The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitánka v.v. Evženie Melíková (* 1924  †︎ 2011)

Tam bylo raněných strašně moc. Ani jsme nevěděli, kterého máme dříve brát

  • narodila se 11. listopadu 1924 v Bludově na Volyni v tehdejším Polsku

  • prožila sovětskou a nacistickou okupaci Volyně

  • 15. srpna 1944 – vstoupila v Rovně do 1. československého armádního sboru

  • srpen–říjen 1944 – prodělala zdravotnický výcvik v Kyjevě

  • 1944–1945 – účastnila se Opavsko-ostravské operace a dalších osvobozovacích bojů na území Československa

  • sloužila v tankové brigádě jako zdravotnice

  • po válce se usadila ve Vysočanech (u Hrušovan) na Chomutovsku

  • 1947 – rodiče reemigrovali z Volyně

  • pracovala na hospodářství

  • přestěhovala se do Žatce

  • zemřela 24. října 2011 v Žatci

Sedláky na Volyni

Evženie Meliková[1] se narodila roku 1924 v obci Bludov na západní Volyni (dnešní západní Ukrajina). Zde již po tři generace žila enkláva volyňských Čechů – jednalo se o českou minoritu, jež se původně vystěhovala do oblasti Volyně v letech 1868–1890 a která přinesla do zaostalé zemědělské oblasti mnoho hospodářských inovací včetně střídavého hospodářství, nových strojů a dalších znalostí, a proto byla mezi místním obyvatelstvem hodnocena jako pokroková. V době narození pamětnice byla většina Čechů na západní Volyni pod správou Polska, zatímco menší část jejich „soukmenovců“ žila na východní Volyni pod správou Sovětského svazu.

Podobně jako další zdejší Češi, i rodiče malé Evženie se věnovali zemědělství. Dohromady měli čtyřicet hektarů: „Tatínek pomáhal léčit celou vesnici, když byla zavátá sněhem.[2] On uměl dobytek i lidi léčit. (…) My jsme měli veliký dům a měli jsme pěkné zahrady. I chmel jsme měli. Všechno jsme pěstovali. Měli jsme čtyřicet hektarů, a to už bylo hodně. Na koních jsem taky uměla jezdit.“

Evženie Meliková navštěvovala obecnou školu a poté docházela na polské gymnázium. Díky místním podmínkám uměla polsky, ukrajinsky i česky. Dne 17. září 1939 však na západní Volyni přišla sovětská armáda, a území tak bylo v rámci čtvrtého dělení Polska okupováno Sovětským svazem. Zaváděly se kolchozy a bohatší statkáři byli odváženi do pracovních táborů na dalekou Sibiř.

Roztržka s Ukrajinskou povstaleckou armádou

Sovětský režim na Volyni však trval pouze dva roky. Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz, a oblast Volyně tak přešla pod nacistickou správu: „Tam u nás se Němci také hostili. Jeden vyhrával [na hudební nástroj], a když se šlo ven, tak mě chtěl políbit. Já jsem mu dala takovou facku, jednu i druhou. Tam seděli [němečtí] důstojníci, ale neříkala jsem jim nic. Ale facku jsem mu dala pořádnou. Už byl klidný.“

Ve městech bylo kromě Ukrajinců, Čechů a Poláků také židovské obyvatelstvo, které bylo za režimu nacistického Německa likvidováno. Někteří z místních obyvatel se však exekucím postavili na odpor, mezi nimi i rodina Horských: „U nás byl schovaný Žid. Tatínek mu řekl: ‚Schovejte se, ale já o tom nevím.‘ On vlezl do pece. Víte, jak ty pece ještě dříve bývaly. (…) A byli tam banderovci a mlátili Žida.[3] Já jsem potom šla dovnitř domů, ale hubovala jsem jim a oni říkali, že si pro mě přijdou. Tak jsem se sebrala a utekla. Nikdo o tom nevěděl, jenom moje sestra.“

V Kyjevě na výcviku

Evženie Meliková odešla do zhruba čtyřicet kilometrů vzdáleného města Rovno, kde vstoupila do 1. československého armádního sboru. Jak sama dodává, do armády nešla ihned po osvobození Volyně, vstoupila do ní až v srpnu 1944, ovšem masové nabírání volyňských Čechů proběhlo již v březnu téhož roku. V Rovně nejdříve pracovala ve vojenské kanceláři a poté odjela na zdravotnický výcvik do Kyjeva, kde se cvičila čtyři měsíce.

