The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Menšík (* 1927)

• narodil se 9. prosince 1927 v Kostelci na Hané

• otec Alfons, který udržoval přátelské vztahy s básníkem Petrem Bezručem, i dědeček Šimon byli zemědělci a měli rodinné hospodářství

• během druhé světové války byl pamětník svědkem tichého a nepozorovaného zmizení svých židovských spolužáků z Prostějova

• během kolektivizace pamětníkova rodina přišla o své hospodářství

• pamětník vstoupil do kněžského semináře, ten byl však roku 1950 zrušen; byl nucen nastoupit do pomocných technických praporů, kde zůstal více než tři roky

• po propuštění pracoval ve stavebnictví – nejdříve manuálně, posléze jako stavbyvedoucí největších výstaveb v Olomouci a okolí

• byla mu nabídnuta spolupráce s StB, což odmítl

• ve stavebnictví pracoval až do své penze

• v roce 2022, kdy probíhalo natáčení pro Paměť národa, bydlel v domově pro seniory v Kostelci na Hané

Vladimír Menšík se narodil v roce 1927 do rodiny zemědělce v Kostelci na Hané, který leží zhruba pět kilometrů severozápadním směrem od většího a známějšího Prostějova. Zde prožil pravé dětství té doby – doma v hospodářství s rodinou chovali dobytek a obdělávali pole. Zažil ještě podomní prodejce a dráteníky, kteří chodili od domu k domu opravovat kameninové hrnce. Poklidný život rodiny narušila druhá světová válka a především pozdější kolektivizace, kdy byl pamětníkův otec nucen odevzdat rodinné hospodářství a vstoupit do družstva. Sám Vladimír Menšík nastoupil do kněžského semináře s cílem stát se duchovním. Na počátku padesátých let však musel seminář opustit. Místo toho se ocitl v pomocných technických praporech.

Ulice byly tehdy vysypány štěrkem

Vladimír Menšík se narodil za první republiky, 9. prosince 1927 v Kostelci na Hané do rodiny zemědělce Alfonse Menšíka a jeho ženy Františky, která pocházela z nedalekého Ústína. Jeho dědeček Šimon byl kolář. „Ručně vyráběl žebříky a vozy. Když dělal vůz, musel jej okout železem. Byla to těžká a poctivá ruční práce.“ Pamětník prožil dětství na hanáckém maloměstě mezi dvěma velkými válkami. „Měli jsme hospodářství, chovali jsme dobytek. Také jsme měli osm nebo deset hektarů pole, které jsme obdělávali. K tomu jsme měli zakoupené stroje – mlátičky a šrotovníky. Náš dům měl dvě místnosti – chodbu, kuchyň, velkou ložnici, kde jsme byli čtyři děti a rodiče. Také jsme u domu měli výminek. Před druhou světovou válkou tam elektřina už byla, ale ulice v Kostelci byly vysypané štěrkem. Dřevěným vozům to vyhovovalo. V kuchyni jsme měli sporák, ale ve výminku byla pec. Vodu na vaření jsme nosili přes celý dvůr v kýblech,“ vzpomíná Vladimír Menšík, který také uvedl, že si ještě z této doby v obci pamatoval na podomní prodejce a dráteníky. „Používaly se kameninové hrnce, které se u nich nechávaly zadrátovat.“ Také byli věřící. „Rodiče byli věřící a své děti k tomu vedli. Automaticky jsme duchovní sférou žili,“ vzpomíná pamětník. Poklidný maloměstský život proťala druhá světová válka. 

Že by hrozila válka, se na dědinu nedoneslo

To, že by se blížila další válka, na konci třicátých let, jak uvedl pamětník, lidé v Kostelci zřejmě moc nezpozorovali. „Že by hrozila válka s Německem, jsme nevnímali, na dědinu se to nedoneslo.“ Když vzešla v platnost mnichovská dohoda, někteří komentáře už měli. „Objevila se kritika Beneše po exilu. Proč nás tu nechal, proč nás opustil. Záviděli mu to, ale nepřáli. Když pak nastala okupace, lidé to brali jako nutnost, která nám byla vtlačena, ale že by někdo rebeloval, to ne,“ vzpomíná pamětník. Ten v roce 1939 nastoupil na gymnázium do Prostějova. Vzpomínal, jak k nim na školu jednou přijel Emanuel Moravec, jeden z nejaktivnějších a nejvýraznějších podporovatelů nacistického Německa a kolaborant. V té době byl ministrem školství a lidové osvěty protektorátní vlády. „Moravec jezdil po školách a ty se musely připravit na jeho příjezd. Když přijel, museli jsme zvednout ruku jako Heil Hitler. To jsem byl v kvartě. Já jsem se schoval tak, abych tu ruku zvednout nemusel. Všimli si toho akorát mí dva spolužáci. Kdyby si toho ještě někdo všiml, mohl jsem mít problémy.“ Tato malá pamětníkova rebelie však zůstala utajena. Nacistický režim se ale dle něj ve školství projevil hned – v učebnicích byli nuceni tuší škrtat některé informace, také začala intenzivní výuka němčiny. „Učili jsme se číst noviny v němčině. Museli jsme se ovládat a nedávat najevo nesympatie k Německu. Museli jsme to brát jako hotovou věc.“ 

