The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Mauleová (* 1925)

• narodila se 19. října 1925 v Jedvaninách u města Plužno v tehdejším Sovětském svazu

• 12. února 1943 – 9. března 1943 – sloužila jako průzkumnice a spojka partyzánského oddílu Sidora Kovpaka

• 10. března 1943 – 2. ledna 1944 – působila v partyzánském oddílu Michajlova-Oduchy

• 3. ledna 1944 – 25. května 1944 – působila v partyzánském oddílu Zarodinu-Šiška

• účastnila se osvobození měst Ostrog, Luck, Vladimir-Volyňsk a Kovel

• 1947 – reemigrovala do Československa, usadila se v Kladrubech u Stříbra

• pracovala ve Stříbře v textilní továrně a v Terezíně jako prodavačka bižuterie

• v současnosti žije s manželem v Kladně

Narozena v Sovětském svazu

Olga Mauleová, rozená Kamínková, se narodila 19. října 1925 v obci Jedvaniny v tehdejším Sovětském svazu. S rokem narození má však problémy: „Měla jsem jít do Reichu, tak jsem si změnila rok narození. Má známá, která byla doktorka, [mně změnila rok narození]. Kdyby na to přišli Němci, tak by popravili ji i mě. Nechtěla jsem jít hodně daleko, tak jsem si to nechala [změnit] na 3. ledna [1926]. Akorát mi vypsala nový křestní list.“

Rodina Kamínkových byla českého původu. V dané oblasti však nebyla výjimkou, v meziválečném období žilo v oblasti dnešní západní Ukrajiny značné množství Čechů, kteří se nazývali volyňští Češi. Jejich předkové odešli do oblasti Volyňské gubernie v letech 1868–1880 za levnou a úrodnou půdou a i přes počáteční potíže spojené s vybudováním vesnic a rusifikací se jim zde žilo poměrně dobře.

Olga Mauleová vzpomíná na své předky: „Byli tři kluci a tři holky. Babičce byly tři roky, když se tam stěhovali. Přijeli do lesů a bažin a kněžna Jadwiga Jagellonská jim prodala kus pole. Udělali si zemljanky a pak si postavili barák. Nevím, jestli ještě měli děti, anebo jestli babička byla poslední.“

Po ukončení polsko-bolševické války v roce 1921 došlo k rozdělení Volyňské gubernie. Polský stát si ponechal západní část Volyně, kde žila převážná část volyňských Čechů, a Sovětský svaz si nechal východní část Volyně. Právě ve východní části obsazené Sovětským svazem se narodila Olga Mauleová, a její dětství je tak nezbytně formováno režimem, který byl jedním z nejhorších v tehdejší době.

Pocházela ze čtyř sourozenců, měla ještě dvě sestry a bratra Serjožu. Rodiče Jan a Lýdie pracovali v kolchoze, ale měli také vlastní záhumenek a pekli si chleba. Rodina tak měla dostatek jídla.

Obec Jedvaniny se nacházela na samých hranicích Polska a Sovětského svazu. Nedaleké město Ostroh již spadalo pod Polsko a vedle něj se nacházelo lesnaté území, dnes Národní park Malé Polesí. Obec Jedvaniny nebyla osídlena pouze Čechy, žily zde různé národnosti, od Ukrajinců, Židů, Poláků až po Rusy. Pamětnice navštěvovala dva roky českou školu a potom v souladu s programem Nové ekonomické politiky (NEP) a s rusifikací východní části Volyně navštěvovala ukrajinskou a ruskou školu.

„Hned z české školy jsme přešli na ukrajinskou. Vždy jsme se ale ptali učitelky, jak se to řekne česky, a ona nám to řekla. Kde v knize bylo napsáno Beneš, tam jsme museli všechno zaškrtat. Končila jsem sedmou třídu a dále jsem již nemohla studovat.“

V letech 1932–1933 propukl na Ukrajině řízený hladomor, který se týkal prakticky všech oblastí, jež byly v letech 1921–1939 pod režimem Sovětského svazu. Hladomor zasáhl také Chmelnickou oblast a obec Jedvaniny, ačkoliv zde nebyl tak rozsáhlý jako ve východnějších částech dnešní Ukrajiny.

