Jaromír Mergl

* 1962

  • „My jsme měli výslovně zakázáno – a to byl školní řád a na to se velmi dbalo – nosit trička s nápisy i džísky s nějakými nášivkami a podobně. Tak my jsme to samozřejmě všichni [v té naší partě] nosili, ty džísky. Museli jsme nosit pouze prázdná trička, žádný nápis, aby tam, nedej bože, [byl] ten imperialistický. A tenkrát, už nevím, kdo z té naší užší party, objevil… Říkalo se tomu ruský Tuzex. Bylo to v Plzni kousek za náměstím. Byl to obchod s těmi ‚úžasnými' věcmi ze Sovětského svazu. Objevila se tam trička. Mělo to [nápis] CCCP a na levé straně byl srp a kladivo. Tak jsme si ta trička samozřejmě koupili. To stálo pár korun tenkrát. Bylo to rudé, mělo to žlutý nápis. Oblékli jsme si to a šli jsme s tím na vyučování, speciálně na našeho pana třídního učitele. To si pamatuju dodnes. Ještě jsme si schválně nějak přesedli, abychom seděli v předních lavicích. On vlezl do té třídy – pohoda, 'Postavit, sedněte si.' Teď si sedl za tu katedru, otevřel třídní knihu a pak jenom takhle vytřeštil oči. Uviděl jednoho, druhého, třetího. Teď mu spadla hlava do té třídní knihy a bylo vidět, jak mu cukají ramena. Chvilku se nic nedělo. Pak se otočil k tabuli, tam mu zase začala cukat ramena. A vím, že celá ta hodina tenkrát nějak neproběhla, že ani nezkoušel. Že mu cukaly koutky. A asi nás ani nic moc nenaučil. A pak si nás tam na konci nechal. Říkal: ‚Zůstanou tady: jednička, dvojka, trojka.' Říkal nám: ‚Chlapci, zákaz nošení potištěných triček s nápisy a podobně platí i pro Sovětský svaz! Prosím vás, už to sem nenoste. Vždyť to všichni vidí, že je to provokace. Chcete odmaturovat?'“

  • „Já si [toho víc] pamatuju až někdy od toho šestého roku, a to byl bohužel rok 1968. Bylo mi šest a nějaké vzpomínky tam zůstaly. Jeli jsme tenkrát do Itálie k moři a vraceli jsme se 21. [srpna] někdy v devět nebo deset [hodin] večer. A co mi táta vyprávěl, tak už na rakousko-československých hranicích mu říkali: ‚Otočte to, jeďte zpátky. Jsou tam ruské tanky.' Ale táta, jak měl toho mladšího bráchu, a teď tady byla ta babička sama v tom domě… Nevím, jestli táta udělal chybu. Já si myslím, že jo. Měl to otočit a měli jsme tam zůstat. Ale on se vrátil. A tam začínaly moje vzpomínky na tátu, když se ptáte. Pak, to si už pamatuju lehce i já, když jsem byl dítě, i mi to pak vyprávěla máma… To byl asi první průser. Táta šel tenkrát někdy 23. [srpna demonstrovat]. Z toho Agroprojektu se sebrali a chodili k rozhlasu, jako všichni tenkrát. Rozbalili tam ty transparenty proti okupantovi. Akorát že mě, šestiletého chlapce, tam tenkrát táta ztratil, protože se věnoval, čemu se věnoval. Muselo to pro něj být strašné. No, on mě tam ztratil. Já jsem se tam ztratil. Mně bylo šest, takže co mě tak mohlo zajímat? Tančíky, vojáčci. A mě tam tenkrát otci přivedl zpátky – on to nebyl Rusák, já mám takový pocit, nevím, jestli to byl Bulhar, ale spíš myslím, že to byl kamarád z NDR, který mi dal odznáček. Našel mi otce a přivedl mě k němu. A ten mě snad ani nezmlátil. Nevím, nepamatuju se. Ono u táty to bylo ještě horší o to, že on někdy, tuším, v lednu 1968 – i po tom všem, co v té naší rodině bylo a co ti komouši udělali dědovi – tak on se prostě rozhodl, že bude reformovat tu KSČ zevnitř. Takže tam, tuším, v lednu nebo únoru 1968 vstoupil a pak ho v šedesátém devátém samozřejmě vyrazili.“

