal jsem otce v denní práci jako zdravého, silného chlapa. A byla z něho troska, když ho vedli na soud. Tak toto bylo moje první setkání s režimem,“ vypráví Milan Michalko.

Pět dnů koňmo

Narodil se 31. října 1940 v obci Batizovce nedaleko Popradu jako nejmladší ze tří synů Jánovi a Márii Michalkovým. Oba rodiče se živili zemědělstvím. Po hubených válečných časech se v roce 1945 celá rodina přestěhovala za úrodnější půdou do více než dvě stě kilometrů vzdálené Nitry. „Já si z té cesty nepamatuji vůbec nic. Skutečně nic, přestože to byla mimořádná cesta. Protože tehdy ještě dostatečně nefungovala železnice a autobusy samozřejmě vůbec ne. Takže jsme jeli zpod Tater pět dnů koňmo,“ vypráví Milan Michalko. V Nitře otec koupil tříhektarový pozemek s ornou půdou a pískovnou. „Otec asi zamýšlel, že po válce bude veliký zájem o písek, když budou lidé všechno opravovat,“ přibližuje situaci jeho syn, který se už odmalička zapojoval do chodu hospodářství. 

O tři roky později však připravil nový politický režim otce o iluze. Svého písku stihl do roku 1948 využít svépomocí jenom k dokončení poloviny domu pro vlastní rodinu. Následujících deset let se v něm svítilo pouze petrolejkami, protože přípojka na elektřinu nebyla nikde poblíž k dispozici. „V létě, když je už brzy ráno světlo, tak před školou – třeba od pěti hodin do sedmé – jsme byli na poli. Pak přijít domů, převléknout se a honem do školy. A po škole totéž. […] Já jsem pásl krávu, soused tam pásl kozu a byli jsme spolu. Hráli jsme fotbal a všechno ostatní, co se tam dalo. A po skončení odpoledních prací a ještě dlouho do večera jsme se o to museli starat,“ vzpomíná Milan Michalko na své dětství. 

Aby to bylo srozumitelné i dětem

Milan Michalko vyrůstal ve věřící rodině. Křesťanské sbory – církev, která oficiálně vznikla až v roce 1956 – do té doby v Československu fungovaly pod označením Věřící v pána Ježíše Krista. Členové církve se pravidelně scházeli ve svých domácnostech, společně se modlili, hráli a zpívali náboženské písně. „A potom někdo... většina z těch mužů, kteří už byli sečtělí a znali Bibli, tak přečetli nějaký příběh anebo nějakou část Bible a vysvětlili to tak, aby to bylo srozumitelné i dětem,“ přibližuje Milan Michalko charakter bytových setkání, která probíhala každou neděli plus zpravidla i jedenkrát v pracovním týdnu a kterých se dle vyprávění na přelomu čtyřicátých a padesátých let v Nitře účastnilo pravidelně okolo patnácti lidí.

Po roce 1949 se však situace proměnila. Tehdy vyšly v platnost takzvané církevní zákony, skrze které komunistický režim omezoval fungování církví, zasahoval do jejich činnosti a především získal nad církvemi a jejich členy výraznou sociální a mocenskou kontrolu. Po přijetí zákona stát povoloval (už tak značně omezovanou) činnost pouze oficiálně registrovaným a schváleným církvím – jenomže mezi takové tehdy Křesťanské sbory nepatřily. Z věřících, kteří se ke sborům hlásili, se tak prakticky ze dne na den stali členové ilegální skupiny, a tedy režimní nepřátelé. I přes tušení možných rizik se scházeli i nadále, a to až do Velikonoc roku 1955, kdy si pro otce Jána – coby jednoho z duchovních vůdců nitranského společenství – přišla k Michalkovým domů Státní bezpečnost.

Mysel nášho ľudu má byť zastieraná tmárstvom

„Čtyři chlapi vyskákali z auta,“ vzpomíná Milan Michalko na razii StB. „Svolali celou rodinu a posadili nás do obýváku – nesmíme se ani hnout. Všechno povyhazovali ven, každou knížku prolistovali. Hledali zřejmě nějaké dopisy nebo něco spojeného se Západem.“ Nic takového nenašli. Přesto si otce odvezli a rodina o něm neměla žádné zprávy několik následujících měsíců, které strávil – jak se později její členové dozvěděli – ve vazbě. Samotný soud proběhl 16. srpna 1955 v Nitře. Před tribunálem stanuli společně s otcem další tři duchovní vůdci nitranského společenství Křesťanské sbory – Martin Ostrolucký, Pavol Kučera a Pavol Urban. Tehdy se rodina poprvé od Velikonoc setkala s Jánem Michalkem, byť jen letmo, na chodbě soudu – samotného líčení se účastnit nesměla. „Poprvé po několika měsících jsme viděli zbídačeného otce, tehdy chlapa v nejlepších letech, bylo mu čtyřicet tři let. […] Přišel totálně fyzicky zhuntovaný a – znal jsem ho v denní práci jako zdravého, silného chlapa – byla z něho troska, když ho vedli na soud. Tak toto bylo moje první setkání s režimem,“ vypráví Milan Michalko, jemuž bylo tehdy čtrnáct let. 

