Marie Mezerová

* 1932

  • „Takže v Malý pevnosti potom byl na cele 44, což byla teda cela smrti. Všichni, kteří na té cele byli, bylo to asi pro 400 lidí, byli určeni k smrti. No ale jak. U mého otce to dopadlo tak, že ho vytáhl zástupce velitele pevnosti, to byl Jöckel, a tohle byl Rojko, otce vytáhl a utloukl ho k smrti na nádvoří toho čtvrtého dvora. My jsme to pak všechno jednou absolvovali. To dělali tu vzpomínkovou slavnost na tatínka, takže bylo přesně, na kterým místě se to stalo. Bylo to děsně trýznivý, já jsem o tom leta nemohla ani mluvit. No samozřejmě, tehdy byl hromadný hrob, asi 620 lidí v tom hromadným hrobě bylo, takže tam tatínek taky skončil, a maminka po válce se snažila při těch exhumacích zjistit jeho totožnost, což nešlo. Pátrala po všech těch zraněních. No vypadalo to tak, že otce tloukli tak do nohou, že měl je úplně až na kost zhnisaný, v tom Terezíně. No a ta totožnost se nedala zjistit, protože ten hromadný hrob byl zrovna v místě, kde byla strašná vlhkost. Vždycky u nohy měli mít cedulku se jménem, no to vůbec nebylo k přečtení. A podle zranění se zjistilo, že z těch šesti set lidí, otec měl zlomenou páteř, tím jak ho utloukl, takže tam byli tři vězňové se zlomenou páteří. Takže pak maminka se rozhodla, ještě s rodinou, že si vezmeme na tom národním hřbitově, tehdy tam bylo těch 600 pohřbených, při tom jsme taky byly s maminkou, to bylo taky hrozný, tak že symbolicky si vezmeme jedno číslo hrobu, kam budeme jezdit jako k hrobu.“

  • „V našem domě byl domovník, a to byl konfident gestapa. Protože vím, že po válce, asi týden po konci války, přišel nějaký muž, ještě s tou Revoluční gardou, s tím vojákem, nebo co to bylo tehdy, a toho našeho domovníka odvedli, protože on dával udání na lidi, a vždycky měl razítko „Správce domu Čáslavská 6“ na tom udání. A tenhleten člověk, kterej si pro něj s tou gardou revoluční přišel, tak byl danej na minový pole. A on se vrátil, zachránil se, a našel v nějakým tom archivu ještě tý Pečkárny právě tohodle našeho domovníka, že tam dával udání, a ten taky zřejmě ten jeho kluk udal mýho bratra, že rozhazuje ty letáky. Byli to zvláštní lidi, jak se říká. My jsme se ho nebáli, toho domovníka, zatímco celé osazenstvo v tom domě se ho strašně bálo. Čili když domovník otvíral ráno v půl šestý třem gestapákům, že jdou pro mého otce, tak okamžitě v tom domě lidi začali mít takový větší odstup od naší rodiny. Jen jedna rodina se snažila mamince pomáhat, ale ostatní se báli. Báli se, já to chápu.“

  • „Co mám vzpomínky na maminku a na tatínka, tak jsem měla schovaný kapesník. To bylo poprvé, když jsme vybírali z Pankráce prádlo, že se bude prát. To bylo poslední, pak už to Němci zrušili, vždycky to bylo jednou za čtrnáct dní. No tak v tom špinavým prádle byl kapesník, který bylo vidět, že je vypraný, někde na rohu byla krev, a když ho maminka rozbalila, tak tam bylo napsáno B U H – Bůh. Otec byl katolík, a věřící, ale matka, čtenářka detektivek, říká: ,B U H, to je: Budou Újezdec Hledati, tam určitě něco otec má, protože, proč dává tenhle vzkaz?' Tak se tam skutečně rozjela. Tehdy jsme jeli spolu vlakem, to bylo taky zajímavý, to byli ,kotláři‘ američtí letci, kteří útočili na lokomotivy. No a skutečně tam měl tatínek zbraně na zahradě. Na zahradě byla najednou, zničeho nic, udělaná králikárna, přes celý prázdniny, ačkoliv jinak byly králikárny úplně jinde. No a tatínek říkal: ,To máte, abyste měli taky co dělat. Budete se o ty králíčky starat, abyste měli nějakou radost.‘ Tak tam byli asi čtyři králíci. ,Tak budeš chodit na trávu, budete to krmit a čistit a tak dále.‘ A za tou králikárnou měl skutečně schovaný ty zbraně. To pak matka zjistila, to jí moc nepřidalo k jejímu zdraví. Taky měla těžkou cukrovku. Tak to si vysvětlila takhle ten vzkaz. Já si to dneska vysvětluji, že možná opravdu se snažil, že mu snad Bůh pomůže.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 21.01.2022

    (audio)
    duration: 56:17
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 28.01.2022

    (audio)
    duration: 01:01:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

I jednomu jedinému člověku, který zemřel za tuto zemi, je třeba vzdát hold

Marie Mezerová, studentka
Marie Mezerová, studentka
photo: Archiv pamětníka

Marie Mezerová se narodila dne 16. července 1932 v Praze manželům Marii a Antonínu Weissovým. Otec byl bankovním úředníkem, sokolem, důstojníkem československé armády v záloze a jednatelem Svazu československého hasičstva a Mezinárodního výboru hasičského se sídlem v Paříži. V období protektorátu využíval svých kontaktů a služebních cest pro budování hasičských odbojových skupin a jejich vyzbrojování. V říjnu roku 1944 byl Antonín Weiss zatčen, uvězněn na Pankráci a po krutých výsleších odvezen do „cely smrti“ v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl 18. dubna 1945 umučen. Za své zásluhy obdržel v roce 1946 Československý válečný kříž in memoriam. Tatínkovým zásadám zůstala pamětnice věrná i v nastupující komunistické totalitě. Po nepřijetí ke studiu na vysoké škole pracovala ve sdružení bývalých politických vězňů (od roku 1951 nesl název Svaz protifašistických bojovníků), kde se seznámila se svým budoucím manželem Ladislavem Mezerou. I jeho rodina za sebou měla odbojářskou minulost. Profesní uplatnění pamětnice našla ve vědecké knihovně, kde prosadila mezinárodní výměnu publikací. Dnes žije v pražském bytě, kde prožila své dětství (2022).