The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Melichová (* 1952)

• narodila se 10. září 1952 v Jaroměři

• rané dětství prožila v Jaroměři u babičky

• od svých čtyř let žila v Praze s rodiči

• po gymnaziálních studiích pokračovala na zemědělské fakultě v Českých Budějovicích a Praze

• vystřídala několik zaměstnání, po revoluci působila jako učitelka na základní škole

• v roce 2024 žila v Praze

Helena Melichová, rozená Chroustová, se narodila 10. září 1952 v Jaroměři. Období šťastného dětství u babičky v Jaroměři trvalo do jejích čtyř let. Zde si užívala volnost pohybu, přírodu, hrála si s dětmi ze sousedství, naučila se lyžovat. Rodiče v té době studovali vysokou školu a bydleli na koleji. Pokud to jen bylo možné, za dcerou dojížděli. V roce 1956 byl rodičům přidělen byt v půdní nástavbě v Rooseveltově ulici v Praze 6. Tehdy se pamětnice k rodičům přistěhovala. Život v Praze byl zcela jiný než v Jaroměři. Začala chodit do mateřské školy, ale nelíbilo se jí tam, musela se podrobit přísným pravidlům, venku se sama pohybovat nemohla. Po ukončení základní školy na nám. Svobody v Praze 6 byla v roce 1968 přijata na Gymnázium Arabská.

Tanky byly úplně všude

V srpnu 1968 se před nástupem na gymnázium chystala na chmelovou brigádu, na kterou měla s novými spolužáky nastoupit 21. srpna. Nenastoupila. Z okna bytu sledovala s rodiči tanky Varšavské smlouvy valící se dnešní Evropskou třídou. Naše země byla okupována. Všichni byli v šoku, nikdo nevěděl, co bude dál. Sovětské tanky byly všude, přesto pocit ohrožení neměla, silně vnímala velkou sounáležitost lidí, drtivá většina společnosti s okupací nesouhlasila. Do centra města zpočátku nesměla, tak alespoň s kamarádkou roznášela letáky po Praze 6. O prvních dnech okupace hovořila takto: „Přítomnost cizích vojsk se nedala nevnímat, byla úplně všude, ale to je pohled pražského obyvatele, protože ne všude se ti vojáci usídlili. Posléze z Prahy vymizeli a byli umístěni do všelijakých kasáren v různých městech,” vzpomíná. „V tu dobu, kdy tady byli, to bylo nejméně dva měsíce, stále v těch ulicích tábořili, tam na tom prostranství před vysokými školami v Dejvicích. V prvních dnech je lidé neustále obklopovali a snažili se jim vysvětlit, že je tady nechceme, že jsou tady zbytečně, že je nikdo nezval.“ 

Okupace naší země znamenala pro většinovou společnost konec nadějí, které vzbuzoval předchozí vývoj. V 60. letech se postupně uvolňovaly poměry, velmi výrazné to bylo např. v kultuře. Svobodně vznikaly nové filmy, začaly vycházet knihy dříve zakázaných autorů, pronikala k nám západní hudba. Pro pamětnici nastalo období velkých politických diskuzí s rodiči, což v jejich vztazích nalomilo vzájemnou důvěru. Rodiče byli členy Komunistické strany Československa (KSČ), dříve doma o politice prakticky nemluvili a ani pamětnice se o ni příliš nezajímala. Až nyní se dozvídala např. o politických procesech v 50. letech. Diskutovalo se všude: na pracovištích, ve škole, mezi kamarády. Účastnila se demonstrací, stávek a dalších protestních akcí organizovaných školou. Sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969, to byla další tragická událost, která otřásla celým národem. Gymnázium Arabská, tak jako ostatní pražské střední a vysoké školy, se účastnilo pohřebního průvodu Prahou.

Všeobecná deprese

Projevy normalizace byly zpočátku pozvolné, ale všudypřítomné. Stranické prověrky proběhly na všech úrovních. Zasáhly i rodinu pamětnice. Matka, vysokoškolská pedagožka, byla v rámci prověrek vyloučena z KSČ a vyhozena ze zaměstnání. Práci dlouho nemohla najít, nakonec získala místo v administrativě. Se ztrátou zaměstnání se vyrovnávala jen velmi těžce. Lidé, kteří nesouhlasili s okupací, byli buď ze svých zaměstnání vyhazováni, nebo přeřazováni na podřadné pozice. Přijímání uchazečů na vysoké školy začalo být např. podmiňováno členstvím v Socialistickém svazu mládeže (SSM). Pamětnice se hlásila na zemědělskou fakultu v Českých Budějovicích, kam byla přijata. Po absolvování prvního ročníku přestoupila na školu do Prahy, kde ji také dokončila.

70. léta přinesla mnoho restriktivních opatření, např. ztrátu možnosti svobodně cestovat, svobodně se vyjadřovat, opět byla zavedena cenzura, permanentní kádrování. To mělo velký dopad na společnost. Řada lidí emigrovala bezprostředně po okupaci, později byli mnozí k emigraci nuceni. Tyto tendence zesílily po vzniku Charty 77. Její tvůrci, signatáři a sympatizanti byli sledováni, pronásledováni, vězněni. Sama pamětnice o emigraci nikdy neuvažovala.

Bylo to jako zjevení

Těmito slovy charakterizovala pamětnice vystoupení zpěvačky Marty Kubišové na Václavském náměstí při demonstraci v listopadových dnech roku 1989. O brutálním zásahu policie proti demonstrantům na Národní třídě 17. listopadu, od kterého se odvíjely události vedoucí k pádu komunistického režimu, se dozvěděla až zpětně, i o tom, jak se lidé schovávali v domech v Mikulandské ulici, kde bydlela. Sama se pak účastnila následujících demonstrací, pomáhala je organizovat. Účastnila se i diskuzních pořadů, které probíhaly v řadě divadel. Poté, co odešla z původního zaměstnání ve výzkumném ústavu, pracovala zhruba jeden rok v Informačním centru Občanského fóra pro Prahu 1. Byla aktivní účastnicí změn, které přicházely, a změnilo se úplně všechno. Nezapomenutelným zážitkem byl pro ni např. první výjezd do Rakouska na počátku roku 1990. Nemohla uvěřit, že na hranicích už nejsou dráty. Velká změna nastala i v jejím pracovním životě. Vydala se na pedagogickou dráhu. Zpočátku učila bez aprobace na řadě základních škol, hlavně přírodopis a chemii. Pedagogické minimum si však během let doplnila. V roce 2024 učila desátým rokem na ZŠ genpor. Františka Peřiny v Praze. Vychovala dvě dcery. V roce 2024 žila v Praze.