Dochovaný rozsudek[1] zrcadlí teatrální komunistickou propagandu, ale i režimní paranoiu padesátých let – církev Křesťanské sbory je v něm označena za sektářskou, státu nepřátelskou a škodlivou organizaci řízenou imperialisty za účelem rozvratu socialistického zřízení. V rozsudku dále stojí, že: „Okrem organisovania špionáží, sabotáží a diverzantstva sa pokúšajú zneužívať tiež náboženské cítenie ľudu na dosiahnutie svojich cieľov. Využívanie náboženskej zaslepenosti a náboženských predsudkov niektorých našich občianov má im byť prostriedkom k podvracaniu základov nášho ľudovodemokratického štátu. Viaceré procesy dokázali, že zvlášť horlivo sa do tejto nepriateľskej činnosti zapájali také pseudonáboženské sekty ako napríklad jehovisti, adventisti, baptisti a podobne. Pomocou týchto siekt má byť mysel nášho ľudu zastieraná tmárstvom, a v občanoch má byť vyvolávané nepriateľstvo k nášmu štátnemu zriadeniu.“ Netřeba připomínat, že tyto údajné „špionáže, sabotáže a diverzantství“ ve skutečnosti představovaly „vysvětlování biblických příběhů tak, aby to bylo srozumitelné i dětem…“

Na druhé straně se to bralo jako něco, co patří k životu křesťanů

Za sdružování proti republice poslal nitranský soud obviněné za mříže na: 2,5 roku (Ján Michalko), 2,5 roku (Pavol Urban), 3 roky (Pavol Kučera) a 3,5 roku (Martin Ostrolucký). Svůj trest si otec odpykal v Leopoldově. Návštěvy prý povoleny nebyly, jestli si rodina s vězněným tatínkem mohla vyměnit alespoň dopis, už Milan Michalko neví. Náročné období, kdy se musel vyrovnat s dočasnou ztrátou tatínka a zároveň se starat o hospodářství, mu pomáhala překonat především víra, ke které se po otcově zatčení obracel stále častěji. „Na jedné straně to byla hrůza. Na druhé straně se to bralo jako něco, co patří k životu křesťanů – tehdy,“ říká. Na „svobodu“ (respektive ven z vězení) se odsouzení dostali dříve. Kdy přesně, už Milan Michalko neví, ale domnívá se, že se tak stalo v roce 1956.

Právě v šestapadesátém totiž došlo – díky tlaku na ministerstvo od ostravských věřících horníků a dělníků – k registraci Křesťanských sborů, čímž se staly komunistickým režimem oficiálně schválenou církví, která získala potřebný souhlas k výkonu své činnosti. Tím, že tato církev vystoupila z ilegality, přestala být tehdejší optikou „nepřátelskou a škodlivou organizací“ a její členové mohli opustit věznice. Rokem 1956 se také v Nitře obnovila podomní náboženská setkání, která po zatčení duchovních vůdců z obav o vlastní bezpečí na rok ustala. Dodejme, že zatímco po vazbě – tehdy před soudem na chodbě – otec vypadal téměř na umření, po návratu z věznice v Leopoldově domů byl jeho zdravotní stav dle vyprávění o poznání lepší. O své zkušenosti politického vězně padesátých let však mluvil nerad. Postupem následujících let ztrácel síly starat se o hospodářství a pozemky, a tak je bez jakýchkoliv nároků daroval státu. Nechal si jen domek s malým pozemkem a pracoval jako skladník. Zemřel v roce 2002. Svoji manželku Máriu přežil o více než dvacet let. 

Chlapi, pracujte, anebo stávkujte

Po maturitě se Milan Michalko hlásil na technickou univerzitu v Bratislavě. Skutečnost, že jej přijali navzdory nevhodnému kádrovému profilu, si vysvětluje tím, že šlo o technický obor. Nedlouho po úspěšném složení přijímacích zkoušek však přišel z Bratislavy dopis, ve kterém stálo, že: „,Kvůli splnění směrného čísla zasílají všechny materiály na Vysokou školu železniční do Prahy a odtamtud dostanou další vyrozumění. Čest práci.‘ Takže následovalo určité zděšení – po radosti, že mě přijali v Bratislavě –, že kluk z dědiny má jít studovat do hříšné Prahy,“ vzpomíná Milan Michalko a upřesňuje: „V tu dobu státní plánovací komise, jedna z věcí, které plánovala, byl počet Slováků, kteří mají studovat v Praze anebo v Čechách obecně – to nevím.“ Inženýrský titul na pražské Vysoké škole železniční – která se během jeho studia přejmenovala na Vysokou školu dopravní – pamětník úspěšně obhájil v roce 1962.