„Ukrajinci si zaseli na jídlo jenom pro sebe. Vláda přišla a sebrala jim to. Vymetla jim všechno a nenechala jim nic. Tak jsme ráno vstali a na zahradě ležel přikrytý mrtvý. Ukrajinci chodili oteklí [hladem]. To bylo hrozné se na ně podívat. Hodně jich umřelo. Ale dál [na východ] to bylo ještě horší. (...) My jsme měli co jíst, ale oni neměli.“

Na hranicích s Polskem

Jak již bylo zmíněno, v meziválečném období se nacházela obec Jedvaniny v Sovětském svazu, ale nedaleko na západ již bylo Polsko. Docházelo tak útěkům ze Sovětského svazu do Polska. Na hranicích sice byli strážní, val a řeka, ale hranice rozhodně nebyly nepřekonatelné. Jednoho dne utekl do Polska manželský pár německé národnosti a všichni Němci pak byli z pohraničí transportováni do Chersonu, zatímco se na jejich místě usídlili tzv. Černihovci, málo gramotní jedinci původem z Černigova.

Hranice jednou překročila i Olga Mauleová s kamarádkou a desetiletým chlapcem. Společně chtěli jít do Mezhyriche: „Abychom obešli hlídky, šli jsme přes Slobidku, po kolena jsme měli vodu, a další obec byla Vilna. Tam byl mlýn a most a bylo to o prkno vytrhané. Voda hučela a kdybychom sklouzli, tak [se utopíme]. (...) Utekli jsme, byl tam potom val, my jsme šli za val a oni už za námi nemohli. (...) Potom jsme šli zpátky a museli jsme jít přes hlavní vchod. Oni nás chytili a zavřeli. Ve věznici bylo asi padesát lidí, nechali nás tam do noci, až byla tma, a pak nás pustili domů. My jsme šli lesem potmě domů.“  

Olga Mauleová měla s kamarády štěstí, protože jiní byli na hranicích zatčeni a odesláni do sovětských táborů nucených prací (gulagů). Také Olga Mauleová si vzpomíná na manžela maminčiny sestřenice, který se již z gulagu nevrátil.

Nacistická okupace

Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz a do Jedvanin přišel wehrmacht. Olga Mauleová vzpomíná na první vlnu německých vojáků poměrně pozitivně: „Přišli k nám, přinesli si slepice a požadovali, aby jim je maminka uvařila. Slepice už byly očištěné, tak jim je maminka hodila do hrnce a uvařila. Vtom přišel rozkaz, že musí pokračovat. Šli zase pryč. To byli mladí blonďatí kluci, taková neviňátka, neudělali nám nic.“ 

Druhá vlna už do Jedvanin nepřišla, protože do obce nevedla téměř žádná cesta a vojáci wehrmachtu se dostávali do hloubi Sovětského svazu hlavními cestami. Během napadení Sovětského svazu nacistickým Německem však zažila rodina Kamínkových krutou ztrátu – ještě před napadením Sovětského svazu odešel jediný syn do Rudé armády a domů se již nevrátil: „Ani jednou nebyl doma na opušťák. Pak byl raněný, byl odvezen do týlu do Barnaul a psal nám, že by jel domů. Tak mu naši poslali 500 rublů, jenomže on nepřijel a ztratil se. Tak jsme se shodli, že mu někdo ty peníze ukradl a jeho zabil.“

V roce 1941 dokončila Olga Mauleová sedmou třídu a měla jít studovat na učitelku. Měla již připravené všechny potřebné dokumenty, ale kvůli válce nemohla do školy nastoupit.

Armáda generála Sidora Kovpaka

Na dnešní západní Ukrajině bojovali také sovětští partyzáni Sidora Kovpaka a plukovníka Medveděva. Jednalo se o silné partyzánské oddíly, které na jedné straně působily v týlu wehrmachtu a na druhé straně pomáhaly sovětské propagandě.