Na gymnáziu měl Vladimír Menšík spolužáky židovského původu. „Kolektiv je bral jako kamarády. Židovskou hvězdu museli nosit na veřejnosti, ve škole si ji sundali. V septimě museli pryč. Úplně jsme je ztratili z dohledu. Židé z Prostějova zmizeli v tichosti. Tajně. Nikdo nevěděl, co a jak, prostě byli pryč.“

Kulka ho na místě zabila

Dne 25. srpna 1944 se stal Prostějov dějištěm náletu amerických bombardérů na místní letiště, které bylo zabráno Němci. „Letadla se rozestavěla po dědinách a odtud hlídkovala. Letiště se bombardovalo, ale letadla byla mimo. U radnice bydlela rodina, která měla kluka tak starého jako já. A ještě mladší děvčátko. Letiště bylo bombardováno a z toho letiště Němci stříleli po letadlech. Ten chlapec si po obědě otevřel okno a najednou spadl na zem. Ta kulka doletěla a kluka na místě zabila. Jmenoval se Winter,“ vzpomíná pamětník. Jednalo se o studenta Jana Wintera, který dle záznamů zemřel až druhého dne po incidentu v prostějovské nemocnici. [1]

Podobný zážitek měl otec pamětníka Alfons Menšík. „Oral kousek od toho místa, jak se jede na Konici, byl tam nějaký nálet, střílelo se. Neodešel a oral dál. Najednou asi sto metrů od něj spadlo letadlo. Z něj se utrhl spodek a motory se rozkutálely ke splavu. Hlaveň se zabořila kousek od toho pluhu. Otec to potom vyoral a měli jsme to doma. Bylo to německé letadlo. Shořelo a pilot zřejmě zahynul.“ 

Alfons Menšík, jenž se stal svědkem pádu tohoto letadla, udržoval přátelské vztahy s básníkem Petrem Bezručem. „Ten chodil na procházku po polní cestě tam, kde se rozbočoval potok od Konice do Kostelce a Prostějova. Tam byla odbočka, kterou vytvořil kostelecký mlynář – a takovým náhonem připouštěl vodu do Kostelce. V souběhu toho potoka a náhonu byl splav, kam Bezruč denně chodíval si smočit nohy. Chodil kolem našeho políčka, vídal jsem ho, když jsem pracoval s pluhem. A jednou jsem viděl, že Bezruč sedí na mezi s mým otcem, obyčejným člověkem. Seděli, a tu dobu, co jsem oral, si tam povídali,“ vzpomíná Vladimír Menšík na známého básníka.

Z kněžského semináře do pomocných technických praporů

Po skončení druhé světové války a nástupu komunistického režimu se život pamětníka i jeho rodiny změnil. Hospodářství jim sebrali, všichni zemědělci z Kostelce na Hané byli nuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Vzali nejen dobytek a pole, ale i nové zemědělské stroje. Pamětník maturoval v roce 1947 a poté nastoupil do kněžského semináře s cílem stát se duchovním. To se ale nestalo. Komunisté totiž teologickou fakultu v červenci roku 1950 zavřeli. „Napsali nám dopis 5. září, že máme nástup do Mimoně. Já jsem nevěděl, co to je. Myslel jsem, že je to vojenské cvičení. Mezitím byla fakulta zrušena a my jsme se ocitli v pomocných technických praporech.“

V tomto útvaru armády, jenž sloužil jako internace pro převýchovu osob s odlišnými politickými názory, musel velmi tvrdě pracovat – na stavbách i v lese. „Poslali nás do lesa kácet stromy, museli jsme tam šlapat v půl metru sněhu. Zima byla jak potvora, sníh jsme museli rukama odhrabat, abychom se dostali k pařezu. Hlídali nás ozbrojení vojáci.“ Některým mužům se však podařilo uniknout, a to velmi rafinovaně. Jeden z nich byl dle pamětníka mladý kněz. „Měli jsme tam také politická školení. On si koupil knihu od Karla Marxe, podepsal si ji a občas ji na oko zapomněl v jídelně. Když to našla stráž, byl velice v oblibě, že se nechal naočkovat. Dostával povolenky do Plzně, kde si našel děvče a vodili se tam za ruky. Oficíři měli hroznou radost, že někoho přeškolili. Jednoho dne zmizel a potom od něj došla dopisní karta z Německa. A tak jsme zjistili, že je v Německu, a ta jeho ženská byla nejspíš převaděčka,“ vzpomíná Vladimír Menšík s úsměvem. Propuštěn byl až po více než třech letech, na konci prosince 1953.