Krátce nato, v srpnu téhož roku, se oženil a za svou manželkou Danielou se přestěhoval do Ostravy. Do práce nastoupil na pozici technika v podniku Železniční opravny a strojírny, kde dostal koncem roku 1966 nabídku na vedoucí pozici technického náměstka. A to i přesto, že se o Milanu Michalkovi vědělo, že je to praktikující křesťan, který navíc není (a ani později nikdy nebyl) členem KSČ ani SSM. Ve svých šestadvaceti letech na nabídku kývl a ve vedoucí pozici pak o necelé dva roky později ve fabrice prožíval i invazi vojsk Varšavské smlouvy. Ráno 21. srpna 1968 za ním přišli jeho podřízení s tím, že chtějí zahájit stávku. „Chlapi!“ řekl jim tehdy. „,Já nevím, jak vy, ale já mám strašně moc práce. Víte, co já navrhuji? Já jdu dělat. […] Doporučuju, udělejte to taky, anebo stávkujte – jak uznáte za vhodné. Ale já jdu pracovat. Mějte se fajn.‘ A šel jsem dělat,“ vypráví Milan Michalko. 

Fakt mi to bylo divné

Nechvalně známé a nedůstojné prověrky, které po invazi následovaly a které mnohdy rozhodovaly o kariérní budoucnosti pracujících (nejen, ale především) na vedoucích pozicích, se pamětníkovi jako zázrakem vyhnuly. Dodnes nad tím kroutí hlavou. „Bylo mně to divné, protože ta technická inteligence, průmyslováci ne, ale inženýři všeho druhu museli podepisovat souhlas se vstupem ,spojeneckých‘ vojsk. Ale za mnou nikdo nepřišel. Mě nechávali ve funkci dál a podepsat mi nic nedali. Fakt mi to bylo divné, ale pokračovalo to,“ vypráví Milan Michalko, jehož pozice ve fabrice se i přesto nakonec proměnila.

S nastupující normalizací totiž najednou začalo nejužšímu vedení fabriky vadit, že je Milan Michalko praktikující křesťan a především nestraník. Někdy koncem roku 1971 pak dostal oznámení, že bude muset skončit ve funkci náměstka, a namísto toho mu nabídli nižší funkci vedoucího investiční výstavby. Na pamětníkovo místo dosadili komunistu, „kterého jsem znal. A to byl, no... nepříliš moudrý chlapík... a těžko se pod ním dělalo,“ přibližuje. Takto pracoval ještě následující přibližně rok (na přelomu let 1972 a 1973), až v roce 1973 na vlastní žádost z podniku odešel.

Žiju rád

V letech 1973 až 1989 Milan Michalko pracoval jako výzkumník v ostravském ústavu INORGA – Ústav pro automatizaci řízení v průmyslu. Když se pak v revolučním roce 1989 začaly poměry na pracovním trhu výrazně proměňovat, vrátil se na pozici technického náměstka do Železničních opraven a strojíren, kde působil do roku 1992. Následně se pustil do samostatného podnikání a od druhé poloviny devadesátých let navíc působil na akademické půdě. Vyučoval management a leadership na ekonomické fakultě ostravské Vysoké školy báňské (v letech 1996 až 2003) a následně na – rovněž ostravské – soukromé Vysoké škole podnikání (v letech 2004 až 2016). 

Ruku v ruce s tím si postupně rozšiřoval vzdělání, které mu předlistopadový režim neumožnil. Roku 1999 obhájil doktorát (Ph.D.) a v roce 2002 získal titul docent. Z Vysoké školy podnikání odešel ve svých šestasedmdesáti letech do důchodu. Nutno zdůraznit, že jej po celou dobu doprovázela víra v Boha a v církev Křesťanské sbory, s jejímiž členy zůstává i nadále v blízkém kontaktu. „Stojí za to být nohama a hlavou na zemi, ale srdcem v nebi. Dá se to skloubit, krásně to spolu souvisí a dělá to život nádherným. Žiju rád,“ uzavírá své vyprávění Milan Michalko. 

 

[1] Rozsudek dostupný mezi Dodatečnými materiály.