Partyzáni Sidora Kovpaka prošli také přes obec Jedvaniny a Olga Mauleová na ně vzpomíná následovně: „My jsme bydleli při hlavní cestě a babička bydlela o kousek dále. V noci se jí najednou otevřely dveře a začali jí tam chodit chlapi. Ona začala křičet, ale oni ji okřikli, aby byla ticho, že jdou do Karpat a že prochází nefrekventovanými cestami. Takže tam budou přes noc. Chodili k mamince, maminka jim vařila jídlo a pak jim ho nosila. Oni večer odjeli a my jsme je prosili, aby nikomu neříkali, kde byli, protože jsme se báli Němců. Oni si vzali průvodce a všechno mu řekli. Vzal je na Dorohošču, kde měli podzemní tábor.“

Pro partyzány představovala oblast kolem Plužného ideální kraj – kolem byly hluboké Pranské lesy a v oblasti bylo jen málo větších měst. Není tedy divu, že se v celé oblasti objevilo hned několik partyzánských skupin. Němcům kradly proviant a hospodářská zvířata a Olga Mauleová vzpomíná, že v lesích existovalo téměř „město“.

Maminka dvakrát týdně pekla chleba, aby byl dostatek jídla pro partyzány i pro rodinu. Jídla byl podle pamětnice dostatek, ale rodina i příbuzní se partyzánů báli. Olga Mauleová vzpomíná, že rodina jednou musela spát i u příbuzných ve sklepě, protože docházelo k přestřelkám a k „návštěvám“ partyzánů. Švagr se pak s nimi dostal do užšího kontaktu a začal s partyzány spolupracovat.

Spojení na partyzány

Švagr byl u partyzánů Zarodinu-Šiška a pamětnici zapojil do partyzánského hnutí: „Furt odcházel z domova, sestře se to také nelíbilo, a chodil do tábora, který byl u Dorohošče, kde je dnes atomová elektrárna. Tam v podzemí měli úplně město, měli tam krávy, koně a všechno možné. Vždy Němce přepadli a něco jim vzali, aby se měli čím živit. A protože jsem o tom věděla, tak mi už také dávali úkoly.“

Olga Mauleová například počítala patrony, které partyzáni odcizili: „Švagr přišel a řekl mi: ‚Oni tam mají zbraně a musí vyzvědět, kde jsou.‘ Já jsem na to jako osmnáctiletá holka šla. Oni je v noci přepadli, vzali jim zbraně a odvezli je k nám do Jedvanin. Tam vysypali 1500 patron na podlahu a já jsem je počítala. Byly tam i granáty a já nevím, co ještě.“

Také vzpomíná, že šla pro informaci do Ostroha a poté ji tlumočila partyzánům: „Normálně jsem se s nimi bavila. Vždycky jsem na něco zavedla řeč. Písemně se nedávalo nic. (...) Jenomže člověk měl strach, aby vás někdo nechytil. A potom už přišlo i nebezpečí, že by nás někdo prozradil, a tak jsem odešla k partyzánům.“

Do partyzánského oddílu Zarodinu-Šiška musela odejít, protože byli zatčeni dva partyzáni. U partyzánské jednotky se nacházely všechny možné národnosti – od Gruzínců, Kyrgyzů a Rusů až po Abcházce, kteří utekli z německého zajetí nebo z Rudé armády. Se žádným jiným Čechem se však Olga Mauleová u partyzánů osobně nesetkala.

S partyzány přecházela frontu a účastnila se i operací v nacistickém týlu. Dostávala se tak do kontaktu s německými jednotkami a dodnes vzpomíná na jedno podobné „setkání“: „Jednou jsme s koňmi a na saních jeli do vesnice, průzkum nic nezjistil, a když jsme do vesnice vjeli, tak po nás začali střílet. Teď jsme se v ulicích otáčeli a hnali jsme se zpátky do lesa. Stříleli po nás zápalnými patronami. Nikomu se nic nestalo, oni asi ani neměli moc patron, protože moc nestříleli. Vjeli jsme do lesa a už jsme raději jeli na druhou stranu. To bylo někde u Brest Litevsku.“

Cesta s partyzány na Brest

V této chvíli však Olga Mauleová trochu předbíhá. Partyzáni totiž vyjeli z Plužného, a pamětnice se tak účastnila osvobozování Ostroha, Lucka, Vladimir-Volyňsku a Kovelu. Vzpomíná také na pripjaťské bažiny nacházející se v dnešní severní Ukrajině a jižním Bělorusku, kde ji udivily zdi pokryté jepicemi.