„My jsme chodily po všech odděleních a učily jsme se [píchat] injekce a podobně. Já jsem injekce píchala se zavřenýma očima. Tak jsme pracovaly jako ošetřovatelky. To jsme nebyly při operacích, ale byly jsme jenom zdravotní sestry.“

Zdravotnicí u tankistů

Evženie Meliková byla po výcviku zařazena do tankové brigády. V té době již proběhla Karpatsko-dukelská operace, a pamětnice tak neprodělala jednu z nejkrvavějších bitev armádního sboru. Ovšem i tak jí armáda připravila nepříjemné zážitky.

„To víte, že tam bylo [hodně] raněných a mrtvých. Amputovaly se nohy i ruce. Spát jsme vůbec nemohli. To byla služba ve dne i v noci. (…) Jednou jsme měli tolik raněných a slyšeli jsme takový řev z operačního sálu. (…) Najednou k nám přilétl nějaký [zraněný voják] a žene se na nás. Já jsem si myslela, že je to ten, kterého operovali. Oni mu dali málo narkózy, on se probudil a hrozně řval. Tak mu ještě potom dali narkózu. On byl [v záchvatu] takový, že by nás uškrtil. My jsme kolem stolu běhali, abychom mu utekli, aby na nás nemohl, a volali jsme: ‚Pojďte sem, on nás tady zabije.‘ A oni nosili raněné. Tam bylo raněných strašně moc. Ani jsme nevěděli, kterého máme dříve brát. Ty, co byli nejvíce poranění, jsme brali nejdříve.“

Jak sama vzpomíná, během frontových bojů v jižním Polsku zažila i úplně vylidněné chalupy. Lidé před frontou utíkali a všechno zařízení tam nechávali.  

Po Opavsko-ostravské operaci

Tanková brigáda došla až do československé části Slezska a zde se Evženie Meliková účastnila Opavsko-ostravské operace. Ošetřovnu měli zdravotníci ve Vítkovicích.

„Potom jsme šli do Ostravy na zábavu a oni nám už dali normální věci.[4] Tak jsme šli a s kamarádkou nějak začali tancovat vojáci a ona s nimi nechtěla tancovat. Jenom s civilisty. Tak šla, vzala si uniformu a oni se dívali: ‚Tak my s vámi nemáme co do činění, vy s námi tancovat nechcete, vy chcete jenom s vojáky tancovat.‘“

V armádě poznala pamětnice svého budoucího manžela, Jana Melika,[5] který byl jedním z těch, kteří vozili raněné z frontových bojů na ošetřovnu.

Konec války

Konec války však nezastihl Evženii Melikovou v dobrém fyzickém stavu, léčila se v Žatci i na dalších místech: „Celý obličej jsem měla oteklý. Umrzlý. Teď na nás lidé čekali [v Praze na defilé] a mně bylo tak zle. Tak mě potom na čtrnáct dní nechali a já jsem se vyhřívala, všelijaké procedury jsem měla, protože jsem měla hrozně oteklý obličej. Omrzli jsme. Nohy jsme měli omrzlé.(smích) Já jsem se dlouho léčila. Na vaječníky jsem potom byla nemocná.“

Žatec jako štace volyňských Čechů

Po válce se pamětnice usadila ve Vysočanech (u Hrušovan) na Chomutovsku, kde strýc pro rodinu Horských zabral hospodářství. Byli zde ještě neodsunutí Němci, kteří na statku pracovali jako pomocná síla: „Ti byli moc hodní. Oni mě nenechali ani umýt podlahu. [Říkali]: ‚Vy jste se namordovala.‘ Ti Němci byli uznalí. (…) Nenechali mě nic udělat, i obědy nám vařili. Chodili jsme dolů do kuchyně. Byli opravdu slušní. Když je vyváželi, tak [byl příkaz] co nejméně věcí, aby si vzali. Já říkám: ‚Prosím vás i rozkazuji vám to – nechte jim to, co mají.‘ Oni jim to stejně možná vzali.“

Ve Vysočanech se pamětnice provdala, pracovala na hospodářství a poté se přestěhovala do Žatce. Manžel byl předsedou národního výboru v Žiželicích u Žatce. Na svou rodnou obec na Volyni se byla po válce podívat i se svou dcerou. Evženie Meliková zemřela 24. října 2011 v Žatci.

[1] V archivních záznamech je zapsána i jako Jevgenie.

[2] Zřejmě, když se lidé nemohli kvůli sněhu dostat k doktorovi do města.

[3] Možná Poláka – pozn. autor.

[4] Oblečení.

[5] Jan Melik se narodil 5. června 1917 v obci Křivé (okres Ťačovo) na Podkarpatské Rusi. Do armádního sboru vstoupil 9. listopadu 1944. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Luděk Jirka)