The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alma Mestlová (* 1946)

• narozena 22. února 1946 v Plzni jako dcera svobodné matky Anny Krtové, její otec Ernest Plouff byl americký voják, který osvobozoval Plzeň

• její matka psala Ernestu Plouffovi na adresu v americkém Ludingtonu, od jeho matky se ale dozvěděla, že je nezvěstný; když se americký voják kvůli zranění vrátil domů později, matka mu neřekla, že má v Československu dceru

• Anna Krtová se později provdala za Josefa Fialu, před dcerou skutečného otce tajila – ta se o něm dozvěděla náhodou zhruba v deseti letech

• část dětství prožila u prarodičů

• v roce 1964 nastoupila jako učitelka do mateřské školy, v 19 letech se stala ředitelkou školky v Jivjanech, kde se seznámila s manželem, zootechnikem Václavem Mestlem

• vychovali spolu dvě adoptivní dcery, s oběma se však v jejich dospělosti přestali stýkat

• o tom, že americký otec žije, se dozvěděla náhodou, na dovolené v Řecku

• když jí bylo 70 let, potkala se s otcem poprvé a naposledy v americké Alabamě, tehdy bylo Ernestu Plouffovi téměř 94 let

Alma Mestlová viděla svého otce poprvé v roce 2016, když jí bylo 70 a jemu 94 let. Americký voják Ernest Plouff poznal její matku během osvobozování Plzně. Alma Mestlová si myslela, že zemřel ve válce. A Ernest Plouff dokonce ani netušil, že má v Česku dceru. Jako staří lidé se přece jen potkali v americké Alabamě. „Když jsem se dozvěděla, že žije, po ničem jiném jsem netoužila, než se s ním sejít,“ říká. „Hned od prvního momentu přeskočila jiskra. Setkání mi dalo takovou životní sílu, že z ní čerpám dosud.“

Kvůli měnové reformě do vyhnanství

Alma Mestlová (za svobodna Krtová) se narodila 22. února 1946 v Plzni jako dcera svobodné matky Anny Krtové. Když jí byly necelé čtyři roky, matka se provdala za Josefa Fialu. Žili v domku na plzeňské Nepomucké ulici, spolu s prarodiči, kteří ho postavili. „Dědeček Václav Krt byl štábní kapitán, později major ve výslužbě, pracoval u vojska na Slovanech. Babička Marie byla v domácnosti, vyšívala na šicím stroji,“ vypráví pamětnice. 

Jejich společný život ale netrval dlouho. Josef Fiala, který pracoval jako technický úředník v plzeňské Škodovce, byl totiž podle Almy Mestlové „viděn mezi lidmi, kteří v roce 1953 protestovali proti měnové reformě“. Do poslední chvíle utajená měnová reforma ožebračila řadu lidí. Hotovost nad 300 korun se měnila v poměru jedna ku padesáti, peníze v bance v poměru jedna ku pěti až jedna ku třiceti, čím vyšší vklad, tím horší skóre. Právě v Plzni byly protesty nejbouřlivější a klíčovou roli v nich hráli škodováci. Šlo o první silný odpor proti komunistické totalitě.

„Otčímovi nařídili, že musí opustit Plzeň,“ vzpomíná pamětnice. „Matka dostala na vybranou – buď se s ním rozvede, nebo půjde do vyhnanství s ním.“ Její rodiče se odstěhovali k hranici s Polskem, otčím pracoval jako zedník a matka jako tkadlena v podniku Veba Broumov. Na sever se s nimi stěhovala mladší sestra Almy Mestlové Marie a narodil se tam její bratr Josef. Ale pamětnice, která měla právě nastoupit do školy, zůstala s prarodiči v Plzni. „Matku jsem vídala jednou ročně o letních prázdninách,“ říká. Do Plzně se rodiče vrátili, až když bylo pamětnici nějakých deset jedenáct let.

O otci mi řekli v řeznictví

Právě v té době se Alma Mestlová také dozvěděla, že Josef Fiala není její otec, matka ani prarodiče jí o tom nic neřekli. „Jednou mě poslali do blízkého řeznictví pro maso. Než otevřeli, stála jsem s ostatními lidmi venku ve frontě,“ vypráví. „A jedna paní mi oznámila: ‚Jestlipak víš, že tenhle táta není tvůj?‘ Nechala jsem frontu frontou a běžela za matkou domů. Musela mi všechno vysvětlit. Řekla, že otec zřejmě padl ve válce. Medailonek, který jí tu nechal, mi už dříve dala na krk, aby mě ochraňoval.“

Matka Almy Mestlové se s americkým vojákem Ernestem Plouffem seznámila díky svému otci Václavu Krtovi. „Protože byl důstojník, ubytoval ve svém domě několik amerických vojáků,“ říká pamětnice. „Matka se s americkými chlapci kamarádila.“ K osudovému setkání české dívky a amerického vojáka ale došlo až později. „Když vojáci opouštěli Plzeň, směřovali na západ. Měli pak tábor u Oprechtic na Domažlicku. Matka tam jezdila k prarodičům a náhoda nebo osud tomu chtěl, že se s mým otcem setkala podruhé,“ říká Alma Mestlová. „V té krásné přírodě spolu začali chodit a díky tomu jsem se narodila.“

Ernest Plouff nechal matce Almy Mestlové svou adresu – ve městě Ludington u Michiganského jezera. „Psala mu tam, vyměnila si několik dopisů s jeho matkou Almou Dressing. Po ní mě pojmenovala Alma,“ vypráví pamětnice. „Ta jí napsala, že je otec nezvěstný, nic o něm neví. Když mi byly asi dva roky, poslala nám přání k Vánocům a balíček s oblečením pro mě, sukýnkou a čepičkou. Pak se odmlčela a ani moje matka se s ní už víc nespojila.“

Teprve ve svých 70 letech, když poprvé mluvila se svým otcem, se Alma Mestlová dozvěděla pokračování příběhu. Ernest Plouff byl v Německu těžce zraněn, uzdravil se v berlínské nemocnici. Pak se vrátil do Ludingtonu, ale jeho setkání s matkou bylo krátké a skončilo roztržkou. „Oznámila mu, že dům i veškeré jmění dala jeho staršímu bratrovi. Rozešli se ve zlém,“ říká pamětnice. „Možná proto mu o mně ani nestihla říct, i když věděla, že existuji a jsem Alma jako ona. Mrzí mě to, když se zrovna po ní jmenuji.“ 

„Matku hodně mrzelo, že jsem se dozvěděla, že mým skutečným otcem je americký voják,“ říká Alma Mestlová. „Doufala, že mi to bude zatajeno a budu si myslet, že žiji s vlastním tátou. Choval se ke mně opravdu skvěle. Ale já jsem se k němu – od té doby, co jsem se dozvěděla, jak se věci mají – nechovala hezky. Začala jsem říkat: ‚Nejsi můj, tak co se o mě staráš?‘ Nechtěla jsem snášet jeho přísnost. Byla jsem v pubertě a nějak těžko jsem to všechno zvládala.“

Adoptivní dcery už nevídáme

Po základní škole nastoupila Alma Mestlová na “mateřinku” v Sušici, dostudovala v roce 1964 a stala se učitelkou mateřské školy. Nastoupila do školky na Domažlicku, po necelých dvou letech jí ale inspektor oznámil, že půjde do družiny. „To jsem odmítla, protestovala jsem na schůzi ředitelek mateřských škol,“ vypráví. „Inspektor mě pozval na okres a nabídl: ‚Máme pro vás, soudružko, místo. Když nám podepíšete Jivjany, můžete tam dělat i ředitelku.‘“ 

Ředitelkou v Jivjanech, vesničce o 40 číslech na Domažlicku, se pamětnice stala v 19 letech. Ve školce v podkrovním pokojíku i bydlela, a když děti odešly, cítila se tam sama. Proto ji zaujalo, že zootechnik blízkého státního statku Bukovec Václav Mestl má ovčáka, a domluvila se s ním, že jí ho bude půjčovat. „Jmenoval se Bart, díky němu jsem se seznámila s budoucím manželem,“ říká. V roce 1968 se vzali, Barty měli od té doby ještě čtyři: „Vždycky to byl ovčák, po celý náš společný pětapadesátiletý život jsme měli psa, ten nás seznámil.“

Z doby, která následovala po srpnovém obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, si Alma Mestlová vybavuje hlavně to, jak jako ředitelka mateřské školy musela na odboru školství přiznávat, že „byla pomýlená“. „Prohledávali, co jsme o pražském jaru a roce 1968 psali do kroniky,“ říká. „Měla jsem ji naštěstí zanedbanou, neměla jsem tam o tom ani řádku.“

Protože Alma Mestlová nemohla mít vlastní děti, adoptovali s manželem dvě dcery. Gabrielu, která se narodila v roce 1965, si brali jako tříletou z kojeneckého ústavu. „Moje sestra tam pracovala jako dětská sestra, jako jiní zaměstnanci si brala na víkend děti domů,“ říká pamětnice. „Tak jsem Gabrielu poznala, jezdila jsem za ní do ústavu v Karlových Varech a nakonec nám ji soud přiřkl.“

V roce 1975 se manželé přestěhovali do Plzně, koupili rodinný dům vedle domu rodičů Almy Mestlové a otčím jim ho pomohl opravit. Když bylo adoptivní dceři Gabriele 15 let, adoptovali manželé z kojeneckého ústavu v Plzni druhou dceru Markétu, byly jí necelé dva roky. „Hned od začátku jsme jim říkali, že nejsou naše, že jsme si je s tatínkem vyhlédli,“ popisuje Alma Mestlová, jak ji ovlivnil fakt, že se o svém biologickém otci dozvěděla náhodou a už jako velké dítě. „Nezatajovali jsme jim to.“

Vztah adoptivních rodičů s oběma dcerami v jejich dospělosti skončil. „Od Gábi máme dvě vnoučata, s těmi jsme v kontaktu,“ říká Alma Mestlová. „Gabriela ale manžela i děti, stejně jako ji kdysi její matka, opustila, žili s otcem a jeho rodiči, my jsme také pomáhali, co jsme mohli.“ Mladší Markéta žila s přítelem nějaký čas u Mestlových v domě. „Začaly se nám ale ztrácet různé věci, peníze,“ říká Alma Mestlová. „Dali jsme jí na vybranou – buď přítel, nebo my. Rozhodla se pro přítele a dnes ani nevíme, kde žije. Už nikdy jsme se s ní neviděli.“

Celý život pracovala Alma Mestlová jako učitelka v mateřské škole nebo její ředitelka. V roce 2001 odešla o něco dříve do důchodu, aby se mohla starat o matku, pečovala o ni 14 let. Říká, že sametová revoluce v roce 1989 pro ni nic neznamenala. „Tohle šlo úplně mimo mě, politice jsem se nikdy moc nevěnovala,“ říká. „Vždycky jsem se starala jen o to, abych byla dobrá učitelka, máma, manželka.“

Otce našla díky známému z dovolené

Už více než 20 let je Alma Mestlová v důchodu. Ráda vyrážela na pochody s turisty a jezdila s kamarádkami k moři. A právě jedna z cest za sluncem ji nakonec dovedla k poznání, že její americký otec žije, a později k setkání s ním.

„Od matky jsem věděla, že někde v Americe žije rodina jeho bratra. Chtěla jsem se spojit alespoň s nimi, protože jsem si myslela, že tatínek padl. Žádné spojení na ně jsem ale nikdy nezískala,“ říká pamětnice. „Změnilo se to teprve v roce 2013 během mé dovolené na řeckém ostrově Thasos. Setkala jsem se tam s člověkem, který mi tatínka našel.“

Na ostrov přiletěla Alma Mestlová s kamarádkou. „První večer si k našemu stolu přisedli manželé Hlisníkovští ze Staré Boleslavi. Seznamovali jsme se tak, že každý o sobě něco řekl,“ vypráví. „Jiří Hlisníkovský zmínil, že jeho velké hobby je dělat rodokmeny a že je dělá i do ciziny, do Ameriky. To mě přimělo k tomu, abych mu řekla všechno, co jsem věděla o rodině svého otce v Americe. A že by mě velice zajímalo, jestli bych tam nějaké příbuzenstvo nenašla.“

Ráno, když Alma Mestlová s kamarádkou přišla na snídani, Jiří Hlisníkovský ji přivítal slovy: „Nejdřív se posaďte.“ Pak jí oznámil, že její otec je naživu a našel ho. Věděl také, že je podruhé ženatý, z prvního manželství má tři děti a teď žije s druhou manželkou a dcerou na Floridě.

„Nabídl mi, že mi pro něj pomůže sestavit dopis v angličtině,“ říká Alma Mestlová. „Po návratu z Thasosu jsem k němu přiložila fotografie a přáníčko, co jsem měla od jeho matky, a poslala to. Po půl roce přišel dopis: „Otcova žena Jeny a jeho dcera Sherri psaly, jak je to hezké, že jsem se našla. Otec mi připsal: ‚Jaká to milá zpráva, že mám v Čechách dceru.‘ To bylo pro mě něco obrovského.“

Odpověď přišla až po půl roce proto, že se otec Almy Mestlové přestěhoval z Floridy do Alabamy, kde měla jeho druhá žena rodiče. Začali si dopisovat, a protože se blížily sedmdesáté narozeniny Almy Mestlové, vyjevila rodině otce svůj sen: „Přála bych si, abych narozeniny mohla strávit tak, že bych ještě poznala svého otce.“ Dostala pozvání a roku 2016 vyrazila do Ameriky. Jiří Hlisníkovský ji doprovázel a fungoval jako tlumočník. Tehdy bylo Almě Mestlové 70 a jejímu otci 94 let. Zemřel o dva roky později.

„Když jsem se dozvěděla, že otec žije, po ničem jiném jsem netoužila, než se s ním sejít,“ říká pamětnice. „Hned od prvního momentu přeskočila jiskra. Těch deset dní, kdy jsem byla u něj a jeho rodiny na návštěvě, jsme byli pořád spolu. Jsem dojatá teď a byla jsem i tam. To setkání mi dalo takovou životní sílu, že z ní čerpám dosud. Řekl: ‚Pokud se už nesejdeme tady, tak se sejdeme tam nahoře u Velkého Lorda.‘“