The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc.,JUDr. Václav Mezřický (* 1934  †︎ 2018)

Životní prostředí bylo destabilizačním faktorem bolševického režimu

  • narozen 11. listopadu 1934 v Kolíně
  • 1953 začátek studia práv v Praze
  • 1958 negativní posudek při třídních prověrkách, nucené přerušení studia na 2 roky
  • 1965 odchod z advokacie
  • 1966 odchod pamětníkova bratra na Západ
  • 1968–1969 tajemníkem generálního prokurátora Miloše Čeřovského
  • 1969–1989 práce v Ústavu státu a práva ČSAV
  • 1978–1989 zakládajícím členem Ekologické sekce v rámci Biologické společnosti při ČSAV
  • 1990 prvním náměstkem ministra životního prostředí
  • od 1991 přednášel na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a vedl katedru životního prostředí
  • 1998 založil na Univerzitě Karlově kurz Globalizace a globální problémy
  • 2007–2008 generálním sekretářem Ústavního soudu
  • uznávaným autorem spisů o globalizaci a přednášejícím na prestižních zahraničních univerzitách
  • zemřel 26. března 2018

Václav Mezřický se narodil roku 1934 do středostavovské rodiny kolínského veterináře, jehož práci na venkově dodnes obdivuje. Přes studium práv se však nakonec k přírodě vrátil – jako jedna ze zásadních osobností problematiky životního prostředí v Československu.

Apokalyptický pohled na svět

Válečný život měl podle Mezřického „ambivalentní charakter“ – otcova práce pomohla rodině přežít relativně bez úhony druhou světovou válku, protože jeho postavení vyhlášeného porodníka hovězího dobytka zajišťovalo Mezřickým vždy dostatek potravin. Zážitky z porážek v něm však zanechaly nesmazatelnou stopu – jakýsi „apokalyptický pohled na svět“, jak jej dnes popisuje. Také tok českých dějin 20. století byl pro Václava předzvěstí konce světa, stejně jako čím dál palčivěji vnímané rozdíly mezi různými společenskými vrstvami. Ty začal vnímat už jako malý. Jeho otec v žádném případě nepřipouštěl jakoukoliv familiárnost s vesničany, jejichž zvířata léčil, a dával striktně najevo sociální rozdíl, který mezi nimi činilo jeho vzdělání. Rozdíly cítil i mezi dětmi v kolínské základní škole, ale nakonec se s některými z chudších vrstev spřátelil, což ho prý velmi ovlivnilo do budoucna – vždy pečlivě volil své přátele, ale současně se stýkal s lidmi z nejrůznějších vrstev.

Móda loveckých kabátů

Únorový převrat roku 1948 přinesl do Kolína jiný životní ráz, „objevily se nové obličeje“, jak do státních úřadů přicházeli „exponenti nové moci“. Čtrnáctiletému Václavovi se však tehdejší doba zapsala do vizuální paměti spíše „módou loveckých kabátů a klobouků – to byla Státní bezpečnost“, vzpomíná. Pamětník si postupně uvědomoval vlastní střet s komunistickou ideologií, jejíž reprezentanti byli „lidé rozdílně naladění“.

Únikem od každodenní reality byla Václavovi literatura. Dodnes životní situace přirovnává ke Knize džunglí Rudyarda Kiplinga, z četby spisů německého diplomata za druhé světové války (a tajného oponenta nacismu) Hanse Berna Gisevia si pak uvědomil, „jak je třeba se pohybovat v režimu, který má tak vražedné rysy jako nacismus“. Hltal Ferdinanda Peroutku, Aldouse Huxleyho, Františka Xavera Šaldu i Válečné projevy Winstona Churchilla a hledal v literatuře veškeré příběhy hrdinství, snad jako opozici ke svému odvěkému názorovému tíhnutí k apokalypse.

Podřezávání si vlastní větve

Už od konce války se zájmem sledoval probíhající soudní procesy, ale až politické procesy z počátku 50. let (nejvíce samozřejmě proces s Miladou Horákovou v roce 1950 a roku 1952 s Rudolfem Slánským) předurčily Václavovo profesní směřování. „Mně bylo naprosto jasné, že ta jejich přiznání prostě nejsou pravdivá. Na druhé straně mě těšilo, že ten režim si podřezává vlastní větev, že oddělává vlastní lidi,“ vypráví. Když přišlo roku 1953 na volbu vysoké školy, touhu po studiu filozofie rázně utnul pamětníkův otec argumentem, že „jediný filozof, kterého jsme měli, byl Masaryk“. Václav tak zamířil na studium práv.

