The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Mazalová (* 1931)

• narozena 13. února 1931 v Brně

• vyrůstala v Krásensku, kde prožila i většinu válečných let

• pamětnice válečného dění a osvobozování Vyškovska

• po válce se vyučila prodavačkou

• pracovala v míchárně krmných směsí ve Vyškově, následně v obchodě

• v roce 2025 žila v Kučerově na Vyškovsku

Duben 1945. Boje už konečně utichly, násilí nikoliv. Čtrnáctiletá Anna Mazalová se dívá z okna, za kterým se právě odehrává krvavé divadlo. Sovětský důstojník přivádí jednoho ze svých mužů. Obtěžoval děvčata a teď jej jeho velitel staví ke zdi. „Na to nezapomenu do smrti, fuj, to bylo strašný. Vzal revolver a hotovo, bylo po něm. Vystříkla krev, mozek byl až na zdi vysoko na vratech a bylo po něm. To vidím ještě dnes. Už bych to nechtěla zažít,“ vypráví Anna Mazalová.

O rohlíku jsme si mohli nechat jenom zdát

„Měla jsem krásné dětství!“ otevírá své vzpomínky. Narodila se 13. února 1931 v Brně, vyrůstala v Krásensku na Vyškovsku. Otec Antonín Pytela pracoval jako zedník, matka Františka (roz. Šíblová) se živila háčkováním a síťováním. „Byli jsme sice chudá rodina, ale měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Rodičům jsme pomáhali, jak se dalo,“ pokračuje ve vyprávění. Vyrůstala se svými třemi sourozenci, Marií, Jiřím a Toničkou, byla nejstarší z nich. „Museli jsme odmala, ještě jsme chodili do školy a už jsme museli síťovat a háčkovat s maminkou. Pomáhali jsme vydělávat peníze, protože zedníci v zimě nedělali. Ti byli doma, takže jsme museli pomáhat mamince,“ přibližuje svá dětská léta, která znenadání utnula válka.

„Všechno bylo na lístky!“ popisuje každodennost protektorátních let. „Masa bylo kilo dvacet na měsíc. A kromě soli a kvasnic bylo všechno na lístky.“ Rodina chovala drůbež a kozy. „Takže jsme měli vajíčka a mlíko. Z toho se dělal tvaroh a máslo. Tak jsme tak žili. […] Maso jsme měli jednou za týden, a to jsme ho dostali jen tak, aby se neřeklo, že jsme neměli [smích].“ I přes přídělový sytém a značně omezené možnosti však nepociťovala ve válečných letech na jihomoravském venkově bídu: „Chleba, brambory a zelí, to bylo vždycky. A nám to stačilo, nebyli jsme nijak nároční. Dneska děcko ohrnuje nos, když má dostat rohlík jenom s máslem, ale o rohlíku jsme si mohli nechat jenom zdát,“ říká.

Kdyby šel v noci někdo přes dvůr

K roku 1944 nacisté celé Krásensko vylidnili kvůli budování vojenské střelnice. 727 obyvatel muselo svou obec opustit, 81 – tedy více než polovinu – domů Hitlerovi muži srovnali se zemí.[1] Byť po válce začalo znovuosidlování obce, není bez smutné zajímavosti, že na původní číslo 727 se počet obyvatel už nikdy ani zdaleka nevyšplhal. Po vyhnání v roce 1944 Pytelovi našli nové útočiště v nedaleké Lulči. Otec měl přitom – coby zedník z povolání – původně v plánu v Krásensku postavit rodině vlastní dům. Už to však nestihl. Navíc jej nedlouho po nuceném vystěhování postihly zdravotní komplikace, vážně onemocněl a musel odejít do předčasného důchodu. 

V Lulči pak rodina bydlela v nájemním domě společně s jistým Františkem Vlčkem, který pomáhal partyzánům. Poskytoval jim jídlo a přechodné ubytování. „Ale jenom v noci!“ upřesňuje Anna Mazalová. Vlček zároveň dle vyprávění rodině záměrně sděloval jen kusé a mlživé informace o svém zapojení do odboje, aby Pytelovy neuvedl v nebezpečí. „Říkal mé mamince – oni spolu chodili do školy, tak si tykali –: ,Fando, kdybys náhodou viděla,‘ nebo tatínkovi říkal: ,Kdybys náhodou viděl, že tady jde v noci někdo přes dvůr, tak se nelekejte. Já vám nebudu vykládat, kdo to je.‘ A on [partyzán] spával u nás na půdě. Oni [partyzáni] měli u něho [Vlčka] vysílačku a od něj vysílali,“ vypráví. 