Pamětnice však neměla přehled o činnosti partyzánského oddílu, vařila v kuchyni a partyzánům pomáhala, ale o jejich ozbrojených akcích nevěděla a strategické plány neznala. Neznala ani zbraně, které partyzáni drželi. Vzpomíná však na tři hlavní osoby – velitel, náčelník štábu a kombát.

Olga Mauleová vzpomíná také na Ukrajinskou povstaleckou armádu. Partyzánská jednotka Zarodinu-Šiška vystupovala ostře proti nim: „Jak jsme tam byli, tak tam byli i banderovci a on je zabíjel nožem. Takhle do nich píchal a zapíchl je. Já jsem to jednou viděla a bylo mi z toho zle.“

Partyzáni se pohybovali především s pomocí vozů a spali u civilistů, od kterých získávali i jídlo. Role Olgy Mauleové se tak razantně proměnila – zatímco dříve partyzáni brali jídlo od rodiny Kamínkových, nyní to byla její partyzánská jednotka, která civilisty využívala.

Po návratu do rodné oblasti

Olga Mauleová se po osvobození západní Ukrajiny Rudou armádou počátkem roku 1944 odpoutala od partyzánů a odešla do rodných Jedvanin. Ostatní partyzáni směřovali dále na východ, ale o jejich dalších osudech se již pamětnice nic nedozvěděla. Poté bydlela v Plužném u sestry a pracovala jako krejčová. V létě 1945 pak pomáhala kopat rašelinu a kácet v lese stromy.

Nakonec se pracovně uchytila na statistickém úřadu a měla se přihlásit na dálkové studium: „Přišly mně dokumenty a od podzimu jsem měla nastoupit. Ale už jsme byli zapsaní do Československa. Měla jsem štos brožurek, které nám poslali, a já jsem to ani nezačala číst.“

Reemigrace do Československa

Olga Mauleová dodnes vzpomíná na důvody repatriace, které byly patrné – špatná životní situace na Ukrajině, režim Sovětského svazu a činnost Ukrajinské povstalecké armády: „Jiné národnosti dělaly trable, že Ukrajina je naše a vy táhněte zpátky. Dělaly nám vše nejhorší. Tak jsme chtě nechtě museli jít, protože nám lidé [třeba] chodili přes zahrádku a trhali zeleninu. Všechno je jejich. To je naše Ukrajina. Tam už se ty poměry všelijak obrátily.“

Díky smlouvě o repatriaci volyňských Čechů z bývalé Volyňské gubernie a repatriaci obyvatel ukrajinské, běloruské a ruské národnosti z Československa mohli volyňští Češi v roce 1947 reemigrovat. Repatriovat však nemohl typ rodiny, ve které byl manžel nečeské národnosti a manželka české národnosti, a právě sestra Olgy Mauleové se vdala za manžela nečeské národnosti. Musela tak zůstat v Ukrajinské SSR.

„Její muž zemřel už před třiceti devíti lety a sestra zemřela před rokem. Byla ve svém domě, pak dům dost pod cenou prodala, asi za čtyři sta dolarů, aby se toho zbavila, a odstěhovala se k dceři do Chmelnického. Tam žila.“

Po válce v Československu

Olga Mauleová odjela repatriačním vlakem do Třemošné u Plzně a usadila v Kladrubech u Stříbra, kde nastoupila do textilní továrny. Dům v Kladrubech však nesplňoval očekávaný životní standard: „My jsme neměli vodu a museli jsme si ji vozit půl kilometru. Taková dřina. Teď děti byly malé. Tak jsme ten barák prodali a odstěhovali jsme se. Manžel šel k vojákům. Tenkrát šel na cvičení a pak ho přemluvili, to byly zrovna berlínské události, aby šel k vojákům.“

Za prodaný dům v Kladrubech si Mauleovi pořídili dům ve Stříbře. Po šesti letech se odstěhovali do Terezína, kde žili dalších dvanáct let a kde Olga Mauleová pracovala v bižuterii. Měsíc před důchodem si koupili dům v Kladně, a Mauleovi jsou tak nyní na odpočinku v tomto městě.

Svou rodnou obec navštívila pamětnice v roce 1976, ale mezitím se Jedvaniny přejmenovaly na Novosilky. Na Ukrajinu se však podívala vícekrát.