Studium v 50. letech bylo velmi poplatné režimu, což Mezřický shrnuje citací jedné z pozdějších debat s ombudsmanem Otakarem Motejlem: „Škola nám nic nedala, všechno z práva jsme se naučili v praxi.“ Ačkoliv s nástupem na vysokou školu neměl pamětník problém, roku 1958 byl tři měsíce před státními závěrečnými zkouškami na základě špatného posudku v třídně-politických prověrkách donucen na dva roky studium přerušit a nastoupit na vojnu. Nakonec na studium úspěšně navázal a dokončil jej, pravděpodobně díky pozitivnímu posudku ze strany armády.

Advokáti se snažili brzdit režim

Promoval roku 1960 a následně nastoupil jako advokátní koncipient v Ostravě, Havlíčkově Brodě a Praze. Pozici právníků za totality popisuje jako relativně problematickou. „Advokacie byla v očích režimu nadbytečná instituce, která hájila nepřátele režimu,“ uvádí. Na druhé straně však vždy vnímal svou profesi jako poslání, lidé kolem advokátského řemesla se podle něj „výkonem svého povolání snažili brzdit režim“. Takříkajíc z „první ruky“ vzpomíná na výrazné postavy právního světa za komunistického režimu, především na „nenávistnou tvář“ někdejšího prokurátora Vojtěcha Rudého.[1]

Po krátké pauze od advokacie mezi lety 1965–1967 Mezřický roku 1968 nastoupil jako tajemník generálního prokurátora Miloše Čeřovského. Jeho tehdejší úkol byl nesnadný – měl opětovně „vytvořit důvěru mezi institucí a veřejností“, což v praxi znamenalo v první řadě prověrkové komise, jež měly za cíl z advokacie dostat prokurátory, „kteří se podíleli na nezákonnostech 50. let“. Jedním z takových prokurátorů byl Karel Čížek, který se osobně podílel na procesu s páterem Josefem Toufarem.[2]„Nezapomenu na větu, kterou na mě (Čížek – pozn. ed.) vykřikl, když jsem formuloval naše stanovisko: ‚Kdybysme my nedělali to, co jsme dělali, tak vy byste tu neseděli.‘ Mockrát jsem přemýšlel, co tím vlastně myslil, ale zřejmě nám chtěl dát na srozuměnou, že oni byli ti bojovníci za tu správnou věc a že my jednáme proti zájmům, které oni zastupovali,“ vzpomíná Mezřický.

Obálky se špagátem

Zatímco v roce 1968 slavili na generální prokuratuře alespoň dílčí úspěchy – dařilo se jim částečně rehabilitovat politické vězně 50. let –, po okupaci v srpnu 1968 se vědomě připravovali na drsnější režim. Udělali například deset kopií souhrnů archivu justičních procesů, aby nástupem normalizace náhodou nebyly smeteny ze stolu. Od roku 1969 byly dle vzpomínek Mezřického najednou žádosti zamítány a procesy zastavovány. „S tím, že rozhodnutí bylo spravedlivé,“ vysvětluje.

S nástupem generálního tajemníka UV KSČ Gustáva Husáka k moci se dramaticky změnilo ovzduší v advokacii. „Měl jsem pocit, že jsem ve vlčím doupěti, tam jsem nevěděl, komu můžu a nemůžu věřit,“ uvádí pamětník a dodává další specifické vyostření: „Dostávali jsme obálky se špagátem, abychom věděli, co nás čeká.“ V dubnu 1969 se tedy tajemník Mezřický krátce rozloučil s generálním prokurátorem a odcházel. „Věděli jsme, že jsme hru prohráli,“ říká. I přesto na krátké období na prokuratuře nevzpomíná s hořkostí: „Bylo důležité, aby si lidé uvědomili, že je možné hledat spravedlnost.“ To se jim prý v rámci možností povedlo.