Vystavěli jsme skoro celou Olomouc

Po návratu z pomocných technických praporů Vladimír Menšík začal pracovat ve stavebnictví. Manuálně. „Hned jsem musel podepsat, kde budu pracovat. Bylo mi nabídnuto jen jedno – Moravostav v Olomouci. Ten se furt přejmenovával. Pracoval jsem rukama, kopal jsem v Hanáckých kasárnách. Po roce manuální práce jsem začal pomalu dělat úkoláře. Nejdříve s kolegou, potom sám. Postupem času jsem začal dělat mistra. No a v roce 1961 jsem už pak dostal první stavbu jako stavbyvedoucí,“ vzpomíná. Jako stavbyvedoucí se velmi osvědčil, a proto jej čekala spousta dalších úkolů. V roli stavbyvedoucího vedl novou výstavbu na olomouckých Lazcích, Nových Sadech, Velkomoravské, Prostějovské, také na sídlišti Lutín. Vedl tým někdy až o dvou stech podřízených. „Měl jsem na starosti zedníky, dělníky, topenáře, vodaře, paneláře, elektrikáře, tapetáře, omítkáře. Ale moc mě to bavilo.“

Výstavba některých staveb byla oříškem. „Ze Stavoprojektu někdy posháněli stavbu ze zahraničních časopisů a dali nám za úkol to postavit. Byly to náročné úkoly. Tak jsme stavěli čistírnu šest metrů pod hladinou řeky Moravy.“ Někdy zas pocítil absurditu doby, ve které žil. „Někteří lidé na stavbě kradli. Pokud byl mistr velký komunista, poprosili mě, abych z toho nic nedělal, že je to jakože jen půjčené. Jednou zase vykradli údržbárnu – stroje, pily, někdo to sebral. Dostalo se to až k soudu. Měl jsem tam jít a říct, co vše se odcizilo. Jenže se to stejně zahrálo tak, že to bylo jen půjčené a vrátilo se to,“ vzpomíná pamětník.

Mysleli jsme, že nás jen postraší a pojedou dál

Vladimír Menšík byl v té době zcela vytížen náročnou prací, a proto nechtěl příliš řešit politiku. Některé události byly tak výrazné, že upoutaly jeho pozornost. Šlo o okupaci v srpnu 1968. „Zrovna jsme byli na stavbě, když jsme viděli tanky z pátého patra. Mlčky jsme se dívali, jak projíždějí. Mysleli jsme, že jenom projedou, že nás chtějí jenom postrašit a pojede se dál. Jenomže oni tady zůstali. To nikdo nečekal.“ 

Pamětníka se jako člověka na vysoké pozici ve stavebnictví zkoušela StB dostat na svoji stranu. „Jednou jsem byl s manželkou v Karlových Varech na dovolené. Šla do obchodu, já jsem vystupoval z auta. Než jsem zavřel dveře, tři muži byli u mě. Povídali si se mnou – a že jestli bych jim mohl říct, co je nového, co je špatného, jak se lidi chovají, že by mně za to pomáhali, kdyby se někdo stavěl proti postupu prací na stavbách. Tak jsem jim odpověděl: ‚Soudruzi, já si zatím stačím všechno vyřídit sám. Kdyby byla potřeba, tak vám řeknu, ale zatím to potřeba nebyla.‘ A oni mě potom nechali. Tak mě sledovali z dálky,“ vzpomíná pamětník, který odmítl i vstup do KSČ. „Říkal jsem, že jsem tam kvůli stavbě a politiku neřeším.“ Později se naštěstí nesetkal s nepříjemnostmi. Svým postojem se ale netajil. „Svobodnou Evropu jsem poslouchal třeba na stavbě.“ Ve stavebnictví pracoval až do penze. V roce 2022, v době natáčení pro Paměť národa, bydlel v domově pro seniory ve svém rodném Kostelci na Hané.

[1] Více informací je možné nalézt zde: https://www.aic.cz/documents/TuskegeeAirmen-prednaska2010.pdf. Více o útoku na prostějovské letiště si přečíst na této adrese: https://michalov.cz/nevsedni-pripominka-75-vyroci-spojeneckeho-naletu-na-letiste-v-prostejove/ – popř. zde: http://www.leteckabadatelna.cz/havarie-a-sestrely/detail/718/.