Za humny to odstřelili

O epizodě s ukrýváním partyzánů se Anna dozvěděla až po osvobození. Byť podezření měla už za války: „Já jsem si všimla, když jsem schovávala seno, že tam byl vyležený dolík. Tak povídám: ,Tady musel někdo ležet!‘ a až potom mi to řekli, až po válce – nechtěli nám nic říkat. Já už jsem měla těch 13, 14 let, ale nechtěli nic říkat. Prý třeba kočky. Ale já už jsem zase nebyla tak blbá [smích] a poznala bych [dolík] od kočky a od toho, že tam někdo spává,“ vybavuje si. 

„Zařvala siréna. A to jsme věděli, že máme jít do sklepa,“ vzpomíná Anna Mazalová na nálety v pětačtyřicátém roce. Do domu, kde bydleli, prý dokonce jednou spadla bomba, která ale naštěstí nevybuchla: „Tak ji odnesli a za humnama, kousek za našema humnama to odstřelili. Juj! Pak jsme se šli dívat, a to byla díra jako do sklepa. Jo, nálety jsme zažili,“ vykresluje. Dům Pytelových sklep neměl, a když proto koncem dubna 1945 Luleč osvobozovala Rudá armáda, rodina přebývala v nedalekém úkrytu. Po návratu domů je čekalo nemilé překvapení – celý dům jim osvoboditelé vyrabovali.

Klidně ho vzal, vyvedl ven před vrata a postavil ke zdi

„Maminka s tatínkem zůstali úplně bez všeho, jenom s tím, co měli na sobě. To bylo strašné,“ vypráví. „Zlato, co [maminka] měla, tatínek hodinky – všechno tam měli schované a všechno bylo pryč. […] Vykradli, co jsme měli. I med!“ vybavuje si Anna Mazalová tíživé okamžiky bezprostředně po osvobození a na konto rudoarmějců dodává: „Když neměli co jest, tak posbírali slípky, kde byly, na mlatě to opálili a navařili si polívky. Anebo si ukradli prase a pověsili ho.“

Ještě jeden traumatický zážitek má Anna Mazalová spojen s koncem války a příjezdem vojáků Rudé armády. „Viděla jsem taky, jak po válce zastřelil Rus Rusa, to jsem viděla na vlastní oči. Obtěžoval děvčata, která tam škrábala brambory a zeleninu na oběd. On je obtěžoval a jedna si šla stěžovat,“ vybavuje si. „Prý ona ať jde a ukáže, kdo to byl. Šla, ukázala, kdo to byl, on [velitel] ho klidně vzal, vyvedl ho ven před vrata, postavil ho ke zdi. To jsem viděla z okna a na to nezapomenu do smrti, fuj, to bylo strašný. Vzal revolver a hotovo, bylo po něm. Vystříkla krev, mozek byl až na zdi vysoko na vratech a bylo po něm.“

Konečně bude klid

Po válce se rodina přestěhovala do Kučerova, obce na Vyškovsku, která se nachází nedaleko Lulče i Krásenska. Anna Mazalová se ve spotřebním družstvu Vzájemnost Včela vyučila prodavačkou, studia ukončila v roce 1948, následujícího roku se provdala za Leopolda Mazala. Anna Mazalová pak pracovala v míchárně krmných směsí ve Vyškově. Poté, co utrpěla úraz, jí byl přiznán částečný invalidní důchod, při kterém pracovala v obchodě. Sametovou revoluci prožívala u rádia. „Konečně bude klid,“ říkala si tehdy. „Byl, chvilku. Ale už je to pomalu zase takové, jaké to bylo,“ dodává dnes zklamaně. Tehdy ale pád režimu vítala s otevřenou náručí: „No o tom žádná, kamaráde!“ uzavírá své vyprávění rázně a zvesela. 

 

 

[1] Zdroj: Oficiální web obce Krásensko. K 25. 7. 2925 dostupné z: https://www.krasensko.cz/80-vyroci-osvobozeni-pripominka-na-vystehovani-krasenska/gs-1310/p1=68