Bolševické vize o ráji na zemi

Po odchodu z prokuratury nastoupil do Ústavu státu a práva Československé akademie věd, kde setrval až do roku 1989. Stejně jako období studia i tuto periodu svého života cituje z debat s kolegou, tentokrát s právníkem a chartistou Zdeňkem Mlynářem. „Kdyby se dalo to, co se tady za rok napíše, do pátého poschodí na hromadu a koplo se do toho, tak by se to sypalo pět poschodí dolů a dole by z toho nezbylo nic,“ popisuje pamětník dvě desítky let práce, která byla dle jeho slov úplně zbytečná. O to významnější počin však v podobném časovém horizontu vykonal v Ekologické sekci v rámci Biologické společnosti při ČSAV.

K životnímu prostředí jej (jak jinak) přivedla četba – konkrétně kniha Meze růstu od manželů Meadowsových z roku 1972.[3] Publikaci popisující situaci, kdy neustálý růst dříve či později narazí na meze vytvořené okolím, považuje Mezřický za „ideologickou bombu, která destruuje gnostické bolševické vize o ráji na zemi“. Četbou získal pevný základ pro názor, že komunistická „ideologie směřující ke společnosti bez nedostatku a s možností spotřeby bez limitu“ je otázkou, kterou je nutné akutně řešit. V časopisu Vesmír tehdy vyšla recenze na knihu, psaná Bedřichem Moldanem, pozdějším přítelem pamětníka a rovněž dalším ze zakládajících členů Ekologické sekce. „Z povahy toho článku bylo jasné, že je to člověk, který na půdě bolševické ideologie nestojí,“ říká Mezřický, jenž s Moldanem cítil ihned jasné souznění. Brzy tedy začali podnikat první společné kroky k záchraně zdevastovaného životního prostředí v normalizačním Československu.[4]

Odstrašující případ ochrany přírody

Československo bylo tehdy oproti západním zemím a jejich přístupu k ochraně přírody „odstrašujícím případem“. Probíhala masivní těžba a výroba energie z hnědého uhlí, neexistoval žádný zákon o odpadech a vládní ekologické snahy, pokud se jim tehdy tak dalo vůbec říkat, nikam neplynuly, probíhaly bez následné diskuse o problematice. „Diskuse neexistovala o ničem,“ shrnuje pamětník totalitní přemýšlení a vyjmenovává další problémy, jako například nákladnost zavedení ekologických procesů.

I problematika životního prostředí navíc podléhala ideologii režimu – při nastolení zásadní otázky ovzduší se řešila převaha západních větrů, a tedy fakt, že „Západ znečisťuje nás“. K obdobnému závěru se došlo také v případě povodí Labe – nebylo jasné, zda ho více znečisťují Češi nebo Němci. Celý systém byl dle pamětníka zaměřen spíše na sledování činnosti ekologických iniciativ než na spolupráci s některou s organizací a na vědecké hodnocení situace spolu se „zabezpečovacím opatřením, aby nás nikdo nemohl napadat z ideologických otázek“.

Vznik Ekologické sekce roku 1978 byl tak na jednu stranu nutností, ale vzhledem k přístupu režimu na druhou stranu velmi rizikovým počinem. Zásadní osobu v založení Ekologické sekce, již zmíněného Bedřicha Moldana, považuje Mezřický za „geniálního organizátora“, poněvadž pro organizaci vymyslel „krytí“ pod Biologickou společností ČSAV.[5] Ihned po ustavující schůzi se členové sekce pustili do práce – zmapovali nejvíce postižené oblasti jako Karlovarsko či Ostravsko, klasifikovali důsledky spalování hnědého uhlí v domácnostech a dopady automobilové dopravy. „Já jsem od prvního okamžiku vnímal problematiku životního prostředí jako destabilizační faktor bolševického režimu,“ vypráví Mezřický. Výsledná zpráva výzkumu Rozbor ekologické situace v Československu na sebe nenechala dlouho čekat.