  • „Dědovi se stal osudným Masarykův pomník tady kousek od nás. Oni ho prvně, tuším, zbourali [v roce] 1940, kdy to shodilo gestapo. Mám ten pocit, že tenkrát tu sochu roztavili ve Škodovce. Tenkrát už to děda, jak byl ten masarykovec a benešovec, chtěl jít nějak bránit. Ale co mi vyprávěla babička, tak ho snad doma zamkla a průšvih z toho nebyl. Průšvih z toho byl až v tom padesátém třetím po té měně, kdy tam děda šel s těmi škodováky, a to už tam byli ti pohraničníci, Lidová milice. A myslím, že přijel, jak mi babička vyprávěla, i soudruh herec Větrovec. Tomu Masarykovi hodili smyčku kolem krku a začali ho strhávat. A tam se do toho děda v rámci té demonstrace po té měně nějak vložil. No, tak ho samozřejmě sebrali. Babička říkala, že jí snad večer přišel říct jeho kamarád z práce: ‚Frantu sebrali, asi je na Borech.' A oni se tam druhý den vypravili. Děda byl tělesně zdatný, on byl velký sokol. V té době mu bylo 55 let. Měl ale nějakou lehkou cukrovku. Takže oni vzali věci [jako] kartáček na zuby, nějaké jeho léky a šli s tím na ty Bory. Vůbec se s nimi nebavili. Vyhodili je se slovy: ‚Buďte rádi, že tady neskončíte i vy.' Ani ty léky si nevzali, nic. No, a pak se čekalo. Čekalo se, čekalo. Nikdo nic nevěděl, nic se neřeklo. Oni tenkrát sebrali spoustu lidí. Byla to vlastně první velká demonstrace tady proti komoušům od osmačtyřicátého. Pak prý zničehonic asi po těch 12 dnech zazvonil u nás doma příslušník a oznámil babičce, že si má přijít vyzvednout šaty po mém dědovi. Tak tam šli, dostali šaty, ale žádná další informace nebyla. Dodneška nevíme, co se stalo, jak děda umřel, jestli umřel přirozeně, nebo jestli ho tam zmlátili, nebo co se stalo. Jeho tělo rodina nikdy nedostala.“

  • „Ta [naše kapela Jazzová rýma] jela nějakou dobu dobře, už jsme skoro začínali být slavní. A s Rýmou mám jeden skvělý zážitek. Po revoluci, někdy toho 22. nebo 23. [listopadu] – byl to ten den, kdy padnul Jakeš. My jsme tenkrát hráli ve Svornosti, úplně přesně už nevím, s kým. Jestli tam s námi byla Bradavice, nevím. S někým jsme prostě hráli ve Svornosti. A to už byla taková ta porevoluční euforie. Už se vědělo, že ten komouš jde od válu a že to bude dobré. Svornost byla tenkrát narvaná k prasknutí, skvělý zážitek. Jeden z našich hitů s [Jazzovou] rýmou byl Zrušili armádu. A oni tam byli nějací vojáci, a když jsme to zahráli, tak tam ze sebe rvali uniformy. Normálně to trhali. Výborný! A do toho všeho přišel někdo ze zákulisí a říkal: ‚Hele, Jakeš to položil! Oni padli!' A to byl ten den, kdy oni to nějak složili, ten jejich ústřední výbor. Zvolili tam nějakého toho ubožáka, Urbánka, tuším. A to bylo prostě fajn. Z pódia do narvaného sálu těch lidí, kteří už byli v nějaké euforii, jim říct, že to ten zrůdný Jakeš položil. To si pamatuju dodneška. To bylo hodně dobré.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 13.06.2023

    (audio)
    duration: 02:19:43
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Babička po tom, co nám zabili dědu, říkala, že by se ráda dožila dne, kdy budou komunisti viset na kandelábrech

Jaromír Mergl v mládí
Jaromír Mergl v mládí
photo: Archiv pamětníka

Jaromír Mergl se narodil 16. června 1962 v Plzni Emílii a Jaromíru Merglovým. Jeho dědeček František Mergl byl velký masarykovec a sokol. Osudným se mu stal Památník Národního osvobození se sochou prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V rámci demonstrace proti měnové reformě 1. června 1953 se postavil na obranu sochy, načež byl zatčen. Zemřel ve věznici Bory, příčinu jeho smrti se však rodina nikdy nedozvěděla. Jaromír Mergl v roce 1982 vystudoval střední odborné učiliště ve Škodovce, pokračoval studii na Vysoké škole strojní a elektrotechnické, kterou ale nedokončil. V roce 1984 tak začal pracovat na Západočeském ředitelství spojů. Na vojně si díky simulování epilepsie vysloužil trvalé vyřazení z evidence. Od roku 1984 do roku 1992 hrál v punkových kapelách Imrvéreband, Jazzová rýma, Chronická nevinnost, Smíšený pocity a Požár mlýna. Od roku 1986 do roku 1990 pracoval ve Fenolce, čistírně odpadních vod. V listopadu 1989 vyzval s Pavlem Bobkem a Josefem Bernardem škodováky ke generální stávce. V roce 1994 se s první manželkou odstěhoval do Krkonoš. Osamostatnil se a začal pracovat na volné noze jako IT technik a výrobce keramiky. S počátkem ruské agrese na Ukrajině v roce 2022 se stal správcem a telefonním operátorem stránek www.pomahejukrajine.cz. Od roku 2019 žije s druhou manželkou střídavě v Plzni a Praze, má jedno vlastní a dvě nevlastní děti.