Rozbor ekologické situace v Československu

Ačkoliv sám Mezřický Chartu 77 nepodepsal, s chartisty plně sympatizoval, navíc chtěl informaci o životním prostředí předat i za železnou oponu. „Bylo mi jasné, že tuto zprávu musím dostat přes Chartu ven,“ vzpomíná. Jeden z dvaceti existujících výtisků svazku Rozboru ekologické situace v Československu tedy nechal hned roku 1984 okopírovat a předal disentu. Zpráva okamžitě vyšla ve francouzském deníku Le Monde, její obsah byl odvysílán v Hlasu Ameriky a na Svobodné Evropě. Pamětník a jeho spolupracovníci však okamžitě putovali na vyšetřovnu Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici.[6]

„Byla to jedna z nejhumornějších scén, kterou jsem se Státní bezpečností zažil,“ směje se ještě dnes Václav Mezřický, když vypráví o tom, jak si svůj protokol napsal na psacím stroji sám, protože onen „hoch, co ho vyslýchal“ stroj příliš ovládat neuměl. Režim 80. let už byl však natolik rozvolněný, že výslechy neměly žádnou větší dohru. Ekologická sekce tak ve své činnosti pokračovala až do sametové revoluce v roce 1989. Mezřický se mezitím ještě zasloužil o vydání sborníku Životní prostředí, věc veřejná i soukromá, který vyšel roku 1987. „To, že jsem vydal ten sborník, bylo výsledkem diagnózy, že se systém začíná hroutit,“ vypráví.

Jaký příští krok máme udělat

Prvním porevolučním ministrem životního prostředí se stal Bedřich Moldan a Václav Mezřický byl jeho prvním náměstkem. Společně tak „završili úsilí uplynulých dvaceti let“. Později Václav pracoval na Ministerstvu zahraničí USA jako poradce pro přípravu porevolučních změn životního prostředí v Československu, které Spojené státy částečně financovaly, poté v Evropské bance pro rekonstrukci a rozvoj v Londýně, taktéž v oboru životního prostředí, až nakonec zakotvil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a jako přednášející i na mnoha dalších prestižních světových univerzitách. Inicioval vznik Ústavu pro otázky životního prostředí při Univerzitě Karlově a postupně se ze striktně ekologických témat přeorientoval na otázky globalizace.[7]

Otázku zájmu právě o globalizaci upřesňuje svým porevolučním pohledem na nastalé změny: „Svět se tím rokem 89 proměnil z tábora, kde proti sobě stojí dvě velké armády jak za první světové války v zákopech… Tenhle svět se rozpadl, bez ohledu na to, že tady 25 let dominovaly Spojené státy.“ I přes nesmírně obšírné vzdělání a globální náhled na světové problematiky dnešního dne však nakonec doporučuje lidem zamýšlet se v menším měřítku: „Nevíme, jak dál, a můžeme se dozvídat odpovědi jen v tichu. Ne žádné velkorysé a veliké vize, ale odpovědi na to, jaký příští krok máme udělat.“

[1] O politických procesech vedených Rudým např. zde: http://www.totalita.cz/proc/proc_stepnickovaj_04.php (proces s Jiřinou Štěpničkovou) či zde: http://www.totalita.cz/proc/proc_babice_02.php (babický monstrproces).

[2] Informace o Josefu Toufarovi: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_toufarj.php. Předmět soudního sporu, tzv. číhošťský zázrak, popsán zde: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/a_cihost.php.

[3] Více informací viz archetyp mezí růstu: https://cs.wikipedia.org/wiki/Meze_r%C5%AFstu_(archetyp).

[4] Tématu životního prostředí v Československu se věnuje např. disertační práce Jana Hrubeše Ekologické proudy v Československu, viz: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/104361/?lang=cs.

[5] Vzpomínky na založení Ekologické sekce, sepsané dalším ze zakládajících členů, Jaroslavem Stoklasou: http://stuz.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=146:jak-jsme-zelenali-v-ekologicke-sekci&catid=56&Itemid=56.

[6] O roli ekologie v Chartě 77 a sametové revoluci zde: https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20170131/281887298032934.

[7] Roku 1998 koncipoval na Univerzitě Karlově kurz Globalizace a globální problémy, určený pro všechny vysokoškolské studenty v Praze. Skripta kurzu ke stažení zde: https://www.czp.cuni.cz/czp/index.php/cz/archiv-aktualit/336-skripta-kurzu-qglobalizace-a-globalni-problemyq.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV